Petra Soukupová i v této knize načrtla postavy, které jsou děsivější než hororová monstra, protože některé popisované charaktery asi důvěrně zná každý čtenář. Nevím, jak to Petra Soukupová dělá, ale každá její kniha je o banalitách, a přitom jsou ty banality nasvěcovány a aktualizovány z perspektivy, která nenudí.
Ty mikrokresby příšerných rodinných oslav, ze kterých vás bolí hlava, ale příčinou bolesti není nadměrná konzumace alkoholu, ale absorpce emocí od kohosi u vedlejšího stolu, s nímž kromě pár genů už nesdílíte nic jiného. Bohužel krev není voda, a i proto ta ranní kocovina je po nadýchání se otravných výparů z rodinné atmosféry o dost horší.
Ty realistické popisy rodinné klece, která se kolikrát klene i mezi několika městy, kde její už dospělí obyvatelé momentálně žijí, ale ve které se stejně odehrává nesmiřitelný vícegenerační střet ambicí, iluzí, nároků, žádostí, nepochopení, starých křivd, nových křivd, a kdyby náhodou chyběla nová křivda, nezapomeňte, že každá křivda se dá přece v novém zbytečném monologu, který se kamufluje jako dialog, ekologicky a přitom s co nejtvrdším dopadem na okolí recyklovat.
Když se mě v poslední době někdo ptal, jakou novou knihu od českých spisovatelů / spisovatelek bych mu doporučil, napadaly mě jen samé ženy: Petra Soukupová, Kateřina Tučková, Petra Hůlová. Je to možná jen náhoda, protože si knihy nevybírám podle pohlaví autora/autorky. I jen to samotné vyjádření v předchozí větě přijde trochu obscénní, natož abych měl pohlaví jako kritérium výběru knihy,:) ale novější a snadno zapomenutelné knihy, které jsme přečetl od českých autorů-mužů, mi zapadly do neútěšných kategorií:
Naprostá egomagořina (Hakl);
Nezvládnutá kunderovina;
Tepeme kapitalistické zlořády;
Stará slovní extáze podávaná s mým mladším libidem;
Moralistní up to date kravina s výhledem na nějakou literární cenu;
Snad jen Jiří Hájíček se vymyká.
Petra Soukupová umí napsat uvěřitelné a nekřečovité dialogy. Na Škvoreckého, který dokázal pomocí dialogu charakterizovat a diferencovat postavu z kterékoli vrstvy společnosti, sice (asi u nás stále nikdo) nemá, ale i Petry Soukupové je slyšet v dialogu hlas individua, a ne šroubované věty od hlasového asistenta z říše (ne)umělé (ne)inteligence.
V knize brzy zastará to, čím je pro dnešní čtenáře přitažlivá. Různé zmínky o XBOXech a iPhonech jsou čtenářsky vděčné, ale už za pár let dalším čtenářům asi nic neřeknou. Jak známo, babička šukala po pokoji a Viktor si mezitím hrál se svým XBOXem jsou už po krátkém čase pro
nezasvěcené kryptické věty. Tedy kryptické v tom lepším případě:)
I moje hodnocení knihy je platné asi pro dnešek, nevěřím tomu, že knihy Petry Soukupové budou za sto let ve školních čítankách. I když za sto let možná nebudou ani čítanky. A pochybuju, že by zrovna Petra Soukupová psala své knihy s perverzní vidinou toho, že s nimi kantoři potrápí budoucí Viktory ve školní lavici.