Ludmila Vaňková, rozená Vaňková, provdaná Paukertová byla známá je především jako autorka historické beletrie. Čtenáři si ji spojují nejméně s více než dvacítkou románů, v nichž zachytila historii českého království v letech 1169 až 1403. Psala ale třeba i sci-fi a fantasy. Jejím manželem byl malíř a grafik Josef Paukert.
Narodila se do rodiny vrchního ředitele národní banky Václava Vaňka. Za heydrichiády byl popraven. Ludmila po válce nejprve vystudovala konzervatoř a poté si zvolila psychologii a filozofii, po komunistickém převratu v roce 1948 byla ale vyloučena (jako členka Národní sociální strany). Z politických důvodů nemohla nastoupit ani na divadelní fakultu. Dostudovala až v letech 1968–71. Nejprve pracovala jako sekretářka v různých nakladatelstvích (Evropský literární klub, Čs. spisovatel), později jako redaktorka (Albatros). Roku 1968 vstoupila do KSČ, následujícího roku vystoupila. Začátkem normalizace musela odejít z nakladatelství Albatros, kde pracovala jako redaktorka, místo našla na dráze. Nejprve se stala výhybkářkou ve stanici Karlštejn (1973-77), později kvůli problémům se zrakem prodávala jízdenky. Do roku 1977 nepublikovala, pak byla spisovatelkou na plný úvazek. I v pokročilém věku to byla vitální žena.
Pohlcen Vondruškovou ságou jsem zkusil i dílo jiného autora (autorky) z podobné doby a postav. Nicméně rozdíl je na tolik markantní, že si teď budu muset od historických románů dát zase nějaký čas oddech. Je totiž naprosto patrné, že román psala autorKA. Například zcela schází jakékoli podrobnosti z bitev (včetně těch postelových), dozvíme se jen, že tam vladař odjel a pak se zase vrátil (někdy). Kdo to byl si je třeba dogooglit z jeho křestního jména, mnohdy zdrobnělého, v jakém to bylo roce se také nedozvíme. Politikaření také skoro žádné. Zato myšlenkových pochodů hlavní hrdinky, převážně romantických, je tam až hrůza.