Автор майстерно ліпить з буденної бентеги історії, які цікаво читатиються, принаймні до половини книжки в мені жило таке собі захоплення як можне добре писати про зовсім не цікаві речі, читаєш і відчуваєш, що в там є щось більше як сіре життя якоїсь людини. Тобто летати легко, але потім в якийсь момент нитка тоншає і хоч починають промальовуватися якісь зв’язки між історіями, первень загального полотна замість того щоб ставати ціткішим і давати відповіді, просто розчаровує. Можливо цей момент якраз для того аби читач попрацював сам і для себе знайшов те, чого йому потрібно. Може це такий собі знак літературної цінності. Але але для мене це стало якимось плавним переходом від зацікавлення до непозбувної бентеги і далі на перше місце вийшла депресія, усвідомлення епохи про яку йдеться і бажання втікти від неї. Це напевно цікавіше тим кому не поталанило жити за завісою.
Для мене, і певно для тих кого це якраз оминуло, і які про цю епоху могли здогадатися з емоційного відбитку своїх батьків чи старших товаришів, хочеться не мати з таким справи. Це трохи схоже на український секс від Забужко - напевно річ сильна, але мене вже не чіпає так як тих для кого це писано.
коротка проза. два оповідання не зайшли. але решта супер. це історії(короткі оповідання) про важливі події в житті і висновки. майже кожне оповідання дає відповідь і полегшення, що герой знайшов свій сенс або відповідь після перелому в житті.
Nikdo. Nikdo – nikdo – nikdo! V tom slově jsou tak bolestně obsaženi všichni, kteří člověka nezachrání. Jako by v tom slově přišli, ale ne k tobě, Emile, jen k okraji jámy, do níž jsi spadl. Žádné provazy, žádné žebříky, stojí tam nahoře stejně bezmocní jako ty dole. Každý jsme někdy někomu nikým.
Jako musí on, Marek, myslet na svou nedodělanou zkušenost s Pavlínou, s tou holkou, před kterou se jenom stydí, kterou vlastně už nenávidí, vlastně už ji ani nevidí, jako by při tom svém neúspěchu oslepl a ochrnul na mozek a ublížil jenom sám sobě, ne jí, jí rozhodně ne. Ona jen dělala, co se dělá na večírku, když se všichni opijou míchanicí ze všech donesených flašek, a nedělala to poprvé, jako on, který tam pak ležel jak prázdná flaška mezi jejíma nohama a ptal se, jestli ho má ráda. Tak trapné! Tak blízko a tak dokonale mimo, vypadlý jako cosi holého mrtvého s odporně rozpoznatelnými růžovými detaily, rozplácnuté na chodníku u sloupu a tam nahoře v hnízdě žádostivě pípají ti, co se ještě drží spolu.
Kdo ví, co má udělat člověk, aby zachránil dítě, když se sám topí ve sračkách a ona s cizíma lidma zpívá Dona nobis pacem a její matka vedle tebe pořád zívá, třese se, potřebuje si šlehnout, ale vydrží a poslouchá a jste tam spolu, jako kdysi, jen na chvíli, která je tak krátká, že se vlastně nedá zkazit.
„Ty jenom trváš v té depresi jako můj otec, když se vrátil z války. Moje matka tak prožila celý život.“ „Já asi taky,“ připustil Emil a zabylo mu líto vší té lítosti, která byla vlastně jeho životem. Jen jako ostrůvky světla v temné řece vystupovalo pár drahých okamžiků, kterých nelitoval. „Ale tvůj život ještě není celý. Ještě tu jsi,“ připomenula mu Patricia.
Původně jsem si v předpřijímačkovém období chtěla jen v rychlosti přečíst jednu povídku. Nedokázala jsem to, Balabán mě od sebe už nepustil.
Vím, že je od jeho smrti je Balabánovo jméno na knižní scéně skloňováno ve velkém, a mrzí mě, že jsem ho neobjevila dříve. Ale nemluví se o něm nadarmo. Plná, krásná, stručná, těžká kniha s pozitivním východiskem.