Michal Kunc vystudoval vojenskou medicínu a domníval se, že bude především léčit vojáky. To bychom ale nemohli být v Československu 70. a 80. let, kdy bylo útvarovým vojenským lékařům medicínské vzdělání spíš na obtíž a kdy jejich zdravý rozum narážel na nepřekonatelnou stupiditu „socialistických důstojníků“. Konflikt mezi normálním myšlením a „lampasáckou logikou“ nutně přinášel humorné, neuvěřitelné a někdy i tristní zážitky, s nimiž se vojenští lékaři museli vyrovnávat.
Kniha nás od začátku rozesmává, ale na konci nás také nutí k zamyšlení nad absurditou nedávno minulé doby.
Pokračování příhod vojenského doktora Michala Kunce. Zatímco prvním dílu byl o relativně bezstarostném studentském životě, druhý díl získává postupně vážnější tón. Hrdina se postupně setkává se stále tvrdší a absurdnější realitou života nejprve v ještě relativně pohodovém postgraduálu vojenské nemocnici, později u týlového v podstatě výcvikového útvaru pohraniční stráže a finální rány dostává u prvosledové brigády na exponované západní hranici. Během celé doby se setkává s absurditou vojenského života, stále více ho deptá, že z něj chtějí mít politicky uvědomělého vojáka, zatímco on chce být především doktorem. Celou dobu hledá cestu, jak se z podepsaného závazku vyvléknout, a když všechny možnosti selžou, zvolí velmi náročný postup. Přesto je kniha v podstatě celá vtipná plná absurdních historek, bohužel na můj vkus příliš spojených s nadměrnou konzumací alkoholu všemi zúčastněnými. Sám jsem ovšem pár let v zeleném strávil (byť v o dost slabším odvaru, než hrdinové), takže je mi jasné, že to je víceméně v souladu s realitou a nezbývá mi, než na to při čtení knihy přistoupit.