Proč u nás najdeme tak málo vyvěšených českých vlajek? Proč se jako Češi podceňujeme, a tím pádem hrajeme pod své možnosti? Proč je pro nás snazší bojovat, až když je výsledek téměř jistý? Proč chceme hodně svobody pro sebe, ale ne pro sousedy, a u vymáhání pravidel je tomu naopak? Proč jsou Češi podobnější Rakušanům než Slovákům? Proč se často chováme jako poddaní a černí pasažéři své země, a ne jako její páni?
A proč přesto máme neuvěřitelný dar přežít a nekonečně mnoho talentů a nadějí být mezi nejlepšími na světě? A proč je před námi skvělá budoucnost, pokud si ji sami nepokazíme?
Kniha uznávaného českého ekonoma a bývalého viceguvernéra ČNB nás v dobrém i špatném konfrontuje s našimi typickými vlastnostmi, mýty a předsudky, které o sobě jako Češi máme, a navrhuje, jak se z těchto stereotypů vymanit a zařadit se opět mezi nejlepší na světě. Jen si začít věřit, trochu se „odzátkovat“ a odbrzdit. Prostě rozletět se výše. Protože nebe není nízko. Je vysoko. A nemá žádný strop.
Skvělá kniha. Začátek trochu připomíná Roslingovu Faktomluvu aplikovanou na Česko. Žijeme ve skvělé zemi a době a máme být na co hrdí, jen si to jaksi neuvědomujeme. A to byl jen úvod, následovaný velmi dobře a hlavně čtivě poskládanými postřehy a fakty o nás a naší vlasti, jak z pohledu historie, našich sousedů a jiných zemí, nedávné minulosti i současnosti, vše pěkně v kontextu. Dal bych to jako povinnou četbu.
O naší zemi a o nás jako o lidech toho lze napsat hodně a nemá-li výsledek vydat na několik svazků, je třeba si vybrat. Nemusím souhlasit s každou myšlenkou či postřehem v knize a přesto celkový závěr je radost a uznání. Uznání k tomu jak se Mojmír Hampl zvládl s tou vyzvou vyrovnat a radost z umně vystižených kladných stránek země/národa a z optimisticky načrtnutých doporučení jak být ještě lepší. Moje vlastní životní zkušenost obojí podporuje, tak jsem moc rád, že to někdo tak hezky (a že jsme Češi, tak i vtipně) napsal!
V prvej polovici knihy som v mnohom s pánom Hamplom súhlasil, aby som však knihu ako celok mohol prijať, potrebovala by aspoň v druhej časti väčší odstup a asi aj editorský zásah, ktorý by prečesal „blogové“ časti nesúvisiace s témou. Keďže som býval niekoľko rokov medzi Čechmi a Moravákmi, získal som i ja nejaký vhľad do mentality českého národa a nesúhlasím so všetkými predkladanými tvrdeniami. Ako Slováka ma sklamalo príliš stručné vymedzenie vzájomného vzťahu (ale podrobnejšie to napísal M.M. Šimečka v knihe Medzi Slovákmi). Napriek tomu, že esej má viacero podnetných postrehov, zaradil by som ju medzi odpočinkovú literatúru. Nie nadarmo, písal ju Čech a neoprostil sa o český skepticizmus.
Názory autora na Česko a českou společnost. Docela často jsem s ním souhlasila, ale nemyslím si, že by kniha vyloženě nabízela něco nového, kromě výzvy k tomu mít sebevědomí, znát svoji hodnotu a vážit si toho, co máme. Autor hodnotil (a věnoval tomu značnou část knihy) vztahy s jinými národy a svými poznatky z obchodních mezinárodních jednání.
Skvela knizka, ackoliv jsem se misty musela stydet za neznalost vlastni historie. Kazdopadne celkovy sentiment knihy mi mluvil z duse. Skutecny patriot neprijima vse tak jak to lezi a bezi a naopak chce aspirovat ke zmene k lepsimu. Zvlast ke me promlouvala cast, kde autor popisuje ceskou touhu neustale neco resit zakazy a sankcemi neuvedomujic si to, ze tim zmensuje i vlastni svobodu.