Rodina nutrií tajně sleduje Sametovou revoluci oknem v televizi svého chovatele podnikavého Milana. Nutrie ji nadšenecky přijmou jako revoluci i pro zvířata s nadějí, že skončí jejich útlak – už se nebudou nosit kožešiny, ale samet!? Volný trh, na němž se Milan chce prosadit a zbohatnout, ale skýtá různá úskalí. Nutrie žijí v neustále nejistotě, jak to s nimi dopadne… Jakou roli při tom sehraje tango či nutrioterapie?
Kniha přináší obraz porevoluční české společnosti a jejího vývoje až do současnosti s poselstvím svobody, soudržnosti a lásky.
Básník a prozaik Marek Toman se narodil 24. června 1967 v Praze. Po studiu filozofie na Filozofické fakultě UK v Praze pracoval v letech 1992–1997 v literární redakci Českého rozhlasu a od roku 1998 působí na Ministerstvu zahraničních věcí ČR. Od roku 2000 je pracovníkem velvyslanectví v estonském Tallinu. Verše, překlady, eseje a recenze publikoval časopisecky i ve formě rozhlasových pořadů. Z irštiny přeložil básně Richarda Kearneyho, které knižně vyšly ve svazcích Hra s vodou (1996) a Samův pád (1999). Přeložil rovněž prózu Adolfa Hermanna Mých prvních pět životů (2000). Edičně připravil pro nakladatelství Torst výbor z díla Jiřího Daniela Mé myšlenky se velice nepodobají dýmu (1998). Pod pseudonymem Pavel Torch vydal prózu Zvláštní význam palačinek (2004).
Předem se musím přiznat k nesmírnému tumpachovství - i přes název a anotaci jsem se až ve třetině knihy dovtípil, že se jedná o nutrie. Hlavně, že se mluví o tvorech s žlutými zuby, kteří hryžou mrkev. Ups. Jinak se jedná o solidní obraz černobílého dění po sametové (nutrie, rozumějte kožíškové) z pohledu nutrií pro univerzálního čtenáře. Mladí mohou poznávat prostředí a starší se kochat odkazy na všemožné polistopadové události. Do toho Toman zařazuje celou škálu problémů, které jsou i nadále aktuální - ekologii a zároveň greenwashing, konzum či xenofobii, která pramení z pochybných internetových zdrojů. Celé je to takové milé, poněkud vtipné, nutrie jsou úchvatní tvorové (vedle hyen se řadí na můj list nejvíce zatracovaných tvorů). Nicméně na mě působí až příliš "lidsky". Jasný, u beletrie nepožaduju nějaký biologický přesnosti, ale zrovna tančení tanga u nutrií mi přišlo samoúčelné a i jako metafora na příbuznosti z Argentiny mi to nesedělo. Dekoláže a koláže jsou jedna velká paráda a k devadesátkové atmosféře ty strhané plakáty sedí perfektně.
Já jsem předstíral, že jsem pohozený vuřt. (s. 100)