What do you think?
Rate this book
No Future: Vezeme děti na parním stroji do virtuální reality?
Připravujeme děti na svět, který nenávratně zmizel. Vezeme děti na parním stroji do virtuální reality a tvrdíme jim, že je to pro ně prospěšné. Tato kniha tvrdí opak a snaží se ukázat, jaké dopravní prostředky vedou společnost místo do minulosti do budoucnosti.
Existuje jedna zábavná společenská hra. Do kruhu se rozestaví židle a okolo nich stojí lidé. Židlí je přesně o jednu méně než lidí. Na povel si mají lidé sednout – kdo to nestihne, ze hry vypadává. Nemá si kam sednout. Do značné míry jde o alegorii života. Lidská společnost hraje tuto hru i v reálném světě. Úspěšní v ní nacházejí svá místa, neúspěšní se pohybují ve stínu periferie. Snahou výchovy a vzdělávání by v tomto světě mělo být nacházet co nejvíce míst pro každého, protože příliš mnoho lidí na periferii mění hru ve svízelnou situaci nebo dokonce horor. Co když se ale lidstvo dostalo do situace, kdy původní pravidla hry přestala platit, protože židle nejsou po ruce, nýbrž se ukrývají někde v nepřehledném prostoru mimo okamžitý dosah, a dokonce se stále pohybují? K jejich hledání pak potřebujete dovednosti, které si musíte osvojit. Místo toho si ale osvojujete dovednosti, které vás vedou úplně jiným směrem. V takové situaci se nyní ocitáme a děláme jen málo, abychom to změnili.
Existuje jedna zábavná společenská hra. Do kruhu se rozestaví židle a okolo nich stojí lidé. Židlí je přesně o jednu méně než lidí. Na povel si mají lidé sednout – kdo to nestihne, ze hry vypadává. Nemá si kam sednout. Do značné míry jde o alegorii života. Lidská společnost hraje tuto hru i v reálném světě. Úspěšní v ní nacházejí svá místa, neúspěšní se pohybují ve stínu periferie. Snahou výchovy a vzdělávání by v tomto světě mělo být nacházet co nejvíce míst pro každého, protože příliš mnoho lidí na periferii mění hru ve svízelnou situaci nebo dokonce horor. Co když se ale lidstvo dostalo do situace, kdy původní pravidla hry přestala platit, protože židle nejsou po ruce, nýbrž se ukrývají někde v nepřehledném prostoru mimo okamžitý dosah, a dokonce se stále pohybují? K jejich hledání pak potřebujete dovednosti, které si musíte osvojit. Místo toho si ale osvojujete dovednosti, které vás vedou úplně jiným směrem. V takové situaci se nyní ocitáme a děláme jen málo, abychom to změnili.
248 pages, Hardcover
Published January 1, 2019
14 people are currently reading
94 people want to read
Ratings & Reviews
Friends & Following
Create a free account to discover what your friends think of this book!
Community Reviews
Displaying 1 - 22 of 22 reviews
June 25, 2020
Boba Kartouse vnímám jako důležitý hlas mezi těmi, kdo volají po reformě vzdělávání u nás, proto mě mrzí, že jeho knize nemůžu dát vyšší hodnocení. A byla i chvíle, kdy jsem přemýšlela, že ji odložím úplně.
Kniha obsahuje mnoho zajímavých myšlenek a historického kontextu, proč máme to, co máme, a proč je takový problém to změnit. Bohužel jsou jsou zabaleny do velkého množství balastu a dlouhých cizích slov, kvůli kterým je No future pro běžného čtenáře prakticky nečitelná. Podle předmluvy Mikuláše Beka, senátora a bývalého rektora MU, jsem čekala odlehčenou esej. Místo toho text neobratně balancuje na hraně hutného a zbytečně popisného odborného textu, kdy autor svévolně přechází z ich formy (já jsem) do er formy (autor byl), když mluví o vlastních zkušenostech.
Už v samotném úvodu, kde pro ilustraci vlastní osoby používá úryvek že své biografie z webu Britských listů, mě napadalo, že nechápu, jak a proč někdo takto nejednotný a rozvleklý útvar vůbec kdy zveřejnil. A v podobném duchu se nese celá kniha, která trpí nedostatkem následné redaktorské práce, kdy dlouhé a šroubované věty jsou prokládány poznámkami pod čarou s citáty, které odkazují na webové adresy, jež byste rozhodně nechtěli opisovat (mnohé z nich dokonce vypadají jako dynamické), nebo cizí slova vysvětluje jinými cizími slovy, nezřídka také tím stejným cizím slovem.
Jedná se proto o knihu, kterou si člověk bez patřičného vzdělání prostě nepřečte, tudíž se k těm, kterých by se měla týkat, vůbec nedostane.
Autor v jednom místě nabízí sepsání další knihy na jiné téma, pokud by byl zájem, a já bych se přimlouvala za to, aby si jeho další text mohlo ještě před vydáním přečíst víc lidí, kteří ji pomohou upravit do čitelného stavu. Prostě proto, aby byl Kartousův hlas opravdu slyšet. A ne, ani doslov známého ekonoma Tomáše Sedláčka nemůžete zveřejnit bez editace.
Kniha obsahuje mnoho zajímavých myšlenek a historického kontextu, proč máme to, co máme, a proč je takový problém to změnit. Bohužel jsou jsou zabaleny do velkého množství balastu a dlouhých cizích slov, kvůli kterým je No future pro běžného čtenáře prakticky nečitelná. Podle předmluvy Mikuláše Beka, senátora a bývalého rektora MU, jsem čekala odlehčenou esej. Místo toho text neobratně balancuje na hraně hutného a zbytečně popisného odborného textu, kdy autor svévolně přechází z ich formy (já jsem) do er formy (autor byl), když mluví o vlastních zkušenostech.
Už v samotném úvodu, kde pro ilustraci vlastní osoby používá úryvek že své biografie z webu Britských listů, mě napadalo, že nechápu, jak a proč někdo takto nejednotný a rozvleklý útvar vůbec kdy zveřejnil. A v podobném duchu se nese celá kniha, která trpí nedostatkem následné redaktorské práce, kdy dlouhé a šroubované věty jsou prokládány poznámkami pod čarou s citáty, které odkazují na webové adresy, jež byste rozhodně nechtěli opisovat (mnohé z nich dokonce vypadají jako dynamické), nebo cizí slova vysvětluje jinými cizími slovy, nezřídka také tím stejným cizím slovem.
Jedná se proto o knihu, kterou si člověk bez patřičného vzdělání prostě nepřečte, tudíž se k těm, kterých by se měla týkat, vůbec nedostane.
Autor v jednom místě nabízí sepsání další knihy na jiné téma, pokud by byl zájem, a já bych se přimlouvala za to, aby si jeho další text mohlo ještě před vydáním přečíst víc lidí, kteří ji pomohou upravit do čitelného stavu. Prostě proto, aby byl Kartousův hlas opravdu slyšet. A ne, ani doslov známého ekonoma Tomáše Sedláčka nemůžete zveřejnit bez editace.
January 6, 2020
Bob Kartous měl dobře našlápnuto - na to, že jde o český počin, začal na slušných čtyřech hvězdičkách, aby se postupně dopracoval ke třem a skončil na dvou. Škoda. 😒
A přitom to začalo tak dobře - přesnou analýzou stavu českého školství a jak k tomu historicky došlo. To je Kartousova silná parketa.
Pak se ale začne zamotávat do tenat digitální reality a, byť má většinou pravdu, tak převážně pouze recykluje myšlenky, které byly v západní literatuře už pár let popsány. 👎
Navíc, bohužel, tak činí velmi komplikovaným jazykem, zvláštním mixem plným cizích slov a anglických termínů. Ty mi většinou nevadí - sám to zhusta dělám ☺️ (protože mi to umožňuje se přesně vyjádřit) - ale tady to nepřispívá ničemu, než zatemnění textu. 👎👎
Největší problém mám s repetitivností myšlenek, kdy Kartous hravě dosahuje úrovně Simona Sinka - chytne se nějakého termínu, třeba retrotopie (dobře už bylo) a tvrdošíjně to opakuje, dokud z vás nevymlátíduši zájem. 👎👎👎
Největším přínosem je tak pro mne jediná myšlenka, obsažená hned v úvodních kapitolách - marast a neměnnost současného českého školství je mmj. způsoben lidmi, kteří ho studují a do něj přicházejí: z hlediska jungovských typů, jde o "naplňovače vůle vrchnosti a historického řádu". Od těch žádná změna nepřijde a každá inovace po nich netečně sjede. 😢
A přitom to začalo tak dobře - přesnou analýzou stavu českého školství a jak k tomu historicky došlo. To je Kartousova silná parketa.
Pak se ale začne zamotávat do tenat digitální reality a, byť má většinou pravdu, tak převážně pouze recykluje myšlenky, které byly v západní literatuře už pár let popsány. 👎
Navíc, bohužel, tak činí velmi komplikovaným jazykem, zvláštním mixem plným cizích slov a anglických termínů. Ty mi většinou nevadí - sám to zhusta dělám ☺️ (protože mi to umožňuje se přesně vyjádřit) - ale tady to nepřispívá ničemu, než zatemnění textu. 👎👎
Největší problém mám s repetitivností myšlenek, kdy Kartous hravě dosahuje úrovně Simona Sinka - chytne se nějakého termínu, třeba retrotopie (dobře už bylo) a tvrdošíjně to opakuje, dokud z vás nevymlátí
Největším přínosem je tak pro mne jediná myšlenka, obsažená hned v úvodních kapitolách - marast a neměnnost současného českého školství je mmj. způsoben lidmi, kteří ho studují a do něj přicházejí: z hlediska jungovských typů, jde o "naplňovače vůle vrchnosti a historického řádu". Od těch žádná změna nepřijde a každá inovace po nich netečně sjede. 😢
January 13, 2020
Na to, aby mě kniha nějak vzburcovala mi přišla dost upovídaná, repetitivní a vlastně i docela nekonkrétní v tom, jak by škola budoucnosti měla vypadat. Nejčtivější je předmluva Mikuláše Beka.
April 5, 2020
No Future je fajn, pokud ji čtete jako řadu nevázaných esejí. Celku ale chybí jasnější provázání myšlenek nebo jejich sumarizace. Téma školství a vzdělávání Kartous zasazuje do širšího kontextu – společenského, virtuálního i historického – což v mnoha ohledech rozkrývá řadu nejasnosti, občas ovšem nechává čtenáře přemýšlet nad tím, jestli už ta generalizace a kauzalita není příliš přestřelená.
Původně jsem si myslel, že je kniha určená pro učitele (popř. rodiče), kteří mají ještě trochu energie měnit svůj pohled na vzdělávání dětí. Text ovšem takové skupině nejde vůbec naproti – komplikovaná skladba vět, množství cizích slov a enormní poznámkový aparát. To všechno snižuje srozumitelnost a hlavně průzračnost autorových myšlenek. Čímž, dle mého, ztrácí potenciální čtenářskou základnu, které by podněty v No Future mohly alespoň částečně ukázat jiný pohled na vzdělávání. Doufám, že třeba jednou dojde k revizi textů v ucelenější a přístupnější knihu, kterou budou moct hltat učitelé napříč republikou.
Původně jsem si myslel, že je kniha určená pro učitele (popř. rodiče), kteří mají ještě trochu energie měnit svůj pohled na vzdělávání dětí. Text ovšem takové skupině nejde vůbec naproti – komplikovaná skladba vět, množství cizích slov a enormní poznámkový aparát. To všechno snižuje srozumitelnost a hlavně průzračnost autorových myšlenek. Čímž, dle mého, ztrácí potenciální čtenářskou základnu, které by podněty v No Future mohly alespoň částečně ukázat jiný pohled na vzdělávání. Doufám, že třeba jednou dojde k revizi textů v ucelenější a přístupnější knihu, kterou budou moct hltat učitelé napříč republikou.
January 14, 2020
Na jedné straně mi to prohloubilo pedagogickou skepsi, stejně tak mě to ale nabilo další chutí na sobě pracovat. Rád bych o tom pokecal s člověkem mimo obor, který vnímá školství ryze laicky a zároveň se neztratí v přehršli cizích slov, která autor možná až příliš opojen vlastními myšlenkovými pochody, mnohdy nadužívá. Je to esej, takže to kladení řečnických otázek i vícekrát během čtení asi patří k "pravidlům žánru", na druhou stranu je v tom závěru cítit určitý ideový nedostatek, kterému chybí ráznější nabídka řešení. Každopádně jako ucelený popis tristního stavu českého školství (a společnosti jako takové) to plní úlohu bez jakýchkoliv příkras. Blbý je, že to navede vodu na mlýn jak new age progresivistům, pro které je škola sprosté slovo, tak i pro natupírované pančelky, pro které je káva a lamentace nad "těmi spratky nevděčnými" denním chlebem. Povinná četba pro oba tábory.
December 24, 2020
Doporučuji všem, kdo se zajímají o budoucnost vzdělávání.
April 1, 2020
Knihu Boba Kartouse jsem přečetl v době velkého otřesu našich dosavadních jistot. Ze dne na den musela většina z nás změnit svůj dosavadní styl života a práce. Světová pandemie koronaviru ukázala, na jak křehkých základech naše civilizace stojí. A právě proto je čtení knihy No Future přínosné, abychom si uvědomili, že představa nekonečně trvající prosperity, růstu a neměnnosti vnějších podmínek je pouhou iluzí. Svět se nám mění před očima, zatímco český vzdělávací systém bohužel dalece zaostává za rychlým tempem dneška (či spíš zítřka). Často tak své děti posíláme do institucí, které se dlouhá desetiletí příliš neproměnily. Velký přínos knihy vidím v tom, že autor uvažuje o vzdělávání jako o prostředku, jak dovést společnost k větší soudržnosti, vzájemnému respektu a toleranci a v konečném důsledku též k prohloubení principů liberální demokracie. Mnoho aktérů českého školství si de facto vůbec neuvědomuje, že vzdělávání plní zásadní společenskou roli. Místo toho protežují své požadavky na více či méně důležitou školní látku (viz láčkovci či Zlatá bula sicilská). Vždyť už Masaryk v Hovorech s TGM řekl, že "dobrá škola ušetří peníze za kriminál, špitál a chudobinec".Tuto úvahu o společnosti a vzdělávání jsem si pro sebe rozdělil na 3 části.
V první části autor popisuje společenský model, který byl po dlouhá staletí postaven na zemědělství a později průmyslové výrobě. Škola sloužila jako striktně hierarchizovaná "přípravka" pro disciplinované a neodmlouvající obyvatele (bez mnoha práv), kteří měli posléze přejít do armády, průmyslových závodů anebo pracovat jako čeládka na cizích statcích. Tato agrárně-industriální poslušnost, ještě notně přitvrzená během obou totalit ve 20. století, se do značné míry ve společnosti zachovala dodnes. A tak místo hrdinů, reformátorů a rebelů máme i mezi učiteli mnoho pečovatelů, kteří jsou poslušní dnešních vládců. Cituje Ralpha Dahrendorfa, který tvrdí, že mentální proměna společnosti (na rozdíl od právní a ekonomické) může trvat i 60 let.
Druhá část knihy se zaměřuje na současnost, kdy reakcí na akceleraci měnícího se světa je v mnoha zemích světa tzv. retropie, tj. hledání řešení současných výzev v minulosti. Autor zde podotýká, že rodiče a vzdělavatelé nerozumí světu dětí, jež se díky digitální dimenzi stávají de facto jiným lidským druhem. Tyto kapitoly jsou pro mě opravdu těžko uchopitelné, jelikož se autor hodně opakuje a používá množství složitých cizích slov. Nicméně za důležité považuji dvě kapitoly. Jedna z nich hovoří o tom, že starší lidé, tradičně nositelé moudrosti a zkušeností, opouštějí toto své postavení "moudrých" a dostávají se tak do stále větší izolace, v níž se může ocitnout více a více lidí. Druhá kapitola pojednává o generaci milleniálů, někdy nazývaných "snowflakes", jež už si nedovedou představit své životy bez jejich digitální dimenze. Autor upozorňuje na rizika, kdy se tato generace uchyluje ke konzumaci instantní zábavy, sexu a požitků a svou pasivitou tak může snadno ohrozit samotné základy těchto křehkých jistot (a liberální demokracie, neboť velká část mladých nejeví zájem o veřejné dění a nechodí k volbám).
V poslední části autor nastiňuje svou subjektivní představu toho, jaké kompetence by měli rodiče a učitelé u dětí rozvíjet. Je to sebepoznání? Umění se rozhodnout? Umění se soustředit? Být odolný a přizpůsobivý vůči změnám? Růstové nastavení mysli a práce s chybou? Být digitálně dospělý? Být občansky angažovaný? Respektovat lidská práva? Přestože každý máme nepochybně svůj názor na to, jaké kompetence jsou skutečně klíčové pro život v 21. století, tento autorův výčet může být podnětem pro další diskusi.
Názory autora jsou mi známé dlouho, a proto pro mě byly mnohé pasáže vlastně jen opakováním a tudíž žádným velkým překvapením. Na druhou stranu si uvědomuji, že tato kniha může některým čtenářům otevřít oči, především mnohým rodičům a učitelům, kteří za nejdůležitější považují bezpodmínečnou poslušnost dítěte a známkování. Jsem totiž pevně přesvědčený o tom, že právě rodič musí být hybnou silou ve změně našeho vzdělávání. Ovšem rodič informovaný a osvícený. Knihu doporučuji k přečtení.
V první části autor popisuje společenský model, který byl po dlouhá staletí postaven na zemědělství a později průmyslové výrobě. Škola sloužila jako striktně hierarchizovaná "přípravka" pro disciplinované a neodmlouvající obyvatele (bez mnoha práv), kteří měli posléze přejít do armády, průmyslových závodů anebo pracovat jako čeládka na cizích statcích. Tato agrárně-industriální poslušnost, ještě notně přitvrzená během obou totalit ve 20. století, se do značné míry ve společnosti zachovala dodnes. A tak místo hrdinů, reformátorů a rebelů máme i mezi učiteli mnoho pečovatelů, kteří jsou poslušní dnešních vládců. Cituje Ralpha Dahrendorfa, který tvrdí, že mentální proměna společnosti (na rozdíl od právní a ekonomické) může trvat i 60 let.
Druhá část knihy se zaměřuje na současnost, kdy reakcí na akceleraci měnícího se světa je v mnoha zemích světa tzv. retropie, tj. hledání řešení současných výzev v minulosti. Autor zde podotýká, že rodiče a vzdělavatelé nerozumí světu dětí, jež se díky digitální dimenzi stávají de facto jiným lidským druhem. Tyto kapitoly jsou pro mě opravdu těžko uchopitelné, jelikož se autor hodně opakuje a používá množství složitých cizích slov. Nicméně za důležité považuji dvě kapitoly. Jedna z nich hovoří o tom, že starší lidé, tradičně nositelé moudrosti a zkušeností, opouštějí toto své postavení "moudrých" a dostávají se tak do stále větší izolace, v níž se může ocitnout více a více lidí. Druhá kapitola pojednává o generaci milleniálů, někdy nazývaných "snowflakes", jež už si nedovedou představit své životy bez jejich digitální dimenze. Autor upozorňuje na rizika, kdy se tato generace uchyluje ke konzumaci instantní zábavy, sexu a požitků a svou pasivitou tak může snadno ohrozit samotné základy těchto křehkých jistot (a liberální demokracie, neboť velká část mladých nejeví zájem o veřejné dění a nechodí k volbám).
V poslední části autor nastiňuje svou subjektivní představu toho, jaké kompetence by měli rodiče a učitelé u dětí rozvíjet. Je to sebepoznání? Umění se rozhodnout? Umění se soustředit? Být odolný a přizpůsobivý vůči změnám? Růstové nastavení mysli a práce s chybou? Být digitálně dospělý? Být občansky angažovaný? Respektovat lidská práva? Přestože každý máme nepochybně svůj názor na to, jaké kompetence jsou skutečně klíčové pro život v 21. století, tento autorův výčet může být podnětem pro další diskusi.
Názory autora jsou mi známé dlouho, a proto pro mě byly mnohé pasáže vlastně jen opakováním a tudíž žádným velkým překvapením. Na druhou stranu si uvědomuji, že tato kniha může některým čtenářům otevřít oči, především mnohým rodičům a učitelům, kteří za nejdůležitější považují bezpodmínečnou poslušnost dítěte a známkování. Jsem totiž pevně přesvědčený o tom, že právě rodič musí být hybnou silou ve změně našeho vzdělávání. Ovšem rodič informovaný a osvícený. Knihu doporučuji k přečtení.
This entire review has been hidden because of spoilers.
May 23, 2020
Ac s nazory autora souhlasim, od teto knihy jsem cekal vic nez jen caste opakovani stejnych myslenek jinymi slovy a festival cizich slovicek
May 12, 2020
Jako článek na blogu by to bylo fajn. Terminologie zbytečně zahuštěna cizími slovy (i když by to šlo jednodušeji) a časté opakování myšlenek. Ve výsledku nic nového pod sluncem. Prvních dvacet stran bylo vyloženě nepříjemných... Jakmile si člověk zvykne na autorský styl psaní, už to celkem jde. Pro laika možná zajímavé čtení
January 26, 2020
S tímto hodnocením jsem si poměrně lámala hlavu. Kniha si svým tématem, obsahem a použitými zdroji určitě zaslouží více, než 3*. Už to, že vznikla, že velmi dobře. Kouká pod pokličku vzdělávání, nabízí konkrétní příklady, upozorňuje na to, že hlavním blokem změny jsou často samotní rodiče - tak kdyby se k některým z těchto rodičů kniha dostala, třeba vznítí kromě naštvání i zvědavost. Nechci do hodnocení vnášet svůj osobní názor, kde si kladu velké množství otázek, jak by měl rovnostářský vzdělávací model (viz Finsko) jednak zabezpečit inkluzi, jednak rozvoj individuálních potřeb žáka. Co mi však na knize vyloženě vadí je zcela redundantní (=>rozuměj zbytečné :-)))) užívání odborné terminologie. Vnímám, že její užívání není v této knize nutné - měla by přeci být přístupná všem čtenářům, pokud vyzývá k celospolečenskému řešení.
March 8, 2020
S autorem vlastně skoro ve všem souhlasím, kniha je ale napsaná silně intelektualským stylem, takže jsem mnohé pasáže spíše přetrpěl. V některých pasážích jsem měl dojem, že autor rozumí věcem, o kterých píše, pouze velmi povrchně.
February 18, 2021
Kniha pro uvědomělé rodiče. Pro rodiče, kteří přemýšlejí nejen nad vzděláním svých dětí. Rodiče, kteří netrvají za každou cenu na akademických úspěších, zároveň ale vědí, že vzdělání není jen o biflování a titulech. OK, to bychom měli - message accepted and understood. Je fajn, že se takový počin na českém trhu objevil. Mně a mému muži kniha Boba Kartouse jen potvrdila, co si myslíme a jak chceme s našimi dětmi fungovat. Jen nám to pěkně shrnula a správně pojmenovala. Každopádně nemůžu jen chválit. Pro některé to bude banalita a směšná výtka, ale mně jako čtenáři vadila ta sáhodlouhá souvětí. Fakt se mi občas stalo, že jsem se musela vrátit na začátek věty a číst znova. A to si troufám tvrdit, že dlouhé texty zvládám. OK, někdo tady zmiňoval cizí slova - čistý akademický text to není (a myslím, že takovou ambici ani neměl). Nu, není to ovšem ani kniha pro širokou čtenářskou obec. Komu to vadí, nechť otevře Slovník cizích slov a něčemu se přiučí, že jo. Je dost možné, že smůlu jsem měla jen já, ale můj výtisk měl cca 20 stran v příšerné kvalitě tisku s rozmazaným textem. Sečteno-podtrženo: kdo má možnost a chuť, nechť si tuto knihu přečte. A nejen rodiče, třeba našim bych to naordinovala jako povinnou četbu. Knihu jsme koupili i kamarádům, tak doufám, že u nich též dojde k pochopení a prozření.
December 27, 2020
Trvalo mi dlouho, než jsem tuto knihu dočetl, protože je to jedna z těch, které vás nutí hodně přemýšlet. O téma vzdělávání se zajímám dlouhodobě (spoiler alert: jsem otec), ale tato kniha to dokázala posunout trochu dál, než ty ostatní. Dokázala pojmenovat spoustu věcí (obav a strachů!), donutila mě promýšlet (revidovat a znovu objevovat) mé názory od podlahy (a to v 90 % s autorem souzním, takže by se zdálo, že jsem mohl jen zvolna přitakávat). Doporučuji maximálně! Už jenom kvůli té myšlenkové gymnastice.
October 17, 2020
Podtitul "Vezeme děti na parním stroji do virtuální reality?" zněl lákavě. Ale. Těžko se mi to četlo. Mnoho složitých výrazů a vět. Čekal sem trochu něco jiného, asi více praktického pro rodiče. Knihu bych doporučil ke čtení především učitelům a lidem, kteří se zajímají o školství a jeho změnu. Závěrečné kapitoly byly již přínosnější i pro mě jako rodiče, neboť autor přešel od popisu (ne)fungování školství jako systému k tomu, co je dle něho klíčové ve výchově dětí v dnešní době.
January 10, 2021
Jinak vcelku dobrou knihu pro mě kazí přemíra cizích slov a evidentně špatná redakční práce. Projev autora působí kostrbatě a bohužel se tak myšlenky z knihy dostanou asi pouze k omezenému publiku. Přitom by vzdělání mělo být tématem široké veřejnosti, k čemuž nabádá i sám autor. Forma zde tedy trochu kazí dojem z obsahu, který je dle mého trefný a důležitý.
December 24, 2019
Pregnantně shrnuté a čtivě napsané základní otázky a problémy točící se kolem současného českého školství a jeho nutné reformy. Důležitá je kontextualizace tohoto problému, s ohledem na obecný společenský a politický vývoj.
March 15, 2020
Zaujímavá, viac esejisticky kritická kniha, ktorá kombinuje kritiku spoločnosti a najmä školstva s negatívnym vplyvom digitálnych médií, ktorý zanedbané fungovanie školstva ešte viac komplikuje. Zaujímavé postrehy písane štylisticky a jazykovo náročným štýlom. Ale stále dobrá kniha.
March 25, 2020
Esej a zamyšlení nad tím, jak v současné době vypadá české školství, společnost a pojetí rodiny, a jak do toho všeho vstupuje digitální svět. Nehledejte ale návod, jaké kroky podniknout ke spravení pokřiveného českého vzdělávacího systému.
December 26, 2020
Souhlasím s ostatními recenzemi zde, velmi zajímavý námět a téma, ale učíst se to bohužel nedá. Sestavení textů za sebou je zmatečné, eseje jsou rozvleklé a nic až tak objevného nepřináší. Odloženo cca po 100 stranách.
December 17, 2019
Skvela polemika na tema dnesniho skolstvi, zejmena jeho odolnosti proti zmenam.
Imho must read pro vsechny rodice v CR.
Imho must read pro vsechny rodice v CR.
December 3, 2022
Kniha je fajn, počúvala som ju ako audioknihu a keďže v oblasti vzdelávania pôsobím dlhšie, veľa vecí mi bolo známych už predtým. Odporúčam pre všetkých rodičov a hlavne učiteľov.
February 4, 2024
Autor přináší zajímavý pohled na vývoj vzdělávání, nicméně tématicky se dost opakuje. Část kapitol působí spíš jako výplň knihy, což je škoda - knize by prospěla redukce.
Displaying 1 - 22 of 22 reviews