Román je vrcholem Fuksových próz odehrávajících se těsně před válkou. Vypravěčem je uzavřený chlapec, marně hledající citový kontakt, kterého traumatizuje prostředí ovládané dominantním otcem, vysokým policejním úředníkem. Michal se formou zápisků zpovídá o školních letech, zklamaných kamarádstvích, o dopadu autority i o době poznamenané neblahými historickými událostmi - a především o stísněnosti a osamělosti. Jde o mimořádně sugestivní a dramatické čtení plné magie.
Ladislav Fuks byl český prozaik, autor především psychologické prózy s tématem úzkosti člověka ohrožovaného nesvobodou a násilím. Jako symbol tohoto tématu si pak zvolil druhou světovou válku a holokaust. Většina jeho díla je autobiografická, často skrytě - téměř všemi jeho knihami prochází figura senzitivního, slabého hocha, žijícího ve svém vnitřním světě a toužícího po citovém přátelství. Právě tato stále se vracející postava trpícího a mučeného chlapce má silnou míru autobiografičnosti. Fuksovo dílo je někdy také autobiografickou travestií – např. Vévodkyně a kuchařka. Fuks je ve svém díle též mistrem masky, jinotajů a náznaků, k čemuž byl jako homosexuál přirozeně donucen dobou, v níž žil a tvořil. Ve svých knihách se také často dopouští jen těžko odhalitelných žertů a se svými čtenáři nejednou hraje rafinovanou hru, která mnohým z nich zůstane neodhalena.
Variace pro temnou strunu... vau, niečo tak parádne zvláštne som dávno nečítal. Vnímanie chlapčenského rozprávača mení relatívne bežné situácie na magický horor.
Prostredie a čas: Praha počas 2. Svetovej vojny. Peklo visí vo vzduchu. Mám v pláne čítať všetky ostatné Fuksove knihy, je to totiž veľmi nevšedný autor.
Já vlastně úplně nevím, co se v knize dělo? A jsem dost zvědav, jak mám na to napsat sedmistránkovou analýzu, protože moje pocity by se z toho daly shrnout do pár vět: nic extra to nebylo, hrozně mě srala ta repetice, kapitoly s Jakobsonem byly fajn.