A kdyby se to jmenovalo Michelskej punk, dal bych těch hvězd i pět (naopak, pokud tuhle část Prahy neznáte, uberte hvězdu a půl). Pár ukázek:
Snažil se o vyváženou stravu. Jelikož dost lil, neměl to jednoduchý.
Naopak jsem si myslel, že se byznys děsně hejbe. Pořídil jsem si diář. Byl sice loňskej, takže datumy nehrály s dnama, ale zase byl levnej. Kreslil jsem si do něj kosočtverce.
„Kecy, pičo. Dáme si to v sobotu na kluzišti ve Vrbovce. Vo
sud. Začni šetřit, Kolba. Pivo podražilo.“
Šel jsem s Korábem domů. Bydlíme vob vchod.
„Ty seš fakt kretén.“
„Proč myslíš, Džudo?“
„Dyť ty idiote ani nemáš brusle.“
„Mám.“
„Ale inlajny...
...A víš co?“
„Co?“
„Nebude se mluvit o tom, že sem to projel. Bude se mluvit
o tom, že sem si natáh inlajny, stoup si na led a šel do toho.
Šli jsme dozadu ke zdi. Za babičkou.
„Je to ten hrob s …“
„Nemusíš, Džudo. Hrob, o kterej se staráš ty, bych našla i poslepu.“
Bára se začla smát. Nejdřív potichu. Pak víc a víc nahlas. Klekla si. Držela se za břicho a smála se. Osvobozující smích. Co odplaví kal. Co očistí.
Zved jsem oči. Babiččin hrob byl ve stínu. Obsypanej. Kedlubnama.
Asi jsem se při setí přehmát.