Čapkovy cestopisy jsou lázně pro duši. Jeho cestování je o tolik jiné než současný turismus, který často hlavně pózuje na sociálních sítích, sbírá “lajky” a soutěží, kdo víc, kdo dál, kdo častěji a dráž... Co Čapek vidí, popisuje s humorem i něhou, nevyjmenovává místa a města, jako by si je odškrtával v nějakém bedekru, ale vysvětluje čtenáři, co v něm ta či ona ulice vyvolává za pocity, jak lokální kultura rezonuje s jeho vnitřním světem. Flamenco či koridu líčí tak, že je vyčerpávající to jen číst, jak se u toho v duchu člověk napíná a kroutí... V jeho cestopisech je laskavost a vděk, že cestovat může, že má možnost poznávat a vidět. Je v nich obdiv k jinému, radost z neznámého i respekt k tomu, co není podle jeho gusta. Čapek necestuje jako někdo, kdo se už cestou tam těší na cestu zpět, protože doma je doma, nepídí se po tom, co je v cizině nejpodobnější českým zvykům a chutím. Čapek cestuje skoro jako dítě - vyráží za hranice bez předsudků, zvědavý a nadšený, že neví, co ho čeká.