What do you think?
Rate this book
Story of O #2
Return to the Chateau
Pauline Réage’s Story of O continues as a woman returns to the place of her most intimate initiation.
She gave up everything to surrender to the forces of sensual love. Beautiful “O” is a Parisian photographer who makes a bold choice to follow her most forbidden desires. Her story takes her to the deepest, most dangerous places of domination, where the pleasures of the flesh meet the needs of the heart.
O’s journey sweeps her from the compelling embrace of René, where she gained understanding of true physical surrender, to the mysterious Sir Stephen and his chateau, where women learn to master the sensual arts. In this private club, O is challenged to release everything but her desire to be a willing vessel of pleasure—and forced to confront who she is and what she truly wants. As jealousy, sadistic games, and uncertainty make her question the lines she has crossed for love, she can only How far and how deep will she go? And where will it stop?
She gave up everything to surrender to the forces of sensual love. Beautiful “O” is a Parisian photographer who makes a bold choice to follow her most forbidden desires. Her story takes her to the deepest, most dangerous places of domination, where the pleasures of the flesh meet the needs of the heart.
O’s journey sweeps her from the compelling embrace of René, where she gained understanding of true physical surrender, to the mysterious Sir Stephen and his chateau, where women learn to master the sensual arts. In this private club, O is challenged to release everything but her desire to be a willing vessel of pleasure—and forced to confront who she is and what she truly wants. As jealousy, sadistic games, and uncertainty make her question the lines she has crossed for love, she can only How far and how deep will she go? And where will it stop?
191 pages, Paperback
First published January 1, 1954
81 people are currently reading
1754 people want to read
About the author
Pauline Réage
43 books245 followersFifty years ago, an extraordinary pornographic novel appeared in Paris. Published simultaneously in French and English, Story of O portrayed explicit scenes of bondage and violent penetration in spare, elegant prose, the purity of the writing making the novel seem reticent even as it dealt with demonic desire, with whips, masks and chains.
Pauline Réage, the author, was a pseudonym, and many people thought that the book could only have been written by a man. The writer's true identity was not revealed until 10 years ago, when, in an interview with John de St Jorre, a British journalist and some-time foreign correspondent of The Observer, an impeccably dressed 86-year-old intellectual called Dominique Aury (born Anne Desclos) acknowledged that the fantasies of castles, masks and debauchery were hers.
Aury was an eminent figure in literary France, and had been when she wrote the book at the age of 47. A translator, editor and judge of literary prizes, for a quarter of a decade, Aury was the only woman to sit on the reading committee of publishers Gallimard (a body that also included Albert Camus) and was a holder of the Légion d'Honneur. She could scarcely have been more highbrow, nor, according to de St Jorre, more quietly and soberly dressed, more 'nun-like'.
Read the full text at http://www.guardian.co.uk/books/2004/...
Pauline Réage, the author, was a pseudonym, and many people thought that the book could only have been written by a man. The writer's true identity was not revealed until 10 years ago, when, in an interview with John de St Jorre, a British journalist and some-time foreign correspondent of The Observer, an impeccably dressed 86-year-old intellectual called Dominique Aury (born Anne Desclos) acknowledged that the fantasies of castles, masks and debauchery were hers.
Aury was an eminent figure in literary France, and had been when she wrote the book at the age of 47. A translator, editor and judge of literary prizes, for a quarter of a decade, Aury was the only woman to sit on the reading committee of publishers Gallimard (a body that also included Albert Camus) and was a holder of the Légion d'Honneur. She could scarcely have been more highbrow, nor, according to de St Jorre, more quietly and soberly dressed, more 'nun-like'.
Read the full text at http://www.guardian.co.uk/books/2004/...
Ratings & Reviews
Friends & Following
Create a free account to discover what your friends think of this book!
Community Reviews
Displaying 1 - 30 of 114 reviews
Read
May 17, 2012Added: 18 May 2012: I've been making a bit of a pest of myself on Paul Bryant's review, and I guess I would like to give a little back story to my reactions. The thing is, I had a friend who was into BDSM (sadly he passed away from AIDS over 10 years ago). He enjoyed playing the submissive in his BDSM, but what he did in his bedroom had nothing to do with what he was like outside. He was driven, ambitious, and stubborn, and also funny and deeply caring. There was nothing about him that could remotely be described as "victim" whether at work, in his personal life, or in his relationships. While he could be pretty bloody "dominant" outside the bedroom, in the bedroom, he enjoyed taking the submissive role. But it was just that: a role. That's also why I find it hard to take worries about BDSM porn seriously. I guess I'm sort of "defending" him (not that he needs or needed to be defended), and I'm kind of reacting to notion that there was something wrong or weak about him. Because there wasn't. Anyways, that's it I guess. Whereever you are A, here's to you, and bless you.
Original Review
Responses to the book have ranged the full gamut from disgust and fury to bravos and acclamation. Janis L Pallister opined:
The very subject of BDSM itself is almost impossible to discuss without causing some distress. In Consensual Sadomasochism: charting the issues, Claudia Card notes:
If indeed books were all that powerful, that might well be a good reason to impose censorship. After all, if being exposed only to stories of good deeds and compassion would cause bankers to give up their obscene bonuses and bigots to embrace minorities, I think a loss of free speech would be a small price for society to pay. But the idea that books have the power to change people only seems to receive any traction when it comes to “depraved” books.
Now, I don’t doubt that certain sociopathic minds may take inspiration from a book or a work to commit acts of violence and depravity, or that certain works have been used by certain political regimes to perpetrate mass violence and murder. However, as the Parable of the Sower cited above indicates, I believe that the propensity must already be there, in which case, I pretty much suspect that with or without the “offensive” work, the harm would still be done. For all of the violence in video games like Call of Duty or Grand Theft Auto, the countries where we are most likely to find rampant violence would be places like Nigeria, Afghanistan, or Colombia where the ability to spend the day playing Call of Duty is somewhat hampered by a lack of money and electricity.
Do I approve of snuff films, torture porn, and other works of extreme violence? No, I don’t. I find them repugnant. But at the same time, I think we should temper our moral panic with a reality check and avoid over-reacting.
As for Aury’s little bestseller? What is there to say? It’s been around for several decades now. Last time I was in France, I didn’t see the place crawling with DBSM fetishists. But if some people, women or men, find that having such a work available brings some relief by allowing them the space to fantasise and act out their fetishes with other like-minded adults, then power to them. It's their life.
(1) Pallister, Janis L., "The Anti-Castle in the Works of 'Pauline Réage'", The Journal of the Midwest Modern Language Association, vol. XVIII, n° 2 (1985), p. 3-13.
(2) Béatrice Didier, L'écriture-femme, Paris, Presses universitaires de France, 1981.
(3) Alexandra Destais, Université de Caen (Laboratoire THL) "The Story of O, Pauline Réage"
Original Review
“A sower went out to sow his seed: and as he sowed, some fell by the wayside; and it was trodden down, and the fowls of the air devoured it. And some fell upon a rock; and as soon as it was sprung up, it withered away, because it lacked moisture. And some fell among thorns; and the thorns sprang up with it, and choked it. And other fell on good ground, and sprang up, and bare fruit a hundredfold.”Given how much ink, both physical and digital, has been spilt on this book I’m not sure what else there is to say about it. I’m certainly not the book’s intended audience (which is why I'm not rating this). In fact, I’d have to confess that, other than the limpid quality of the prose, I found the book pretty boring: as a gay man, depictions of male-female sex are of no particular interest to me. Unfortunately, that’s mostly all there was here.
-- Luke, 8:5-8
Responses to the book have ranged the full gamut from disgust and fury to bravos and acclamation. Janis L Pallister opined:
“It is difficult, then, to accept the notion that Pauline Réage is a woman, unless a very disturbed one, one having very low self-esteem and a very low regard for her sex.”(1)In contrast, Béatrice Didier gushed:
“Ce roman, par son existence et par sa qualité, est une date importante dans la libération de l'écriture féminine, ce qui ne manque pas d'être paradoxal, puisqu'il retrace l'histoire d'un esclavage amoureux. Mais ce qui importe ce n'est pas l'anecdote, c'est l'affirmation d'une écriture de l'extrême désir.”I’ve said it before, and I’ll say it again, that I think the work cannot be understood outside the context of its time and of how it came to be written. Nor can it be understood outside the context of who the writer was: apparently a woman who actually had fantasies of BDSM and who came from a society that held to the notion that women did not, indeed could not, have such thoughts.(3)
[This novel, by its existence and by its quality, marks an important date in the liberation of women’s writing. This is a paradox since it tells the story of a love slave. But what is important is not the tale, but the affirmation from the telling of the story of an extreme desire.](2)
The very subject of BDSM itself is almost impossible to discuss without causing some distress. In Consensual Sadomasochism: charting the issues, Claudia Card notes:
“In a decade of teaching lesbian culture, I have found no topic more divisive in the classroom than consensual sexual sadomasochism. Yet on no topic has it been more difficult to generate discussion. There are many reasons... Women's Studies students tend to be acutely aware of potentialities for causing offense through insensitivity. They realize that the class may include survivors of incest and other child abuse, rape, or partner battery, survivors who are not sadomasochists. Some students simply find the idea of sadomasochism repulsive. The class may also include survivors of child abuse who are participants in consensual sadomasochism. Some participants in sadomasochism also identify as feminists and are deeply offended at the suggestion that they support or engage in rape or battery. Many sexual sadists and masochists see themselves as members of a sexual minority victimized by prejudice. Survivors of abuse, on the other hand, may be vulnerable to flashbacks and may find sadomasochist play outrageously disrespectful. Yet discussion of issues raised by lesbian sadomasochism cannot proceed with clarity without mention of examples of sadomasochistic drama and of playful attitudes.”Nevertheless, the one point that I think might be worth throwing my own two cents worth into the ring is the controversy that works like L'Histoire d'O cause violence. Here, I declare my bias: As a gay man, I am deeply sceptical of such claims if only because it used to be said (and still is said in some quarters) that depicting gay sex in writing or on film would bring about the mass conversion of hitherto upstanding straight men. I'm still waiting.
If indeed books were all that powerful, that might well be a good reason to impose censorship. After all, if being exposed only to stories of good deeds and compassion would cause bankers to give up their obscene bonuses and bigots to embrace minorities, I think a loss of free speech would be a small price for society to pay. But the idea that books have the power to change people only seems to receive any traction when it comes to “depraved” books.
Now, I don’t doubt that certain sociopathic minds may take inspiration from a book or a work to commit acts of violence and depravity, or that certain works have been used by certain political regimes to perpetrate mass violence and murder. However, as the Parable of the Sower cited above indicates, I believe that the propensity must already be there, in which case, I pretty much suspect that with or without the “offensive” work, the harm would still be done. For all of the violence in video games like Call of Duty or Grand Theft Auto, the countries where we are most likely to find rampant violence would be places like Nigeria, Afghanistan, or Colombia where the ability to spend the day playing Call of Duty is somewhat hampered by a lack of money and electricity.
Do I approve of snuff films, torture porn, and other works of extreme violence? No, I don’t. I find them repugnant. But at the same time, I think we should temper our moral panic with a reality check and avoid over-reacting.
As for Aury’s little bestseller? What is there to say? It’s been around for several decades now. Last time I was in France, I didn’t see the place crawling with DBSM fetishists. But if some people, women or men, find that having such a work available brings some relief by allowing them the space to fantasise and act out their fetishes with other like-minded adults, then power to them. It's their life.
(1) Pallister, Janis L., "The Anti-Castle in the Works of 'Pauline Réage'", The Journal of the Midwest Modern Language Association, vol. XVIII, n° 2 (1985), p. 3-13.
(2) Béatrice Didier, L'écriture-femme, Paris, Presses universitaires de France, 1981.
(3) Alexandra Destais, Université de Caen (Laboratoire THL) "The Story of O, Pauline Réage"
January 16, 2012
Not nearly as intense as The Story of O, but somehow fitting. The life O had perhaps hoped of, as the previous book closes, fizzles out and dies. How exactly does one pledge servitude forever to something so capable of fickleness as another human being?
November 12, 2020
Overrated🤷🏻♀️
May 24, 2012
Sucked. A sequel was not necessary for "O".
December 15, 2009
I was in tears at the end, I was so attached to "O".
December 8, 2021
If The Story of O wasn't your thing—and it doesn't seem to be for most—then absolutely stay far away from this. In many ways it's even chillier & less erotic than its infamous predecessor, & even Réage/Aury herself conceded that O didn't need a follow-up, but I still found it very worthwhile. While I was ultimately unsatisfied with the overall narrative trajectory & resolution, I appreciated the way it depicts even the most intense & involved S&M dynamics ultimately must contend with the continuance of everyday life & its pesky mundanities. There's an odd power to this book's deep ambivalence.
[Read #18 of "2021: My Year of (Mostly) Midcentury Women Writers"]
[Read #18 of "2021: My Year of (Mostly) Midcentury Women Writers"]
July 26, 2013
Jeg kan godt forstå, at denne fortælling blev bandlyst i flere lande, da den i sin tid udkom.
Efter ca. 50 sider overvejede jeg, at gøre hvad jeg meget sjældent gør, men at stoppe læsningen, fordi jeg var frastødt og misbilligede handling på det kraftigeste. Jeg valgte dog at fortsætte lidt endnu, og fortællingen ændrede også karakter, da handlingen kom til at foregå andetsteds. Men jeg forstod stadig ikke O's tankegang...
Voldtægt, prostitution og at piske én til blods, hverken kan og vil jeg aldrig nogensinde kunne forligne med kærlighed eller blot kalde det for et forhold. På trods af at O gentagne gange hævder, at hun elsker sin René, så kan jeg ikke få forståelse for hvorfor.
Personerne i bogen bruger selv ordvalg som at voldtage og prostituere. Jeg forventer at erotik skal være smukt og gengæld om end i forskellige variationer. Denne fornedrelse, ydmygelse og misbrug af en kvinde, at gøre hende til en slave, frastøder mig og lever på ingen måde op til mine forventninger om en erotisk fortælling.
Efter 140 sider valgte jeg at stoppe denne pinsel og vil prøve at undgå at fundere mere over, om der rent faktisk findes personer ud i den virkelige verden, som efterstræber denne livsstil.
Efter ca. 50 sider overvejede jeg, at gøre hvad jeg meget sjældent gør, men at stoppe læsningen, fordi jeg var frastødt og misbilligede handling på det kraftigeste. Jeg valgte dog at fortsætte lidt endnu, og fortællingen ændrede også karakter, da handlingen kom til at foregå andetsteds. Men jeg forstod stadig ikke O's tankegang...
Voldtægt, prostitution og at piske én til blods, hverken kan og vil jeg aldrig nogensinde kunne forligne med kærlighed eller blot kalde det for et forhold. På trods af at O gentagne gange hævder, at hun elsker sin René, så kan jeg ikke få forståelse for hvorfor.
Personerne i bogen bruger selv ordvalg som at voldtage og prostituere. Jeg forventer at erotik skal være smukt og gengæld om end i forskellige variationer. Denne fornedrelse, ydmygelse og misbrug af en kvinde, at gøre hende til en slave, frastøder mig og lever på ingen måde op til mine forventninger om en erotisk fortælling.
Efter 140 sider valgte jeg at stoppe denne pinsel og vil prøve at undgå at fundere mere over, om der rent faktisk findes personer ud i den virkelige verden, som efterstræber denne livsstil.
December 31, 2024
From the author of The Story of O, the classic guide to getting and training your very own sex slave, with valuable insights into the female psyche like “never let a day go by without beating her, be it cane, paddle or whip” or “let her know her place by always being prepared to serve any man”, we get this masterpiece. I’ll call this one: High-End Brothel Management for Dummies. You learn how to set prices, how to attract clients, how to keep the girls healthy and what you need to do when a client doesn’t abide by the rules. The only thing left is to find the starting capital – get some angel investors maybe, a good location – private, out of the way, but with good access from all around the world, and go make some money, you greedy bastard!
September 19, 2011
Not really by Réage, and quite different. Not really worth the effort.
December 31, 2020
I guess I was expecting more, much more
March 30, 2025
Erotický příběh O., celkem kultovní, šokující v době vydání (padesátých letech) a hojně překládaný. Sama jsem nedávno narazila na stejnojmenný komiks a tak jsem to brala jako znamení odškrtnout si tuto knihu z TBR.
Zpočátku mi bylo O. líto. Ale to poslední, co by O. chtěla, je politovat. Drsné BDSM praktiky, kterým O. zasvětila život a hned první stránky vrhající nás do, řekněme, „sexuálního salonu“ v Roissy. Chyběl mi tady na začátku větší kontext a konsent. René tam odveze O. z ničeho nic a O. poslušně plní příkazy jako by se nechumelilo. Je oddaná Renému a protože ho miluje, ani na moment nezapochybuje. A to i v případě, že ji René dá mnohem drsnějšímu pánovi, Siru Stephenovi.
Myslím si, že erotická literatura spíše nebude pro mě, stejně jako jsem si říkala u Insatiable. Ale na rozdíl on Insatiable to bylo celkem čtivě napsané, po čase jsem se však přistihla že mě o mnoho víc baví ta sapphic linka (i když i tyto scény byly spíše violentního rázu).
Možná by mi to stačilo ještě v kratším formátu (nebo naopak stejném/delším, ale více se pověnovat životu O.; nejen ze sexuálního hlediska, ale i jak k tomu došlo, že ji vůbec René do Roissy vzal, atd.), každopádně je tam dobře propracovaná psychologie O., jak je na své „cejchy“ pyšná a že se nemá za co stydět.
Zpočátku mi bylo O. líto. Ale to poslední, co by O. chtěla, je politovat. Drsné BDSM praktiky, kterým O. zasvětila život a hned první stránky vrhající nás do, řekněme, „sexuálního salonu“ v Roissy. Chyběl mi tady na začátku větší kontext a konsent. René tam odveze O. z ničeho nic a O. poslušně plní příkazy jako by se nechumelilo. Je oddaná Renému a protože ho miluje, ani na moment nezapochybuje. A to i v případě, že ji René dá mnohem drsnějšímu pánovi, Siru Stephenovi.
Myslím si, že erotická literatura spíše nebude pro mě, stejně jako jsem si říkala u Insatiable. Ale na rozdíl on Insatiable to bylo celkem čtivě napsané, po čase jsem se však přistihla že mě o mnoho víc baví ta sapphic linka (i když i tyto scény byly spíše violentního rázu).
Možná by mi to stačilo ještě v kratším formátu (nebo naopak stejném/delším, ale více se pověnovat životu O.; nejen ze sexuálního hlediska, ale i jak k tomu došlo, že ji vůbec René do Roissy vzal, atd.), každopádně je tam dobře propracovaná psychologie O., jak je na své „cejchy“ pyšná a že se nemá za co stydět.
February 13, 2018
Příběh O. byl napsán v padesátých letech 20. století. Je to tedy dílo současné a tak se nabízí otázka, PROČ se stalo „kultovním“ (ať se nám ten pojem líbí, či ne)? Vždyť padesátá léta - to je vlastně dneska a v současné době vzniká přece spousta pornografické a erotické literatury různé kvality! A dokonce díky surrealistckému zájmu o bizarní představy a temné hlubiny lidské duše vzniká i spousta filosoficko-uměleckých děl, která se věnují sexuálně-perverzní tématice! Tak proč se „slečna O.“ stala tak vyjímečnou? Možná je to tím, že to není žádné vysoké umělecko-filosofické dílo, které by čtenářům bránilo v poklidném čtení; a ani nesklouzává k laciné, prvoplánové pornografii.
Kdo je tedy slečna O. a co tak zajímavého prožívá? O. je moderní, dalo by se i říci „emancipovaná“, žena. Pracuje jako módní fotografka, je spolčenská, jinými slovy: není to žádná domácí puťka. Z náznaků i vytušíme, že je v mnoha ohledech femme fatale. Avšak této vampýřici lámající srdce nejednomu muži, přesto jeden chlápek přistřihne křidélka. Tomu se ona plně oddá a chce být pro něj „ta nejlepší“. Zkouška její oddanosti nastává, když ji on vezme do zámečku v Roissy, kdese octne v prapodivné společnosti. Při popisu tohoto společenství by bylo nejvýstižnější říct, že „to byla taková zednářské lóže“ - ač sotva se tomu podobá. Každopádně Roissy je místo plné tajemství, tajných symbolů, záhadné hierarchizace a prapodivné pospolitosti. Muži i ženy zde nosí předepsaný úbor a na veřejnosti se prokazují zvláštním symbolem (možná právě díky Příběhu O. vzniklo to „ghetto vyjímečnosti“, které se jeví tak typické pro naši BDSM komunitu;-)) ). Na tomto místě je O. vržena do náruče chtíčů zvrácených deviantních můžů, kteří ji týrají - ať už tělesným mučením, či sexuálním zneužíváním. Avšak zjištění, že do tohoto poníženého stavu ji uvrhl její milý, ji nutí překonat samu sebe a zalíbit se mu víc, než kdykoliv předtím, nezklamat ho. Těší ji, že je jeho nástrojem, že ho může potěšit svou pokorou a ochotou. Že je hodna toho, aby jí věnoval všem těm chtivým mužům.
I po propuštění z „vězení“ v Roissy však O. není svobodná - prsten se symbol musí nosit „nafurt“, smí se oblékat jen do určitých typů oděvu a má předepsaným způsobem sedět, chodit atp... Tímto se podle mne Příběh O. vymyká běžné erotické produkci - v první části se i přes „zednářský“ charakter společenstva neděje nic „vyjímečného“: kapitola odehrávající se v Roissy je jen popisem mnohdy i originálního mučení, týrání a sexuálního ukájení. Oproti tomu však období „na svobodě“ již popisuje jinou stránku. Zatímco v Roissy neměla O. svým způsobem na výběr, venku je však její postavení evidentně její volba. Na první pohled je volná - pracuje, smí se chodit bavit, ale skrytě je uvězněná stejně jako v Roissy. Nikdo nevidí, že pod oblečením nemá spodní prádlo, že sedí s rozevřenými stehny a její tělo nese stopy po bičování; ani symbol na prstenu není nezainteresovaným znám. Avšak člověk s věcí obeznámený ví, v jaké pozici se O. nachází. Je to vlastně taková dvojí hra.
Příběh však graduje - René, milenec O., jí věnuje svému nevlastnímu bratru siru Stephenovi, se kterým O. dojde ještě dál: kvůli němu si tvaruje pas mučícím korzetem, nechá si vypálit cejch s jeho iniciály a na genitálie nasadit prstenec s jeho monogramem. Na konec - když ji Stephen chce opustit - spáchá sebevraždu.
Autorčin milenec v doslovu uvažuje o štěstí nalezeném v zotročení. A přesně to JE O. - mladá sebevědomá žena, která se našla v roli poslušné a oddané subinky. Ne, O. není masochistka - ano, nechává se mučit a je šťastná, když ji její milý týrá (či nechává týrat), avšak bolest je bolest a to je pro ni nepříjemné. Na bičování apod. se těší, ale už samo pomyšlení na to utrpení ji děsí. Mučení bere jako „dar“ - jako výraz úcty, který se jí dostává tím, že je hodna toho, aby se jí její Pán věnoval. Proto spíš než přijetí bolesti je pro ni důležité přijímání této pozornosti, kterou jí její Pán tímto uštědřuje.
Krom toho, že O. je ideálním prototypem oddané subinky, je také jakousi konsenzuální obětí. Vždyť to, co s ní muži např. v Roissy dělají - jak ji trýzní a przní - to není nepodobné děsivým zážitkům takové Sadeho Justýny. Avšak při čtení Justýny sice pociťujeme rozkoš z hrdinčina utrpení, avšak zároveň máme přitom pocit určité nepatřičnosti - „vždyť ta dívka je nevinnou obětí!“ , vnucuje se nám neodbytně sociální cítění. Na proti tomu sice O. trpí stejně drasticky, nicméně ona sama k tomu dáva souhlas: několikát se v Příběhu O. zdůrazňuje, že O. může kdykoliv ze vztahu odejít a své otrocké postavení tak zrušit.
Dále je „Óčko“ taktéž dost dobrým popisem vývoje D/s vztahu: subinka nalezne v podřízené roli své osobní štěstí a vyvine se z ní silná sebevědomá osobnost; navíc postupem času si nechává líbit víc a víc ujetostí. Také konce vztahů s Reném i sirem Stephenem jsou nabíledni: René je sice ten, kdo ji Stephenovi předá, přesto je to ONA, která ho opouští. René ji totiž nemůže dát to, co ji dává sir; on už ji nemůže více nabídnout, nemá tolik „síly“ , aby ji dále formoval. A kam to až může dospět? - v druhém případě, kterým je vztah O. a sira Stephena, ji Stephen vytvaruje přesně do podoby, jaká se mu líbí a vyhovuje mu.
Takto bychom měli celkem klasický příběh, ale Óčko jde dál - autorka nám nabízí dva alternativní konce: v jednom se vztah O. a Stephena dovrší přímo finálně fatálně a v druhém? V té dojde k totální dekonstrukci celé nastolené mystiky Roissy! Nebýt toho, tak i přes to, že knihu beru i jako zajímavou, vzrušující inspiraci, bych jí 5 hvězdiček nedala.
Kdo je tedy slečna O. a co tak zajímavého prožívá? O. je moderní, dalo by se i říci „emancipovaná“, žena. Pracuje jako módní fotografka, je spolčenská, jinými slovy: není to žádná domácí puťka. Z náznaků i vytušíme, že je v mnoha ohledech femme fatale. Avšak této vampýřici lámající srdce nejednomu muži, přesto jeden chlápek přistřihne křidélka. Tomu se ona plně oddá a chce být pro něj „ta nejlepší“. Zkouška její oddanosti nastává, když ji on vezme do zámečku v Roissy, kdese octne v prapodivné společnosti. Při popisu tohoto společenství by bylo nejvýstižnější říct, že „to byla taková zednářské lóže“ - ač sotva se tomu podobá. Každopádně Roissy je místo plné tajemství, tajných symbolů, záhadné hierarchizace a prapodivné pospolitosti. Muži i ženy zde nosí předepsaný úbor a na veřejnosti se prokazují zvláštním symbolem (možná právě díky Příběhu O. vzniklo to „ghetto vyjímečnosti“, které se jeví tak typické pro naši BDSM komunitu;-)) ). Na tomto místě je O. vržena do náruče chtíčů zvrácených deviantních můžů, kteří ji týrají - ať už tělesným mučením, či sexuálním zneužíváním. Avšak zjištění, že do tohoto poníženého stavu ji uvrhl její milý, ji nutí překonat samu sebe a zalíbit se mu víc, než kdykoliv předtím, nezklamat ho. Těší ji, že je jeho nástrojem, že ho může potěšit svou pokorou a ochotou. Že je hodna toho, aby jí věnoval všem těm chtivým mužům.
I po propuštění z „vězení“ v Roissy však O. není svobodná - prsten se symbol musí nosit „nafurt“, smí se oblékat jen do určitých typů oděvu a má předepsaným způsobem sedět, chodit atp... Tímto se podle mne Příběh O. vymyká běžné erotické produkci - v první části se i přes „zednářský“ charakter společenstva neděje nic „vyjímečného“: kapitola odehrávající se v Roissy je jen popisem mnohdy i originálního mučení, týrání a sexuálního ukájení. Oproti tomu však období „na svobodě“ již popisuje jinou stránku. Zatímco v Roissy neměla O. svým způsobem na výběr, venku je však její postavení evidentně její volba. Na první pohled je volná - pracuje, smí se chodit bavit, ale skrytě je uvězněná stejně jako v Roissy. Nikdo nevidí, že pod oblečením nemá spodní prádlo, že sedí s rozevřenými stehny a její tělo nese stopy po bičování; ani symbol na prstenu není nezainteresovaným znám. Avšak člověk s věcí obeznámený ví, v jaké pozici se O. nachází. Je to vlastně taková dvojí hra.
Příběh však graduje - René, milenec O., jí věnuje svému nevlastnímu bratru siru Stephenovi, se kterým O. dojde ještě dál: kvůli němu si tvaruje pas mučícím korzetem, nechá si vypálit cejch s jeho iniciály a na genitálie nasadit prstenec s jeho monogramem. Na konec - když ji Stephen chce opustit - spáchá sebevraždu.
Autorčin milenec v doslovu uvažuje o štěstí nalezeném v zotročení. A přesně to JE O. - mladá sebevědomá žena, která se našla v roli poslušné a oddané subinky. Ne, O. není masochistka - ano, nechává se mučit a je šťastná, když ji její milý týrá (či nechává týrat), avšak bolest je bolest a to je pro ni nepříjemné. Na bičování apod. se těší, ale už samo pomyšlení na to utrpení ji děsí. Mučení bere jako „dar“ - jako výraz úcty, který se jí dostává tím, že je hodna toho, aby se jí její Pán věnoval. Proto spíš než přijetí bolesti je pro ni důležité přijímání této pozornosti, kterou jí její Pán tímto uštědřuje.
Krom toho, že O. je ideálním prototypem oddané subinky, je také jakousi konsenzuální obětí. Vždyť to, co s ní muži např. v Roissy dělají - jak ji trýzní a przní - to není nepodobné děsivým zážitkům takové Sadeho Justýny. Avšak při čtení Justýny sice pociťujeme rozkoš z hrdinčina utrpení, avšak zároveň máme přitom pocit určité nepatřičnosti - „vždyť ta dívka je nevinnou obětí!“ , vnucuje se nám neodbytně sociální cítění. Na proti tomu sice O. trpí stejně drasticky, nicméně ona sama k tomu dáva souhlas: několikát se v Příběhu O. zdůrazňuje, že O. může kdykoliv ze vztahu odejít a své otrocké postavení tak zrušit.
Dále je „Óčko“ taktéž dost dobrým popisem vývoje D/s vztahu: subinka nalezne v podřízené roli své osobní štěstí a vyvine se z ní silná sebevědomá osobnost; navíc postupem času si nechává líbit víc a víc ujetostí. Také konce vztahů s Reném i sirem Stephenem jsou nabíledni: René je sice ten, kdo ji Stephenovi předá, přesto je to ONA, která ho opouští. René ji totiž nemůže dát to, co ji dává sir; on už ji nemůže více nabídnout, nemá tolik „síly“ , aby ji dále formoval. A kam to až může dospět? - v druhém případě, kterým je vztah O. a sira Stephena, ji Stephen vytvaruje přesně do podoby, jaká se mu líbí a vyhovuje mu.
Takto bychom měli celkem klasický příběh, ale Óčko jde dál - autorka nám nabízí dva alternativní konce: v jednom se vztah O. a Stephena dovrší přímo finálně fatálně a v druhém? V té dojde k totální dekonstrukci celé nastolené mystiky Roissy! Nebýt toho, tak i přes to, že knihu beru i jako zajímavou, vzrušující inspiraci, bych jí 5 hvězdiček nedala.
July 19, 2018
Avevo sperato in un finale.. E invece anche stavolta sono rimasta con l'amaro in bocca... Per come è stato scritto l'ho trovato all'altezza del precedente ma sicuramente è un seguito di cui si può fare a meno.
January 28, 2025
In an effort to become more introspective this sequel, alas, becomes far more confused and boring.
October 25, 2018
Por alguna razón me pareció mucho mejor que el anterior, Historia de O. Aquí, la misma protagonista adquiere otras características, además de cambiar de rol en cierto sentido, o de ampliar el que ya tenía, se le nota más presente en la narrativa, como si fuera, curiosamente, un poco menos objeto, en el proceso de convertirse cada vez más en uno.
July 12, 2014
This book contains both Story of O and Return to the Chateau (Story of O #1-#2)
SPOILER ALERT!!
I'm shocked, there is so much rape in this book it freaks me out. How can she continuously do it to herself just to prove her love to her lover René whom in the end gives her away to his brother Sir Stephen like she is a toy. She has no self-esteem, even when this stranger calls her a whore and she gets flustered. When the strangers sees her reaction he asks her if Sir Stephen doesn't call her because that is exactly what she is. O is in denial because she is sure she is not a whore in Sir Stephens eyes even when he lends her out to other men.
It starts out like a game where René takes her to a mansion, where a brotherhood trains women to become submissive, and just watch her get claimed by other men, until it goes so far she has no idea who she really is and let others try to shape her. Or that is what I get of the book when I read how she lets these men use her. O is like a lost puppy who tries to do her best because she wants to be loved.
The writing however was okay, I thought the plot was quite thin, Pauline Réage (pseudonym for Anne Desclos) mainly just described all the sexual excesses. It was visible that it was written in France decades ago as the clothes described are, among other, dresses ladies used to wear back in the historical period.
I have to mention I found out Return to the Chateau may not have been written by Anne Desclos but you never know with all those names and pseudonyms...
SPOILER ALERT!!
I'm shocked, there is so much rape in this book it freaks me out. How can she continuously do it to herself just to prove her love to her lover René whom in the end gives her away to his brother Sir Stephen like she is a toy. She has no self-esteem, even when this stranger calls her a whore and she gets flustered. When the strangers sees her reaction he asks her if Sir Stephen doesn't call her because that is exactly what she is. O is in denial because she is sure she is not a whore in Sir Stephens eyes even when he lends her out to other men.
It starts out like a game where René takes her to a mansion, where a brotherhood trains women to become submissive, and just watch her get claimed by other men, until it goes so far she has no idea who she really is and let others try to shape her. Or that is what I get of the book when I read how she lets these men use her. O is like a lost puppy who tries to do her best because she wants to be loved.
The writing however was okay, I thought the plot was quite thin, Pauline Réage (pseudonym for Anne Desclos) mainly just described all the sexual excesses. It was visible that it was written in France decades ago as the clothes described are, among other, dresses ladies used to wear back in the historical period.
I have to mention I found out Return to the Chateau may not have been written by Anne Desclos but you never know with all those names and pseudonyms...
July 31, 2023
Die Autorin macht gleich auf den ersten Seiten eine starke Ansage:
Zitat: "Dieses Buch prägt die Leser und lässt ihn anders zurück, als sie sie vorfand."
Ich bin wahrscheinlich nicht die Einzige, auf die diese Vorhersage nicht zutrifft. Ich kann zwar verstehen, dass und warum das Buch zu einem Skandal geführt hat, als es veröffentlicht wurde. Aber unterm Strich steht enthält es nichts, was seitdem so oder so ähnlich nicht schon oft geschrieben wurde. Wahrscheinlich oft auch besser, denn selbst wenn mich der Inhalt nicht angesprochen hat, der Stil hat es noch viel weniger. Beim Inhalt mag ich nur die falsche Zielgruppe sein. Aber wenn ich das Gefühl habe, dass mir eine Autorin den Inhalt nur um die Ohren schlägt, um vielleicht noch einen zusätzlichen Effekt zu erreichen, dann ist es egal, zu welchem Thema sie geschrieben hat.
Zitat: "Dieses Buch prägt die Leser und lässt ihn anders zurück, als sie sie vorfand."
Ich bin wahrscheinlich nicht die Einzige, auf die diese Vorhersage nicht zutrifft. Ich kann zwar verstehen, dass und warum das Buch zu einem Skandal geführt hat, als es veröffentlicht wurde. Aber unterm Strich steht enthält es nichts, was seitdem so oder so ähnlich nicht schon oft geschrieben wurde. Wahrscheinlich oft auch besser, denn selbst wenn mich der Inhalt nicht angesprochen hat, der Stil hat es noch viel weniger. Beim Inhalt mag ich nur die falsche Zielgruppe sein. Aber wenn ich das Gefühl habe, dass mir eine Autorin den Inhalt nur um die Ohren schlägt, um vielleicht noch einen zusätzlichen Effekt zu erreichen, dann ist es egal, zu welchem Thema sie geschrieben hat.
January 31, 2015
I'm confused, is this the suppressed last chapter from the first book. It's billed as a sequel but in 'The Story Of O' it has an ending, even though it was short, shit and suppressed.
This book is about O being abandoned by Sir Stephen at the Roissy, where she basically becomes a prostitute. It you like that sort of thing, which I do, then you like this. It's not as good as the first one, mainly because I'm not sure if she wants to be there. I understood her reasons in the first one, love, but I don't understand why she just didn't leave once she realised Sir Stephen wasn't coming back. It's a decent erotic novel, could have been longer though.
This book is about O being abandoned by Sir Stephen at the Roissy, where she basically becomes a prostitute. It you like that sort of thing, which I do, then you like this. It's not as good as the first one, mainly because I'm not sure if she wants to be there. I understood her reasons in the first one, love, but I don't understand why she just didn't leave once she realised Sir Stephen wasn't coming back. It's a decent erotic novel, could have been longer though.
December 22, 2022
Une horreur. Je me suis ennuyé à mourir les trois quarts de ce roman affreusement descriptif et sans réelle intrigue, succession interminable de scènes érotico-lamentables. Il faut attendre la dernière partie pour qu'il y ait un semblant d'intérêt (quelques petites infos sur les personnages, quelques triangles "amoureux") mais les personnages sont si artificiels qu'ils ne provoquent aucune empathie et la fin totalement tronquée était d'une nullité abyssale. Si ça c'est un grand classique de la littérature érotique, à moi la peur ! La littérature érotique hétéro, une fois mais pas deux merci.
(Une étoile pour la langue pas trop dégeu et la voix de la narratrice qui m'a bien bercé).
(Une étoile pour la langue pas trop dégeu et la voix de la narratrice qui m'a bien bercé).
December 30, 2019
Not at all in the same, classic class as Story of O. It violates that general rule of good, effective writing: that one should show, rather than tell. The multiple mysterious ambiguities embedded in the Story of O are one of its intrinsic strengths -- part of what makes it so darkly alluring and provocative. This "explanation" of the workings of the society of Roissy, for me, cheapens the tale.
November 3, 2015
Nice to read the sequel but no where near as good as the first book.
January 28, 2023
If I could give minus stars, I would
November 28, 2025
In Echt hieß die 1907 bis 1998 lebende Schriftstellerin Anne Desclos und als Redakteurin der „Nouvelle Revue Française“, wo sie Jahrzehnte schrieb und nebenbei auch noch für Gallimard lektorierte, hieß sie Dominique Aury. Mit ihrem Chef Jean Paulhan hatte sie gut zehn Jahre lang eine monomanische Beziehung. Paulhan habe ihr Leben abgeschlossen, sagte sie hinterher; unter seiner Führung sei sie zur Untoten geworden. Paulhan jedenfalls behauptete, Frauen könnten keine erotischen Romane schreiben, und brachte sie dazu, eben dieses doch zu versuchen. Das Buch ist in Frankreich bis ins Jahr 1967 verboten gewesen. Einige seiner Absätze sind es in Deutschland bis heute.
Aber dann: Was für Enttäuschung!
Anfänglich beeindruckte mich das sehr: diese schrankenlose Hingabe der Frau O an den Liebhaber René, ihr Einverständnis, dass nur er ab jetzt in allem und jedem bestimmt, wo ihre Grenzen des Erträglichen verlaufen. Die Frau wird auf Veranlassung des Liebhabers in eine versteckte Villa voller Libertins und Dienstboten gebracht. Man eröffnet ihr, sie ist ab jetzt eine Sklavin. Man rasiert sie, sperrt sie in ein dunkles Verlies. Als Sklavin muss sie fortan alle Öffnungen ihres Leibes für den sexuellen Gebrauch hinhalten und sieht die Männer, die sich an ihr vergnügen, niemals von Angesicht zu Angesicht. Sie werde zur Hure ausgebildet, heißt es. Man peitscht sie. Schon klar, SM-Menschen, seien sie weiblich oder männlich, Bottoms oder Tops, die finden so Geschichten interessant und erotisch anregend.
Nun muss man gleich schon wieder zurückrudern. Schockierend ist das Buch an keiner einzigen Stelle, auf keiner einzigen Seite. Was immer man darüber gehört oder sich vorgestellt haben mag! Schockierend könnte harte, gewalttätige Pornografie sein. Oder eigentlich viel öfter noch: extrem dämlich, geschmacklos, anödend. Bloß ist dies, trotz aller Verbote, die es erlebt hat, kein pornografisches Buch.
In einem pornografischen Buch, wie wir es uns vorstellen können, könnte stehen, dass eine „Sklavin“ irgendwo angebunden wird, dann setzt sich eine andere Person nackt auf ihren Körper und befriedigt sich selbst bis zur Ejakulation, tippt in das Ejakulat und zwingt es der Gefesselten in ihren Mund. In „Die Geschichte der O“ stehen solche Episoden nirgendwo. Sie sind völlig undenkbar, von der Machart dieses Buches her. Vor allem einmal wird keine einzige sexuelle Aktivität von ihren Details her geschildert; Nacherzählungen gymnastischer Übungen gibt es nie. „Er steckte … Sie fühlte... Es war so ...“ Nein, dergleichen gibt es nicht. Durchweg deutet Réage sexuelle Handlungen immer nur an. Man hat die Freiheit, sie sich dann vorzustellen, bekommt jedoch nicht die kleinste lexikalische Hilfe. Dieses gilt auch für den lesbischen Verkehr, der im Buch mehrfach stattfindet.
Außerdem setzt die Autorin von ihr geprägte Code-Wörter ein. Was gemeint ist, hat man schnell erschlossen. Sie sagt es jedoch niemals offen. „Er nahm ihren Schoß.“ Von hinten her heißt das: „Er nahm ihre Lenden.“ Was wir bei solchen Aktionen in pornografischen Büchern hätten, Geräusche, Gerüche, Größen- oder Maßangaben, gibt es hier nicht.
Nicht dieser Zug hat mir den Roman verleidet. Sondern … Ich hole aus: Die Geschichte ist aus kleinen Modulen zusammengesetzt. Ein absolut gängiges Grundmodul geht so: Die O wird ausgepeitscht. Das macht man entweder, damit sie anschließend den sexuellen Verkehr mit einem anonymen, unsichtbaren Partner ohne jedes Aufmucken über sich ergehen lässt. Hierbei kommt es nicht darauf an, dass irgendwelche Männer sich an ihrem Fleisch berauschen. Sondern es geht darum, dass, versteckt, ihr Geliebter zusehen, sich von ihrer Hingabe überzeugen kann. Sie weiß, dass sie es für ihn tut. Oder es kommt vor, dass sie sich doch widerborstig gegen die Männer betragen hat. Also wird sie durch Peitschen bestraft. Sie spielt brav die Rolle, die sie zu spielen hat: die Hure. Aber in Wahrheit schaltet O einfach ab. All die Männer und dieser Missbrauch werden von ihr ignoriert. Es kommt darauf an, dass sie ihrer einen Liebe dient. Folglich fühlt sie sich nach dem Peitschen besser als nach Verkehr. Man hat diesen Mechanismus bald begriffen. Dennoch wird er noch mehrfach wiederholt. Dann, mittendrin, bricht das Buch erst einmal abrupt ab.
Bei den lesbischen Zwischenspielen ist O die Verführende, Dominierende gewesen. Dann führt René, ihr Geliebter und Herr, sie einem jungen Fotomodell zu, das als sexuelle Dienerin allen beiden Vergnügen schenken soll. Als Nächstes nimmt René sich selbst aus dem Spiel heraus und lässt O von seinem Freund Sir Stephen, einen älteren, grau melierten Engländer, dominieren. Die Homoerotik dieser Männerfreunde ist unkörperlich, eine Art Vater-Sohn-Konstellation. Wie die O ihren René absolut alles tun lässt, liebt René Sir Stephen dermaßen, dass er ihm die Geliebte, nachdem er sie jetzt also in der Hand hat, zum Geschenk macht. Dann merkt O allerdings, dass im Vergleich zum älteren Mann René doch bloß ein unreifer Junge gewesen ist.
Sir Stephen schickt sie in die Villa zurück, wo die Grundausbildung war. Sie soll sämtlichen Herren, den Sadisten, die Gäste dieses Hauses sind, zur Benutzung freigegeben werden. Auch Sir Stephen ordnet ihr noch mal eine kleine, minderjährige Sklavin für den Lebenssex bei. Man merkt: Irgendwann wusste die Autorin nicht mehr weiter und fing an, sich zu wiederholen.
Im Großen und Ganzen ist gegen diesen Plot überhaupt nichts zu sagen. Nicht nach SM-Maßstäben. Das Grausige ist dann dieser zweite Teil, in dem der Autorin die neuen Geschichten verloren gegangen sind und sie einer Putz- und Schmückungssucht die Zügel schießen lässt, wie sonst nur Musterhausfrauen-Weibchen. Nur ins dunkle Land des SMs transponiert.
Von der Handlung her geschieht über Wochen und Monate nichts mehr, als wir längst kennen. O ist allgemein verfügbar für den Dienst per Schoß und Lenden. Sie liest oder redigiert oder schreibt keine Bücher. Sie kauft nie was ein. Sie spielt nicht Klavier. Sie isst keinen Kuchen. Sie wechselt nicht ihre Frisur oder probiert neue Schuhe an. Sie hat keine Käffchen mit den Freundinnen. Sie schreibt weder Briefe noch trinkt sie abends Cocktails oder sieht Mozart im Fernsehen. Wie man sich denken kann, werden die grausamen Details des Peitschens nach wie vor nicht nachgezeichnet. Sie hat halt grüne und blaue Streifen um sich rum, wenn das kleine Mädchen sie küssen will. In ihren Nächten muss sie bisweilen angekettet liegen.
Aber da ist dieser SM-Opfer-Schmuck, auf den die Autorin sich kapriziert. O wird zirka 30 Mal pro Woche gepeitscht. Der Rücken muss schon wie Beef tartare aussehen, aber sie wird von 30 Männern rektal aufgeritten. Alles aber ohne anschauliche Details, doch wenn man es sich vorzustellen versucht, glaubt man kein Wort!
Sir Stephen drückt ihr ein Brandzeichen „in die Lenden“. Gewährsfrau Réage schwört treuherzig, die Rillen dieser Buchstaben wären verkohlt, schwarz gewesen und hätten sich wenigstens einen ganzen Zentimeter ins weibliche Fleisch gesenkt. Sie lebte noch? Ja und diese schwarzen Buchstaben, die blieben dann so. Ohne Schwellugen, ohne Gestank, ohne Blut, ohne Bewusstlosigkeit, ohne Infektion, ohne Operation, ohne Eiter. Einfach schön und überzeugend. Schmuck der Sklavin. Heute kommen sie bisweilen davon, wenn sie nur den O-Ring selbst am Arbeitsplatz noch tragen.
Es wird weiter geschmückt. An der Scheide wird ein Piercing angebracht. Daran ein Ring, groß und schwer, mit einem Mechanismus versehen, den keiner öffnen kann. Dieser geheimnisvolle Mechanismus ist der Autorin mehrere Textabsätze wert! Auf dem Ring sind allerlei Ornamente und kryptische Zeichen. Auch diese kosten noch ein paar Absätze. Außerdem ist noch eine Hundemarke dran. Man fragt sich ein wenig, ob das Gebamsel auf die Dauer nicht im Weg gewesen ist. Egal ob Schwitzen im Sommer oder Tiefschneewandern im Winter, diese Plakette muss sein, darauf wird erklärt, dass O das Eigentum des Sir Stephens ist. (Erinnert sich noch jemand an René?)
Aber dann: Was für Enttäuschung!
Anfänglich beeindruckte mich das sehr: diese schrankenlose Hingabe der Frau O an den Liebhaber René, ihr Einverständnis, dass nur er ab jetzt in allem und jedem bestimmt, wo ihre Grenzen des Erträglichen verlaufen. Die Frau wird auf Veranlassung des Liebhabers in eine versteckte Villa voller Libertins und Dienstboten gebracht. Man eröffnet ihr, sie ist ab jetzt eine Sklavin. Man rasiert sie, sperrt sie in ein dunkles Verlies. Als Sklavin muss sie fortan alle Öffnungen ihres Leibes für den sexuellen Gebrauch hinhalten und sieht die Männer, die sich an ihr vergnügen, niemals von Angesicht zu Angesicht. Sie werde zur Hure ausgebildet, heißt es. Man peitscht sie. Schon klar, SM-Menschen, seien sie weiblich oder männlich, Bottoms oder Tops, die finden so Geschichten interessant und erotisch anregend.
Nun muss man gleich schon wieder zurückrudern. Schockierend ist das Buch an keiner einzigen Stelle, auf keiner einzigen Seite. Was immer man darüber gehört oder sich vorgestellt haben mag! Schockierend könnte harte, gewalttätige Pornografie sein. Oder eigentlich viel öfter noch: extrem dämlich, geschmacklos, anödend. Bloß ist dies, trotz aller Verbote, die es erlebt hat, kein pornografisches Buch.
In einem pornografischen Buch, wie wir es uns vorstellen können, könnte stehen, dass eine „Sklavin“ irgendwo angebunden wird, dann setzt sich eine andere Person nackt auf ihren Körper und befriedigt sich selbst bis zur Ejakulation, tippt in das Ejakulat und zwingt es der Gefesselten in ihren Mund. In „Die Geschichte der O“ stehen solche Episoden nirgendwo. Sie sind völlig undenkbar, von der Machart dieses Buches her. Vor allem einmal wird keine einzige sexuelle Aktivität von ihren Details her geschildert; Nacherzählungen gymnastischer Übungen gibt es nie. „Er steckte … Sie fühlte... Es war so ...“ Nein, dergleichen gibt es nicht. Durchweg deutet Réage sexuelle Handlungen immer nur an. Man hat die Freiheit, sie sich dann vorzustellen, bekommt jedoch nicht die kleinste lexikalische Hilfe. Dieses gilt auch für den lesbischen Verkehr, der im Buch mehrfach stattfindet.
Außerdem setzt die Autorin von ihr geprägte Code-Wörter ein. Was gemeint ist, hat man schnell erschlossen. Sie sagt es jedoch niemals offen. „Er nahm ihren Schoß.“ Von hinten her heißt das: „Er nahm ihre Lenden.“ Was wir bei solchen Aktionen in pornografischen Büchern hätten, Geräusche, Gerüche, Größen- oder Maßangaben, gibt es hier nicht.
Nicht dieser Zug hat mir den Roman verleidet. Sondern … Ich hole aus: Die Geschichte ist aus kleinen Modulen zusammengesetzt. Ein absolut gängiges Grundmodul geht so: Die O wird ausgepeitscht. Das macht man entweder, damit sie anschließend den sexuellen Verkehr mit einem anonymen, unsichtbaren Partner ohne jedes Aufmucken über sich ergehen lässt. Hierbei kommt es nicht darauf an, dass irgendwelche Männer sich an ihrem Fleisch berauschen. Sondern es geht darum, dass, versteckt, ihr Geliebter zusehen, sich von ihrer Hingabe überzeugen kann. Sie weiß, dass sie es für ihn tut. Oder es kommt vor, dass sie sich doch widerborstig gegen die Männer betragen hat. Also wird sie durch Peitschen bestraft. Sie spielt brav die Rolle, die sie zu spielen hat: die Hure. Aber in Wahrheit schaltet O einfach ab. All die Männer und dieser Missbrauch werden von ihr ignoriert. Es kommt darauf an, dass sie ihrer einen Liebe dient. Folglich fühlt sie sich nach dem Peitschen besser als nach Verkehr. Man hat diesen Mechanismus bald begriffen. Dennoch wird er noch mehrfach wiederholt. Dann, mittendrin, bricht das Buch erst einmal abrupt ab.
Bei den lesbischen Zwischenspielen ist O die Verführende, Dominierende gewesen. Dann führt René, ihr Geliebter und Herr, sie einem jungen Fotomodell zu, das als sexuelle Dienerin allen beiden Vergnügen schenken soll. Als Nächstes nimmt René sich selbst aus dem Spiel heraus und lässt O von seinem Freund Sir Stephen, einen älteren, grau melierten Engländer, dominieren. Die Homoerotik dieser Männerfreunde ist unkörperlich, eine Art Vater-Sohn-Konstellation. Wie die O ihren René absolut alles tun lässt, liebt René Sir Stephen dermaßen, dass er ihm die Geliebte, nachdem er sie jetzt also in der Hand hat, zum Geschenk macht. Dann merkt O allerdings, dass im Vergleich zum älteren Mann René doch bloß ein unreifer Junge gewesen ist.
Sir Stephen schickt sie in die Villa zurück, wo die Grundausbildung war. Sie soll sämtlichen Herren, den Sadisten, die Gäste dieses Hauses sind, zur Benutzung freigegeben werden. Auch Sir Stephen ordnet ihr noch mal eine kleine, minderjährige Sklavin für den Lebenssex bei. Man merkt: Irgendwann wusste die Autorin nicht mehr weiter und fing an, sich zu wiederholen.
Im Großen und Ganzen ist gegen diesen Plot überhaupt nichts zu sagen. Nicht nach SM-Maßstäben. Das Grausige ist dann dieser zweite Teil, in dem der Autorin die neuen Geschichten verloren gegangen sind und sie einer Putz- und Schmückungssucht die Zügel schießen lässt, wie sonst nur Musterhausfrauen-Weibchen. Nur ins dunkle Land des SMs transponiert.
Aber obwohl der Rock geschlossen aussah, war er in der Mitte des Rückens von der Taille bis zu den Füßen offen. Wenn man nicht gerade an der einen oder anderen Seite an ihm zog, fiel es gar nicht auf. O merkte es erst, als er ihr angezogen wurde, und hatte es bei Monique nicht gesehen. Das Mieder, das auf dem Rücken geknüpft und über dem Rock getragen wurde, hatte kurze, ausgezackte Schöße, die den Beginn der Falten eine Handbreit überdeckten. Durch Abnäher und zwei elastische Keile war es eng anliegend. Die Ärmel waren angeschnitten, nicht eingesetzt, und hatten auf der Oberseite eine Naht, die die Schulternaht verlängerte und am Ellbogen in einem sehr breiten, ausgebauchten Schrägstreifen endete. Ein ebensolcher Schrägstreifen umrandete das Dekolleté, das genau dem Ausschnitt des Korsetts entsprach. Aber ein großer, viereckiger Schal aus schwarzer Spitze, dessen anderer Zipfel bis zu den Schulterblättern reichte, wurde mit vier Druckknöpfen gehalten, zwei auf der Schulternaht und zwei am Schrägstreifen des Dekolletés in Höhe des Brustansatzes, zwischen dem sich die beiden letzten Zipfel überkreuzten und von einer langen Stahlnadel auf dem Korselett festgehalten wurden. Die über die Haare gelegte und durch einen Kamm befestigte Spitze umrahmte das Gesicht und verhüllte die Brüste ganz, war aber so schmiegsam und durchsichtig, daß sie unter dem Fichu frei waren. Im Übrigen brauchte man nur die Nadel herauszuziehen, damit sie ganz nackt waren, ebenso wie man hinten bloß die beiden Seiten des Rocks auseinanderzuschlagen brauchte, damit die Kruppe nackt war.
Von der Handlung her geschieht über Wochen und Monate nichts mehr, als wir längst kennen. O ist allgemein verfügbar für den Dienst per Schoß und Lenden. Sie liest oder redigiert oder schreibt keine Bücher. Sie kauft nie was ein. Sie spielt nicht Klavier. Sie isst keinen Kuchen. Sie wechselt nicht ihre Frisur oder probiert neue Schuhe an. Sie hat keine Käffchen mit den Freundinnen. Sie schreibt weder Briefe noch trinkt sie abends Cocktails oder sieht Mozart im Fernsehen. Wie man sich denken kann, werden die grausamen Details des Peitschens nach wie vor nicht nachgezeichnet. Sie hat halt grüne und blaue Streifen um sich rum, wenn das kleine Mädchen sie küssen will. In ihren Nächten muss sie bisweilen angekettet liegen.
Aber da ist dieser SM-Opfer-Schmuck, auf den die Autorin sich kapriziert. O wird zirka 30 Mal pro Woche gepeitscht. Der Rücken muss schon wie Beef tartare aussehen, aber sie wird von 30 Männern rektal aufgeritten. Alles aber ohne anschauliche Details, doch wenn man es sich vorzustellen versucht, glaubt man kein Wort!
Sir Stephen drückt ihr ein Brandzeichen „in die Lenden“. Gewährsfrau Réage schwört treuherzig, die Rillen dieser Buchstaben wären verkohlt, schwarz gewesen und hätten sich wenigstens einen ganzen Zentimeter ins weibliche Fleisch gesenkt. Sie lebte noch? Ja und diese schwarzen Buchstaben, die blieben dann so. Ohne Schwellugen, ohne Gestank, ohne Blut, ohne Bewusstlosigkeit, ohne Infektion, ohne Operation, ohne Eiter. Einfach schön und überzeugend. Schmuck der Sklavin. Heute kommen sie bisweilen davon, wenn sie nur den O-Ring selbst am Arbeitsplatz noch tragen.
Es wird weiter geschmückt. An der Scheide wird ein Piercing angebracht. Daran ein Ring, groß und schwer, mit einem Mechanismus versehen, den keiner öffnen kann. Dieser geheimnisvolle Mechanismus ist der Autorin mehrere Textabsätze wert! Auf dem Ring sind allerlei Ornamente und kryptische Zeichen. Auch diese kosten noch ein paar Absätze. Außerdem ist noch eine Hundemarke dran. Man fragt sich ein wenig, ob das Gebamsel auf die Dauer nicht im Weg gewesen ist. Egal ob Schwitzen im Sommer oder Tiefschneewandern im Winter, diese Plakette muss sein, darauf wird erklärt, dass O das Eigentum des Sir Stephens ist. (Erinnert sich noch jemand an René?)
August 18, 2023
It is hard for me to believe that Mrs. Reage would write this. O is no longer the strong heroine like in the Story of O. Now she is degraded to a prostitute. The mysterious chateau in Roissy en France, once so captivating, now resembles a simple brothel. The actions throughout the novel make it seem as if all of the O's power she gained under the ownership of Sir Stephen, slowly but gradually diminished more and more. Once so powerful and confident O is now resembling a child, rather than an adult, in a way. Anne Marie's true job occupation seems to be written in a rush, and appears senseless. Also, the reader never finds out what happened to Natalie after her arrival at the chateau/brothel.
The shocking end, when O leaves the chateau (or now rather a brothel) can be grasped from metaphorical point of view as well. Does she leave only the place, or also her previous way of life? Does she leave the relational life and becomes a spinster? One option? Both? Or none? The end is massively opened - where did she go? Why was her permanent mark removed...
I can't help, but think that this shouldn't have been written at all.
The shocking end, when O leaves the chateau (or now rather a brothel) can be grasped from metaphorical point of view as well. Does she leave only the place, or also her previous way of life? Does she leave the relational life and becomes a spinster? One option? Both? Or none? The end is massively opened - where did she go? Why was her permanent mark removed...
I can't help, but think that this shouldn't have been written at all.
July 16, 2025
4⭐️
Vol. 2 di “La Storia di O” (Dark Romance francese del 1954) nella versione con un finale edizione Bompiani (ne esistono 3 di finali diversi)
Trope: bdsm, schiavismo, abusi e violenze
Scrittura e linguaggio di Pauline Réage: in questo vol. 2, sempre in terza persona, la scrittura è molto più scorrevole e facile rispetto al vol. 1
Ritmo: buono
Spicy 3🌶️🌶️🌶️
Romanticismo 🌸
Risate
Lacrime
Sir Stephan book boyfriend 1 ♥️
Finale da 5🍿🍿🍿🍿🍿
Personaggio preferito: Anne-Marie
Personaggio odiato: Sir Stephan
Note: il vol. 1 è un libro francese del 1954 mentre il vol. 2 è del 1969. Dal momento che la “Storia di O" ha due/tre distinti finali, il vol. 2 “Ritorno a Roissy" è possibile solo in uno/due di questi.
Questo vol. 2 è di gran lunga più scorrevole e di più facile lettura. Anche la trama (con una punta thriller) e il finale mi sono piaciuti di più rispetto al vol. 1.
Vol. 2 di “La Storia di O” (Dark Romance francese del 1954) nella versione con un finale edizione Bompiani (ne esistono 3 di finali diversi)
Trope: bdsm, schiavismo, abusi e violenze
Scrittura e linguaggio di Pauline Réage: in questo vol. 2, sempre in terza persona, la scrittura è molto più scorrevole e facile rispetto al vol. 1
Ritmo: buono
Spicy 3🌶️🌶️🌶️
Romanticismo 🌸
Risate
Lacrime
Sir Stephan book boyfriend 1 ♥️
Finale da 5🍿🍿🍿🍿🍿
Personaggio preferito: Anne-Marie
Personaggio odiato: Sir Stephan
Note: il vol. 1 è un libro francese del 1954 mentre il vol. 2 è del 1969. Dal momento che la “Storia di O" ha due/tre distinti finali, il vol. 2 “Ritorno a Roissy" è possibile solo in uno/due di questi.
Questo vol. 2 è di gran lunga più scorrevole e di più facile lettura. Anche la trama (con una punta thriller) e il finale mi sono piaciuti di più rispetto al vol. 1.
Read
August 6, 2023Por algún motivo, descubro ahora, nunca anoté la lectura de Historia de O (de paso, tampoco la de ambos libros de Sophie Morgan), ¿vergüenza?, ¿protegerme de ojos curiosos que vean esto? No lo sé, pero bueno.
Para empezar esta edición está infinitamente mejor que La historia de O, es muy cortita, fuera de eso, no fue para tanto. Los detalles son muy... jugosos, pero la historia es algo aburrida y decepcionante. Leyendo el epílogo de un cierto señor gran fanático de Reage, ¿hay algo más que una historia erótica para disfrutarla? Lo dudo. Sin por eso creer que es una mala obra, muy al contrario, me parece excelente. Debería leer más sobre la historia de la publicación.
Sería bueno tener una linda edición física <3.
Para empezar esta edición está infinitamente mejor que La historia de O, es muy cortita, fuera de eso, no fue para tanto. Los detalles son muy... jugosos, pero la historia es algo aburrida y decepcionante. Leyendo el epílogo de un cierto señor gran fanático de Reage, ¿hay algo más que una historia erótica para disfrutarla? Lo dudo. Sin por eso creer que es una mala obra, muy al contrario, me parece excelente. Debería leer más sobre la historia de la publicación.
Sería bueno tener una linda edición física <3.
January 7, 2022
Aunque sin duda Pauline Reagué sabe cómo escribir sobre sexo, está continuación de “historia de O” sin perder el morbo y la sensualidad se queda corta con respecto a la obra principal.
Se cree que fue un capítulo descartado por la autora en la edición final de la novela y en ese caso, tendría mucho más sentido.
Se cree que fue un capítulo descartado por la autora en la edición final de la novela y en ese caso, tendría mucho más sentido.
November 5, 2023
with a shifted focus on capital, reage finally asserts Roissy is a brothel, not a secret club, and that the girls there are sex workers, not bound by any lover unless they are lucky. the “girl in love” prologue reveals reage’s intent to completely undo the set ups of Story of O. couldn’t imagine being a sourpuss radfem hating that book and not willing to see reage’s full intent
August 11, 2024
I HATED IT. I like eroticas but not that one and I feel like I suffered when I was reading it. I cried when I was reading because of madness. I'm glad I finished that book. It's 1:00 am right now and I didn't sleep even I need to wake up early because I wanted that shit to end up for good. I hope I won't remember that book ever again. I don't care all the literary language and metaphors. After this, I felt sorry for the young-adult books I've humiliated. And O, there was a simple solution for all these things, you should've gone to therapy.
August 31, 2024
La continuación de "Historia de O". En mi opinión una segunda parte muy necesaria. Aquí se descubre la verdadera naturaleza de los personajes y si has empatizado con la protagonista te arrastrará muy hacia abajo. Puntos extra por el prefacio de la autora que cuenta la génesis de su primer libro de una forma muy interesante.
Displaying 1 - 30 of 114 reviews