Vzpomínky na Léta Páně 1962 – 1975, jak si to pamatuji já, Beatrice Landovská, narozená v září 1962 v Praze v Dejvicích, v porodnici na Roosweltově ulici. Dětství jsem prožila v nedalekých Vokovicích, se svým otcem Pavlem Landovským, narozeným v září 1936 v Německém Brodě, s matkou Helenou Landovskou (rozenou Albertovou) v září 1941 v Praze, a se svou o rok a půl mladší sestrou Andreou Landovskou, narozenou v dubnu 1964 v Přerově. Vše se odehrálo v Praze, v Pardubicích a v Kytlici jakož i na dalších místech Čech a Moravy, s výjimkou jediné cesty do Bulharska v roce 1970. Bez skrupulí, věcně, ale s humorem popisuje Beatrice Landovská své dětství, strávené v Praze Vokovicích ve společnosti bohémských rodičů, herce Pavla Landovského a scénografky a dramatičky Heleny Landovské. Vedle nezapomenutelných rodinných příběhů nechybějí ani historky, v nichž se objevují známé osobnosti, nejlepší rodinný přítel Pavel Juráček, Václav Havel, Ludvík Vaculík a všichni herci Činoherního klubu 60. a 70. let. Existuje dětství? Existuje jenom to, co si pamatujeme. A až odejde naše paměť, nebude existovat ani to. Staneme-li se dospělými, máme zodpovědnost za své dětství už jenom my.
Baví mě sledovat bouřliváky a nonkonformní lidi. Čekat, jaké průšvihy zas vyvedou, koho urazej´ a jaký nový skandál je bude provázet. O něco méně zábavné však je, když takový král večírků a chlapík, co nezkazí žádnou zábavu, je váš otec. A pokud nemáte oporu ani v matce, která místo péče o děti řeší své nenaplněné sny, máte zaděláno na pěkná traumátka. Někdo vrazí ranec peněz do kvalitního psychoterapeuta a někdo se z toho vypíše. Jako Beatrice Landovská. A zvládla to na výbornou. Bylo to skvělý!
Plný počet hvězdiček, za ten všudypřítomný nadhled a úžasnou schopnost podat potenciálně či reálně traumatické zážitky z dětství s nevšedním humorem a lehkostí. I když je samozřejmě patrné, že takový přístup nebyl vždy automatický a vůbec jednoduchý, ale že je výsledkem dlouhodobé, cílené práce na sobě. Respekt!
Docela zajímavý pohled do "zákulisí". Člověku zvenčí připadá, že musí být super vyrůstat v rodině umělce, který má spoustu zajímavých kontaktů a kamarádů a s kterým se dítě dostane do prostředí, ve kterém potkává řadu známých osobností a přitom to považuje za samozřejmost. Ale ono to jaksi má i odvrácenou stranu- bohémské rodiče, kteří doma vytvářejí všechno možné, jenom ne útulné prostředí a běžné jistoty, plus politika a závist, kterou při troše smůly pocítí i malé dítě. Prostě intenzivní zážitky ve všech ohledech, což teda rozhodně není pro každého.
Nahlédnutí do dětství dcery disidenta, při kterém se člověk místy směje nahlas třeba v metru, ale mnohdy také trne hrůzou nebo v duchu zuří nad nespravedlností. Lze jen doporučit všem jako milé autobiografické čtení. Podle autorčiných slov, že z dětství nám zůstává to, co si necháme v paměti a to ostatní už vlastně není.
This entire review has been hidden because of spoilers.