Po současné poezii poslední dobou sahám nejčastěji, i když jsem docela konzerva a ke studiu literatury mě přivedly zejména Seifertovy a Tomanovy verše (a ty Holanovy mi zas lásku k poezii lehce zkomplikovaly! 😅).
V současnosti je ale podle mě vcelku těžký najít dobrou a čtivou moderní českou poezii. Její autoři se (dle mého soudu) často vznáší nad propastí někde mezi povrchním, kýčovitým balastem a snahou o avantgardní počin, v závěru ne zcela úspěšný. Nejsem ale samozřejmě žádnej odborník na poezii (i když diplom naznačuje, že bych aspoň trochu být měla?! 🤦🏼♀️😅), hledám prostě něco JINÝHO, co není červená knihovna v bledě modrým a co se neopakuje v xxx dalších sbírkách. Nepotřebuju srdceryvný pasáže a dojemný braky, ale chci při čtení cítit nějaký emoce.
Bára Vencálková jiná je! A čtivá je! 🌈 Její verše jsou tak autentický, že ani nespočítám, kolik ohnutých rohů teď musím narovnávat! Bára je ten typ autora, který dokáže na malém prostoru vyvolat hromadu emocí. Tolik bolesti a tolik síly na pár stránkách, nechápu. Tyhle sbírky jsou samy o sobě terapie, promlouvají z duše do duše. Nemůžu úplně srovnávat Bářiny sbírky dle oblíbenosti, protože každá je úplně jiná a každá se dotýká jiných témat. Řekněme ale, že nejblíž mi je v současnosti sbírka Na hraně.
Čtení poezie je strašně individuální a proměnná záležitost, a to ne jen ve vztahu k ostatním, ale hlavně ve vztahu k sobě samým. Záleží na vašem momentálním rozpoložení – jakou máte náladu, jak se zrovna cítíte, co prožíváte a kde se zrovna nacházíte – duševně i fyzicky, protože i prostředí kolem vás podstatně ovlivňuje čtenářský zážitek. Pokud s poezií bojujete, zkuste se k ní vrátit v jiných obdobích života, nebo se s ní jednoduše zkuste schovat někam do přírody. Do kouta. Do samoty. Bez lidí. Možná vás překvapí, že váš dojem z ní bude třeba zcela jiný.
Nechci úplně prozrazovat, co všechno jsem v Bářiných sbírkách já osobně našla. Řeknu vám ale jedno: Tohle nejsou sbírky básní. Tohle je celý jeden svět