Paní Jitřenka

by Ivan Blatný

62 pages, Unknown Binding

Published January 1, 1940

About the author

Blatny was a central figure in the Czechoslovak avant-garde until defecting to Britain in 1948, infuriating Communist authorities. His mental health began to deteriorate and he was eventually diagnosed as paranoid-schizophrenic, to spend most of the remainder of his life in British psychiatric hospitals. Though a curious nurse helped re-establish his literary status late in life, he died still in exile, unable to return to his homeland.

Reviews

[Lubomír Tichý · Rating 3 out of 5]

Je jedno, kde se Blatného subjekt vyskytne (nebo spíš na co nahlíží); ať už je to podzim či jaro, jitřní čas či večer, hlavní dojem je zřejmý: okouzlení.
Ačkoliv dominují přírodní scenerie, všechny ty mlhy, větry, deště, vycházející slunce i hvězdy, subjekt se nenachází uprostřed toho všeho, ale častěji spíše ze svého pokoje pojímá to, čeho se i přes skelnou plochu dotknou jeho smysly. Co se týče času, dominuje ve sbírce zejména podzim a ráno. Zatímco ráno má nadšený, radostný charakter (ona Jitřenka v názvu odkazuje nejen z časné denní době, ale má i jistý milostný náboj – věnování Miladě), podzimní scenerie se jeví ztišeně, melancholicky, někdy až tíživě. To ale neznačí nějaký pesimismus – naopak v básni Daleko v říjnu Blatný píše: "Radosti, kde jsi?... Tebe slaví / i smutné básně. Právě ty. / Ty, jejichž vlas se sklání, tmavý, / pod hřeben v ruce tesknoty." I smrt je zde přirozená a lehká, Blatný se obejde bez nějakých ponorů do nicoty, elán a vášeň je vždy silnější.
Zajímavé je pozorovat, jak se vyvíjí Blatného časové směřování. Na začátku sbírky, v níž převládá onen nadšený tón, se hojně využívá motivů mytologie – máme zde antické postavy, pohádkové planiny, ale i různé podoby žen jako nymfy či lesní panny. Také se obrací k uměleckým postavám minulého století – subjekt si čte Vrchlického nebo "Debussy v korunách přelévá se". I některé básně už názvem odkazují k bájesloví či k pověstem. Druhá polovina knihy se však nese již v úzkostnější a přítomnější notě. Občas se zableskne ohrožení země okupací, když Praha "čeká a s úzkostí se dívá do daleka". V básni Půvaby jara zase motivy, které byly předtím předmětem uchvácení (keře, zvuky a světlo), souvisí s něčím diametrálně odlišným. "Smrt, zrada, hanba, bolest, ponížení" dodává Blatný na konci každé strofy. Toto naladění však rozráží poslední, sumarizující báseň, v níž se objevují různé podoby města – ať už jsou jakékoliv, subjekt se nad nimi rozplývá.
Tento Blatný je ještě pěkně pravidelný, plný nadšených zvolání a apostrof, vrstvící hromady metafor ("Zlověstná vichřice zatřásla korunami, / tma, křídla zmatku, tma, tma, tlukot na poplach.") a oplývající smyslovými okouzleními, která se mísí ("deštivá vůně slova"). Je to ještě takové hezoučké či jak to říct, prostě pěkný básně, v nichž jde hlavně o to "vdechovat obzor, dýchat, plout" a "všimnout si, jak zní kroky v parku po dešti". Nejvíce se mi do paměti zapsaly ty básně, jejichž ladění se lehce blíží textům Blatného ze sbírky Tento večer, kde se vyjevují nepříjemné detaily, kde se objevuje tajemnost periferie.

Hezká procházka

Zelinářské zahrady v létě navečer,
laskavá voda konví vás tiše oslovuje,
růžice plné úst –
Velmi vás miluji

pro tuto tajemnost kroků a stálého šepotu,
pro tu tajemnost psího zaštěknutí,
venkova na pokraji města.
Ještě slouho mezi domy

táhne se za mnou
dlouho zelenavý pás páry,
závoje vaší bohyně,
Paní králíčků a svítání.

(s. 38)