Vlastně už anotace nedokážu číst. Potkává se v nich příliš mnoho zájmů. Takže úplně jednoduše: Tohle je román o lásce a o psaní ve věku digitálního smutku. Zkoumám v něm víc než pět let jednoho milostného vztahu a další dva roky, kdy jsem o něm psal. Je v něm dost vášně, slz a také několik zjevení. Je to román o tom, proč vlastně jsme jeden s druhým, co na sobě milujeme, a proč se i přesto opouštíme. Jsem v něm sám za sebe, tak jako je člověk sám za sebe v lásce a ve všem, co stojí za řeč. Asi je to román pro ty, kdo dávají přednost sdílení před sděleními. A katarzi před happy endem.
* Byt. Román ve dvou (spoluautorka Jana Šrámková; Brno: Host, 2025) * Lilliputin (Brno: Host, 2022) * Znamení neznámého. Rozhovory o spiritualitě (spoluautor Petr Vizina; Brno: Host, 2021) * Možnosti milostného románu (Brno: Host, 2019) *Dějiny světla. Román o fotografovi Františku Drtikolovi (Brno: Host, 2013) *Hra pro čtyři ruce. Málem milostné povídky (Brno: Druhé město, 2009)
Studoval sociologii, religionistiku a divadelní dramaturgii. Spolupracoval s časopisem Respekt, Českou televizí, Českým rozhlasem nebo Mezinárodním filmovým festivalem Karlovy Vary. V současnosti je šéfredaktorem literárního měsíčníku Host a přednáší na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Jeho knihy byly přeloženy do patnácti jazyků.
Dlouho jsem nečetla něco tak do sebe zahleděného. Celou knihu jsem se nemohla ubránit trapnosti. Jakoby to psal gymnazista, co šíleně prožívá svou intelektuální stránku a má dojem, že na holky tohle funguje jako magnet. Zároveň mu skoro nevěříte, že někdy nějakou opravdu měl, i když text neustále prokládá sexuálními narážkami. Vůbec to pro mě nefungovalo - i když se autor hodně snažil aby to bylo jiné než tradiční román, experimentální, inovátorské, mně to přišlo tak nějak divně banální. A zůstal hlavně pocit, že se rád poslouchá, že rád hraje na efekt a taky že se rád nekonečně babrá v minulosti.
"Tys asi nečetla Benjamina, viď?" Aneb mooooc chytrý inteleguán si našel mooooc krásnou blondýnu a hodně jsou spolu někde. Takhle, jestli bylo Němcovým cílem ve své autofikci stvořit postavu do sebe zahleděného povýšence, tak gratuluju, good job. Na to, kolik jsem toho všude četla o nápadité formě, mi to přišlo až napěchované klišoidními obrazy. Za všechny zmiňme dělníka opírajícího se o lopatu. (odkaz na Nejistou sezónu? Asi ne.) Taky jsem strašně potřebovala vědět, že má Janýsek číslo na Svěráka i Šiktance tvl. Přesně v tomhle se Němec liší od Knausgarda. Sice se taky snaží ukazovat své literární alterego v hraničních situacích typu záchvat pláče, potupné lovení mobilu z popelnice po hádce atd., jenže to nevydrží, furt nám na rozdíl od Knausgarda musí připomínat, že je ale zároveň fakt chytrej a zajímavej a telefonuje si s Kunderou. Tohle si měl nechat do deníčku nebo pro terapeuta a radši napsat skvělý román hodný jeho talentu o něčem - čemkoli! - jiném než o sobě. (Cením ale to, že si Janýsek nakonec dokázal přiznat, že s ní byl kvůli tomu, jak byla krásná a jak ho obdivovala, a že jí o pár let později nedokázal dát dost pozornosti, empatie a podpory, když začala roztahovat křídla a hledat své místo ve světě. Pánové, pokud budete ve třiceti randit s dvacítkama, tohle se vám stane vždycky. Tak už to kurnik pochopte a nefňukejte.)
Strašné pózerstvo, narcizmus sršiaci z každej druhej strany v kombinácii s obrovským egom. A k tomu klišé, klišé, klišé ("Vyprávění tečou v opačném směru, než v jakém žijeme - jako když se vlny odrážejí zpět do moře poté, co se rozbily o pobřeží. Každý příběh se odvíjí od konce jako motouz. Na začátku každého příběhu je smrt nebo něco podobného. Smrt, ta krásná paní bez slitovaní,...").
Kniha by si zaslúžila vyškrtať minimálne o polovicu. Aj tak by jej to asi nepomohlo. Hm.
Tl;dr: UTRPENÍ MLADÉHO NĚMCA, 4/10. Akorat je to autofikce a ma to jinej konec. Protagonista se neodstreli a pomsti se svy ex touhle knizkou (nicmene zustava furt gentlemanem, ptz v realnym zivote ji to da k precteni DVA DNY PREDTIM, nez ma kniha jit do tisku - smysl tohoto pocinani mi zustava skryt, ale ok).
Bylo to eklekticky a postmoderni a intertextualni a sexisticky a metalurgicko-kulturni a *dalsi cizi slova* asi jako muj tumblr, co jsem mela v 15, a priblizne stejne podnetny: kapitoly typu clanek z novinek, citatky, uryvky z jinych del, playlist na spotify/yt, rozhovor sam se sebou (in your face Jaromire Soukupe!) etc. Trosku jak kdyby tam melo bejt fakt vsechno; mne osobne tam chybela tydenni nabidka Lidlu, protoze jsem u toho dostala hlad, ackoliv normalne jsem bretharianka. Nevim, co z toho mam vyvodit, ale radsi to sem pisu, treba poradite. Diky temhle formalnim hratkam jsem nakonec text docetla, protoze jinak tam toho moc neni - ani po dejovy strance (banalni, coz mi samo o sobe nevadi), ani po 'myslenkovy' (rehash vseho moznyho)... a k ty autenticite nize.
PROTAGONISTE 1) Jan: hloubavy intelektuál, spisovatel, cte asi uplne vsecko az na Bohunicky zpravodaj (pokud to pro nej ovsem neni camp, o tom nic nevime, takze jsem se mozna dopustila zjednoduseni), ktery se dovede zamyslet opravdu nad leccim a ma velmi bohatej vnitrni zivot, je jakoze hodnej, ale umi se treba i rozhnevat, plakat, valet se po koberci apod., uz se mi to ani nechce vyjmenovavat, jak je komplexni, je o tom ostatne vice otevrene nebo skryte cela kniha, tady o tom komplexu 2) Nina: fakt koc Hm. Toho je nejak malo, musim vzpominat. Jo, vlastne. Ma blondaty vlasy a kdekdo po ni jede... chvilu modelka a este... moment, ja si vzpomenu.. jop, to uz je vsecko. Kozy.
Wtf hip hop o antikoncepci v kanalizaci nebo co a jejim vlivu na feminizaci kdeceho mi pripomnel Jolandu, ale bylo tam malo matů, takže bohužel ani tato část nenaplnila potenciál. Autenticita, ktera se v souvislosti s touhle knihou sklonuje, spocivala v podobe odhaleni 'divam se na porno, deal with it' - obecne je to odhalujici spis na ukor Niny, ktera k tomu nemuze nic dodat, coz mi nic odvaznyho neevokuje. Nakonec se teda neco dozvime o tom, co si Nina mysli, ptz je tam kapitola z jejiho pohledu, ale tu napsal autor))).
Jan Němec je bezesporu velmi dobrý spisovatel s talentem na rozdávání. Tady ale trochu sežral sám sebe. Všechno se to pro mě zlomilo "rybičkou". Do té doby jsem byl nadšený, užíval si soudobé reálie a Brno a pobavený nadhled. Pak přišla Nina a dál už to byl jen průser. Kdyby to bylo na mně, strašně rád se rozejdu s něma oběma. Borec chytrej jak rádio, všechno viděl dvakrát, četl třikrát a jeho záliba v mansplainingu hraničí s trestným činem. A Nina? Jako by tam ani nebyla. Celý román by se dal brát jako autorova terapie, být ale Ninou, beru ho jako pomstu. Z literárního hlediska je to určitě událost a každému doporučím, aby si knížku vzal a udělal na ni vlastní názor. Nám všem pak přeju u dalších podobných pokusů silnějšího redaktora, protože ten by z Možností milostného románu udělal mnohem stravitelnější text.
Nepochybujem, že si táto kniha nájde veľký počet fanúšikov, ale iste sa zhodneme, že to nie je určujúce z hľadiska literárnej kvality.
Nebudem súdiť autora, aj keď nám na to dáva isté právo, keďže rozprávačom je on sám a až exhibicionisticky sa obnažuje. Úprimnosť v podstate oceňujem - no ani úprimnosť nepovažujem za kvalitu určujúcu záležitosť. Rozprávač mi bol v priebehu čítania menej a menej sympatický - avšak ani toto nie je kritériom kvality. To isté sa stalo s Ninou, ktorá mala na začiatku skvelú fazónu, tá bola následne prevalcovaná typickým vzťahovým vzorcom, do ktorého spadla napriek svojmu prvotnému individualizmu - ku ktorému sa neskôr opakovane snažila vrátiť.
V knihe je niekoľko krát spomínaný Milan Kundera. Dobrý nápad. Ak čitateľ nevie, čo si o knihe Jana Němce myslieť - môže si položiť otázky: používal by Milan Kundera genitívne metafory s takou razanciou a až fetišistickou záľubou? Zasypal by Kundera svoj text kvantom priemerných a podpriemerných prirovnaní - v ktorých sa stratí tých pár lepších? Bol by Kundera literátsky ako násťročný študent radostne sa hrajúci na spisovateľa?
Je to skrátka po mnohých stránkach prepálené.
Umelecká próza pripúšťa banálnu tému - za predpokladu, že ju autor ozvláštni, čím ju spraví originálnou. Príbeh tohto románu je absolútne banálny, je až teeneagersky repetitívny, formou kabelkových románov reflektuje najklasickejší vzťah v dejinách ľudstva (rozchody a návraty, - patetická otázka - "prečo sa so mnou rozchádzaš") - a nie je ozvláštnený vôbec ničím. Iba ak negatívne, pretože festival genitívnych metafor - ktoré stelesňujú najťažší literárny pátos, nemožno považovať za nič pozitívne.
Exibicionizmus sám o sebe - nie je umenie.
(a subjektívne čitateľské, povedzme neliterárne negatíva: Také tie veci, že rozprávač z akéhosi nevysvetliteľného princípu nechce prestať so sledovaním porna - aj keď to partnerke vadí... Naštve sa na ňu, keď na ich romantický víkend príde s menštruáciou. To sú veľmi nevydarené pokusy o umenie prostredníctvom úprimnosti. Nefunguje to, je to iritujúce, znevažujúce autora a v niektorých ďalších prípadoch aj hlavnú ženskú postavu.)
Psát o Možnostech milostného románu je vlastně hrozně nevděčná práce. Jednak se mi do pokusů napsat něco souvislého neustále vkrádá subjektivita a jednak už vše, co jsem o tomhle románu chtěla říct, vepsal sám autor do jeho řádků, a to mnohem lépe, než to kdy dokážu já. Nejraději bych prostě zahlásila, všechno už je v té knize, přečtěte si ji, víc není třeba říct. Jenže vy o téhle knize ještě nic nevíte, třeba váháte, jestli ji vůbec číst, takže trochu s pocitem marnosti usedám k textovému editoru a pokouším se přece jenom něco napsat, třebaže se tážu sama sebe, mám-li já to vůbec zapotřebí.
A jelikož už jsem do prvního odstavce nevyhnutelně vetknula svoje já, vzdávám se veškerých pokusů o objektivitu a ukázněnost, tudíž teď můžu zcela bez výčitek začít hned od začátku, a to na jaře 2014, kdy mi tři knihy otevřely dveře k české literatuře: Nesnesitelná lehkost bytí, Hruškadóttir a Dějiny světla. Když jsem tedy letos v edičním plánu nakladatelství Host spatřila Možnosti milostného románu, začala jsem se těšit jako malá. Novou knihu Jana Němce bych se zájmem sledovala tak jako tak, ale tahle by mě lákala na první pohled, i kdyby ji byl napsal neznámý autor. Líbil se mi název, zaujala mě anotace, okouzlila mě obálka (a to jsem tehdy ještě netušila, že bude ta ořízka!). Prvního října jsem knihu hned ráno objednala, třetího mi přišla a já začala číst. A byla to láska od prvního písmenka.
Používám tvoje jméno, Nino, a přidávám k němu jiná jména, podstatná i nepodstatná, přídavná, vlastní i nevlastní, místní i nemístná, a dělám to, abys měla barvu ve tvářích a jas v očích, v každé kapitole tě nalíčím před zrcadlem obrazovky, upravím tě, abys mohla do světa, a potom pro tebe v šatní skříni jazyka vyberu slovesa, která budou nejlépe vyhovovat tvému temperamentu a tvým způsobům.
Ale dost osobních pohádek, o čem je ten román? Zatímco Dějiny světla byly biografický román pojednávající o prvorepublikovém fotografovi Františku Drtikolovi, k němuž se vypravěč po celou dobu obrací (tedy jde o knihu v du-formě), Možnosti milostného románu jsou částečně osobní výpovědí o Němcově vztahu, jeho průběhu a jeho konci, částečně esej o psaní románu, částečně formální experiment. Látka je to vpravdě banální a mnohokrát opsaná (dva se potkají, zamilují, jsou spolu, rozejdou se), ale je to právě podání, které z knihy činí literární zážitek jako žádný jiný. Vytříbený styl, příměry a rozvité metafory, které by mohly zásobovat učebnice kognitivní lingvistiky. Prokládání narativu úvahami, úryvky z jiných literárních děl či novinových článků, jmenný rejstřík. Playlist ke knize. E-maily, deníkové záznamy. Autor promlouvá sám k sobě, uvažuje o možnostech románu a možnostech vyprávění. Udělá sám se sebou rozhovor o knize. Interaguje se čtenářem. Dalo by se dokonce říct, že si s ním hraje. Promlouvá k němu, vybízí ho k výběru motta ke knize, zařazuje ho do jmenného rejstříku.
Přistoupí na to čtenář? Vybere si vlastní motto, bude hádat, jaké jméno se rýmuje se slovem kretén? Oblepí knihu desítkami barevných lepítek, protože obsahuje tolik pasáží, které k němu (či k ní) promlouvají, které jsou vtipné nebo jsou zkrátka a dobře prostě jen tak krásně napsané? Udělá z knihy umělecký artefakt? Žádá si postmoderní román postmoderního čtenáře? Ale to už jsem se dostala někam dál.
Jako by ze mě v té době vyhřezávala potlačovaná subjektivita. Zdálo se mi, že jednou skutečnou existenciální, a tím pádem také intelektuální výzvou je pochopit, co se děje Tady a Teď. A subjektivita mi přes všechny obvyklé výhrady těch, kteří k sobě nikdy nenašli odvahu, připadala jako nejlépe vybavená laboratoř, která je pro takový úkol k dispozici.
V pátek jsem byla na křtu knihy v knihovně Václava Havla. Podle očekávání se většina otázek z publika týkala toho, jak to bylo ve skutečnosti, co teď. Němec se totiž ani trochu netají tím, že je to román o něm a o jeho vztahu. Žádné úhybné kličky, veškeré podobnosti se skutečnými lidmi jsou čistě náhodné. Žádná opona fikce, za niž by se mohl schovat. Odkrytí vlastní zkušenosti až na dřeň. Takže jak se člověk vyrovná s tím, že něco takového udělá? A co říká Nina na to, že se stala literární postavou? A jaké jméno se rýmuje se slovem kretén? Je to snad Evžen nebo Vilém? Tyhle otázky se vlastně dají čekat… a tak se na ně autor sám sebe zeptal přímo v knize a hned si taky odpověděl. Němec nereflektuje jen sebe a svůj vztah, ale i svoje psaní, svůj román. Kdybychom byli na poli sci-fi, mohli bychom snad říct, že kniha prošla procesem sebeuvědomění. Ale my jsme na poli „prachobyčejné“ literatury, v níž nepobíhá ufo ani upíři, ale jen život tak, jak ho všichni známe, a život (a literární provoz) tak, jak ho znají jen spisovatelé. Němec se řídí heslem: piš o tom, co se tě nějak dotýká. A ukazuje nám, co všechno s tím lze udělat.
Každý, kdo píše o sobě, totiž dřív nebo později nevyhnutelně zjistí, že život, jak jím procházíme, je často také jen literatura, pouze trochu bezděčná. Přiznejme si to, život je román na motivy smyšlených událostí, které se často jen díky naší tvrdohlavosti alespoň na čas staly skutečností.
Otázek z knihy plyne víc než odpovědí, ale to akorát vybízí k dalšímu čtení (a uvažování). A nakonec teda život, nebo literatura? To už se nesluší prozrazovat. Ale možná přijde i Milan Kundera.
Ale ono se to ve větší či menší míře týká všech partnerských vztahů: vzájemně se oblepujeme významy, které jsou pro nás důležité, projektujeme na sebe svoje naděje a ideály, podvědomě v druhém člověku hledáme vykoupení. Budiž to třeba varováním pro ostatní, že je důležité, aby ten druhý mohl dýchat – unést něčí naděje často není jen tak a ideály někdy váží víc než olovo.
Sympatický literární počin, který ve mně zanechal rozporuplné dojmy. Autor se snaží stavět proti tradičním narativům, aby nakonec dokázal, že 400 stránkový "román" bez nosného příběhu tak tak drží pohromadě. Slibuje katarzi namísto happy endu, ale až do posledních odstavců si trvá na své pravdě a odmítá "slyšet" druhou stranu. Téma i přístup k němu jsou zajímavé a poutavé, ale člověk začne mít kolem poloviny knihy pocit, jako když jde na pivo s kámošem, který se před půl rokem rozešel a mluví o tom stejném pořád dokola. Jakkoliv mi uvažování a odkazování hlavní postavy jako přemýšlivému romantikovi imponovalo, bylo místy už moc i na mě, když autor začínal vysvětlovat a rozebírat pocity z pocitů. Jde napsat milostný román bez klisché a kýče? Můžeme o sobě napsat knihu a nepůsobit jako narcisové, když to dostatečně odlehčíme a reflektujeme? Má smysl napsat knihu o vztahu založenou pouze na vlastní verzi příběhu? Kdy už je autor dostatečně vyzrálý, aby dokázal objektivně nebo alespoň férově reflektovat intimní vztah s jinou osobou? Tyhle a spousty dalších otázek se v Možnostech milostného románu řeší a nevyřeší. Autor si ale minimálně zaslouží obdiv, že se do tak odvážné výpravy pustil. O jeho literárních schopnostech se snad ani netřeba dohadovat a vlastní pokora, že nenabízí řešení, ale pouze druhý konec lana sdílení, z toho nakonec udělali knihu, kterou jsem si moc rád přečetl.
Po dočtení mám rozporuplné pocity, které se nevykrystalizovaly ani po pár dnech. Kniha brilantně napsaná po jazykové a stylistické stránce. Metafory, dialogy, bohatý jazyk, intertextualita, rejstřík uprostřed pobavil a opravdu jsem ho přečetla. Ale jazyk je jen vnější fasáda a důležité je taky to, co zakrývá uvnitř. A tam už jsem tolik nadšená nebyla. Začátek se mi nelíbil: že hlavním hrdinou je sám autor, bylo jasné hned na první stránce. Měla jsem problémy s příliš otevřenou a přiznanou intimní zpovědí, nečiní mi zvláštní potěšení koukat reálnému člověku do koupelny a ložnice. Samozřejmě jsem si kladla stejné otázky, které autor v rozhovoru se sebou samým. Taky popisy konkrétních míst i cest mi přišly zbytečně podrobné a úmorné (jako by nebylo jedno, jestli při cestě z Klentnice do Pavlova odbočíte doprava, nebo doleva). Narážek na umělecká díla bylo až příliš; smrdělo to nadutou exhibicí autorových znalostí. Střední část mi přišla nejzajímavější: byla nejméně popisná a nejvíce lyrická. Závěr trpěl stejnými nešvary jako začátek. Geniální by ovšem bylo, kdyby Nina a partnerský vztah s ní byla fabulace (a to by pak ospravedlňovalo velmi realistické a detailní popisy skutečných osob a míst). Nedokážu se zbavit pocitu, že spisovatel Němcova formátu nemá potřebu řešit svoje nezvládnuté partnerské trable s gramotnou částí národa.
Hodnotím teď knihu nebo autora? A jde to v tomhle případě odlišit?
Možnosti milostného románu mapují vztah mezi Janem Němcem (autorem) a o téměř deset let mladší studentkou Ninou. Není to přímočaré vyprávění, ale jakási mozaika situací, článků, úvah, obrazů a citátů, ze kterých si čtenář postupně sestavuje celkový obrázek. Autor dílo pojal dosti experimentálně, takže kromě klasických dějových pasážích v knize najdeme deníkové zápisky, výstřižky z novin, rejstřík, rozhovor autora se sebou samým a další hry s textem, dějem i časovou sousledností. V tomto duchu jsou Možnosti milostného románu bezpochyby zajímavou knihou, autor navíc fakt umí psát, takže některé myšlenky, obraty nebo úvahy jsem si spokojeně podtrhla tužkou a založila na později, protože myslím, že bez kontextu se k nim někdy ráda vrátím.
A tady se začínáme dostávat k jádru pudla - proč bych se chtěla k některým pasážím vracet bez kontextu?
Protože mě ta kniha nebetyčně srala. Proto.
Možnosti milostného románu vlastně ukazují na nemožnost hovořit o vlastních vztazích objektivně. Měla jsem pocit, že Jan Němec se celou dobu topil sám v sobě. Nepsal o vztahu, ale o tom, jak vnímá lásku, Ninu, sebe. Hlavní hrdinka, druhá polovina vztahu, se v knize úplně ztrácí, vlaje jednotlivými kapitolami jako krásná hadrová panenka a spíš než živou lidskou bytost představuje objekt autorovy touhy a příjemce jeho hlubokých promluv o životě.
Románem se opakovaně line dotazování typu "Tys asi nečetla/neviděla/neznáš..." stavící do kontrastu autorův přehled a Nininu naivitu. Dívka která v knize promlouvá o tom, jak zraňující je pro ni být vnímána jenom skrze vzhled (její kráse autor věnuje celé dlouhé odstavce) a skrz vztah s Janem Němcem nedostává v knize prostor být čímkoli víc než krásnou přítelkyní Jana Němce. Normálně mě to vytočilo i za ni.
Autor předjímá, že mu bude vyčítán narcismus, dokonce se sám tímto tématem zaobírá v několika kapitolách. Do jisté míry i reflektuje to, že v knize může působit arogantně a do sebe zahleděně. Ta trocha sebereflexe nicméně na výsledku nic nemění.
Osobně nevnímám problém v popsání vlastního milostného vztahu, vlastně do jisté míry obdivuji autorovu odvahu sdílet svou vlastní katarzi veřejně a pak být dalších X let vystavován rádobyodborným analýzám své osoby. Do toho bych teda nešla.
Přijde mi ale škoda, jak vyprázdněně nakonec popisovaný vztah kvůli té dosebezahleděnosti působí. Fakt významný mi třeba přijde, že se s Ninou poprvé setkáváme někdy během jejího prváku na vysoké a vztah trvá šest let... Nina se nicméně za tu dobu podle autorova popisu vlastně nijak zásadně nezmění. O tom dost pochybuju a absence jejího vývoje podle mě nejprůzračněji reflektuje jak nevýznamnou roli v románu vlastně má.
Kniha pro mě není příběhem lásky. Je to spíše jakási literární onanie sám nad sebou. Je to kniha o vyrovnávání se se ztrátou, kterou je těžké unést, přitom sám způsob vyprávění nabízí jisté předpoklady o tom, proč k té ztrátě vlastně došlo.
Dávám nakonec 2 hvězdičky.
Jednu za odvahu a jednu za několik fakt dobrých pasáží. Kniha má své literární kvality, ale asi pro mě nepředstavuje to, co tvrdí, že je. Nicméně - rozhodně zajímavý zážitek.
Menej je niekedy viac, v tomto prípade to platí bez výhrad. Román, ktorý je spočiatku čítavý a lákavý práve možnosťou stotožnenia sa - veď koľkí sme už zažili takéto osudové zamilovanie sa, ktoré sa prihodilo náhle a s ľahkosťou a akosi bez väčšej námahy prerástlo do lásky a vzťahu, do ktorého sme vkladali všetko a verili, že už je to navždy; aj so všetkými tými randeniami po Brne, výletmi do Toskánska, do Poľska, do Prahy a do Viedne, romantickými miniatúrami v podobe odkazov, jedinečných gest a interného jazyka zrozumiteľného len daným dvom, nekonečnými rozhovormi o literatúre a celými hodinami vyplnenými hudbou, ktorá niečo znamená práve pre nás dvoch -, začína prirýchlo unavovať práve tým, aký je celý príbeh známy. A okrem až obsedantného prplania sa v sebe samom neponúka nič viac. To, že sa takýto vzťah nutne rozpadá s rovnakou nebadanou samozrejmosťou, s akou sa pôvodne prihodil, vlastne napokon ani neprekvapuje. Sľubovaná katarzia sa nedostavila, nemala prečo. Že je autor zdatný literát, to mu uprieť nemožno, ale až príliš samoľúbo predvádza repertoár nazhromaždených intertextuálnych a vôbec kultúrnych odkazov a obsahov, metaforami žongluje až príliš okázalo a vôbec, do samého konca je akosi príliš zahľadený sám do seba - čo síce sám priznáva, ale nepomáha mu to. Pokora tomu celému chýba - autorovi, postavám i samotnému príbehu.
„Pořád se nám zdá, že na něco trénujeme, a přitom už jsme dávno na závodní dráze, akorát že neběžíme tak úplně naplno, protože jsme jaksi přeslechli výstřel startovací pistole. A jednoho ne zas tak krásného dne zjistíme, že své nejlepší výkony jsme mohli podat někdy před pěti nebo před deseti lety, kdy se naše svalová vlákna více podobala kovovým pružinám a méně vytahaným žvýkačkám.“ Kniha Možnosti milostného románu je příběhem o lásce, vztazích a psaní, přestože v něm různí čtenáři můžou vidět různá témata. Mě se román bohužel nijak zvlášť nedotkl, nicméně zaujalo mě v něm několik zásadních myšlenek, které můžu spojit i se svým životem, například ta výše citovaná. Přesto mě celkově kniha svým obsahem nezaujala, rozhodně však musím vyzdvihnout její formu, se kterou se Jan Němec pohrál ukázkově. Stejně jako Martin T. Pecina s grafickou úpravou. Já tedy knihu doporučovat nemůžu, ale například @kvenez (na Instagramu) či @hankathebookworm (na svém Goodreads) ano.
Ach jo. Skvele napsany, fakt skvele. Ale prosim autora, at prohlasi, ze je to cista fikce, abych si ten roman mohla vychutnat bez vycitek svedomi. Diky, Honzo!
Zatímco Umberto Eco napsal nerovnítko mezi pojmy „autor“ a „vypravěč“, Jan Němec se snaží vzbudit dojem, že ho svým experimentem s formou změnil na znak „rovná se“. Dělá to ale tak exhibicionistickou a násilnou formou, že místy působí směšně.
Možnosti milostného románu v sobě kombinují mnoho různých textů. Některé kapitoly jsou převzaté z jiných knih významných světových autorů, objevují se ale také citace článků z Novinek.cz. Je na diskuzi, zda recepce díla vyžaduje čtenářovo ověření, jestli se jedná o autentické články, nebo o autorovu vlastní tvorbu. Dle mého názoru na tom nesejde - buď se jedná o převzatý text a autorova invence se zde projevuje na rovině výběru konkrétního textu a jeho kompozičním vřazení do kontextu díla, nebo autor sám tvoří jakési „fake news“ a ty vkládá do textu. V každém případě jsou tyto multižánrové odbočky funkční a představují komentář k hlavní dějové linii. Zároveň je ale můžeme číst také jako ilustraci toho, jak sami román čteme. V digitálním věku smartphonů, free wifi a online médií čte řada lidí sekvenčně - namísto souvislého čtení jednoho textu (knihy, článku) tito čtenáři odbíhají k jiným textům, dočtou kapitolu a zkontrolují stav nejnovějších zpráv na Aktuálně.cz, na iDnesu, konto červených notifikací u ikonky Facebooku. Intertextualita a intermedialita je typickým rysem moderní čtenářské zkušenosti (jakkoliv je toto prohlášení zobecňující a rozhodně si nedělá ambice na stoprocentní platnost), na rozdíl od té přirozené, kdy spolu vnímané texty nemusí významově a tematicky souviset, u Němcem volených „citátů z novin“ a knih je významový vztah s okolními texty v románu jasně patrný. Poněkud křečovitě působí zařazení jmenného rejstříku doprostřed knihy. To z něj sice dělá umělecký text (aneb jak tvrdil docent Fořt na jedné ze svých přednášek, telefonní seznam není uměleckým dílem, protože postrádá kontext, který by ho uměleckým činil), ale v roce 2019 už může čtenář jen těžko tento tah považovat za odvážný experiment, který si zaslouží ocenění. Já osobně vnímám tuto část jako svého druhu exhibici a křečovitou snahu poskládat koláž milostného románu z co možná nejrůznorodějších dílků. Protože papír snese všechno a o to tady jde. Některé slovní obraty jsou tak upocené a těžkopádné, že jsem se někdy přistihla při kontrolování obálky. Když jsem četla, že růže voněly tak, „jako by je někdo zesílil dálkovým ovladačem“, měla jsem pocit, že v ruce nedržím Jana Němce, ale Radku Třeštíkovou. V románu se také opakovaně vynořuje postava Milana Kundery, ať už o něm mluví hlavní postava, nebo zprostředkovaně přes telefon mluví sám fikční Kundera. K jeho potřebě kontrolovat interpretaci vlastních děl a redigovat vše, co o něm média napíší, odkazuje také rozhovor sama se sebou, který Němec zařazuje pár stran před koncem knihy. Už dříve v textu ale narazíme na arogantně působící poznámkty ve stylu: pozor, tady se nám vrací téma a jde tu o kompoziční zrcadlení, na což bych vás rád upozornil pro případ, že byste si toho nevšimli. Tento postup částečně ilustruje vypravěčovu potřebu poučovat a kontrolovat (kterou mu často vyčítá jeho famme fatale Nina), částečně čtenáře popuzuje svou panovačností.
Přiznávám, že z Možností milostného románu jsem v rozpacích. Jistě si najde své publikum a mnozí čtenáři si s chutí užijí onu hru na „autor = vypravěč“, budou si možná dohledávat zprávy na Novinkách, pouštět si seznam skladeb na YouTube, kontrolovat, jestli čísla stran v rejstříku odpovídají stranám v tištěném vydání románu, možná budou analyzovat, jestli se v seznamu objevily všechny důležité motivy a jména. Možná budou pátrat na internetu a hledat informace o životě autora, čímž samotný román bulvarizují a přitáhnou si vypravěče a subjektivní obraz Jana Němce blíže k sobě. Pro mě je tahle hra ovšem nezajímavá.
Prečítala som asi 150 strán a aj to s vypätím všetkých síl. Asi nikdy som necitala niečo takto zbytočné. Mam len dve otázky: 1. Prečo preboha niekto toto vydal? 2. Prečo preboha som si tuto knihu kúpila? Ináč, predám knihu zn. Je strašná a nemám krb
Jestli mě něco neba, tak to jsou milostné romány. Pár jsem jich četla, to jo. Ale jen takové, které v sobě měly něco navíc. Proč jsem teda četla tenhle román? 1) vydal ho Host (a já jsem přece jen povrchní vybíravá holka, která má oblíbené "značky") 2) má moc zajímavou obálku (toho oslovení v názvu jsem si všimla až během čtení, very nice) 3) proletěl insta světem, takže jsem ho měla několikrát na očích
A on to nebyl milostný román v takovém tom duchu, jak si ho člověk představuje. Což je dobře (aspoň pro mě teda). Je to metaromán plný hrátek s formou a plný jazyka oplývajícího pěknými metaforami. A vztah a jeho rozpad. Vnitřní život autora (jak moc autobio to je?), který mě fakt bavil - asi hlavně proto, že bych si s ním měla o čem povídat. Frustrovala a zároveň fascinovala mě skutečnost, jak moc je autor sečtělý. Nosí to ti lidi v hlavě, nebo mají po ruce pořád poznámky, do kterých nahlíží? A bylo to živé, tak nějak víc živé než ostatní romány zasazené do přítomnosti a míst, která člověk zná (byť třeba jen z doslechu).
Možnosti milostného románu jsem dočetla už dávno. Možná je to už měsíc. A udělala jsem tu chybu, že jsem si hned po dočtení nenapsala první myšlenky… teď už se mi ten uleženej dojem bude popisovat těžko.
Je to dobrá kniha takovýho toho typu, co spoustu lidí nedovede vystát, protože jim zkrátka nesedne autorův styl. Protože je trochu sebestřednej a samožernej - koneckonců je to do velký míry autobiografický dílo. Nebo se tak aspoň tváří. Tu úplnou autentičnost Němcovi moc nevěřím, ale to vlastně vůbec nevadí. Je to taková hra se čtenářem, která povznese banální příběh jednoho vztahu na vyšší level. Jo, je to trochu leštění ega, ale tak to autorovi všechno dopřejme, včetně toho telefonátu Kunderovi. Tyhle vsuvky jsou maličko úsměvné, ale patří do celé skládačky. Za mě prostě velký dobrý.
Jo a mimochodem. Můj skromný názor. Podle mě Nina neexistuje :D
Neviem tú knihu dobre posúdiť, myslím s odstupom, pretože viem presne ako sa autor cítil. Každý, kto si prešiel láskou "navždy" (alebo dokonca, ako hovorí moja kamarátka, "nadvždy") to pozná. Z tohto pohľadu som si viac užíval tie časti knihy, ktoré boli o ceste k sebe než o ceste od seba. Brilantný rozprávačský štýl, parádna štylistika. Veľmi moderná práca s formou spôsobila že ani v druhej časti knihy, kedy už som mal pocit že autor "spomaľuje" som sa nenudil.
Možno práve tým mi to celé bolo také blízke, že to nebol iba román s fiktívnymi postavami, ale že to celé bolo skutočné, veľmi naozaj. A tým, že je to celé rozkúskované na pomerne veľa pomerne krátky kapitol sa k tejto knihe dá poľahky vracať. Čo asi budem z času na čas robiť, pretože to vie pekne zakúriť pod mojimi spomienkami.
Čo si môže človek o takejto knihe myslieť? Aby to nebolo mylne osobné alebo neosobne hodnotiace?
V každom prípade Jan Němec strávil rok a pol života písaním o jednom milostnom vzťahu. Nie je to nutne kniha o láske, v niečom je o sebeláske, v niečom o láske k estetičnu, intelektuálnu, telesnu, slovnej akrobacii každého druhu. Je možné si čítanie tejto knihy užiť, o tom ako človek, ktorý tiež randil po Brne a teda s autorom zdieľa nejaké referenčné rámce, nepochybujem. Rovnako neváham povedať, že autor je zručný spisovateľ. Zdieľanie a zliepanie pre mňa jednoducho nezafungovali katarzne (asi z nej trčia nejaké divné ostne).
Čo mi po knihe zostalo, je zvedavosť, ako na túto knihu zareaguje český knižný provoz a čitatelia. :-) (obligátny bezvýznamový emotikon...) Nakoniec, pri chuti na čítanie o "záležitostiach srdca" sa radšej vrátim k Muž spíMuž spí alebo Listář. A áno, po Dějiny světla som mala vysoké očakávania.
Ačkoli to říkám nerada, tohle pro mě bylo menším zklamáním. Hlavně druhá polovina knihy, která se mi vyloženě táhla. Ale abych nebyla jen negativní, líbilo se mi střídání různých literárních forem a změny vypravěčů. Některé části byly opravdu dobré, silně na mě citově působily, jako bych se sama vracela do nepovedených vztahů, ve kterých jsme se sice opravdu milovali, ale pak jako bychom si už dali vše, co jsme si měli dát. Prázdnota, neporozumění si, samota. Autor se nám zde až neuvěřitelně otevírá, pitvá sám sebe a ukazuje se i v nelibém světle. Za to ho cením, kolikrát máme totiž tendenci zpětně vidět věci v daleko lepším světle, než jaké skutečně byly - a o svých vlastních činech to platí dvojnásob.
Pokud měla Nina ve vztahu stejně prostoru jako v této knize, tak se nedivím, že utekla. Ukázkový syndrom staršího chlapa, který začne chodit s dvacítkou a pak se diví, že ona chce hledat sebe a mít své místo ve světě a ne jen v jeho posteli. Egoistické kňourání a rýpání se ve vztahu, který byl už od začátku odsouzen k zániku, je ještě bolavější s ohledem na to, že se tomu autor věnoval dva roky. Celou dobu jsem navíc litovala skutečnou "Ninu" která je bohužel díky detailním podrobnostem z knihy velmi snadno dohledatelná. Autor měl zřejmě pocit že stačí změnit jméno a nikdo na nic nepřijde. Nebo, a to je ta horší varianta, mu to bylo úplně jedno, protože jediné co ho zajímá jsou jeho vlastní pocity a zbytek přes své EGO nevidí (což odráží i celá kniha). Mě by na jejím místě z takového nuceného otevření soukromí nebylo úplně nejlépe, takže jí držím palce a doufám, že je mnohem silnějším člověkem něž jsem já.
Jediné co knihu zachraňuje je způsob, kterým je napsaná. Originální, odvážné, dodává to naději, že i ostatní knihy autora budou velmi dobrým literárním zážitkem. To se ale nejspíš nedozvím, protože mě od jejich čtení odrazuje osobnost autora a jeho představa, že je tím největším odborníkem na literaturu, svět a celkově vlastně všechno, která se výrazně promítá nejen do této knihy ale i do všech rozhovorů s ním, které jsem četla a viděla (a že jich bylo dost). Více pokory, méně pohrdání a Jan Němec by byl jedním z nejlepších současných autorů doby. Škoda že si to tímhle kazí.
"Ta knížka, co píšeš, asi není úplně marná." Eh. Snaží se to být hrozně, snaží se to... příliš. "Nesnaž se. Je to tam." (Bukowski) A Němec je ten typ, co se snaží... snaží se působit jako sdostatek zajímavej pan spisovatel, ale skrz jeho psaní se propíjí pouze jeho ego, jako skvrna od kávy a stejně tak to, jak je nudnej. Je to zase jeden z těch, co absolutně postrádá flow, styl, talent, ale protože vystudoval a dostal se, kde se dostal, tak si říká, že těch 420 stránek vydá v profi hardbacku (a jak jinak, než protekčně, u Hostu, kde pracuje). Dlouho jsem neviděl větší mrhání papírem, co jen láká, kde a čím může, ale když přijde na obsah samotnej, na lámání chleba - kvůli tomu si primárně ty věci kupujete - jde pouze o předraženej potisknutej barevnej papír. Je škoda, že někteří lidé nedokážou přesněji rozlišit, v čem tkví jejich nadání. Němec není spisovatel, věřím, že jako dramaturg a redaktor je lepší... ale on si myslí, že je Kafka, Knausgård, že dokáže ten level osobní zpovědi... ale nedokáže. Aneb česká literární scéna v kostce: přijmout fakt, že současní autoři píší podle pravidel učebnice, v šedivých nuzných vodách mainstreamu a vědomě tak degradují úroveň naší tak zvané literární scény. Ztráta času a jak řekl Tom Waits "Špatné psaní ničí kvalitu našeho utrpení." Tohle je ukázkový případ.
Přečetl jsem si pár hodnocení od fellow čtenářů a častým tématem je sebestřednost/narcisismus/exhibicionismus autora. Osobně mi tohle bylo úplně jedno - už od začátku jsem knihu bral jako osobní zpověď, takže bych asi nic jinýho ani nečekal. Paradoxně mi nejvíc vadila kapitola ve které autor dělá rozhovor sám se sebou. Jasně, ten princip sám o sobě smrdí narcisismem, ale mě primárně zklamalo jak Němec v této pasáži čtenáři podléhá, jak se snaží ospravedlnit svoji sebestřednost, svoje činy a nebo i méně korektní názory, které předtím zazněly. Kniha pro mě tímhle ztratila na autentičnosti, což mě upřímně mrzí, protože nebýt toho bych asi vybarvil všech pět hvězd.
Bylo to krásný a bylo toho dost. Jazykově a stylisticky velmi povedený. Mohl bych se v tom víc piplat, ale asi by to bylo jen na škodu.
Uf, tato kniha se mi opravdu nečetla lehce. Nelíbila se mi. Mohl to být moc hezký smutný příběh o konci vztahu, ale to se povedlo jen místy. Kdyby to celé bylo napsáno jako kapitola o výletě s prarodiči na Pálavu, bylo by to super. Tohle pro mě byl katalog umělců s příležitostnou milostnou zápletkou. Ta mě ale celkem bavila. První polovinu knihy jsem totiž chtěla vědět, kdy a proč se to mezi nimi pokazí. Druhou polovinu jsem se už jen přemlouvala, ať to konečně dočtu. Rybičky a další "erotické" momenty snad netřeba komentovat.
Hrozně mě nebavila ani ta forma. Možná mě spíš rozčilovala. "Rukopis pracuje s přesahy do reality, paratexty a reflexemi, je to tam jako jeden z principů." Škoda. Rušilo to moji, už tak narušenou, koncentraci na příběh. Rejstřík uprostřed? Proč?!
Za prvé - pojďme na chvíli obdivovat vizuál knihy a barevnou ořízku. Vážně jsem si to užívala, ale tak několik kapitol před koncem už jsem si říkala, že je toho moc. Moc patosu, narážení na intelekt a rozhled autora, nimrání se v Nině. Ale hraní si se čtenářem, to já můžu.
Nina to shrnula nádherně: "Byl bys radši, kdybych byla jemná a oduševnělá a kdyby mi v hlavě obíhalo deset podělanejch vnitřních světů. Jednou jsi mi říkal, že mi unikají nuance. Nuance!" zasyčela. "Ale já prostě nejsem typ na nuance, už to pochop. Měl by sis najít nějakou, která je, protože já se nepředělám."
Uff.. podle mě dost zahleděné do sebe, což autor svým způsobem přiznává, ale proč? Jaká byla pointa? Nalákala mě obálka (která je boží!) a pozitivní ohlasy od okolí. Po dočtení ale nevím co si o knize myslet, nechápu o čem víc ten příběh je než: “měl jsem skvělý vztah, takhle se to podělalo, takhle jsem to vnímal já, takhle jsem se z toho vypsal.” Což mohl být autorův účel, ale čekala jsem něco jiného. Začátek knihy a kapitola o prarodičích na Pálavě se mi líbily moc! Celkově mi ale styl a změny ve vyprávění nesedly, stejně jako míra detailů - zkrátka jsou věci, které bych raději nevěděla :)
This is a genre I strongly dislike — a novel which uses the author and things around him as plot devices. If the author were not Czech, or a woman, or gay, or very old, and the whole story was an invention, then it would have been brilliant. However, I seriously doubt that.
On the other hand, the translator's (Anna Agapova's) efforts are mind-blowing, and I am happy that I could be of some little help in pushing the book to being published in Russian.