Ostrovy

by Dora Kaprálová, Juraj Horváth (Illustrator)

Po svých předchozích prózách přichází tentokrát Dora Kaprálová s knihou ostrovní.

Na tělech miluju chvění. Obecně. Ten sotva rozpoznatelný třas. Toto vyznání by jistým způsobem šlo uplatnit na všechny přítomné texty. I ony se chvějí v neustálém napětí mezi neovladatelnou vášní a snahou o sebekontrolu a střízlivý nadhled; mezi tichem vznešeně pohřebním a zamlkle trapným; mezi mateřsky vlídnou soustředěností a klaunsky nezodpovědnou rozjíveností; nezakotvitelným exulantstvím a domovem; mezi dokumentární přesností a snivým lyrismem; mezi matematickým abstraktnem a upocenou člověčinou… Výsledným průsečíkem těchto protikladů není žádný nezaujatý střed, žádné mystické splynutí, a už vůbec ne průměrnost.

Výsledkem je vzácně otevřená, čistá, nesentimentální próza… Jinými slovy: jde o knihu, v níž si ležatá osmička podává ruku s ohraničeností, konečnost s duší. A smrt se životem, který nekončí.

172 pages, Paperback

First published September 1, 2019

Reviews

[Helena Truchla]

Svět Dory Kaprálové je spousta naprosto různých korálků, které autorka umně sbírá, ohledává ze všech stran, aby je tu v poťouchlém, tu v neodpouštějícím rytmu navlékala.

V závěrech krátkých příběhů, Ostrovů, se často vrací k úvodnímu nastolení situace, což je poměrně klasický vypravěčský nástroj, důvěrně známý třeba novinářům. Ve světě korálků má ale i jeho opakované použití svůj smysl a čtení dodává příjemný rytmus.

Ke knize jsem se dostala na dovolené, kde se mi konečně podařilo osvobodit duši, (tedy suli, protože dovolená byla v Gruzii) od pout každodenního shonu.

Čtení o Berlíně, se zmínkami o Kyjevě, Budapešti, a právě Gruzii byla terapeutická cesta souostrovím života, ve kterém nacházím sebe sama, a o kterém, jestli se mi někdy podaří duši nechat odpočinout pořádně, bych chtěla umět psát jako Dora Kaprálová.

[Lubomír Tichý]

Z textů Kaprálové cítím jakousi vypravěčskou spontánnost, lehkost, nepronikají do nich žádné klasické prozaické manýry. Ale zároveň jsou to texty, které působí uceleně, v jednotlivých kusech se proplétají velmi sofistikovaně aktuální děje se vzpomínkami i historickými referencemi (Labyrint světa v Rixdorfu). Chvílemi je to stroze dokumentární, poté zase lyricky rozevláté, ale stále ta neskutečná vyprávěcí touha.
Je mi jedno, jestli jsou to autobiografické/autofikční, nebo smyšlené texty. Ty povídky mají takovou intimní atmosféru, ale o žádné rozkrývání soukromí tu nejde. Na straně 14 Kaprálová píše: "Makrokosmos je jako popření toho malého, neviditelného ostrova uvnitř nás samých. Jak se nepopřít a jak nepopřít existenci dalších ostrovanů?" Myslím, že to dost vystihuje vypravěččin přístup – z každého textu srší zájem ke skrytým, ale nekonvenčním osudům, zároveň je jasné, že nebýt citlivosti autorky, postavy by se mohly jevit jako běžné kolemjdoucí. Kaprálová věnuje pozornost slovenskému řidiči filmového štábu, ženě celý život pracující v kyjevské botanické zahradě, bývalé, ztroskotané, ale stále toužící baletní tanečnici či páru čínských vědců zabývajícími se mravenci. I přes neutuchající fascinaci je zde zřejmý určitý odstup a uvědomění, že k těmto postavám nikdy nebude natolik blízko, aby je mohla skutečně poznat. Nejedná se o žádné modelové hrdiny, Kaprálová je nevychvaluje, neheroizuje, nedělá jednoznačná hodnocení, jen vnímavě popisuje.
Ostrovy jsou podle mě velmi aktuální. Ne v tom, že by se v anotaci vyskytovaly hesla jako "environmentální krize", "problémy pozdního kapitalismu" a takovýhle věci, ale jednoduše v tom, že v tom současném světě jsou. A to stačí. Středoevropská kniha, hlavně v Berlíně, ale všude, všude možně, osudy plynoucí odkudkoliv. Dojemný osud lásky starého entomologa hned vedle umělohmotného malíčku ležícího na silnici. Imaginace, detailně plánovaná road movie plná výtržností, ale také pomalé hledání domova a starosti o děti. Je toho mnoho.

Všechno totiž začíná a končí u čísel a ne u písmen, jak jsem si roky myslela.
Tak třeba moje děti – obě se v matematice zhoršují, a když jsem nedávno přišla za matikářkou své mladší dcery, zvolala na mě ta zoufalá učitelka už zdálky: "Katastrofa!"
"Katastrofa?" říkám a hledím jí upřeně do vážné tváře, "katastrofa to snad není, katastrofa to snad není, to je – to je třeba válka," říkám mocnými slovy a vidím ve svém vteřinovém vítězství, jak bledne, dvě a dvě je náhle pět, a ona se přepočítala.
"Ano, katastrofa to samozřejmě není," dodá překvapeně.
Katastrofa není ovládat slova a neovládat čísla.
Katastrofa je, že nekonečnost je iluzí, přestože jsou tací, kteří se k ní dokážou propočítat.

(s. 124)

[Book's Calling]

V jednotlivých zamyšleních Dora Kaprálová vymezuje určitý pojem, stav, pocit či lidskou vlastnost. Tyto pojmy a to, jak je cítí, nastiňuje v zádumčivých a často sebeironických reflexích, kdy se k nim dobírá popisem zážitku ze života. Objevujeme s ní tak ostrov ohraničené sklíčenosti, spásy, radosti či poezie, konečnosti i nekonečnosti... Zážitky, setkání s lidmi a drobnokresby z Berlína, kde žije už desátým rokem, se prolínají se vzpomínkami na Brno a chatu v lesích na Vysočině z dob jejího dětství a dospívání, aby detailně vykreslenou atmosférou či vystižením pocitu vytvořila velmi otevřenou, nesentimentální a přitom poetickou prózu. Ke knize jsem se dostal díky tomu, že jsem s autorkou dělal rozhovor pro H7O.cz, a musím říct, že mě příjemně překvapila.

[Petra Lazárková]

Tuhle knihu jsem s přestávkami četla 7 let... Jak jsem se změnila já, změnily se i Ostrovy.

[Klara Vorackova]

Krásné krátké povídky.

[Scarlet Pimpernel]

3,5*
Namnoze zajímavá a milá vyprávění, ale filozofující (rádoby?) hluboké pasáže stejně jako neustálé opakování ostrovního motivu a šablonovité názvy kapitol (Ostrov ohraničeného X) mně dost lezly na nervy.

[Nell]

To je krása. Říkám tomu teď jemná próza. Čtu ji pro pouhý pocit ze čtení.

[Marek Hnatiak]

Přestože tady autorka není tak osobní jako v jiných knihách, z nějakého důvodu jsem při čtení měl pocit, že jí jsem nejblíž.

[Vendula Hrubá]

naprosto bizarní příběhy, které mě ale na pár stránkách dokázaly naprosto pohltit a taky nahlas rozesmát, což se mi u knihy už dlouho nestalo! 😀 paráda

[Benzoe]

Každý máme své ostrovy, ale Dora Kaprálová i z těch nejbanálnějších umí udělat něco extraordinérního. Už Berlínský zápisník mne nadchl, krátké literární útvary se jí i nadále daří. Mě nejvíc oslovují ty její, osobní, ze života. Věci odložené na parapety, životy a osudy ztracené a zase nalezené, středoevropanství a pach počůraného pyžama, to všechno tam najdete. Dávkovala jsem si ostrov po ostrově, abych je nezhltla všechny naráz.