Za mě velmi osobní kniha. Mít schizofrenii a chtít nebrat po celý život jen prášky, v této knize byl uveden rozhodně motivační přístup. Takže z mého pohledu alternativní a přesto racionální řešení, jak chápat a léčit své psychické onemocnění. Nejednalo o nějaký ezo přístup, spíš silně experimentální a v určitých náhledech až filosofický. Alternativní označuji proto, že stále je tu široký konsenzus mezi lékaři, psychiatry a psychology, že psychické onemocnění je geneticky podmíněno a je způsobeno nějakou chemickou nerovnováhou. Jašík to považoval za tu jednodušší a nekonfliktní cestu, jak přijmout, že nad svou myslí člověk nemá žádnou moc a spokojí se s tím, že prášky vyřeší jeho problémy. Tady bych mohla parafrázovat Gabora Matého – co když je to naopak? Co když svým nevědomím a vnitřním nastavením ovlivňujeme chemické látky v těle? Předpoklad pak Maté dokládal výzkumem na opicích, u kterých se tato premisa potvrdila. A ano, ze začátku rozhodně prášky pomáhají, autorovi však šlo o to, že psychofarmaka nechtěl brát doživotně. Brát celoživotně prášky na schizofrenii pro něj bylo horší než smrt, jak sám uvedl. Autorovi knihy Jindřichu Jašíkovi byla diagnostikována paranoidní schizofrenie a byl kvůli ní i hospitalizován. V knize dokládá i lékařské záznamy své hospitalizace. Postupně vypráví svůj intimní retrospektivní příběh, jak upadl do schizofrenie. S tím také nastiňuje cestu, jak se z ní dostal ven. Musel pracovat na tom, jak vnímá realitu a co spustilo v jeho mysli schizofrenii a hledat příčiny ve vztahování se k vlastní osobě i ke světu. Hodně se mi líbilo, jak polemizoval nad existencí pravdy, víry ve skutečnost a nad tím, koho označíme za blázna. V některých ohledech to bylo silně foucaultovské pojetí. Kniha mi dala další podněty k mým vlastním psychickým problémům, byť schizofrenií netrpím.
Na závěr jsem si uvědomila, jak tenká hranice je mezi vlastní zodpovědností a vlivem druhých na nás. Tenká hranice mezi zdokonalováním vlastní mysli a tendencí sklouznout k tvrzení, že úspěch v životě je čistě otázkou snahy. Tak se totiž přinejmenším tváří spoustu ezonarativů. Kniha byla originální v tom, že bere v úvahu sociální symptomy a psychické vlivy, s kterými si hledá cestu, aby nemusela jít ani směrem k tradiční vědě a ani směrem k ezoterice. Naopak si bere od každého něco a tvoří vlastní filosofický přístup. A to na tom oceňuji vlastně nejvíc. 4,5* kdybych se léčila jako schizofrenik, dala bych i pět. Ale některé pasáže mi přišly zdlouhavé, byť chápu, že tam měly své místo – právě pro „samoléčbu“ schizofrenie.