Praskliny

by Klára Vlasáková

Když se na Zem snese malý kulovitý útvar, není člověka, v němž by tento jev nevzbudil očekávání. Koule sice levituje pár desítek centimetrů nad povrchem a je podivuhodně rezistentní vůči jakýmkoli pokusům o její přesun či zničení, ale jinak z ní nic nevychází. Nikomu a ničemu neškodí, ale ani neprospívá. Lidé, vyhladovělí po mystice, si začnou její přítomnost vysvětlovat různými způsoby a ve společnosti se najednou cosi pohne – a pak už dlouho potlačované frustrace, neurózy, vyčerpání, ale i problémy s klimatem nelze dále ignorovat...

Genres: Czech Literature, Fiction, Science Fiction

232 pages, Hardcover

First published May 7, 2020

Reviews

[Book's Calling · Rating 4 out of 5]

Stalo se vám někdy, že po přečtení dobré knihy jste vůbec netušili, co byste o ní napsali? Přesně v takové situaci jsem už několik týdnů. I když se mi prvotina Kláry Vlasákové líbila a užíval jsem si její čtení, nedokážu ji zhodnotit. Co můžu říct, je, že autorka umí psát a díky svým neotřelým nápadům vykreslila neobvyklou atmosféru, která však při troše přemýšlení nepůsobí zase až tak neuvěřitelně. Souhlasím s hodnocením Martina Jandová, která na Goodreads napsala: „Tísnivé, pravdivé, temné, existenciální.. A další mnohé přívlastky vystihují toto báječné, leč až depresivní dílo. Odraz společnosti a zautomatizované chování lidí mne hodně chytily a nepustily až do konce. První třetina až polovina byla hodně sugestivní a závěr možná trochu očekávatelný, nicméně dle mého skromného názoru jediný možný. Doslov se tam také velmi hodil... Jedinečná kniha.“ A možná je to tak, jak Vlasáková sama v knize uvedla: „Ty nejlepší nápady se často objevují ve chvílích, kdy člověk nedělá vůbec nic. Kdy se na nic konkrétního nesoustředí.“ Tohle všechno mě zaujalo natolik, že s autorkou uspořádáme 24. 2. 2021 book club.

[Jana P. · Rating 4 out of 5]

Praskliny jsou dost depresivní, hutné a místy poněkud ubíjející čtení. V příběhu se velmi silně odráží atmosféra dnešní společnosti. Únava, přepracování, honění se za jakýmisi cíli, které často postrádají smysl. Věčný a nikdy nekončící koloběh života, ničím nenarušený, pořád stejný, až člověk někdy neví, proč vlastně ráno vstává, žene se do práce, aby se pak zase večer vrátil a šel spát. Skoro mne až děsí, jak jsem se v některých pasážích viděla. V tomhle ohledu mi kniha přinesla řadu podnětů k zamyšlení, zda ve svém životě nedělám něco špatně a jestli bych taky neměla trochu zvolnit své tempo.
Postavy jsou vyčerpané, umdlené, vnitřně trochu (trochu více?) porouchané a neví, kudy kam. Ale přitom mají možnost být čtenářům blízké, protože často prožívají to, co řada čtenářů asi už v nějaké formě nejspíš viděla (ať už u sebe, nebo u někoho blízkého). Nebo aspoň na mne to tak při čtení dělalo dojem.
Přiznám se však, že se mi kniha místy četla trochu hůř. Nejen proto, že je celkově dost depresivní a neutěšená, ale také proto, že atmosféra knihy působí chladně a odosobněně - skoro až strojově. Což asi není nutně špatná věc, ale ne každému se to bude číst lehce.
Je to hodně svérázné čtení, hodně specifické pro svoji atmosféru a střípkovitost příběhu. Nečekejte akční děj, je to skutečně spíše mozaika mikropříběhů několika postav a vzájemně propojených linek.
Kniha nebude podle mne pro každého, ale své čtenáře si jistě najde. A já jsem ráda, že jsem se nakonec nechala nalákat na přečtení, protože to byl velmi zajímavý čtenářský zážitek.

[Laura Kovácsová · Rating 4 out of 5]

skvelé čítanie, s metaforou, ktorú máme pred sebou a beztak s ňou niečo naozaj neurobíme..až raz bude neskoro.

bezútešné, ťaživé, ako rozhovory s blízkymi priateľkami a priateľmi o svete, v akom žijeme, a v akom by sme chceli žiť.

[Kristína Balalová · Rating 3 out of 5]

3.5

[Lubomír Tichý · Rating 4 out of 5]

Kéž by bylo víc takových Vlasákových! Tohle je trefa do dnešních dnů jak dělaná. Pozdní kapitalismus ve svém nejohavnějším hávu.
Děj je tvořen spíše mozaikou různých osudů než nějakým lineárním dějem, už to je velký plus, takhle je to postupné skládání mnohem naléhavější. V hlavních rolích: bílá koule a lidi. Hlavně teda jedna rodina a další postavy beze jména (Kazatel, Ředitel).
Hodně tísnivá atmosféra. Plno zdegenerovaných, frustrovaných a otupělých postav, které nehledají pomoc v lidském kontaktu (nutné upozornit na celou "odměřenou" atmosféru, což prostupuje i do stylu psaní), ale v platu medikamentů. Svět, v němž křehkost a citlivost nemají své místo. Vše zrychlené a dělané pro zisk.
Zobrazení spousty současných témat: klimatická změna (výborně umocněno gradujícími popisy vzduchu), automatizace, nadnárodní korporáty (jeden z nich taky vydal tuhle knihu, lol), informační přehlcenost. Společnost, které chybí vize, tak hledá přesah v pseudospirituálnu.
A tohle všechno v tomhle románu najdete a je to pecka a mám z té knihy upřímně radost a doufám, že se tohle do výběru na Magnesii literu dostane. Ale i tak jsem šťoura: občas zbytečně roztahaný styl (v doslovu mluví Jan Bělíček o podobnosti s Bellovou; ano, neotřelá obraznost, ale bohužel i podobnost negativní s otravnými popisy). Možná bych to přežil i drobet delší, fakt jsem se nenudil a komplexní obraz by zasloužil možná i delší zpracování, třeba se kouknout pod čepici těm "shora". Dost mi to připomnělo Elsu Aids a jeho Přípravy na všechno, i když tam to bylo mnohem více s introspektivní sondou specifického jedince, takže jsem byl na ještě menším prostoru nabažený. Praskliny bych překousl i delší.
Kapitola "Když se zavřely školy" obzvlášť procítěna.
Listen a Odeon zůstávají asi posledními nakladatelstvími, od nichž jsem knihy z nadnárodní společnost s drobným skřípáním zubů odhodlán číst. Takže dobrý – a teď najít praskliny.

Zamíří na chodbu před svou kancelář. Jeho kolega tam pořád leží; krev pod nosem má už zaschlou. Dýchá – hruď mu pravidelně stoupá a klesá. Oči má otevřené, dívá se prázdně do stropu. Oto k němu dojde, nejdřív jen poklekne a pak si lehne na zem vedle něj.
(s. 18)

[Annie · Rating 5 out of 5]

Konečně dočteno, dala jsem si trochu načas a nespěchala, není to totiž úplně oddechové čtení. Chtěla jsem o tom i víc přemýšlet a nechat myšlenky trochu rozležet, k některým pasážím se nejspíš ještě vrátím – je to přesně ten typ knihy, který ve vás po dočtení nechá tu malou stopu a jen tak na to nezapomenete. To mám ráda a nevadí mi ani ta trocha těžkosti a depresivna.

Musím říct, že i přes tu "tíhu" obsahu to bylo nádherný čtení. Styl psaní a vyprávění naprosto famózní. Žádný zbytečný plkání a omáčky kolem, cítila jsem, že každá věta tam má svoje místo a důvod. Děj oceňuju nepředvídatelný. Je celkem děsivé, kolik toho v knize můžete najít a přirovnat k dnešní době a vůbec, sám k sobě a svým zkušenostem nebo okolí (třeba zaměstnání, kde nejsou lidé šťastní). Občas jsem se lehce ztrácela, protože se v knize odehrává víc propojených dějových linek, tak je potřeba číst a dávat pozor. (Trochu mi tenhle styl připomíná Železné včely, kdyby někdo hledal podobnou knížku!).

U závěru jsem měla husí kůži. :) Jan Bělíček má na konci knihy perfektní doslov - přesně něco takového jsem cítila, že potřebuji, když jsem dočítala řádky poslední kapitoly. Nevěděla jsem o knize nic a stejně tak nechci nic prozrazovat tady. Za mě jo, dala bych i víc hvězd, kdyby to šlo.

[Martina Jandová · Rating 5 out of 5]

Tísnivé, pravdivé, temné, existenciální.. A další mnohé přívlastky vystihují toto báječné, leč až depresivní dílo. Odraz společnosti a zautomatizované chování lidí mne hodně chytily a nepustily až do konce. První třetina/polovina byla hodně sugestivní a závěr možná trochu očekávátelný, nicméné dle mého skromného názoru jediný možný. Doslov se tam také velmi hodil...
.. Jedinečná kniha.

[Ondřej · Rating 5 out of 5]

Podmanivě úzkostná atmosféra. Trochu hororová, trochu dystopická. Ale hlavně text, který ví, odkud a kam míří.

[Dimitrije Vojnov · Rating 4 out of 5]

NAPRSLINE Klare Vlasakove nije roman koji će stajati na polici pored Asimova, ali za Braču Strugacke pa i Stanislawa Lema ne mogu da garantujem.

U pogledu definicije koju je dao Darko Suvin, nema nikakve sumnje da ovo jeste roman naučne fantastike, barem utoliko što imamo fantastični element sa čijim objašenjenjem pokušava da se suoči nauka, i koji u znatnoj meri utiče na razvoj odnosa među junacima, promene društvenih okolnosti i menja svet/ život junaka knjige.

U ovom konkretnom slučaju, reč je o pojavljivanju misteriozne sfere u Českoj na jednoj vetrometini, koja deluje neutralno i nereaktivno, odbija bilo kakvu naučnu klasifikaciju niti se može narušiti i uništiti. Vremenom, sfera postaje drušveni i psihološki činilac, ona kao objekat služi kao mesto hodočašća a među ljudima radi kao katalizator novih mahom autodestruktivnih i suicidalnih ali i pokretačkih verovanja.

Glavni junaci knjige u čiji intimni svet i svakodnevicu zaranjamo jeste grupa individua na različitom nivou depresije i disocijacije čija svakodnevica je i bez sfere nevesela, a sa njom je izložena novim izazovima i novim vizijama spasenja.

Klara Vlasakova je inače i javna intelektualka i scenaristkinja. Iz prve oblasti preuzima jasan stil koji je pitak i nedvosmislen, od druge sklonost tome da ponašanje junaka iskaže kroz fizičku radnju, čak i onda kada su stvari kontemplativne. U tom pogledu NAPRSLINE us rigorozno strukturirane i pripovedački i jezički i kao celinu daju jednu vrlo zanimljivu sliku.

U izvesnom smislu, NAPRSLINE se mogu posmatrati kao prozno delo koje jeste u vezi sa njenim jedinim scenarističkim filmom BEŽNA SELHANI u kom na sličan način imamo neobjašnjivu pojavu kao nešto što bdi i vreba nad junacima koji naseljavaju taj film.

Ovaj roman svakako spada u mejnstrim, međutim ima visok upliv žanra i nema razloga da ne crossoveruje i među čitaoce SFa koji vole da iskorače u tekstove sa snažnijim psihološkim i socijalnim akcentom na uticaj novuma.

U tom pogledu ovo je efikasno izveden roman, veoma interesantan i u stilskom pogledu veoma oslonjen na dramsku formu u treitanju fizičke radnje, mada ne i dijaloga jer se ne rešava u govornoj radnji u znatnoj meri, što je vrlo zanimljivo. Dijaloga ima ali upravni govor je manje bitan od značaja izrečenog koji se često prenosi u neupravnom govoru. U tom smislu, ovde ima scenarističkog ali nije reč o hendikepiranom scenariju.

NAPRSLINE Klare Vlasakove nisu njen jedini roman i najavljen je uskoro izlazak prevoda i njene sledeće knjige.

[Michal · Rating 3 out of 5]

Líbilo: katalog pozdně-kapitalistických privatizovaných tísní, s dějovým obloukem a několika zázračnými trefami do zeitgeistu (zavření škol, mudrofousové soupeřící o dodání smyslu nečekané události).

Nelíbilo: roztáhlé popisy situací a prostředí (postavy nemůžou jen tak jít lesem, musí to být po značené cestě a musí jim pod nohama ujíždět jehličí a nad hlavou praskat větve), dialogy, kterým se nechce končit („Děkuji vám. Bylo mi potěšením! chrlí ze sebe prodávající překotně. / Na shledanou. / Nashle, řekne prodávající a schlíple zamíří k autu. Cestou se zarazí a je vidět, že zvažuje, jestli se neotočit. Nakonec to ale neudělá. Nasedne do vozu, nastartuje a odjede.“) a tu tam nepřesvědčivost různých líčení („Ema se nedávno nechala zaměstnat ve firmě na zpracování dat, kde počítá mediány a průměry.“).

[Ef Grey · Rating 3 out of 5]

Taková kniha do karantény. Lidé si díky záhadné kouli začínají uvědomovat, jak prázdné jsou jejich životy, jak jsou všichni unavení z neustálého koloběhu, jaký má vůbec život smysl, atd. Je tam spousta vyhazovů z práce, nechutenství, únavy, zavření škol, ... 2020 in the nutshell.

"Skoro s nikým se nebaví; nechtějí se ostatním vyhýbat, ale nepociťují žádnou opravdovou chuť nebo snad nutnost. A nejpřekvapivější na tom je, jak silnou úlevu to přináší. Celá ta plejáda rolí, kterou museli zastávat, se smrskla na několik jednoduchých obnažených úkolů. Už není třeba se tolik přemáhat - říkat věci, co si člověk nemyslí,vykonávat úkony, k jejichž obsahu nic necítí. Všechno je jednodušší, prostší, řidší."

[Jakub Kr]

Mark Fisher v próze?

[jaroiva · Rating 4 out of 5]

Zneklidňující, neuchopitelné, zvláštní čtení.
A působí tak reálně a pravdivě.

[Denis Mačor · Rating 4 out of 5]

Debutový román českej scenáristky a publicistky Kláry Vlasákovej sa otvára na úrovni zázraku. Ten, symbolizovaný neidentifikovateľnou svetelnou guľou, zasahuje do mestskej každodennosti obyčajných ľudí. Pri stereotypnom vykonávaní svojich pracovných a rodinných povinností sa udržiavajú pod vplyvom omamných liekov v letargii. Len v takomto stave sú schopní prijímať privátne frustrácie a sústrediť sa na monotónne úlohy.

Ich pracovné procesy obmedzuje digitalizácia prostredia, do akého, ako sa dozvedia, sami investovali roky tvrdej práce. Tá sa podrobila analýze, ktorá vyprodukovala vzorce urýchľujúce nástup technológií. Ekonomická výhoda v korporáte po zavedení efektívnejšej, no umelej inteligencie, vytvára neodolateľnú ponuku zbaviť sa ľudskej pracovnej sily. Takéto konštatovanie je v konfrontácii s bezstarostným plnením automatizovaných úloh deštruktívne. Narastajúca apatia nie je striktnou premenou, ale širším dôsledkom sivého mestského života. Prísť o prácu neznamená nevyhnutné nutkanie hľadať novú, ale tiež stratiť pojem o význame tej starej.

V atmosfére technickej renesancie sa živí protagonisti ešte viac utiekajú do svojich chaotických vnútorných svetov, v akých dokážu plne prežívať predovšetkým osamote. Reprezentantom tejto skupiny je dlhoročný zamestnanec Oto. Svetelná guľa na realitu nemá priamy vplyv. Aspoň to teda nie je vedecky dokázané. Symbolizuje tak len dramatický akt premeny, aká zasiahne bezmála každého človeka. Tu nachádzame pozoruhodnú analógiu s prežívaním aktuálnej krízy spôsobenej pandémiou. Tu by čitateľ očakával kolektívny záujem, ale nič také, prekvapivo neprichádza a to je na aure prasklín sympatické.

Každý si v románe existenciu cudzieho telesa interpretuje po svojom. Jej prítomnosť sa vymyká všetkým vedeckým skúsenostiam. Miesto Farskej lúky, kde sa guľa nachádza, sa premení na destináciu rôznorodých pozorovateľov. Stane sa centrom legiend a bádaní. Vojenským terénom, alebo horiacim poľom pochodní, ktoré je pripravené benevolentne prijať svoje zvedavé obete. Po vyčerpaní aktivít na manipuláciu s guľou sa verejnosť obmedzí na číru observáciu miesta. Naoko magický predmet je len odrazom neschopnosti stotožniť sa s nevyspytateľným osudom. Náhle zjavenie žeravej gule pripomína vyšetrenie zraku, kedy podľa inštruktáží očnej lekárky v agresívnom svetle meníte pozície zreničiek. Po prehliadke sa neviete zbaviť ostrého pocitu v očiach, do akého sa miesi aj nekontrolovateľná pohyblivosť červených objektov. Potom sa dozviete, aké potrebujete dioptrie, chvíľu si na ne zvykáte a počas prvých dní trpíte bolesťami hlavy. Postupne si na okuliare zvyknete a stanú sa nutnou súčasťou vášho “videnia”. Ak chcete absolvovať vyšetrenie zraku, je prítomnosť tohto svetla nevyhnutná.

Žiariaca guľa sa nachádza v blízkosti obydlí a v tichosti ich magnetickou príťažlivosťou mení na ohniská nočných môr. Je však dosť pravdepodobné, že v skutočnosti len prepožičiava tvar zmene, ktorá nie je vopred ohlásená, nedá sa potlačiť a ľudská psychika na ňu nie je pripravená. Napriek tomu máte tendenciu venovať jej pozornosť, pretože je novým elementom vašej existenciálnej zóny.

Štrnásťročná Kristína zažije traumatickú skúsenosť. Tá je podvedomou reťazovou reakciou na zamlčanú nehodu, v akej však nikto nepríde o život. Noc sa ale premení na neurotickú fázu dňa. Už viac nereprezentuje deklarovaný čas pokoja a odpočinku. Po nevydarenom pokuse o samovraždu Kristína absolvuje sériu vyšetrení, aké nedokážu nastoliť systematickú liečbu. Psychologická premena sa nedá progresívne podporiť liekmi. Deziluzívnosť depresívnych stavov stimulovaná antidepresívami a liekmi na spanie odhaľuje bezmocnosť nad chorobou mimo náš hmatateľný telesný aparát. Akoby mala tenzia zostať potlačená rezignáciou na triezve myšlienky rozptýtelné vo vláčnych hrejivých momentoch odpočinku. Svojich demónov v spánku skúša Kristína podvedome potlačiť krikom, čím prísne skúša trpezlivosť svojho okolia. Prostredie v akom žije nepredstavuje rodinný konverzačný ideál. Čerstvo nezamestnaný Oto so svojou priateľkou a deťmi prijme do svojho bytu Laru. Tak sa volá žena, ktorá včas zareagovala a Kristínu nezrazila. Jej prítomnosť má zlepšiť psychické rozpoloženie Ota a jeho priateľky Emy, no vďaka trvajúcej nervozite je to len akt otvoreného prístupu ku kolektívnej traume.

Praskliny ovplyvňujúce skutočnosť svetelnej gule ponúkajú priestor pre osobnú manipuláciu s nepredvídateľnými zmenami. Podporný vplyv mysteriózneho predmetu svojim hrôzostrašným tichom inšpiruje k tolerancii tejto anomálie. Čím sú k nej ľudia bližšie, tým je pre nich nebezpečnejšia.

https://medziknihami.dennikn.sk/clank...

[Knihex · Rating 3 out of 5]

chápu, že nějakým způsobem byl cíl ta bezsmyslovost, ale ztrátou smyslu to promrhalo svůj potenciál znamenat i něco víc

[Sorrow (Hanka the bookworm) · Rating 5 out of 5]

Klára Vlasáková hned v několika rozhovorech uvedla, že k napsání knihy je potřeba silné téma, téma, o kterém je třeba hovořit, které ve spisovateli dřímá, až se nakonec dostane na povrch. Mám pocit, že v podcastu Liberatura kromě toho také zmínila, že na procesu psaní ji nejvíc bavil vývoj postav. Oba tyto aspekty dovádí v Prasklinách téměř k dokonalosti. Byť na první pohled může zjevení koule evokovat ve čtenářích nějaké sci-fi čtení, mnohem spíše je kniha společenským románem, který pojmenovává (ale neodsuzuje) fenomény dneška anebo spíše méně či více vzdálené budoucnosti. Velmi oceňuji její práci s důkladným zakomponováním jednotlivých motivů do knihy, některé (např. všeobjímající sucho, praskající beton, nedostatek vody) se v textu mihnou jakoby mimochodem, čímž mi Praskliny připomněly třeba Zlodějku mýho táty Petry Hůlové, jiné (jako přístup k práci, užívání psychofarmak, snaha někam patřit) uchopuje autorka konkrétněji. Celý příběh je pak vystavěn kolem širšího rodinného kruhu. Hrdinové knihy nejsou ani vyloženě kladní, ani vyloženě záporní. Na mě osobně nejvíce zapůsobila Lara. Ta se k ústřední rodině dostala při velmi vážném incidentu, při němž nechybělo málo, aby přišla nejmladší dcera o život. S její charakteristikou si autorka vyhrála nejvíce, díky tomu, že máme možnost nahlédnout i její minulost, můžeme také nejsnáze pochopit její nynější chování. Výraznou osobností je ale i otec Oto, se kterým se podle mého může mnoho lidí vyčerpaných životem docela snadno ztotožnit. V tomto ohledu bych rozhodně doporučila audioknižní zpracování namluvené Terezou Dočkalovou. Její hlas působí sice odtažitě, má ale určitou hloubku, vyzařuje z něj jakýsi apel a je to jedno z nejlepších spojení příběhu (a také postav) a narátora, s jakým jsem se dosud setkala. Velmi vhodně zvoleny jsou také zvukové předěly vyvolávající pocit elektrizujícího napětí, což může souviset jak s koulí samotnou, tak právě sloužit jako paralela k pnutí ve společnosti. V neposlední řadě musím knihu ocenit po stylistické stránce, přestože se jedná o debut, není Klára Vlasáková žádným spisovatelským nováčkem, má za sebou několik povídek a pravidelně publikuje např. pro Salon Práva. Ne každému sednou její svérázné popisy působící zejména na smysly (evokace barev, chutí, pachů, pocitů na kůži) či časté opakování leitmotivu netečnosti koule, pro mě jsou ale právě stylistické aspekty něčím, co posouvá knihu za hranice v současnosti běžně vydávané české prózy. To ovšem samozřejmě činí už i námět samotný. Podobně jako zmiňuje v doslovu knihy Jan Bělíček, mě nenapadá žádná jiná kniha, kromě Jezera Biancy Bellové, která by se Prasklinám byť jen vzdáleně podobala.

[Juda Kaleta · Rating 3 out of 5]

Vycucání veškeré existenciální tísně, bahna a kalu? Asi proč ne, ale nic takového zase delší dobu číst nepotřebuju.

[Matus Miksik · Rating 4 out of 5]

this is not only a strong take on all of the neuroses of our times, all of those unsolvable problems that we have to somehow endure, but also it is a weird, one of a kind narrative experience and that makes it simultaneously more enjoyable and frustrating (if you are looking for clear, rational and logical development of the plot and characters) to read

the weirdness and irrationality is a symbolic statement of present days and our inability to take care of our mental state and well-being, which leads us to behave in a planet-destroying way, but despite the sci-fi element or the society critique, deep down, it is a study of our own volatile insides not unlike the stories of Ray Bradbury (especially The Martian Chronicles)

one of the most interesting aspects of the portrayal of us, humans, is how we slowly lose distinctive shape (which is again a symbolic representation of our elusive identities), thus becoming just an incomprehensible, indescribable mass - on the other hand, the space around us is being materialized by weaving in the smells and evoking an atmosphere in which the air has qualities of a thick, dark liquid (again, this could be viewed as a commentary of the pollution, but on a primal level, it serves to amplify the sense of dread, unease and pressure the reader feels)

overall, this book is a great take on who we are and it can be a place in which we can start looking for the answers that may be able to save us in the end

[Miroslav Juráň · Rating 3 out of 5]

Mix Příchozích, Serotoninu a Jezera. Akorát mix zrovna těch míň vzrušujících věcí z nich.
První třetinu knihy jsem byl fascinován, druhou se utápěl v neustálém opakování téhož, po třetí jsem skončil ubitý a bez katarze. Vlastně jsem si prošel stejným obloukem, jako postavy v knize. Z tohohle pohledu - well played.
Zpětně si jednotlivé motivy Prasklin užívám a hodně oceňuji. Falešná víra jako řešení vnitřní prázdnoty, odlidštěné korporace, pro které jsou lidé jen spotřební zboží, všeobjímající nejistota života, nadužívání léků atd. Bohužel samotné čtení jsem si tolik neužíval. Proto nemůžu dát čtyři hvězdy, ačkoliv cítím, že tři jsou nespravedlivě málo. Každopádně se těším na věci příští, Klára Vlasáková má unikátní pohled na současnost a věřím, že se vypíše do něčeho skvělého.

[Baravlas · Rating 2 out of 5]

Já nevím... ale kniha ve mně nezanechala žádný hlubší otisk. Problémy dnešní doby vykresleny do “absurdních” situací. Postavy, se kterými se mohu jen těžko ztotožnit, těžko je pochopit. “Přemetaforované” metafory a nadbytek slov “hutný, kyselý, žaludeční šťávy...”
Jako mnohým předemnou mi pomohl dovětek jakožto ukončení celé knihy, ale ani ten přes chvilkové nadšení nepomohl zachránit celkový dojem z knihy.

[Martina Barešová · Rating 3 out of 5]

V knížce narazíme na celou řadu dnešních společenských problému jako je přepracování, vyhoření, úzkost, deprese.Prostě všechno, čím se dnešní společnost potýká. Bohužel je to všechno, tak nějak hrozně ploché. Jako kdyby to napsal stroj bez emocí. S postavami si nevytvoříte žádný vztah a všechny postavy odlišuje jen jedna vec a to je jméno, nebýt jména tak mezi nimi nenajdete rozdíl.

[Kačaba]

DNF. Strana 91.

Já to nějak čtenářsky nedávám, asi chápu, co mi to má přinášet za hodnoty, ale nepřináší. Ukrutně se mi nelíbí styl psaní - jako by to napsal stroj/robot bez emocí. Asi to má účel, ale já ho prostě nechci zjišťovat. Nedokážu se začíst, nechci to číst dál.

[Karla · Rating 3 out of 5]

Plus: atmosféra. Temná, depresivní, únava, nesmyslnost.
A pak mě to v půlce přestalo bavit, protože je to celé strašně chladné a neosobní. Což je mo��ná záměr, ale mně to nesedlo.

[Katerina · Rating 4 out of 5]

Ve světě Prasklin se ztrácejí se barvy, tvary, chutě i lidské charaktery. Panuje v něm sucho, pomalost, otupělost a beznaděj. Tiskárny v kancelářích chrlí nekonečný proud tabulek a formulářů. Touha necítit, zmizet, nebýt.

“Půda tady je sluncem vybledlá a rozpukaná. Padne na všechny čtyři a do jedné z prasklin strčí dlaň. Uvnitř cítí trochu chladu. Zkusí prostrčit ruku ještě hlouběji, ale nejde to.”

Podivný kulatý bíle světélkující útvar, kterým to všechno začne, levituje několik metrů nad zemí a nikomu a ničemu neškodí, ale ani neprospívá.

“Lidka prozkoumává prostor nad a pod koulí – je přesvědčena, že ji nad zemí drží lana, vždyť celá podívaná je jinak tak strašně obyčejná. To Oskar má dojem, že uvnitř něco tepe, vzápětí si však zklamaně uvědomí, že cítí v dlani jen vlastní vzrušený puls, nic víc. Podívá se na starou ženu, může a mladý pár. Taky oni vypadají zaraženě, jakoby na variantu vyčerpávající obyčejnosti nebyly vůbec připraveni. Celé to ohromující prázdno lze doprovodit jen tichem, a tak mlčí všichni.”

Debut Kláry Vlasákové určitě není lehkým čtením, zvlášť v době pandemie, kdy některé situace ve světě Prasklin (například uzavírání škol nebo celková odevzdanost a bezmocnost společnosti) až bolestně připomínají realitu. Ale nastavují našemu světu zrcadlo a v jeho odrazu pak člověk některé věci přehodnocuje a o to víc si možná uvědomuje vděčnost.

Po prvních velmi úzkostných kapitolách na mě snad paradoxně kniha nakonec působila spíš pozitivně a živě vykresluje hodně podivný a znepokojivý svět.

“Bylas tam sama?” zajímá se Oskar.
“Ne, byli jsme tam všichni”, usměje se Kristýna.
“Úplně všichni.”

[Pavla Hloušková · Rating 3 out of 5]

Je pro mě dost těžký mít na Praskliny jasný názor, připadají mi jako dost neuchopitelná kniha. Dala bych spíš 3.5 hvězdy.

+ Skvělý, byť depresivní, námět. Šedivý, bezútěšný, bezvýchodný. Skvělá metafora pro dnešní svět.
+ Příběh plyne tak nějak sám od sebe a snadno, i když ho tvoří skládačka životů různých postav.
+ Nevyhýbání se popisem "ošklivých věcí", protože to děj vyžaduje.(Nedokážu to pojmenovat jinak, i když to zní hloupě.)
+ Nenásilně mě kniha nutila k přemýšlení nad stavem světa, klimatu, společnosti. To mám ráda.

- Skladačkový styl vyprávění osobně moc nevyhledávám, většinou mi absolutně znemožňuje si knihu užít, mít nějaký vztah k postavám. To se mi nepodařilo ani u Prasklin.
- Nulové vyvolání emocí, byť jsem si uvědomovala jak je svět v Prasklinách smutný.

[Jitka Č. · Rating 4 out of 5]

Praskliny jsou jako knedlíky z Knedlíkárny. Na první pohled možná všichni dostávají to samý, ale náplň má každej trochu jinou.

Smysl si v téhle knize totiž musíte hledat, autorka ho rozhodně neservíruje na stříbrném podnose. Teda alespoň pro mě ne. Přiznám se, že mi trvalo fakt dlouho, než jsem se do toho podivně zacuchaného děje dostala.

Nakonec jsem se na dějovou linku vyprdla a zaměřila jsem se na atmosféru, která mě ve výsledku fakt dostala. Na konci knihy byla tak těžká, dusivá, lepkavá, neodbytná, že to v sobě tak trochu zpracovávám doteď. Už dlouho se mi nestalo, aby ve mně dojmy z knihy přetrvávaly tak dlouho.

Hodnotím tedy 4 hvězdičkama a opatrně doporučuju.

[Eliška Olšáková · Rating 4 out of 5]

Neskutečná první polovina. Spousta nepříjemných pocitů, které nosím hluboko v sobě, nestoudně vystavená na světlo, stékající po těle jako zelená bažina, až si člověk říká: “Tohle skutečně cítíme všichni? Tohle sdílíme? Jak můžeme být navenek tak vyrovnaní?” Zkrátka první večer s touto knihou ryzí deprese.

Ale pak už to na mě byl moc velký bizár. Všechny postavy se cítí stejně, chovají stejně, všechno je takové ploché, zároveň až moc vyhrocené. A asi chápu proč, k čemu to v knize slouží, jaké pocity to má vyvolat, jen se nemůžu ubránit pocitu, že jde spíš o nedotažený závěr plný nahodilých vět a zápletek.

Váhám proto mezi 3 a 4, ale za originalitu a drzé vykreslení vnitřních bolístek se přikláním k vyššímu hodnocení.

[Jona Novak · Rating 5 out of 5]

Wow. Tohle dílo mě nadchlo snad po všech stránkách. Styl psaní, neuvěřitelná atmosféra, fakt, že jsem pro jednou netušila, jak kniha dopadne a přece od začátku směřovala naprosto jasně ke svému konci, takže zklamaná jsem z něj rozhodně nebyla. Skvělý!

Doporučila bych si o knize nečíst moc předem, ať si nezkazíte dojem, ale zároveň bych po ní sáhla jen v době psychické pohody – může být vcelku skličující a v depresivním období věřím, že by mohla napáchat škody.

[Adéla · Rating 4 out of 5]

Kniha svým fikčním světem částečně připomíná Příběh služebnice a dost podobným způsobem jsem čtenářský zážitek prožívala. Někdy jsem u toho ani nemohla dýchat, měla jsem z knihy husí kůži a celkově mi z ní bylo pocitově chladno.
Postavy v tomto románu nemají energii pracovat, rozvíjet se a ani udržovat mezilidské vztahy, naopak upadají do apatie, letargie, dlouhodobého spánku. Jejich životy nic neznamenají a jim samotným na nich nezáleží.
Závěr knihy mě dostal a název Praskliny je geniální.

[Alena · Rating 4 out of 5]

Tohle bylo hodně dobře hodně divný! Ten konec si musím dát znovu.

Přednes Terezy Dočkalové je perfektní, znělky mezi kapitolami tam fakt sedí.

Kniha je dost depresivní. Pokud máte stavy podivné nálady, můžete:
1) se jí raději vyhnout.
2) si užívat depku spolu s postavami a libovat si, že je na tom někdo hůř.