What do you think?
Rate this book
Raději zešílet v divočině - Setkání se šumavskými samotáři
Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotkách, případně na horských samotách. Jeden přespává přímo pod stromy. K některým se dá dojet autem, k dalším se musí pěšky. Šumavští poustevníci, samotáři, jejichž názory a životy se nepodobají vůbec ničemu, co znáte. O setkáních s nimi je tato kniha.
Osm rozhovorů s lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci přináší pohled do tajuplného světa, o jehož existenci nic nevíme. Setkáváme se zde s divokými zvířaty, krutými zimami, dokonce i s přízraky. Někteří samotáři jsou vysloveně racionální (zejména obě zpovídané ženy), jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. I ten má svou výpovědní hodnotu, jen jinou než výčet ověřených faktů. Způsob, jakým novodobí poustevníci v krajině přebývají, se ostatně dost možná mýtem brzy stane. Pokud se jím už nestal.
Smyslem knihy Raději zešílet v divočině není katalogizace podivínů ani alternativní průvodce po největším českém pohoří. Je jím ponor do tajuplných zákoutí krajiny a lidské duše. Do dlouhodobé samoty a odloučenosti, do paralelního světa, který přesto tomu našemu klade velmi znepokojující otázky.
Rozhovory s šumavskými samotáři vedl spisovatel a publicista Aleš Palán (Magnesia Litera, Cena Českého literárního fondu), snímky přispěl fotograf Jan Šibík (Czech Press Photo, Golden Prisma Award).
Osm rozhovorů s lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci přináší pohled do tajuplného světa, o jehož existenci nic nevíme. Setkáváme se zde s divokými zvířaty, krutými zimami, dokonce i s přízraky. Někteří samotáři jsou vysloveně racionální (zejména obě zpovídané ženy), jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. I ten má svou výpovědní hodnotu, jen jinou než výčet ověřených faktů. Způsob, jakým novodobí poustevníci v krajině přebývají, se ostatně dost možná mýtem brzy stane. Pokud se jím už nestal.
Smyslem knihy Raději zešílet v divočině není katalogizace podivínů ani alternativní průvodce po největším českém pohoří. Je jím ponor do tajuplných zákoutí krajiny a lidské duše. Do dlouhodobé samoty a odloučenosti, do paralelního světa, který přesto tomu našemu klade velmi znepokojující otázky.
Rozhovory s šumavskými samotáři vedl spisovatel a publicista Aleš Palán (Magnesia Litera, Cena Českého literárního fondu), snímky přispěl fotograf Jan Šibík (Czech Press Photo, Golden Prisma Award).
376 pages, Hardcover
First published January 1, 2018
41 people are currently reading
580 people want to read
About the author
Aleš Palán
40 books28 followersAleš Palán je český novinář, publicista a spisovatel. V Brně nedokončil studium pedagogické fakulty, několik let se pak toulal po Československu. Je jedním ze signatářů Charty 77. V druhé polovině osmdesátých let (i na začátku let devadesátých) pracoval jako noční hlídač, figurant a kopáč. Od roku 1993 se věnuje žurnalistice (Jihlavské listy, Duklák, Lidové noviny, Česká televize, TV Nova, Katolický týdeník, Hospodářské noviny, Host, …) Vedl kurz tvůrčího psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Ve svých knihách se zabývá zejména literaturou, výtvarným uměním, vírou a sportem.
Ratings & Reviews
Friends & Following
Create a free account to discover what your friends think of this book!
Community Reviews
Displaying 1 - 30 of 108 reviews
January 23, 2019
Maloměsto je bastard, má to nejhorší z velkoměsta a to nejhorší z venkova.
Palán jednotlivé rozhovory skvěle vede, umí naslouchat, nechá se vést respondentem a přitom se objektu svého zájmu nenápadně krůček po krůčku dostává pod kůži. Navíc i téma samo o sobě je nosné a skýtá nepřeberné množství možných náhledů. Jednoho to až vyloženě láká, protože spousta lidí co znám, si onu zromantizovanou představu „(zkusit) žít mimo civilizaci“ v hlavě hýčká; speciálně pak my muži jednou za čas potřebu „se na víkend/týden/zbytek života zdekovat a být sám se sebou“ v sobě máme.
Proto mě překvapilo (sám nevím, zda mile či ne), že výběr vesměs zahrnuje samotáře ze škatulky „podivín“, kteří na samotě žijí v důsledku „z nouze ctnosti“ kvůli útěku před vnitřními démony, zodpovědností apod. Ti spadající do škatulky „romantik“ takřka absentují (jsou dva). Chápu že prvních bude většina, ale stejně… S tím souvisí i mé brblání nad výběrem „jen ti co žijí o samotě aspoň dekádu“. Vyloženě tu pro porovnání chybí i nějaký novic, který je teprve na počátku samotářské pouti, a naopak ztroskotanec, který život o samotě po několika letech vzdal. Takto je to dosti jednostranně zaměřené, byť o vyloženou výtku nejde, je to jasný autorův záměr.
A tak jediný skutečný problém publikace je její zdánlivá největší přednost. A sice Šibíkovi fotografie; snad až na tu z přebalu (která navíc není od něj) a ještě jednu dvě výjimky se jedná o fotografie bez náboje a výpovědi, což naprosto nesouzní s tématem a ani s jednotlivými osobnostmi. Použít náhodné fotky „podivínů na samotě“ z fotobanky, tak je výsledek nemlich stejný. Což je zklamání, protože Šibík fotit umí, ale tady si to žádalo portrétistu „co fotí duši“ spíše než tradičního reportážního fotografa.
PS: Doufám že naznačená „dvojka“ o rodinách, které se rozhodly žít na samotě a vychovávat děcka mimo tradiční vzorce, a jejich následný střet s realitou, vznikne. Za mě je to ještě o chlup nosnější téma.
Palán jednotlivé rozhovory skvěle vede, umí naslouchat, nechá se vést respondentem a přitom se objektu svého zájmu nenápadně krůček po krůčku dostává pod kůži. Navíc i téma samo o sobě je nosné a skýtá nepřeberné množství možných náhledů. Jednoho to až vyloženě láká, protože spousta lidí co znám, si onu zromantizovanou představu „(zkusit) žít mimo civilizaci“ v hlavě hýčká; speciálně pak my muži jednou za čas potřebu „se na víkend/týden/zbytek života zdekovat a být sám se sebou“ v sobě máme.
Proto mě překvapilo (sám nevím, zda mile či ne), že výběr vesměs zahrnuje samotáře ze škatulky „podivín“, kteří na samotě žijí v důsledku „z nouze ctnosti“ kvůli útěku před vnitřními démony, zodpovědností apod. Ti spadající do škatulky „romantik“ takřka absentují (jsou dva). Chápu že prvních bude většina, ale stejně… S tím souvisí i mé brblání nad výběrem „jen ti co žijí o samotě aspoň dekádu“. Vyloženě tu pro porovnání chybí i nějaký novic, který je teprve na počátku samotářské pouti, a naopak ztroskotanec, který život o samotě po několika letech vzdal. Takto je to dosti jednostranně zaměřené, byť o vyloženou výtku nejde, je to jasný autorův záměr.
A tak jediný skutečný problém publikace je její zdánlivá největší přednost. A sice Šibíkovi fotografie; snad až na tu z přebalu (která navíc není od něj) a ještě jednu dvě výjimky se jedná o fotografie bez náboje a výpovědi, což naprosto nesouzní s tématem a ani s jednotlivými osobnostmi. Použít náhodné fotky „podivínů na samotě“ z fotobanky, tak je výsledek nemlich stejný. Což je zklamání, protože Šibík fotit umí, ale tady si to žádalo portrétistu „co fotí duši“ spíše než tradičního reportážního fotografa.
PS: Doufám že naznačená „dvojka“ o rodinách, které se rozhodly žít na samotě a vychovávat děcka mimo tradiční vzorce, a jejich následný střet s realitou, vznikne. Za mě je to ještě o chlup nosnější téma.
October 1, 2020
Pět hvězdiček za výběr šílenců, pět hvězdiček za bezprostřední zpovědi, pět hvězdiček za způsob vedení rozhovorů. A tři hvězdičky za doprovodné fotky. Od těch jsem čekal o hodně víc. Takové krásné téma pro focení a tak málo – na Šibíka. Teda s výjimkou obálky, ta je taky pětihvězdičková. :)
July 1, 2019
Tohle je kniha o lidech, kteří žijí za periferií společnosti. Ne na jejím okraji, kde jsou cítit její výhody, ale daleko za ním. Mentálně i zeměpisně. Jsoupro nás neviditelní. Magoři, snílci, blázni, básníci a alkoholici nebo pobožní a fanatičtí eskapisté, stvořitelé vlastních světů. Kdysi se jim možná říkalo mudrcové nebo poustevníci, dneska jsou spíš za podivíny až místní blázny, ale jejich návštěva furt dokáže narušit vnitřní intimní zónu mnohého z nás. Jejich názory jsou harpuny našich (mého) technologických a uspěchaných životů.
Aleš Palán vyzpovídal a Honza Šibík nafotil ty poustevníky ze Šumavy, kteří jim otevřeli dveře svého baráku, jurty nebo maringotky. Formou otevřeného rozhovoru řekli své příběhy o světě, který je od sebe buď odstrčil nebo ho dobrovolně opustili oni. Je to možná stresující představa, ale ti lidé skutečně nepotřebují občanky, sociální jistoty nebo pravidelnou práci, aby dokázali žít materiálně prostým a zároveň plným a uspokojivým životem.
A tak se tu představuje tulácký meteorolog, nezávislá farmářka, fousatá dvojčata s rumunskými geny, maniakální knihovník i vegan a další a další. I když bych některým dal za jejich názory pár facek, ohromovali mě tím obrovským vypětím, které potřebovali, aby získali svoji vysněnou nezávislost na společenských a byrokratických strukturách. Někdy není odtržení kompletní, ale moc k němu nechybí.
Rozhovory mě fascinovaly několika společnými a často nevyslovenými motivy. Jedním byla víra, ale ne institucializovaná a pojmenovaná. Prostě víra v nějaký vyšší záměr a rozměr. Někteří tomu říkají třeba křesťanství, jiní o tom přímo nemluví. Ale je to tam.
Druhým přítomným motivem je pokora před přírodou. Ti lidé s ní žijou, dává jim jídlo, poskytuje přístřeší a imrvére je tyranizuje. Tím si zaslouží pokoru a partnerství zároveň.
Třetím je lidská moudrost, často nabraná v porevolučních letech nebo během aktivit v protestních a dizidentských hnutích. Ti lidé nejsou blbí. Jsou vzdělaní, nebo chytří a moudrost, ať už z knih, škol nebo odposlouchanou dovedli porovnat se svou bezprostřední realitou a vyjít z toho zápasu s hlavou vztyčenou.
Rozhovory jsou vedené s citem, byť je z nich cítit, kdy to drhlo a občas jsem měl pocit mnohokrát editované otázky. Ale co, to je moje deformace. U fotek od Šibíka mě mrzí, že i když rozhovory působí jako destilát několika setkání, fotky byly podle všeho focené na jeden zátah. Kniha tak působí trochu jako reportáž z časopisu. Člověk formátu Šibíka by si u materiálu jako je tohle zasloužil pořádnej rozpočet a aspoň rok na postupné focení.
Mám dojem, že tahle kniha může být důležitá. Zvlášť pro ty, co si kladou otázky a cítí se zahlcení všedností. Pro ty, kteří nechtějí žít jinak, ale vlastně by chtěli (to je trochu i můj případ). Pro ty, kterým se líbil film Captain Fantastic a dokument Encounters at the End of the World a kniha Walden. Pro ty, které občas napadne, že tihle neviditelní lidé za hranicí si na nás, lidi městské, ukazují prstem a vrtí hlavou nebo se pochechtávají.
Aleš Palán vyzpovídal a Honza Šibík nafotil ty poustevníky ze Šumavy, kteří jim otevřeli dveře svého baráku, jurty nebo maringotky. Formou otevřeného rozhovoru řekli své příběhy o světě, který je od sebe buď odstrčil nebo ho dobrovolně opustili oni. Je to možná stresující představa, ale ti lidé skutečně nepotřebují občanky, sociální jistoty nebo pravidelnou práci, aby dokázali žít materiálně prostým a zároveň plným a uspokojivým životem.
A tak se tu představuje tulácký meteorolog, nezávislá farmářka, fousatá dvojčata s rumunskými geny, maniakální knihovník i vegan a další a další. I když bych některým dal za jejich názory pár facek, ohromovali mě tím obrovským vypětím, které potřebovali, aby získali svoji vysněnou nezávislost na společenských a byrokratických strukturách. Někdy není odtržení kompletní, ale moc k němu nechybí.
Rozhovory mě fascinovaly několika společnými a často nevyslovenými motivy. Jedním byla víra, ale ne institucializovaná a pojmenovaná. Prostě víra v nějaký vyšší záměr a rozměr. Někteří tomu říkají třeba křesťanství, jiní o tom přímo nemluví. Ale je to tam.
Druhým přítomným motivem je pokora před přírodou. Ti lidé s ní žijou, dává jim jídlo, poskytuje přístřeší a imrvére je tyranizuje. Tím si zaslouží pokoru a partnerství zároveň.
Třetím je lidská moudrost, často nabraná v porevolučních letech nebo během aktivit v protestních a dizidentských hnutích. Ti lidé nejsou blbí. Jsou vzdělaní, nebo chytří a moudrost, ať už z knih, škol nebo odposlouchanou dovedli porovnat se svou bezprostřední realitou a vyjít z toho zápasu s hlavou vztyčenou.
Rozhovory jsou vedené s citem, byť je z nich cítit, kdy to drhlo a občas jsem měl pocit mnohokrát editované otázky. Ale co, to je moje deformace. U fotek od Šibíka mě mrzí, že i když rozhovory působí jako destilát několika setkání, fotky byly podle všeho focené na jeden zátah. Kniha tak působí trochu jako reportáž z časopisu. Člověk formátu Šibíka by si u materiálu jako je tohle zasloužil pořádnej rozpočet a aspoň rok na postupné focení.
Mám dojem, že tahle kniha může být důležitá. Zvlášť pro ty, co si kladou otázky a cítí se zahlcení všedností. Pro ty, kteří nechtějí žít jinak, ale vlastně by chtěli (to je trochu i můj případ). Pro ty, kterým se líbil film Captain Fantastic a dokument Encounters at the End of the World a kniha Walden. Pro ty, které občas napadne, že tihle neviditelní lidé za hranicí si na nás, lidi městské, ukazují prstem a vrtí hlavou nebo se pochechtávají.
September 2, 2018
Tohle kdyby byl dokument z ČT2, tak bych si ho s chutí pustil. Kdyby mi bylo dvacet a já chodil bosej na demonstrace proti kácení lesů. Jelikož jsem ale vyrůstal v Praze, je mi 33 a studoval jsem kapitalistickou ekonomku, kde nás učili že silnější pes mrdá a k tomu všemu jsem navíc ještě korporátní kuna, tak mne rozhovory zanechaly celkem chladným. K tomu všemu je totiž už září a venku je 13°
Palán se vydává na Šumavu a vede rozhovory s lidma, kteří žijí na úplných samotách na okraji společnosti. Dle očekávání víc než půlka z nich dělala alespoň jednu disciplínu z moderního pětiboje - fetování, náboženství, veganství, chlast a koně.
Jak mě varoval Palánův synovec Palán během čtení - 4/10. Kdyby to vyšlo jako série rozhovorů v časopise, kterej nečtu, dal bych tomu mnohem víc. Třeba 6. Takhle jen ty čtyři.
Palán se vydává na Šumavu a vede rozhovory s lidma, kteří žijí na úplných samotách na okraji společnosti. Dle očekávání víc než půlka z nich dělala alespoň jednu disciplínu z moderního pětiboje - fetování, náboženství, veganství, chlast a koně.
Jak mě varoval Palánův synovec Palán během čtení - 4/10. Kdyby to vyšlo jako série rozhovorů v časopise, kterej nečtu, dal bych tomu mnohem víc. Třeba 6. Takhle jen ty čtyři.
May 1, 2019
Kniha má podtitul Setkání s šumavskými samotáři a vedle jména autora je ještě na obálce uveden Jan Šibík, který knihu doplnil spoustou výtečných fotografií. Většinou portrétů zpovídaných samotářů.
— Myslím, že nejsem sám, který po této knize pomrkával hned jak se objevila na internetech a instagramech. Sice jsem nejdříve musel zhltnout Magor a jeho doba ale nakonec jsem ani já neodolal a ponořil se do pomalého rytmu, kterým žijí lidé, kteří z různých příčin dobrovolně odešli na okraj civilizace nebo dokonce téměř mimo ni.
— Jde o různé povahy, různé příběhy a různé motivy. Dokonce i pár žen se mezi nimi najde. Autor se zpovídá tyto osobité samorosty často někde na pomezí mezi podivínem a mystikem s pokorou a až ambietní decentností. Dokáže mistrně ustoupit do pozadí aby víc vyniklo vyprávění tázaného. To ne každý dokáže. Či dokáže potlačit své ego.
— Zážitky některých lidé zpovídaných jsou pro racionálně uvažujícího člověka až neuvěřitelné a i vstřícně naladěný čtenář má občas podezření, že zpovídaný samotář sklouzl do půvabného pábení. Ale není to jedno? Možná život uprostřed přírody a samota opravdu stírají ostré hranice reality a umožňují nahlédnout jinam.
— Kniha je tak skvěle napsaná a zajímavá, že by šla zhltnout téměř za jeden dva delší večery ale já si ji po několika kapitolách začal dávkovat abych si četbu více užil. Opravdu nemusíte nosit batikovaná trika a trávit každý víkend v horách aby jste si tuto knihu neskutečně užil. Sám mám klusovské období hltače kabaly a zenových mouder dávno za sebou a přesto za tuto knihu dám všechny své čakry do věčného ohně. Ostatně, že už vyšlo čtvrté vydání o kvalitě knihy něco svědčí. Šalom alejkum!
— Myslím, že nejsem sám, který po této knize pomrkával hned jak se objevila na internetech a instagramech. Sice jsem nejdříve musel zhltnout Magor a jeho doba ale nakonec jsem ani já neodolal a ponořil se do pomalého rytmu, kterým žijí lidé, kteří z různých příčin dobrovolně odešli na okraj civilizace nebo dokonce téměř mimo ni.
— Jde o různé povahy, různé příběhy a různé motivy. Dokonce i pár žen se mezi nimi najde. Autor se zpovídá tyto osobité samorosty často někde na pomezí mezi podivínem a mystikem s pokorou a až ambietní decentností. Dokáže mistrně ustoupit do pozadí aby víc vyniklo vyprávění tázaného. To ne každý dokáže. Či dokáže potlačit své ego.
— Zážitky některých lidé zpovídaných jsou pro racionálně uvažujícího člověka až neuvěřitelné a i vstřícně naladěný čtenář má občas podezření, že zpovídaný samotář sklouzl do půvabného pábení. Ale není to jedno? Možná život uprostřed přírody a samota opravdu stírají ostré hranice reality a umožňují nahlédnout jinam.
— Kniha je tak skvěle napsaná a zajímavá, že by šla zhltnout téměř za jeden dva delší večery ale já si ji po několika kapitolách začal dávkovat abych si četbu více užil. Opravdu nemusíte nosit batikovaná trika a trávit každý víkend v horách aby jste si tuto knihu neskutečně užil. Sám mám klusovské období hltače kabaly a zenových mouder dávno za sebou a přesto za tuto knihu dám všechny své čakry do věčného ohně. Ostatně, že už vyšlo čtvrté vydání o kvalitě knihy něco svědčí. Šalom alejkum!
May 8, 2019
Neskutečně nádherná kniha plná rozmanitých lidských zpovědí a mně velmi blízkých myšlenek. Chválím perfektní vedení rozhovorů. Výběr šumavských podivínů taky super. Plno výroků mám záznamenaných bokem, abych se k nim mohla vracet. Po dlouhé době jsem z něčeho vážně naprosto unešená.
Četla jsem ji v elektronické podobě (z velké části právě na Šumavě) a rozhodně bych teď kvůli všem těm fotografiím volila radši tradiční papírový výtisk. Možná si ho i tak pořídím. Tohle totiž potřebuju nutně ve vlastní sbírce!
Četla jsem ji v elektronické podobě (z velké části právě na Šumavě) a rozhodně bych teď kvůli všem těm fotografiím volila radši tradiční papírový výtisk. Možná si ho i tak pořídím. Tohle totiž potřebuju nutně ve vlastní sbírce!
January 27, 2020
Do knihy jsem vstupovala se směsicí všelijakých předsudků, asi nejvíce jsem očekávala, že v ní najdu rozhovory s lidmi, kteří natolik vyhořeli v běžném životě, že se pro ně samota nakonec stala jediným východiskem. Tuto domněnku mi paradoxně naplnil hned první rozhovor, ostatní už mnohem méně. Se zájmem jsem sledovala, jak má každý ze samotářů pro svůj životní styl zcela jiné důvody, některé mi byly sympatické více a jiné méně. Zařazení určitých osob mě až překvapilo tím, jak moc se vlastně jejich životy podobají tomu, co sama znám. Kniha u čtenáře jistě vyvolá potřebu zamyslet se a nahlížet perspektivy jednotlivých respondentů, umocnit atmosféru a prožitek pak velmi napomáhají fotografie Jana Šibíka. Každý z dotazovaných na mě zapůsobil zcela jinak, doporučovala bych si publikaci dávkovat a jednotlivé myšlenky nechat působit. Sympatie a pochopení pro pestrou osmici samotářů se u čtenářů bude určitě různit, všichni se ale myslím shodneme, že je Raději zešílet v divočině zajímavý literární počin, jenž nenechá nikoho zcela lhostejným.
July 5, 2018
Úžasná kniha a rozhovory, které jsou perfektně vedené. Knížku jsem si dávkovala po částech a nechávala jednotlivé příběhy doznít. Moc doporučuji.
January 10, 2021
To, čo sa hovorí u nás na úrade zjavne platí aj v šumavských lesoch - ľudia sú nekoneční.
May 29, 2020
Zrovinka nedávno jsem se v rámci víkendové túry v přírodě procházela krajinou Bílých Karpat a při jedné odpočinkové zastávce na kopci mě při pohledu na maličkou vesničku v údolí napadlo, že by se mi líbilo mít domek v takovém prostředí - ale ne uprostřed vesnice, ale tam v tom osamoceném domku ve svahu u lesa, odkud jsou sousedi na dohled, ale zároveň dost daleko na to, aby mě místo sekaček na trávu budily zvuky přírody. Jenže vzápětí jsme se s přítelem shodli, že i přes překonání logistických a pracovních komplikací bychom museli mít "chatu" ve městě, protože ač jsem původně cérka z dědiny, těch posledních děvět let strávených ve městě mě rozmazlilo a všechna ta divadla, společnost a vůbec výdobytky moderní civilizace by mi chyběly. Prostě potřebuju obojí, přírodu i lidi.
Ne tak samotáři v knize Aleše Palána. Tito lidé si přírodu vybrali se vším všudy. Někteří v ní vyrostli a rozhodli se zůstat, mnozí jiní si zvolili jako útěk před stresem spojeným s kariérou a životem v civilizaci vůbec, nebo před vlastními démony, kterým dříve unikali s pomocí alkoholu a drog. Je to směsice zvláštních lidí; a nemyslím to v negativním smyslu. Jen se natolik odlišují, že člověku žijícímu podle pravidel společnosti musejí nutně připadat jiní. Ačkoli mají mnoho společného - kromě touhy po samotě vidím u většiny společnou lásku k přírodě, sklony k básnictví či nadšení pro psané slovo, víru v "nadpřirozeno" - mají i přehršel rozdílných názorů; s některými se plně ztotožňuji, u jiných si říkám, že tomuto snad může věřit vážně jen cvok. Každému, co každého jest...každý si volí tak, aby byl co nejvíce spokojený. A za toto mají můj obdiv - vzepřeli se zažitým zvyklostem, společenskému řádu, ve kterém nedokázali žít. Jen ne každému to přineslo štěstí a vnitřní uspokojení, pro některé je volba života v šumavských lesích jen o něco lepší alternativou, než být mezi lidmi - lepší je prostě zešílet v divočině.
Ne tak samotáři v knize Aleše Palána. Tito lidé si přírodu vybrali se vším všudy. Někteří v ní vyrostli a rozhodli se zůstat, mnozí jiní si zvolili jako útěk před stresem spojeným s kariérou a životem v civilizaci vůbec, nebo před vlastními démony, kterým dříve unikali s pomocí alkoholu a drog. Je to směsice zvláštních lidí; a nemyslím to v negativním smyslu. Jen se natolik odlišují, že člověku žijícímu podle pravidel společnosti musejí nutně připadat jiní. Ačkoli mají mnoho společného - kromě touhy po samotě vidím u většiny společnou lásku k přírodě, sklony k básnictví či nadšení pro psané slovo, víru v "nadpřirozeno" - mají i přehršel rozdílných názorů; s některými se plně ztotožňuji, u jiných si říkám, že tomuto snad může věřit vážně jen cvok. Každému, co každého jest...každý si volí tak, aby byl co nejvíce spokojený. A za toto mají můj obdiv - vzepřeli se zažitým zvyklostem, společenskému řádu, ve kterém nedokázali žít. Jen ne každému to přineslo štěstí a vnitřní uspokojení, pro některé je volba života v šumavských lesích jen o něco lepší alternativou, než být mezi lidmi - lepší je prostě zešílet v divočině.
April 22, 2019
Čekal jsem spíš nějaké mladé romantické alternativce ve stylu "žijeme v souladu s přírodou", nebo vyhořelé a uštvané typy "musel jsem od všeho vypadnout" atd. Namísto toho jde až na čestné výjimky o lidi, kteří snad ani nikam jinam už nemohli jít, o podivíny kteří prošli psychiatrickými léčebnami, alkoholismem nebo drogama. U některých bylo navíc celkem jasné, že nejméně polovina toho, co povídají, se neodehrála nikde jinde než v jejich hlavě. Jsou prostě vážně hodně jiní, a moc si neumím představit, že by mohli fungovat někde jinde než na samotě. Ve městě by dopadli výrazně hůř, ta Šumava a samota je asi tak nějak zachránila.
Líbil se mi i styl, jakým to bylo napsané, autor se nijak netlačí dopředu, na prvním místě jsou prostě výpovědi "samotářů", které nikdo nijak nehodnotí a nesoudí.
Suma sumárum doporučuji, stojí to za přečtení.
Líbil se mi i styl, jakým to bylo napsané, autor se nijak netlačí dopředu, na prvním místě jsou prostě výpovědi "samotářů", které nikdo nijak nehodnotí a nesoudí.
Suma sumárum doporučuji, stojí to za přečtení.
February 12, 2019
Samota je stav mysli...
Zajímavá směs lidí, zajímavé rozhovory. Někteří jsou podivíni, jiní relativně "normální", u některých obočí putuje opravdu velmi vysoko. Vše doprovázeno krásnými fotkami...
Zajímavá směs lidí, zajímavé rozhovory. Někteří jsou podivíni, jiní relativně "normální", u některých obočí putuje opravdu velmi vysoko. Vše doprovázeno krásnými fotkami...
October 3, 2018
Ti lidé jsou úžasně silné osobnosti, chce to podle mě velikou sílu vůle odejít žít do hor, kde je problém něco vypěstovat a kde nejbližší soused je kilometr daleko. Kde se člověk opravdu musí spoléhat jen sám na sebe. Mají můj obdiv! Pět hvězdiček Aleši Palánovi za skvělou práci! Muselo být nelehké celý tento projekt dovést do zdárného konce. Jaké asi bylo snažit se přiblížit se lidem, kteří jsou uvyklí na samotu? Jak je vůbec najít a spojit se s nimi? Doporučuji k přečtení. V knize je sice dost politiky a pout s minulým režimem, ale mně to ve čtení nijak nepřekáželo, tato doba mě zajímá a všelijaké represe ze stran komunistů byly a je jasné, že je toto téma v knize tak časté, neboť i před režimem šumavští samotáři často do lesů prchali. Dalším často zmiňovaným faktem je, že kniha taktéž obsahuje dost mistiky. Mně nevadila ani ta. Když je člověk jenom sám se sebou ve ztišení, prožívá různé věci. Mám-li říct, kdo mi byl nejbližší, tak paní Martina z louky.
Read
November 9, 2018Skvělý, jen je chvílema potřeba brát to jako bizarní výlet mimo sociální bublinu. Z negativních recenzí na databázi knih mi trochu připadalo, že lidé v knížce čekali rozhovory se vzdělanými mysliteli, kteří odešli žít na samotu kvůli nějakým vznešeným vyšším cílům. Tak to pak chápu, že se dostavuje zklamání. I já teda trpěla při zmínkách o ezoterických a konspiračních záležitostech, ale nějak se mi povedlo se od toho odprostit a brát to spíš, jak píšu, jako výlet mimo sociální bublinu. Namátkou se zde totiž potkáte se zmínkami o manipulaci s počasím, čipování lidí, urinoterapii pro psa, minulých životech, lapačích negativních sil, aurách a nebo třeba o magickém meči a koruně. Co na to říct.
Né že by mi dnes po dočtení v hlavě celý den zněli Korpiklaani.
,,Nepotřebuju si nic přát, jen to prostě nezkurvit."
Né že by mi dnes po dočtení v hlavě celý den zněli Korpiklaani.
,,Nepotřebuju si nic přát, jen to prostě nezkurvit."
January 31, 2020
Že je Šumava krásné místo, většina lidí podvědomě tuší, i když se v těchto krajích nikdy nevyskytovala. Že lze ale v tomto prostředí najít lidi krásných názorů, myšlenek a příběhů, jež žijí o samotě, už tak jasné být nemusí.
A právě tato kniha poutavě zprostředkovává náhled do života osob, kteří se z různých důvodů nebáli vyjít vstříc svým nejniternějším potřebám a požadavkům. Každý ze zaznamenaných rozhovorů obsahuje přemíru zajímavých myšlenek a já jakožto pouhý čtenář jsem si neustále kladl otázku, o čem přesně si Aleš Palán musel s těmito lidmi povídat mimo "oficiální" záznam.
Absolutně doporučuji – 10/10.
A právě tato kniha poutavě zprostředkovává náhled do života osob, kteří se z různých důvodů nebáli vyjít vstříc svým nejniternějším potřebám a požadavkům. Každý ze zaznamenaných rozhovorů obsahuje přemíru zajímavých myšlenek a já jakožto pouhý čtenář jsem si neustále kladl otázku, o čem přesně si Aleš Palán musel s těmito lidmi povídat mimo "oficiální" záznam.
Absolutně doporučuji – 10/10.
October 17, 2018
Kniha i její protagonisté si zaslouží respekt. Podrobněji na https://www.laniusminor.cz/single-pos...
March 5, 2021
Tohle bylo perfektní! Člověk si ani neuvědomí, co za příběhy se za lidmi žijícími na samotě skrývá, hodil by je do jednoho pytle. A přitom tam toho je tolik! Lásky, nenávisti, přijetí, síly, slabosti. Ale hlavně té samoty, která je vlastně tématem knihy.
Na jednu stranu ty lidi obdivuji, na druhou stranu mi někteří přišli strašně zacyklení ve své vlastní hlavě. A naopak někteří si vzali od každého něco a byli šťastní. Tahle kniha ve mně probudila touhu po té úplné svobodě, zároveň obdiv k přírodě, lásku k životu.
Velmi, velmi, velmi zajímavé.
Na jednu stranu ty lidi obdivuji, na druhou stranu mi někteří přišli strašně zacyklení ve své vlastní hlavě. A naopak někteří si vzali od každého něco a byli šťastní. Tahle kniha ve mně probudila touhu po té úplné svobodě, zároveň obdiv k přírodě, lásku k životu.
Velmi, velmi, velmi zajímavé.
August 21, 2022
MŮJ PRVNÍ PALÁN ❤️
Teďka musím přečíst všechny.
Šumavští samotáři mají sami o sobě fascinující osudy. To, jak s nimi Aleš Palán mluví a jak jejich vyprávění zpracovává, je ale věc druhá.
Jsou to příběhy jedinečných i obyčejných lidí, díky kterým člověka xykrát během čtení napadne, za čím se to vlastně pachtíme… A udělali tihle lidé líp, když se pachtit přestali? A přestali se pachtit, nebo se jen ženou za něčím, co lidem (jako jsem já) uniká?
Nevím a asi to nikdy nezjistím. Ale číst bych to mohla, ve snaze najít odpovědi, třeba desetkrát.
Teďka musím přečíst všechny.
Šumavští samotáři mají sami o sobě fascinující osudy. To, jak s nimi Aleš Palán mluví a jak jejich vyprávění zpracovává, je ale věc druhá.
Jsou to příběhy jedinečných i obyčejných lidí, díky kterým člověka xykrát během čtení napadne, za čím se to vlastně pachtíme… A udělali tihle lidé líp, když se pachtit přestali? A přestali se pachtit, nebo se jen ženou za něčím, co lidem (jako jsem já) uniká?
Nevím a asi to nikdy nezjistím. Ale číst bych to mohla, ve snaze najít odpovědi, třeba desetkrát.
February 4, 2019
Unik. Do reality, kde ludia okrem primitivneho zivota na samotach v prirode nemaju nic. Len tu svoju sialenost. A predsa (alebo mozno prave preto) im asi zavidim. Tu odhodlanost a odvahu proste len byt, bez neustaleho vnutorneho tlaku uspievat, byt sami (so) sebou, tu slobodu a tu prirodu vzdy a vsade navokol. Kto ma viac...
July 24, 2018
Vynimocna kniha, ktoru som dostal od vynimocneho cloveka, ktory mozno tusil, ze ma nou vyprevadza do samoty. Vdaka KK.
April 24, 2019
Ó, toto bylo velmi dobré. Mně osobně velmi blízké téma plus bavurně vedené rozhovory, co víc chtít!
January 5, 2021
V životě bych si tuhle knihu sama nekoupila, ale dostali jsme ji, tak jsem se obětovala :D
Fotky jsou podle očekávání nádherné a samotná kniha mě příjemně překvapila. Rozhovory jsou neočekávaně čtivé, ale líbilo by se mi víc, kdyby se zaměřily na konkrétnější věci, a potvrdila jsem si, že na to "duchovno" nejsem. U všech zpovídaných samotářů mě zajímalo - kdo jsou, jaké měli rodinné zázemí, co dělali před tím, jak se tam dostali, z čeho žijí, popis každodenního života.. To jsem se někdy dozvěděla, ale rozhovory se točily spíš směrem "dá se energie místa nějak změnit?" "voláš Ho (boha) někdy? Jako voláš na ptáky?"...
Ale čtení opravdu nelituju, bylo to inspirativní 😉
Fotky jsou podle očekávání nádherné a samotná kniha mě příjemně překvapila. Rozhovory jsou neočekávaně čtivé, ale líbilo by se mi víc, kdyby se zaměřily na konkrétnější věci, a potvrdila jsem si, že na to "duchovno" nejsem. U všech zpovídaných samotářů mě zajímalo - kdo jsou, jaké měli rodinné zázemí, co dělali před tím, jak se tam dostali, z čeho žijí, popis každodenního života.. To jsem se někdy dozvěděla, ale rozhovory se točily spíš směrem "dá se energie místa nějak změnit?" "voláš Ho (boha) někdy? Jako voláš na ptáky?"...
Ale čtení opravdu nelituju, bylo to inspirativní 😉
March 16, 2025
Hodně zajímavý čtení, jsem ráda, že jsem se k tomu konečně dostala.
Nevěřila bych, že na Šumavě lze mezi vším tím turistickým ruchem najít takhle zapomenutý místa.
Někteří ze samotářů byli hromně inspirativní, někteří trochu děsiví...
Nevěřila bych, že na Šumavě lze mezi vším tím turistickým ruchem najít takhle zapomenutý místa.
Někteří ze samotářů byli hromně inspirativní, někteří trochu děsiví...
March 21, 2020
Tato kniha byla pro mě velmi zajímavá. Příběhy některých samotářů byly odstrašující i inspirující a poučné. Občas se mi i lehce zvedal kufr, když jsem četla jisté pasáže, ale unesla jsem to. Určitě jsem z této knihy alepoň trochu pochopila, jaké to je žít v divočině a co to obnáší. V podobně tématických knihách budu jistě pokračovat. Určitě doporučuji všem těm, co zajímá život v divočině a na samotě.
August 16, 2018
zajimavy pocin, skvele cteni o necem, co me zajima a co se me tyka... i tady je videt, jak jsou lidi ruzni, jak ruzne jsou motivace a prozitky... nejvic me zaujala prvni pani, to mi bylo asi nejblizsi a bude zajimavy se ke knize vratit a zjistit, jestli to tak zustane... kazdopadne podnety k premysleni skytaji vsechny rozhovory, i proto cteni trvalo dele... obcas mi ale prislo, ze autor svymi otazkami odbocil a hodne se venoval minulosti a drivejsi politicke situaci a davnym zivotum nekde v uplne jinem svete (coz samozrejme je dulezite pro kontext daneho cloveka, ale pro me jen do urcite miry) a pritom pro me by bylo zajimavejsi cteni o zivote na samote, o myslenkach i vsednodennich strastech, to se ale obcas schovalo za dobou komunismu a disentu... celkove je to ale skvela kniha a chtel bych se k ni casem vratit...
June 24, 2019
Dost nosné téma. Hlavně doporucuji pro romantiky, kteří si přestavují, jak je život v přírodě magický.
Mám pochopení pro všechny lidské osudy, výstřelky a magorárny, takže dost dobrý.
Fotky mohly být lepší a drahý lesklý papír jsem také nepochopila.
Jo, minimálně dva respondenti by se krasne uzivili na nějaké psychiatrické klinice, avšak ta hranice totálního psychouse a normálního člověka je proste propustná velice.
Mám pochopení pro všechny lidské osudy, výstřelky a magorárny, takže dost dobrý.
Fotky mohly být lepší a drahý lesklý papír jsem také nepochopila.
Jo, minimálně dva respondenti by se krasne uzivili na nějaké psychiatrické klinice, avšak ta hranice totálního psychouse a normálního člověka je proste propustná velice.
December 11, 2018
Bylo to (krásné) čtení, od kterého se nešlo odtrhnout, které mi místy bralo dech. Neuvěřitelné příběhy o životě, přírodě, "bláznovství", závislostech, spiritualitě, lásce, a především, o samotě. Mohla bych toho říct spoustu, ale už neřeknu nic než jen: Přečtěte si to. :)
June 24, 2018
Ak existuje niečo ako "duša Šumavy", tak by mohla byť ukrytá niekde v tejto knihe. Krásny projekt!
March 23, 2020
Super tema, super fotky, super typci a typkyne. Fajne tematicke citanie o samotaroch v case koronakaranteny.
March 13, 2021
Soubor rozhovorů přináší hned několik netradičních úhlů pohledu na svět a život. Každý řečník prohlásil něco zajímavého, někteří byli rozhodně hloubavější a kritičtější než jiní. Celkově jsem nadšená z možnosti strávit tolik času s myšlenkami a vzpomínkami lidí, které jen tak nepotkáte. Samozřejmě je třeba překonat obecný sexismus a někdy i docela ryzí objektifikaci žen. Ale stojí to za to. Velice osvěžující čtení díky kterému se mi chce vyrazit na Šumavu. Nebo možná raději ne. Samotáři a samotářky totiž jasně vyjádřili, co si myslí o vzrůstajícím turismu v jejich divočině.
Displaying 1 - 30 of 108 reviews