Romantický příběh nenaplněné lásky městského chlapce, jedináčka z dobře situované rodiny, Emila k Doře, jedné z dcer doktora Hanzelína, venkovského lékaře, vdovce. Doktor Hanzelín má pět dcer Helenu, Lidmilu, Marii, Doru a Emu (HE-LI-MA-DO-E). Ty starší musí otci pomáhat v ordinaci, v domácnosti i na poli podle určitého rotujícího systému, který praktický lékař vymyslel a je postaven právě na zkratkách dceřiných jmen. HELIMADOE se vžilo natolik, že dívkám v městečku nikdo neřekne jinak než Helimadony. Do poklidu městečka i harmonie doktorova systému však zasáhne dramatický osud. Přijíždí kouzelník…
V tomto psychologickém románu Jaroslav Havlíček, vytříbeným jazykem sobě vlastním, mistrně zachytil přerod dětství v dospívání. Formování mladistvé mysli vlivy výchovy i prostředí. Krásná kniha s tesknou atmosférou a melancholickým vyzněním zachycuje život na přelomu století ve vší surovosti i nahotě. Havlíček je mistrem slova. Jeho slovní zásoba bohatá, vkusná, netuctová. V čem opravdu vyniká, je vykreslení lidských charakterů, pohnutek a povah. Žádná figura není černobílá. Lidský osud je zapeklitý, nevypočitatelný, nepředvídatelný, jako život sám. Postava doktora Hanzelína a jeho dcer je nezapomenutelná. Kniha dokáže dojmout, pohroužit do myšlenek i úvah. Předválečný maloměstský život měl svá specifika. Sociální poměry, role mužů a žen, zodpovědnost i morálka měly svou váhu i pevný řád. V kontextu doby byla kniha cenným svědectvím a svou platnost nepozbyla do dneška. Obzvláště svým závěrem je kniha tklivě dojemná, kdy mysl dospělá zmoudřela a ohlíží se na mladá léta, odpluvší do nenávratna. Na šalbu dětské mysli, na její kouzla, strasti a smutky, na volnost a barevnost dětského světa. Havlíčkovu tvorbu mám rád. Je hluboce analytická, nevšední, slovesně pestrá. Z českých autorů si vážím právě Havlíčka, který dokázal život sledovat, zachytit a věrně popsat.
Pozor, pozor! Dnešní recenze dne je tady! Takže - pan Havlíček si nabral velkou naběračku Pečiho důvěry svým Neviditelným a musím říct, že jsem mu po tomto díle tu naběračku zase sebral.
Helimadoe je romantický příběh puberťáka z měšťanské rodiny, který tráví veškerý svůj čas u doktora a jeho pěti dcer - Heleny, Lídy, Marie, Dory a Emy. Proto Helimadoe, že jo. Klukovi je 15 a holkám 14-32. Takže vlastně zaděláno na pořádnou pubertální prasárnu.
Bohužel jsem tak zklamán, že budu spoilerovat - ani jeden fullfrontal a nula kojtů. NULA! Ptáte se co tam celou dobu ten pubertální hejsek dělal? To se ptám taky! 5/10
Namlsaný Neviditelným jsem sáhnul po další knize Jaroslava Havlíčka, a přestože byl začátek Helimadoe pro mě obtížně kousatelný pro pomalé, prakticky nepohybující se vyprávění, tak jsem vytrval a nakonec mi bylo vlastně líto, že sledování trampot žáka Emila končí. Ona pomalost je samozřejmě záměrná, protože čím méně či banálněji se toho děje ve vnějším světě, tím více vyniká niterné prožívání těchto situací ve vypravěčově pubertální (velmi citlivé) mysli. Jakmile se tedy člověk (nebo aspoň u mě to tak bylo) konečně naladí na mlžnou náladu vzpomínek na dětství, které máme tendenci skoro nazývat bezstarostným, začnou se u čtenáře otevírat jeho vlastní vzpomínky na dobu, kdy každý pohled, vůně a vjem rozdrásává city tak, jak to v cynické dospělosti už dovede máloco.
Skvělý vypravěč, začala jsem sama vytahovat příběhy mých prvních lásek v minulosti. V dnešní době už je jazyk knihy zastaralý, ale pokud se nad to povznesete, oceníte příběh i literární hodnotu díla.
Mé první setkání s JH - čekal jsem od autora psychologické prózy rafinovanější dějovou zápletku, završení příběhu bylo očekávané už od prvních stránek, ale nijak to nesnižuje literární kvalitu díla. Tápání dospívajícího chlapce ve vztahu k jednotlivým děvčatům doktorovy rodiny i k ostatním postavám zaručeně vtáhne čtenáře do děje :-)
Nejde již ani dost málo o Doru, jde prostě o ženu, která si je vědoma své nikomu nepotřebné krásy a čeká, až z mračen silničního prachu, z mlh neužitečného života se vynoří muž, princ nebo kouzelník, který kolem ní vyčaruje klamnou nádheru pavích per, papírových růží, bengálského ohně.
Chtěly více než měly. Rodná kaluž byla příliš těsná a ohavně páchla bahnem, kvákání družek bylo k zoufání jednotvárné, snilo se o divokých příbojích nekonečných vod, podobných stříbrným zrcadlům, o vonných pažitech, pestrých nevadnoucími květinami, o jásavé hudbě rajských harf.