Trápím se, trápím, myslím si, kde bych tě nejraděj potkal.
Ulice střídám, parky a nábřeží, bojím se krásných lží. Bojím se lesa. V poledním lese kdo miluje, srdce své neunese. Na můj práh kdyby jsi vstoupila, snad bys mne tím zabila. Chtěl bych tě potkati v lukách.
V lukách je vlání na všechny strany, pokorné odevzdávání. V lukách je nejprostší života stůl, rozlomíš chleba, podáš ženě půl, chléb voní zemí, bezpečný úsměv svítí, až k pláči je prostý věneček z lučního kvítí, a oblaka jdou, přeběhlo světlo, přeběhl stín, muž má touhu rozsévače, žena má úrodný klín...
Chtěl bych tě potkati v lukách. Šel bych ti vstříc. A až bys mi odešla, ach, zvečera již, bys na mne nemyslila víc, jen na prosebný a děkovný můj hlas, jako bych jen splavem byl, který v lukách krásně zpívat slyšelas..."
Sice bych ráda řekla, že jsem Šrámkovi rozuměla, ale asi jsem na poezii fakt dřevo. Místy to bylo pěkné a tak dvě-tři básně se mi i líbily, ale u zbytku Splavu jsem bohužel usla.