Radosti a strasti pražského Žižkova v časech normalizace
Žižkov osmdesátých let, svět sám pro sebe. Do Prahy se chodí jenom výjimečně. Estébáci, šlapky a veksláci možná překračují hranice oběma směry, ale děti, kriplové a týraná zvířata jsou doma jenom na Žižkove. V próze Všichni sou trapný se odchlipují okraje společnosti. Sledujeme hlavně Bóžu a Růžu, Šimonu, Martina a další děti z jedné třídy, která se pod dohledem učitele Jury snaží dospět. Ale je vlastně kam? Je k čemu?
Novela Simony Bohaté má pohlcující atmosféru. Místem je periferie, časem normalizační bezčasí, hlavními postavami děti. A jazykem živá pražština, řeč průjezdů, dvorů a pavlačí. Z fragmentární struktury vyprávění postupně vystupuje obraz jednoho zvláštního světa, který zmizel. Máloco je však této novele vzdálenější než nějaká normalizační nostalgie. Všichni sou trapný je ostrá próza z doby, kdy zničit někomu život bylo až příliš snadné. A sobě zvláš
Pro mě naprosto neznámá autorka, na kterou jsem narazila náhodou tady na Goodreads, velmi příjemně překvapila. Atmosféra mizejícího starého Žižkova čtenáře pohltí. Střídání vypravěčů udržuje napětí mezi mnoha drobnými útržky příběhů, které se vinou celou knihou. Pomalu se odkrývají jednotlivé osudy, ale jen trochu, jen náznakem. Kniha najednou končí, klidně bych četla dál. Hnusná osmdesátá léta přebíjí množství dobrých lidí s velkým srdcem. Je to skoro až dojemné, zdá se, že všechno vlastně ještě není tak úplně ztracené. Ačkoli... Trochu mi to připomnělo Honzlovou od Zdeny Salivarové. Je to drsné, surové, ale zároveň pozitivní, povzbudivé, milé.
Možná kdybych lépe znala Prahu a Žižkov, bavilo by mě to víc, možná je to tak o 5-10 let víc v minulosti, než abych byla ta pravá cílová skupina, připadá mi to ze starší doby, než 80. léta. A možná je to moc o klucích a málo o holkách... Nevím. Takhle mi ani místa ani doba nebyla moc blízká, postavy si nezískaly mé sympatie. Prošlo to kolem mě jako něco, co se mě netýká a nemá cenu, abych o tom dál přemýšlela. Knížka není nijak špatná, jen mě to nijak nezasáhlo. Nedávno jsem četla Šikmý kostel, a kdybychom hráli lodě, tam bych řekla "zásah, potopená", tady hlásím jen "voda".
Všichni sou trapný je novela autentická pro svůj jazyk i zachycení každodenního života puberťáků vyrůstajících na Žižkově za dob normalizace. Epizodním způsobem se nám před očima rozehrává příběh bandy dětí, které režim více či méně osobně ovlivňuje. V kontrastu tu stojí dětská vypočítavost, touha po moci i schopnost ublížit s morálními hodnotami, díky nimž „v nouzi poznáš přítele“. Kromě vykreslení mladistvých se setkáme i s místními štamgasty, charakterním učitelem a dalšími „dospěláky“. Z autorčina stylu je patrný silný vztah k danému místu a svým způsobem i k době. Všichni sou trapný zaujme zejména ty, kteří v osmdesátých letech taky dospívali a mají k Žižkovu vztah nebo ho zažili na vlastní kůži. Mně příliš nevyhovovala již zmiňovaná epizodnost, díky tomu příběh tak trochu ztrácí na kompaktnosti a nezaleze dostatečně hluboko pod kůži. Přestože jsem v knize nalezla spoustu silných momentů (z některých se mi dělalo až zle), jako celek mnou spíše prošla. Díky stylistice si však další autorčiny knihy do budoucna pohlídám.
Tahle knížka se mi doopravdy nelíbila. Možná ji ocení patrioti Žižkova. Ano,kozu za ocas se tu tahalo důkladně, ale všeobecně mě ta knížka spíše rozčilovala a nic moc mi to nedalo. Prostě ukázka toho jak se před bambilion lety žilo na Žižkově očima puberťáků a za použití jejich slovníku. Rádoby jejich, nějak jí to nevěřím. Ten styl je takový falešný, neupřímný, násilný. No prostě ne no. Zkouším české autory a vesměs jsem byla mile překvapená, toto je mé první setkání s Bohatou a zatím tedy nevím jestli vůbec najdeme společnou řeč.
Aniž bych to čekala, tak se mi to dost líbilo. Popis pavlačí a života na Žižkově mi vlastně náladou připomínal Zolova Zabijáka (a Východní Čechy dneska lol), akorát bez několika desítek milionů zbytečnech slov (jo, fakt nenávidím ten stostránkovej popis pečení kachny, to jsem se sama chtěla zabít). Každopádně zpět k týhle knize - komunisti jsou čuráci a svině, to víme, ale tady to je ukázaný dospívajícíma očima, který vlastně vůbec subjektivně nehodnotěj, takže je to objektivní zhodnocení doby a komunistický nadvlády. Ubližovat zvířátkům je taky kokotský, tečka, komunismus má být nelegální stejně jako nacismus, vykřičník.
Smutné příběhy, kterých bylo v knížce ale tolik, že jsem se skoro až ztrácela. Škoda, kdyby autorka popsala v knížce jen polovinu, rozhodně by to příběhu neuškodilo.
Nepřišlo mi to úplně špatný, jen takový neucelený. Roztříštěný. Jako kdyby chtěla autorka za každou cenu zachytit všechny své vzpomínky a pocity ze Žižkova. Trošku chaos. Moc postav. Moc silných příběhů. Možná kdyby to bylo rozděleno do zdánlivě nesouvisejících povídek? Nějak nefunguje to propojení mezi různými postavami. Jen Žižkov nestačí.
Dokonale vykreslená hořká atmosféra asanace Žižkova v 80. letech. Životy tak obyčejné, až při jejich popisu trnou zuby... Díky za tuhle knížku - a za návrat do dětství, byť ne žižkovského.