What do you think?
Rate this book
Ten den - 17. listopad 1989
Shromáždění na pražském Albertově, euforický pochod po nábřeží a následný masakr na Národní třídě vstoupily do dějin. Kniha Ten den: 17. listopad 1989 shromažďuje více než dvě stě přímých svědectví demonstrantů zkušených, ale i těch, kteří ten den vyšli do ulic poprvé, organizátorů i řadových účastníků, náhodných kolemjdoucích, zasahujících policistů i povolaných záchranářů. Jak prožili 17. listopad a co od něj očekávali? S jakými myšlenkami ráno vstávali a jakou budoucnost viděli před sebou, když byla demonstrace rozehnána a sčítaly se šrámy? Na čtenáře tak nemluví oddělení aktéři 17. listopadu 1989, ale sám tento den. Dává slovo známým i neznámým aktérům událostí, tedy i těm, kteří o svých zážitcích dosud nikdy veřejně nehovořili. Jejich vzpomínky doprovází rozsáhlý a z naprosté většiny doposud nepublikovaný obrazový materiál v podobě fotografií, dopisů, deníkových záznamů, oficiálních dokumentů či maleb. Ten den: 17. listopad 1989 má současným čtenářům umožnit toto zásadní datum zprostředkovaně zažít, zpřítomnit a přiblížit dnešku odkaz revolučních dnů a těžce nabyté svobody.
279 pages, Paperback
First published January 1, 2019
2 people are currently reading
37 people want to read
About the author
Aleš Palán
40 books29 followersAleš Palán je český novinář, publicista a spisovatel. V Brně nedokončil studium pedagogické fakulty, několik let se pak toulal po Československu. Je jedním ze signatářů Charty 77. V druhé polovině osmdesátých let (i na začátku let devadesátých) pracoval jako noční hlídač, figurant a kopáč. Od roku 1993 se věnuje žurnalistice (Jihlavské listy, Duklák, Lidové noviny, Česká televize, TV Nova, Katolický týdeník, Hospodářské noviny, Host, …) Vedl kurz tvůrčího psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Ve svých knihách se zabývá zejména literaturou, výtvarným uměním, vírou a sportem.
Ratings & Reviews
Friends & Following
Create a free account to discover what your friends think of this book!
Community Reviews
Displaying 1 - 3 of 3 reviews
February 22, 2021
"Na čtenáře tak nemluví oddělení aktéři 17. listopadu 1989, ale sám tento den."
Řekla bych, že tato věta z anotace celou knihu až překvapivě dobře shrnuje (anotace bývají často naprosto vedle...). Knihu jako by vážně vyprávěl "ten den" a vyvolává pocit, jako byste byli přímo na místě. Celá kniha je psaná stylem, který evokuje dav a energii demonstrace, a i když si asi neumíme představit tu atmosféru ve své úplnosti, řekla bych, že o moc blíž už to ani nešlo.
Šestadvacetiletý dělník Tomáš Feřtek chodil na demonstrace pravidelně od ledna 1989. "Popravdě řečeno spíš z povinnosti. Velká shromáždění mě nepřitahují, ale bral jsem to tak, že je to minimum, co se dá udělat. Sice mě to skandování a sprchování policejními vozy moc nebavilo, ale chodil jsem tam," vzpomíná.
Kniha obsahuje vzpomínky a přímé rozhovory s řadou lidí z naprosto různých skupin - z disidentu a aktivního odboje, studentských sdružení, lidí, kteří se z tomu připletli víceméně náhodou, velitele zasahujícího pluku... Celé je to ale uspořádané do rychle odsípajícího a působivého celku.
"...Poslouchali jsme ale BBC, kde líčili, že se průvod vydal z Albertova na Vyšehrad, že to probíhá hezky a že je tam spousta lidí, takže manžel nakonec překonal obavy a řekl, ať jdu," vzpomíná Kateřina Vávrová. Po tom, co jí policista na Národní třídě mlátil hlavou o zeď, skončila ten večer v nemocnici.
Pro koho je tahle kniha určená? Řekla bych že především pro ty, co to nezažili. Pro lidi jako jsem já - kteří v tu dobu ještě dávno nebyli na světě, ale všichni kolem nich dělají, jako že je to přeci jasné, co se tenkrát stalo. (Nechci říct, že knihu nemůžou číst i pamětníci... nicméně jim pravděpodobně tolik nedá...) Pokud to tak skutečně je, pak ale mám jednu menší výtku. Kniha totiž také trpí tím určitým nešvarem, že o tomhle přece všichni ví. A jistě, pro mluvčí knihy je to samozřejmost a vysvětlování v samotném textu by bylo nesmyslné, ale občas by podle mě bylo vhodné doplnit určité výpovědi poznámkou pod čarou, o jaké události je řeč (pro zážitek z knihy to není nutné, ale mě tyhle vedlejší zmínky deprimují...).
"...Po prvním ústupu policajtů jsme čekali velmi dlouho, sedli jsme si na zem a zezadu se posílaly vlajky a svíčky, které vytvořily takovou zvláštní zahradu mezi námi a policií. A pak se kordon dal do pohybu.
Bylo mi devatenáct, naivně jsem si myslel, že policajti musí nejdřív ty vlajky sbalit, že vlajka je státní symbol a že se na něj nesmí šlapat, ale oni přes ně pochodovali bez nejmenších ohledů. ..."
O moderní historii se vlastně obvykle příliš nezajímám - je to příliš blízko, příliš skutečné, příliš velká deprese... Nicméně člověk trochu toho přehledu mít musí a tato kniha je velmi dobře zpracovaná, velmi čtivá, velmi silná. Skutečně moc doporučuji vaší pozornosti.
..."Kam nás vezete? zeptala jsem se a oni, že nás budou vyhošťovat ...
Vysadili nás v Náchodě. Vydali nám naše pasy s razítkem, že jsme v Československu na jeden rok nežádoucí osoby. Svítalo. Všechny naše věci zůstaly v Praze. Měla jsem na sobě ty taneční botičky a s nimi jsem se musela brodit do Polska sněhem. Do auta nás nikdo nechtěl vzít, anebo nám nabídli nanejvýš jedno místo. A my se s kolegou Nowickým dohodli, že se nebudeme rozdělovat. Doklady jsme sice měli, ale žádné peníze, takže jsme ty čtyři kilometry šlapali po sněhu. Zůstal mi z toho omrzlej malíček, to je moje památka na revoluční listopad. Dokonce mi ho chtěli amputovat, ale nakonec mi řekli, že je živej, akorát bezcitnej. Dodnes mi to připomíná."
Pokud bych měla ještě něco vytknout, tak fakt, že popisky pod obrázky a dokumenty jsou psané černě na tmavě šedé a tudíž téměř nečitelné - obzvlášť když člověk čte knihu večer, kniha je jinak graficky moc pěkná, ale je to nepraktické. A také ji nedoporučuji číst ve vaně... obal se snadno rozlepuje.
Řekla bych, že tato věta z anotace celou knihu až překvapivě dobře shrnuje (anotace bývají často naprosto vedle...). Knihu jako by vážně vyprávěl "ten den" a vyvolává pocit, jako byste byli přímo na místě. Celá kniha je psaná stylem, který evokuje dav a energii demonstrace, a i když si asi neumíme představit tu atmosféru ve své úplnosti, řekla bych, že o moc blíž už to ani nešlo.
Šestadvacetiletý dělník Tomáš Feřtek chodil na demonstrace pravidelně od ledna 1989. "Popravdě řečeno spíš z povinnosti. Velká shromáždění mě nepřitahují, ale bral jsem to tak, že je to minimum, co se dá udělat. Sice mě to skandování a sprchování policejními vozy moc nebavilo, ale chodil jsem tam," vzpomíná.
Kniha obsahuje vzpomínky a přímé rozhovory s řadou lidí z naprosto různých skupin - z disidentu a aktivního odboje, studentských sdružení, lidí, kteří se z tomu připletli víceméně náhodou, velitele zasahujícího pluku... Celé je to ale uspořádané do rychle odsípajícího a působivého celku.
"...Poslouchali jsme ale BBC, kde líčili, že se průvod vydal z Albertova na Vyšehrad, že to probíhá hezky a že je tam spousta lidí, takže manžel nakonec překonal obavy a řekl, ať jdu," vzpomíná Kateřina Vávrová. Po tom, co jí policista na Národní třídě mlátil hlavou o zeď, skončila ten večer v nemocnici.
Pro koho je tahle kniha určená? Řekla bych že především pro ty, co to nezažili. Pro lidi jako jsem já - kteří v tu dobu ještě dávno nebyli na světě, ale všichni kolem nich dělají, jako že je to přeci jasné, co se tenkrát stalo. (Nechci říct, že knihu nemůžou číst i pamětníci... nicméně jim pravděpodobně tolik nedá...) Pokud to tak skutečně je, pak ale mám jednu menší výtku. Kniha totiž také trpí tím určitým nešvarem, že o tomhle přece všichni ví. A jistě, pro mluvčí knihy je to samozřejmost a vysvětlování v samotném textu by bylo nesmyslné, ale občas by podle mě bylo vhodné doplnit určité výpovědi poznámkou pod čarou, o jaké události je řeč (pro zážitek z knihy to není nutné, ale mě tyhle vedlejší zmínky deprimují...).
"...Po prvním ústupu policajtů jsme čekali velmi dlouho, sedli jsme si na zem a zezadu se posílaly vlajky a svíčky, které vytvořily takovou zvláštní zahradu mezi námi a policií. A pak se kordon dal do pohybu.
Bylo mi devatenáct, naivně jsem si myslel, že policajti musí nejdřív ty vlajky sbalit, že vlajka je státní symbol a že se na něj nesmí šlapat, ale oni přes ně pochodovali bez nejmenších ohledů. ..."
O moderní historii se vlastně obvykle příliš nezajímám - je to příliš blízko, příliš skutečné, příliš velká deprese... Nicméně člověk trochu toho přehledu mít musí a tato kniha je velmi dobře zpracovaná, velmi čtivá, velmi silná. Skutečně moc doporučuji vaší pozornosti.
..."Kam nás vezete? zeptala jsem se a oni, že nás budou vyhošťovat ...
Vysadili nás v Náchodě. Vydali nám naše pasy s razítkem, že jsme v Československu na jeden rok nežádoucí osoby. Svítalo. Všechny naše věci zůstaly v Praze. Měla jsem na sobě ty taneční botičky a s nimi jsem se musela brodit do Polska sněhem. Do auta nás nikdo nechtěl vzít, anebo nám nabídli nanejvýš jedno místo. A my se s kolegou Nowickým dohodli, že se nebudeme rozdělovat. Doklady jsme sice měli, ale žádné peníze, takže jsme ty čtyři kilometry šlapali po sněhu. Zůstal mi z toho omrzlej malíček, to je moje památka na revoluční listopad. Dokonce mi ho chtěli amputovat, ale nakonec mi řekli, že je živej, akorát bezcitnej. Dodnes mi to připomíná."
Pokud bych měla ještě něco vytknout, tak fakt, že popisky pod obrázky a dokumenty jsou psané černě na tmavě šedé a tudíž téměř nečitelné - obzvlášť když člověk čte knihu večer, kniha je jinak graficky moc pěkná, ale je to nepraktické. A také ji nedoporučuji číst ve vaně... obal se snadno rozlepuje.
November 2, 2019
Záměr autorů připomenout (si) třicáté výročí Sametové revoluce vyšel dokonale. Více než rok před vydáním tohoto souboru vzpomínek na internetu oslovili pamětníky 17. listopadu 1989. Přímé účastníky i ty, kteří se z různých důvodů průvodu neúčastnili. Výsledkem je pro mě až dojemný celek složený ze vzpomínek, které jsou často velmi podobné. Musím říct, že jsem při čtení často zadržovala slzy. Možná je to přehnané, ale když čtete, jak spousta jiných zažívala tak podobné pocity jako vy, připomíná to soudržnost tehdejších dnů a opravdu to vyvolává dojetí. Zároveň mě znovu a znovu šokovala do podrobností popisovaná brutalita těch, kteří proti demonstrantům zasahovali.
Dávám pět hvězdiček, protože ta kniha je mimořádně důležitá. Nejen nejhodší zločiny komunismu je třeba připomínat. Pro budoucí generace je zásadní, aby si mohly připomínat, že i v nejšedivější době se skrývá naděje na změnu.
Moc se mi líbí i grafické zpracování, s drobnou výhradou - viz níže.
Ráda promíjím drobné chyby, na které jsem v knize narazila. Např. některé popisky jsou tištěné velmi malým písmem na tmavém podkladě, je opravdu těžké je přečíst.
V závěru je uvedeno, že veškerá uváděná ženská jména jsou rodná, což není pokaždé pravda - poslala jsem tvůrcům příspěvek pod svým současným příjmením, vlastně mě nenapadlo napsat k němu to rodné. Kolegyně, na jejíž jméno jsem v knize narazila, také tehdy nebyla vdaná. Bylo mi tehdy deset, nikoliv devvět, jak je u mých vzpomínek opakovaně uvedeno. A chlapec, který v průběhu dvou řádků zestárne o rok, taky asi tuto chybu našel. Ale jsou to opravdu drobnosti. Pro mě je to jedna z nejdůležitějších knih tohoto roku. A přiznávám, že jsem zaujatá :).
Dávám pět hvězdiček, protože ta kniha je mimořádně důležitá. Nejen nejhodší zločiny komunismu je třeba připomínat. Pro budoucí generace je zásadní, aby si mohly připomínat, že i v nejšedivější době se skrývá naděje na změnu.
Moc se mi líbí i grafické zpracování, s drobnou výhradou - viz níže.
Ráda promíjím drobné chyby, na které jsem v knize narazila. Např. některé popisky jsou tištěné velmi malým písmem na tmavém podkladě, je opravdu těžké je přečíst.
V závěru je uvedeno, že veškerá uváděná ženská jména jsou rodná, což není pokaždé pravda - poslala jsem tvůrcům příspěvek pod svým současným příjmením, vlastně mě nenapadlo napsat k němu to rodné. Kolegyně, na jejíž jméno jsem v knize narazila, také tehdy nebyla vdaná. Bylo mi tehdy deset, nikoliv devvět, jak je u mých vzpomínek opakovaně uvedeno. A chlapec, který v průběhu dvou řádků zestárne o rok, taky asi tuto chybu našel. Ale jsou to opravdu drobnosti. Pro mě je to jedna z nejdůležitějších knih tohoto roku. A přiznávám, že jsem zaujatá :).
December 16, 2021
Je to místy trochu kostrbaté, ale určitě je zajímavé si to projít takhle v časové souslednosti.
Displaying 1 - 3 of 3 reviews