Prvotina Alena Meškoviće Ukulele jam, popisující s humorem i vážně dospívání během války v Jugoslávii, vzbudila zasloužený ohlas v mnoha evropských zemích a dočkala se i divadelního zpracování. Děj Meškovićova druhého románu Stan pro jednoho začíná 1. prosince roku 1994, kdy bosenský uprchlík Emir Pozder, zvaný Miki, přijíždí do Kodaně, která původně měla být jen další přestupní stanicí na cestě za bratrem Nenem do Švédska. Nenův kontakt však Mikiho na nádraží nevyzvedne a Miki se dostává do spárů policie. Ze strachu, co bude dál, okamžitě zažádá o azyl a dánská policie ho odveze do dětského centra. Miki tak uvízne v Dánsku, z okna svého pokoje vidí do Švédska a dál sní o setkání se starším bratrem. V azylovém centru se setká s příbuznými, ale soužití na čtrnácti metrech čtverečních není jednoduché. Navíc si v sobě každý nese svá traumata z války, která řeší alkoholem, přehnanou čistotností nebo jako Miki mlčením. Obyvatele tábora paralyzuje zákaz práce a studia i bezútěšné industriální okolí. Z letargie Mikiho vytrhne až dobrodružná výprava na slavný rockový festival v Roskilde - nejenže může vidět své idoly a povídat si s lidmi z celého světa, ale také konečně získá trochu osobního prostoru – ve stanu pro jednoho, kde je Miki konečně sám. Ve Stanu pro jednoho se sice setkáváme se stejným hrdinou jako v Ukulele jam, ale rozdíl tří let a celého kontinentu si vybírá svou daň – Miki přichází o značnou část nadějí a iluzí, a s nimi i o nevinnost. Příběh o tom, jak těžké je soužití s lidmi blízkými i cizími a jak je těžké vydobýt si své místo ve světě, kde startovní čára vůbec není rovná vás strhne a zůstane s vámi ještě dlouho poté, co otočíte poslední stránku.
Kada mladenačka ludost glavnog protagonista knjige Mikija odvede daleko od planiranoga odredišta počinje priča koju je iskrojio zadnji balkanski rat. Priča puna samoće, glazbe, raskidanih veza. Pripovjedački biser.
Nogle gange kræver det, at man lærer dansk som voksen og som fremmedsprog for at kunne formulere de bedste billeder; det er denne roman et eksempel på. Jeg-fortælleren rammes af Jugoslaviens rædselsfulde opløsningskrig, mens han er ung; han flygter alene og har en blanding af held og uheld, mens han prøver at finde ud af, hvad der sker med ham, savner sine venner, prøver at få nye og i øvrigt har kroppen fuld af hormonkrigen. I hvert fald jeg ønsker ham heling, held og et godt liv under læsningen
”Poželio sam da izađem iz sobe, udahnem svježeg zraka i pođem svojim putem. Ali “moj put” više nije postojao. Nisam više imao gdje otići.”
“Na kraju sivog Centra dočekao me red ogoljelih stabala Pod sivim kišnim nebom. Čudno da to drveće još nisu posjekli. Svakom potencijalnom samoubici sklonom vješanju mora da je predstavljalo veliko iskušenje. Posebno kad bi vrijeme bilo ovakvo kakvo jeste i kad bi čovjek ugledao pogon za pročišćavanje otpadnih voda i tvornicu pilića i drveće stekao bi utisak da su i pogon za pročišćavanje otpadnih voda, i tvornica pilića, i drveće, i vrijeme, i šljunak samo djelić jedne velike, jednobojne zavjere protiv njega. Da kapi kiše, koje uprkos kišobranu ipak nađu put do njegova lica, nisu kapi kiše, već pljuvačke - hladne pljuvačke s neba, hraknute mu u facu.” Str. 83
”Svirali su proširenu verziju Kasmira. Ustrajni gitarski rifovi Jimmmya Pagea razlijegali su se naši ušnim školjkama iz ogromnih zvučnika narančaste scene. Prvi put u hiljadu godina osjetio sam se ponosnim što sam tu gdje jesam. Mislio sam na rulju u Hrvatskoj, na Nenu, staru i starog. Moj bijeg i sve ono što se u međuvremenu izdogađalo konačno je dobilo neki smisao. Jer da nisam pobjegao i završio u krivoj zemlji, ovo nikad ne bih tu živio! Kad bih i gdje drugo inače mogao vladati Pegea i Planta i shvatiti da postoji ovoliku ljudi koji mi mogu biti braća i sestre, drugovi i drugarice? Gdje su bili dosad? Gdje stanuju? Je li ih to neko krio od mene i svih ovih mjeseci? Ili je Lundslev zaista Najgori grad u Danskoj? Kasno za ono što sam napravio starcima? Neka vrsta zatvora otvorenog tipa?