České středohoří, Litvínov, Most, Libkovice, Krušné hory, Ústí nad Labem, Hrob... Dvojice protagonistů hledá filmové lokace v kraji, ze kterého si každý urval, co mohl. Ale někdy přijíždíte hledat pochmurná místa, a potkáte místo toho nečekanou krásu. Stopy v čase, které k vám stále mluví, staré křivdy, staré vzpomínky, starou lásku. Netradiční road movie o tom, že v životě to málokdy chodí jako ve filmu. V hlavní roli severní Čechy.
Paradoxně je pro mě tahle knížka přesně tím, proti čemu se (asi) snažila vymezit. Jen další schématický příběh o tom, jak je severočeský kraj hrozný a odporný, a kam přijíždí Pražáci, aby se divili. A tak se divěj. První hlavní postava je Hugo, muž-švýcarský nůž. Arnošt Lustig prý radil ve svých kurzech tvůrčího psaní, abyste při tvorbě svých postav nakombinovali do jedné alespoň tři lidi, které znáte. Jinak nevytvoříte dost zajímavou postavu. Autorka tohle pravidlo u Huga trochu přepálila. Hugo je složený tak z lidí devíti. Minimálně. Hugo je chodící encyklopedie a řekne vám všechno o historii vesnice, kterou projíždíte, o způsobu, jakým se dělají silnice, po kterých jedete, původu druhohorního patníku u cesty, ba dokonce i o paragrafu předrevolučních těžařských zákonů. Hugo ví všechno. Zato Ira, druhá hlavní postava, ta neví nic. Ira je tu proto, aby mohla toužit po Hugovi a přicmrndávat mu otázkami. Tak Hugo aspoň nevypadá, že vypouští encyklopedické znalosti naprázdno. Jo vlastně a Ira tu taky je proto, aby občas jízlivě poznamenala něco na adresu kraje, kterému se obě postavy diví, nebo jeho obyvatel. Protože kdyby vám to nebylo dost jasné, tak ten kraj je fakt depka, a všichni kromě dvou Pražáků na pracovní cestě jsou tu divný. Příběh tu vlastně žádný není. Což teda autorka maskuje sloganem knihy, že život není jako ve filmu. Bohužel tenhle argument se jí trochu rozpadá ve chvíli, kdy je jedna z jejích hlavních postav Gary Stu. Ne pardon, Hugo má i stinné stránky - je až moc dobrodružný a až moc myslí na ostatní. Přiznám, že autorka je v psaní zdatná a na průměr by to teda asi bylo. Jednu hvězdu jsem (jako Ústečan) ale strhnul speciálně za popis rozhledu od Erbenovi vyhlídky, kde sice řekne, že je to nádherný výhled, ale místo popisu atmosféry a kraje následuje jen výčet kopců a vyhlídek, který bych si našel i na Google maps. Thanks. I hate it. Kupte si raději nějakého průvodce po Ústeckém kraji a udělejte si výlet.
Vytěženej kraj i touhle knihou. Nechtěně přesný název. Kumulace banálních místopisných výpisků opsaných snad z Wikipedie, včetně chyb. Bez hloubky, bez kontextu, bez jakékoli snahy o uchopení a pochopení. Na druhou stranu asi přesný obraz toho, když si někdo někam udělá víkendový výlet. Pokud bych byl ze severních Čech, vyloženě bych zuřil. A Hugo? Tomu byl dal pár facek do dvou minut každý.
Skvělá temná atmosféra Severních Čech, jako dělaná na podzimní večerní čtení - zchátralé sudetské usedlosti, sídláky, hotely s původními osmdesátkovými interiéry, doly a barokní kostelíky v poničené krajině. Akorát ta závěrečná, lehce sladkobolná romance mi k tomu vlastně vůbec neseděla. Škoda.
Tak já fakt přemýšlím, kdy jsem se u čtení naposledy takhle nasrala. Pardon. Uf, tohle prostě vůbec nebylo dobrý. Jak už v komentářích někdo napsal, děj je na 200 stránkách fakt o ničem, obě postavy (hlavně pan všeuměl Hugo, který působí jako Leonardo da Vinci ve 21.stoleti) mě dost srali. Plus to, že se někdo snaží napsat knížku o Sudetech (aby třeba konečně někdo ve zbytku republiky pochopil, že tam není tak zle a hnusně, jak si celá republika a hlavně pražáci myslí) a takhle to zabije, to mě fakt rozpálilo do běla.. Ano, tenhle kraj má svý mouchy, ale rozhodně to není místo plný deprese a dávných duchů minulosti, jak nám autorka skrz ústa ironické Iry několikrát naznačuje. Knihu bych vlastně shrnula touto částí:
"Pěknejch? Tady jsou nějaký pěkný místa? Víš co, Hugo? Oba jsme trochu profesionálně deformovaný. Už jsme úplně zapomněli, jak vypadá něco pěknýho. Jezdíme od jednoho depresivního místa k druhýmu a říkáme tomu krása! Už toho mám po krk. Všude tady vylézaj démoni starech hnusnejch dob. "
Takže asi tak. Prosím, lidi ze Severu to nečtěte (jestli se nechcete co stránku nasírat) a vy ze zbytku republiky si pls raději udělejte výlet, ale neodsuzujte náš kraj, jak to dělá tahle knížka. Díky.
Musím říct, že moje pocity u téhle knížky jsou trochu rozporuplné. Asi hlavně proto, že severní Čechy mám ráda a považuju za vrchol pokrytectví, jak se k nim vlastně všechny politické garnitury stavěly, jak všichni ten kraj i lidi v něm naprosto odepsali. A místo nějakých kompenzací za to, že z toho uhlí a průmyslu, který to tam celé otrávil a zničil, žila celá republika, se tam občas pár turistů (ideálně z Prahy samozřejmě) přijede zhrozit, jak to tam proboha vypadá a co ti lidi, óóó hrůza! Máloco mě dokáže takhle vytočit... Ale zpátky ke knížce- nejdřív jsem si myslela, že je to něco přesně z tohohle ranku, dva intelektuálové z Prahy přijeli obhlížet místní ubohosti a zanedbanosti, protože by se jim to mohlo hodit pro film, hodně "noir" film, samozřejmě. Pak jsem trochu změnila názor, protože ten jejich zájem asi tak úplně povrchní nebyl, byla tam i snaha to uchopit trošku jinak, ale zas ne tak velká. Spíš mi přišlo, že o místech a jejich historii se tu sice objevují vyčtené informace, nic ale nejde do hloubky, tak nějak to klouzá po povrchu. Nakonec to stejně vyznělo tak, že na celé jízdě bylo to úplně hlavní vzájemný vztah obou protagonistů.... a to ostatní bylo spíš něco jako kulisa, místy mírně nevěrohodná (protože třeba Sauersack, přátelé, je hodně profláklé turistické místo, kde se promenují davy lidí a vřeští děti, žádná temná tajemství rozhodně už ukrývat nebude :-) Takže shrnuto, není to úplně nesympatický pokus, má svou zajímavost. Jen škoda, že potenciál, který jsem tady viděla, zůstal trochu nevyužitý...
Než spustím ódu na tohle veledílo, tak se musím rozplynout nad tím konceptem, kterej se mi zkrátka neskutečně líbí, a to že autorka využila znalosti prostředí které zná: 1. Filmařina (minimálně dle studia FAMU usuzuji že ano) - výtečné vylíčení , ostatně to bylo vidět taktéž na dialozích, které byly "živé" v nejlepším možném slova smyslu. 2. Vztah k samotnému kraji. A to mi přijde senzační, autorka prostě popisovala to, co zná, kde často bývá, nedostala se to geografických svízelů (čímž narážím na mnohdy zbytečné vedení románů do různejch krajin, vo kterých nemám autor šajna, aneb nejmenovaná novela z prostředí Anglie, kde autorka používá přísloví typu "jak Brno". Tady to bylo prostě podáno autenticky.)
K celkové skladbě, nějak jsem odtušil takové 3 roviny: - Vztah Huga a Iry Byť se asi polovina jejich soužití se skládá z cesty autem, tak ta psychologie byla popsána výtečně, těm jejich již zmiňovaným dialogům prostě nescházelo nic. Ta ambivalence jejich vztahu měla perfektní vývoj. Oběma neztrácí charisma, ale Hugo prostě naprosto převažoval. Člověka, kterej ví všecko, byl všude, má hafo zájmů (kupříkladu "přednášky" o cestařství):
„Takový kvalitně udělaný podlaží! Já ty Němce za tu důkladnost fakt obdivuju!” „Ona ta důkladnost měla historicky i dost stinný stránky."
Hugo dokáže určit stáří patníku z první republiky i plaňkovýho plotu (a to tam fakt je, nekecám). Tohle naprostý dobroduštví zároveň dobře cloumá s myšlenkami/psychologií obou postav, takže to nevidím jako takové klišoidní hrdinství. Ira není taktéž vyloženě prostoduchá. Její uštěpačný promluvy měly něco do sebe a její roje myšlenek jakbysmet.
- Detektivní sféra To už takovej efekt nemělo. Ne že bych se nerad kochal těmi prapodivnými postavami (polský farář se dvěma psi, majitel antikvariátu škrabájící pastelky, náhodnej známej co vyrábí podlažní eskalátory), ale bylo to popsáno dost vágně a postupem času jsem na to spíš zapomněl ( což bylo v podstatě dobře, páč zbylé dvě roviny hrají podstatnější roli).
- Krajina Tohle bylo nejsilnější. Tady nejvíc vynikl autorčin vztah ke kraji. Ten citlivý popis prostředí, který dokázala přenést i na postavy. K tomu postupně dodávaný historický kontext, hledání pitoresknosti v ošklivosti. Z těch jednotlivých popisů prostě sálala ta atmosféra. Myšlenka "vytěženýho kraje" mnohovýznamově je rovněž silná.
Ještě bych tak dodal, že autorka má výtečný styl, hrozně mi to sedlo. Takové ty barvité popisy opomíjených věcí, nebo třeba i pocitů ( mé oblíbené „máchala čajový pytlík v hrnku tam a zpět jak vzteklá pradlena"). Jsem u vytržení a mám chuť do vytěženýho kraje trandit, poněvadž i drenážní trubky, vlnitý plech v kopřivách či bludný balvany si zaslouží pozornost.
Nebylo to vůbec tak špatné, jak se podle některých recenzí zdálo. Dost se mi líbily ty "severské reálie" a jelikož pocházím takřka z druhého konce republiky, často jsem musela kouknout do mapy, abych se trochu zorientovala. Jako reklama na Mostecko to u mě zafungovalo :-D Četlo se to dobře. Oba hlavní hrdinové - téměř dokonalý sympatický mužný altruista Hugo (sen každé ženy, teda jen když zrovna nemluví jak encyklopedie) a ironická chladná Pražačka Irena, používající v běžném hovoru odporné slovo bulšit - byli sice občas na facku, ale jejich (love)story byla uvěřitelná a příběh nenudil. Takže asi jediné, co mi tam úplně nesedlo, byl ten pokus o detektivní zápletku. Za mě dobrý.
Velmi uveritelny roman z meho rodneho severu s presnou a realistickou atmosferou. Road movie je asi presne oznaceni. Laka me sednout do auta a za sychraveho podzimniho dne se jet projet kolem Mostu, Litvinova az do Hrobu.
Vytěženej kraj je komorním příběhem dvou lidí, kteří se pracovně vydávají na sever Čech hledat příhodné místo pro natáčení nového filmu. A zatímco projíždějí jednotlivé obce a hledají správné lokality, vynořují se vzpomínky, stará láska a nečekaná krása v pochmurných kulisách. Tato kniha stojí především na postavách, jejich myšlenkách a pocitech, spíše než na spletitém ději. Dějová linie zde není tolik důležitá. Větší důraz se klade na vnitřní svět postav a vztahy mezi nimi. Drsné a neutěšené prostředí vytěžené krajiny pak jakoby dokreslovalo emoční a myšlenkové rozpoložení postav. Hugo a Irena, dva kolegové a dříve i milenci. I přes nepříjemné zkušenosti z minulosti jako by byli stále naladěni na stejné struně a cítili se propojeni, ač si to občas odmítají přiznat. Ta chemie a pouto mezi nimi je silné, i když občas bolavé. Byť to tak nemusí zprvu působit, prostředí severních Čech jako by tu bylo třetí hlavní postavou. Čtenář nesleduje totiž jen osudy protagonistů Huga a Ireny, ale i samotná krajina vypráví svůj příběh - skrze pozůstatky lidské činnosti a rozpadající se budovy na straně jedné, rozvíjející se místa na straně druhé. Jedná se o dost niterný a krásně napsaný text, v němž autorka velmi hezky pracuje s jazykem. Jazykově mi to velmi sedělo a vyhovovalo. Živé a místy pro mne neotřelé obraty tu působily přirozeně a pro mne jaksi osvěžujícím dojmem. Některá slovní spojení byla pro mne vysloveně pohlazením. Možná se mne kniha nedotkla tolik, jak jsem čekala nebo doufala, každopádně 4 hvězdy z 5 jsou podle mne adekvátní a rozhodně místě. A za sebe mohu doporučit.
Takovej dobrej nápad to byl, a tak špatně to dopadlo. Příběh o kraji, kterej se vážně vytěžovanej (což bohužel jen tak neskončí) a kterej je díky přesně takovým příběhům vytěžovanej hned dvěma způsoby. Je to krásnej paradox. Škoda, že tahle krátká road movie má tak blbej děj. Kromě toho, že můžete hrát chlastací hru a napít se pokaždý, když ona řekne "Ty kráso" a on dodá na konci věty oslovení "holčičko" nebo "děvče" (a bude vám z toho hodně už tak v půlce), je rovina vztahu dvou hlavním postav naprosto schematická a klišoidní jak z nějaký harlekýny, a to mě fakt strašně moc nebavilo.
Kdyby to někdo zfilmoval, byl by z toho pěkný televizní film na České televizi v neděli večer. Jako kniha to není nic výjimečného. Jedna linka poměrně předvídavého děje by mě dost zklamala, kdybych si knihu nechtěla přečíst spíš proto, abych načerpala inspiraci pro cestování v této oblasti. Občas jsem si popisovaná místa dohledávala na internetu, takže v tomhle směru to pro mě splnilo očekávání. Literárně je to ale poměrně slabé a nevýrazné.
Cestopisné části byly fajn, vhled do profese hledání filmových lokací je celkem originální, ale to je tak všechno. Klišoidní romantická linka, všeználek Hugo (fakt už chybělo jen popsat, jak je skvělý v posteli), náhodně postavy a obrazy, které spolu vůbec nesouvisí. Vzhledem k anotaci bych si přála, aby to všechno bylo myšleno jako satira, ale obávám se, že je to myšleno zcela vážně.
Útlá jednohubka, která neurazí, ale ani nenadchne. Občas mi kniha připomínala spíš autoatlas s výkladem. Vytěženej mi v současné české literatuře přijde hlavně motiv neustálého omílání minulého režimu, často právě tak povrchně a banálně, jak to dělá Veronika Bendová. Od Fra očekávám trošku jinou duševní potravu.
Uf. Tady nějak vůbec nevím. Bylo tam několik věcí, které se mi fakt líbily, a stejný, možná o něco vyšší počet těch, které mě odrazovaly. Krátká kniha, ale těšila jsem se, až budu mít dočteno. Popisy krajiny byly zajímavé, práce s jazykem pro mě dost matoucí. Občas zajímavé neotřelé obraty, do toho klišé jak noha (typu zajela do postele jak lasička do nory).
Knížka, kterou jsem nikde moc nezaznamenala, a přesto se mi dost líbila. Road movie severními Čechami, kde dvojice lokátorů hledá vhodná místa pro natáčení české severské krimi. Více tady: https://naskokjinam.blogspot.com/2020...
•Ano, asi je to schématický a neinovativní, jak tématem tak stylem... •Ale čte se to hezky, a jelikož jediný moje povědomí o severních Čechách jsou Ropáci, Pustina, zámek Jezeří, Limity jsme my a (bohužel) Most, tak musím říct, že jsem se dozvěděla i nová zajímavá fakta.
Road movie po severních Čechách, které se nebojí bolavých duší. Narazila jsem na ni náhodou v knihovně a nezalitovala ani na vteřinu. Víc k tomu snad ani není potřeba říct.
Relativně krátká kniha (ačkoli se v tiráži uvádí 292 s., poslední číslovaná strana je 177) k relativně přímočarému příběhu. Pěkné, čtivé. Zasazení do pracovního prostředí lidí hledajících vhodné lokace pro film je pro mě netradiční a zajímavé.
Některá místa a zejména postavy jsou velmi pěkně vykreslené a např. tyto pasáže jsou pro mě za 5*: První setkání s Frantou Koryčanem, s polským knězem a potom návštěva býv. továrny na Rolavě.
Celkové "zakončení" pracovního úkolu mi přišlo dobré (). Nejslabším místem je romantický vztah hlavních postav, který mi nepřišel dost vykreslený a jeho popis, který se po částech z knihy dovíme, byl dost uspěchaný a skokový. Částečně je na vině nejspíš délka knihy - osobně bych uvítal klidně ještě o něco kratší knihu, kde by romantický vztah hlavních postav nehrál takovou roli.
Romantický příběh, dost klišoidní, kdysi se měli rádi, ale on dal přednost dálkám, ona si z trucu pořídila manžela a dítě, po letech se profesně setkali, olalala, tohle už jsme určitě někde četli a viděli, dokonce i v našich českých kotlinách. Severní Čechy jsou jen jakousi povrchní kulisou, téma určitě mohlo být vytěženo (ano) lépe, Pražák zajímající se o venkov (jakýkoli) z profesních či na základě naivních stereotypních představ je také takové prvoplánové. Hugo je typ hrdiny téměř nadlidských vlastností, ještěže trpí na bolesti hlavy, to ho přibližuje běžnému smrtelníkovi. Ale napsáno je to svěžím jazykem, s břitkými dialogy, text nedrhne, čte se velice dobře. Snad jen obliba tvarů jako "zazdát se" či "poinformovat" mi není úplně po chuti.
Sever Čech a jeho genius loci zněl lákavě, bohužel to prostě nedopadlo dobře. Jako povinná četba pro školáky, oukej, ale jinak neustálý poučování čtenáře totál otravný. Fakt jsem od toho asi čekala víc a ne jen intelektuální verzi Hartla. A ty zvířecí přirovnání.
“Bílý obraz na ruce svítil ve tmě jako spící racek.” „Podobné momenty jsou prchavé jako motýli a plaché jako kolouškové.” „..při tom oslovení cosi zatetelilo, jako by se jí blízko srdce pohnulo čerstvě vylíhnuté kuřátko.”