Smrtholka

by Lucie Faulerová

Hlavní hrdinka druhého románu Lucie Faulerové se vyrovnává s několika tragickými rodinnými událostmi, které se mohou zdát nepochopitelné, a snaží se najít jejich příčinu. Cestu vpřed však nelze zvládnout bez ohlédnutí. V důsledně rytmizované próze vycizelované do mimořádné stylové čistoty nás mladá dívka, zasažená rodinnou tragédií i vlastním svědomím, uvádí do prostředí tří sourozenců, které nevysvětlitelně opustila matka, zasáhla nemoc, a přesto v uzavřené buňce rodiny zůstalo díky otci i sourozeneckému poutu prostředí nabízející východisko pro toho, kdo je ochoten je přijmout. Zdá se, že nejtěžší boj je třeba vybojovat ve vlastní hlavě, nabízenou lásku akceptovat, a spolu s ní i vyrovnání s vnitřními démony odmítání a viny. Přestože nastíněný děj nevzbuzuje příliš optimismu, i na takto dramaticky vykolíkovaném poli dala autorka vyrůst humoru, který charakterizuje postavy, jejich vztahy či nepřeberné množství sebepoznávacích metod a návodů na ideální život.

Genres: Czech Literature, Fiction, Contemporary, Literature, Book Club

208 pages, Paperback

First published May 15, 2020

About the author

Lucie Faulerová (born 1989) is a Czech writer. She got a degree in Czech studies from Palacký University in Olomouc. Her debut novel Lapači prachu (Dust Catchers) was nominated for the 2017 Magnesia Litera Award and the Jiří Orten Award.
In 2020, Faulerová published the novel Smrtholka (Deathmaiden). It won the 2021 EU Prize for Literature and was nominated for the 2021 Magnesia Litera Award.

Reviews

[Sandra Koka (pielasit_sirdi)]

"..es esmu nocirsts koks, tik tikko sacirsts stumbrs, un viņš skaita manas gadskārtas, uz visām pusēm birst ēveļskaidas, uz visām pusēm lido skaidiņas." (187.lpp.)



Šādām grāmatām jābūt ar kādu īpašu trigerēšanas brīdinājuma zīmi, gluži kā mūsdienās tādas titros parādās sižetos TV un internetā. Tāpēc šī noteikti nebūs grāmata visiem, katram pašam jāizsver, vai tādas tēmas kā pašnāvība un tuva cilvēka nāve iekļaujas viņu emocionālās noturības barometrā.





"Tu tik ilgi ej iekšā mežā, līdz mežs ienāk tevī." (185.lpp.)



"Nāves meitene" ir kā maitu liju plosīts pusbeigts dzīvnieks- ko rijīgiem gabaliem no miesas atrauj negausīgie putni. Brīžiem gribas novērsties no dramatiskajiem aprakstiem, no kuriem nav iespējams atgriezties. Un tomēr- pašnāvība ir reāli blakusesoša, kā pakausī elsojoša plēsējsuņa smakojošā elpa, pirms tas nolēmis uzbrukt.



Neparastais rakstības stils un epizodiski sadrumstalotais sižets- kā savienojušies vilciena posmi aizved lasītāju līdz gala stacijai, ik pa brīdim liekot sarauties no spalgās zvana pogas, kas trauksmaini izziņo nākamo pieturu. Iespējams, gala stacijā vairs nebūsi tā pati persona, kas iekāpa, bet iespējams, izkāpsi pirmajā apstāšanās vietā, jo nesapratīsi, kur ved šīs dzelzceļa sliedes, un, kāpēc vispār esi šeit iekāpis.



Vilcienam stāstā ir simboliska nozīme. Tā ir vieta, kur riteņiem sitoties pret sliedēm, galvenā varone mazās epizodēs atceras dzīves notikumus, bērnību, ģimeni, mammas neesamību, attiecības ar brāli, māsu un tēvu. Sievietes nāve uz sliedēm ir arī tas, kas izprovocē šīs spilgtās bērnības atmiņas, mēģinot saprast, kāpēc nāve ir tik klātesoša.

Traģēdija ģimenē nedod iespēju dzīvot pašai un vēlme izbeigt šo dzīvi ielien zem ādas un neatstājas ne mirkli. Stāsts kā pelējums izplešas drūmumā un bloķē plaušu artērijas, neļaujot brīvi elpot. Jautājums- vai var izbēgt no šīs smacējošās sajūtas?! Ik pa brīdim autore gan mēģina tekstu piesūcināt ar melno humoru, bet tas noslīkst ilūzijās, ka šīm dvēseles sāpēm nav iespējama atveseļošanās.



Čehu autore Lūcija Faulerova ar noveli "Nāves meitene" ieguva Eiropas Savienības Literatūras balvu. (Tajā pat gadā, kad to ieguva arī Laura Vinogradova ar darbu "Upe").



Es nevaru noliegt, ka jaunā autore ir ļoti talantīga- depresija un pašnāvība ir tik reāli sataustāma, ka gribas kaukt. Reizē ir dabīga aizsargreakcija neielaist šīs svešās sāpes sevī, it kā nepietiktu, ka tādas sāpēs reāli parazitē kāda dzīvē.

Pēc izlasīšanas- ir jālasa vēlreiz. Pa epizodēm. No sākuma. No vidus, beigām- izšķirstīt- izlasīt tās druskas, kas kož un vietām tik skaisti sāpīgi skan, ļaujot vārdiem būt asiem un durstīgiem kā kailiem ceļiem iebrienot nātru pļavā. Es tikai gribēju pasniegties pēc meža avenēm, tikai paskatīties, kas tai ziedu jūrā tā ņirb, bet viss sastindzis, sadzelts un pulsējoši sāpošs.

[Žaneta Csonka · Rating 5 out of 5]

Tohle bylo naprosto skvělé! Trochu experimentální a jazykově netradiční, a vlastně i příběhem a způsobem jeho podání velmi originální, néasi. Text orámovaný jízdou ve vlaku, který je spíše abstraktním dopravním prostředkem po dosavadním životě hlavní hrdinky. Za okny vlaku a v jeho kupé se odehrávají fragmenty jejího života, cestujícími se stávají lidé, které zná... Zlomky vzpomínek se zabývají jednak dětstvím a dospíváním protagonistky, tak jejími různými zážitky a tragickými událostmi, od nespočetných ezo přednášek po rozebírání nejrůznějších způsobů sebevražd. Celé jsem si to užívala, protože se dokážu zotožnit především se specifickým cynickým humorem, který touhle knihou, navzdory ne zrovna pozitivnímu tématu, rezonuje. Zároveň to pro mě ale ani nebylo s jistýma životníma zkušenostma úplně jednoduchý a někdy mi z toho bylo trochu nevolno. Touhle prózou mi Faulerová značně připomíná Lehečkovou a její Svatou hlavu, kterou jsem si podobně užívala a podobně mi z ní bylo zároveň tak trochu na nic a byla i podobně jazykově neesteticky vytříbená, i když zároveň úplně jiná. Obě jsou pro mě ale skvělým literárním počinem v rámci současné prózy.

[Aija · Rating 4 out of 5]

Ja gribat izlasīt kaut ko skaistu par nāves tēmu, lasiet Nāves meiteni. Šī grāmata ir māksla, un to ir diezgan grūti aprakstīt. Varu vien paust apbrīnu autores meistarībai un prasmei par nāvi un pašnāvībām vienlaikus runāt apcerīgi, filozofiski, skaudri, ironiski un skumji. Sajūtu grāmata, trausla grāmata, grāmata, kas var iegremdēt dziļos tumsas purvos, bet var no tiem arī izcelt ar mirdzošu gaismu.

[Adelle R. · Rating 5 out of 5]

- něco sem možná napíšu, až přestanu brečet -

[Miroslav Juráň · Rating 4 out of 5]

Osobně moc nemám rád knížky, ve kterých si děj musím hledat. U Smrtholky mi to nevadilo. Na tak fascinující hlavní hrdinku už jsem dlouho nenarazil. Mám pocit, že jsem si k ní vytvořil reálný vztah, potřeboval jsem ji pochopit, strašně rád bych si s ní promluvil. Velká emoční jízda, na kterou budu dlouho vzpomínat.

[Zubr · Rating 5 out of 5]

Tam je světlo. Já jsem propast.

Smrtholka se v anotaci prezentuje jako náročná kniha s jednou hrdinkou a blíže nespecifikovanou rodinnou tragédií. Po přečtení zadní strany obálky by tak člověk mohl nabýt dojmu, že to bude další příběh o nefunkční domácnosti po vzoru Hanišové nebo Dvořákové. Stačí ale zalistovat a přečíst první věty a je hned jasné, že tady jsme se ocitli na úplně jiné party.
Smrt někoho blízkého je vždycky tragédie biblických rozměrů, na což čtenáře upozorňuje už volba jmen postav - nejstarší bratr Adam a sestry Marie a Magdaléna. Marie s Madlenkou jsou přitom jako jedna bytost, srostlé spolu v dojemné sesterské blízkosti. Ukazuje se ale, že ani tahle symbioza není dokonalá - sice se zdá, že se jedna ztrácí v druhé, zároveň ale zůstává spousta nevyřčeného, skrytého.
Příběh nesleduje lineární tok času (linearita je, zdá se, pro moderní prózu sprosté slovo), ale postupně se skládá v záblescích vzpomínek a snových vizí a strachů a odrazů v okně vlakového kupé. I přes složitost a rozdrobenost tahle skládanka ale drží pohromadě a slévá se v celistvý obraz. Pohled na jednotlivé dílky jen sotva dává smysl, podává jen kusé charakteristiky celku. Význam se rozkrývá, až když poodstoupíme kousek dál - v prostoru, v čase.

Tak dlouho se díváš do propasti…

[Aleksandra Gratka · Rating 5 out of 5]

Książka o życiu, które jest stratą. Jedna z lepszych, jakie przeczytałam w tym roku.

[arves_agrest · Rating 5 out of 5]

jakie to było dobre!! i przeczytałam większość w pociągu więc to w ogóle było niesamowite doświadczenie…świetna i pogmatwana i (o dziwo, bo rzadko mi się takie książki trafiają) zaskakująca

[Hana Hledíková · Rating 5 out of 5]

This was hands down the best first-person fragmentary introspective narrative I have read. Where I usually cringe with this type of narration, because it just feels pretentious or banal, I got a feeling of authenticity, which is rare for me. It was linguistically interesting and innovative, playful, and devastating at the same time. I have a soft spot for the combination of light humour and tragedy when it's done well. For me, this book did not fall into any cliches or get too sentimental (but I think the borderline between what is and was is not too sentimental is different for every reader, so be aware of that). The book really personally affected me, probably also because some of the details reminded me of some aspects of my own family dynamics.
In short, I did cry in a tram while reading this.

[Bgcrtice · Rating 5 out of 5]

4.7⭐️

Knjiga je kod nas prevedena kao "Morana", izdavač Treći Trg.

[Ivan Loginov · Rating 5 out of 5]

playlist ze songů uvedených v knize

"Tam je propast
Vidím propast
Propast vidí mne
Propast je ve mně
Já jsem propast"

Nedávno jsem s někým řešil, že nevím, proč bych četl Mornštajnovou, když můžu číst Ishigura; tuhle knihu bych se naopak nebál srovnávat se světovou literaturou. Jedná se o krásně napsaný a příjemně a, jak někteří podotýkají, filmově odvyprávěný příběh. Příběh o vztahu jednotlivce ke smrti, který je tím, co člověka utváří a definuje - jen ve světle vlastní mortality nalézáme svobodu. Můžeme před smrtí utíkat, ale strach z ní nás jen vede k nekonečné sebedestrukci, zatímco přijetí by sice neučinilo samotnou smrt méně strašidelnou, ale mohli bychom se zastavit a přenést pozornost jinam. Svoboda je ovšem taky tíhou, jsme k ní odsouzeni, ztrácíme se možnostech nesmyslných činností. Je to zároveň i příběh o dospívání, kdy právě objevení smrti vede k tomu, že hrdinka dospěje, stane se člověkem. Člověkem v neustálém napětí mezi tanatem a libidem. Zásadním tématem je dále víra v nepravděpodoné - od kouzel, přes perpetuum mobile až po možnost existence smyslu v životě nebo jakéhosi posmrtného života. I když víme, že ty věci nejspíše nejsou, a víme, že to vědí i ostatní, chceme dále věřit, že tomu věříme. Chytáme se každého paprsku světla, který dokážeme zachytit v propasti deprese. Kdoby nechtěl z té propasti šťastně vykutálet svůj kámen ven?

[majulinka · Rating 4 out of 5]

Smrtholka je čtení jako žádné jiné a to je tvrzení, za kterým si budu stát. Celá kniha je postavena na podivném opakujícím se rytmu, který skáče tam a sem v intervalech, které se zdají být nepravidelné, až na to, že po chvíli v nich ten smysl najdete a najednou pochopíte, jak celé vypravování plné výhybek funguje.

Je to cesta vlakem, jsou to vzpomínky na dětství, je to život plný smrti a smrt plná života. Je to zvláštní a ojedinělé a přesto něčím povědomé.

Postavy knihy rozhodně nejsou nějací sympaťáci, ale o to tu ani vlastně nejde. Jde o autenticitu a realičnost, jde o to, že tyhle postavy měly zatracenou smůlu nebo možná štěstí na ni. A jde o to, že jsou lidmi.

[Mika Hočevar Helbl · Rating 5 out of 5]

Navadno me knjige zbirke Fabula navdušijo in tudi ta me je. Mlada češka pisateljica nas spretno vodi skozi na videz zmedeno in nepovezano zgodbo, ki pa se kmalu prične sestavljati v celoto, v življenje, v smrt. Kljub temu, da se knjiga vrti okoli smrti, je v bistvu posvečena življenju. Njegovi krhkosti, lepotam trenutkov, razumevanju in nerazumevanju, dotikom,... Med branjem sem dostikrat pomislila na prevajalko in kako težko je bilo prevajati to zgodbo, kar ji je mojstrsko tudi uspelo. Ne le prevod, roman Objela me bo smrt je mojstrsko delo moderne književnosti. Res odlična knjiga, ki se ti prilepi na prste, oči in srce.

[Adéla · Rating 2 out of 5]

Tato kniha mi extrémně nevyhovovala, připadala mi celkové moc plochá, nevyzrálá, místy až hloupá. Závěr knihy byl urychlený a nedotažený. Kdyby to nemělo pouze 200 stran, tak to asi nedočtu. Plus dávám za cool vyjasnění podivných názvů kapitol.

[Petra | LooneyCZ · Rating 3 out of 5]

Začetla jsem se celkem rychle, rytmus jedoucího vlaku mi vyhovoval (však jsem taky většinu knihy přečetla právě ve vlaku). Zhruba v polovině knihy mě to ale začalo trochu nudit. Stejné schéma, kdy autorka naznačí něco z Mariiny minulosti, já si část domyslím, abych si to o pár stran dál potvrdila. Nebo vyvrátila. Další obskurní akce v sokolovně. Další statistiky o sebevraždách. Čím dál tím divnější způsoby sebepoškozování (pastelka sic!), které působí méně a méně uvěřitelně. Až moc násilně, jaksi navíc. Závěr vztahu s panem Ročestrem (romantika+erotika). Zkrátka, dobře rozehrané motivy, zajímavý jazyk (lehký dvojsmysl, kdo četl, pochopí), několik skvělých pasáží (vztah s Adamem a tátou), krapet vtipu (s Madlou), ale výsledek trochu nedotažený, potenciál plně nevyužitý. Cosi tomu chybělo. Tři a půl hvězdy.

[Petr Hrudka · Rating 4 out of 5]

Rytmizovaně svižné čtení s nelehkým vyprávěním příběhu holky, která bojuje s rakovinou a svobodně se rozhodne zemřít. Tadam. Zakompované různými statistikami o možnostech, jakými způsoby se lidi rozhodnou ukončit život. Které hlavní postava svým způsobem ironizuje. Tadam. Třeba v metru. Tadam. Skokem pod vlak. Tadam. Právě spojování citoslovců znázorňující jízdu vlakem jaksi odděluje jednotlivé střípky a příhody. Tadam. Budu si starý havajský rituál Ho’oponopono pamatovat, docela se mi líbí. Úúúúú. Š-š-š-š.

[Gertrud · Rating 4 out of 5]

Decisamente un bel libro! All'inizio si fatica un po' ad entrare nella storia e i salti temporali non aiutano. Poi, man mano che la lettura prosegue ci si immedesima sempre più con la protagonista.
Candidato al premio "Salerno Letteratura 2025", spero davvero che sia il vincitore.

[Osika · Rating 4 out of 5]

AAAAAAA strašně crazy vůbec nic nechápu, ale zároveň chápu přesně, co říká. Sebedestruktivní borka a psaní jen jako flow myšlenek, skákání sem a tam a zmínění metra C.

[bdanisiewicz · Rating 5 out of 5]

ta-dam

moja głowa funkcjonuje bardzo podobnie, też jadę pociągiem, obserwuję i zbieram pasażerów i pasażerki. nie mam słów, może jeszcze wyrośnie mi język, by o niej opowiedzieć. perfekcja.

[Funny Name · Rating 5 out of 5]

Dokonaly mix radosti a bolesti. A k tomu spetka New Age. Chci bejt taky jejich segra, ale prosim nikdo neumirat.

[Eva Francova · Rating 5 out of 5]

Hlavní hrdinka Marie se vyrovnává s několika tragickými rodinnými událostmi, které se mohou zdát nepochopitelné, tak se snaží najít jejich příčinu. Cestu zpět však nelze zvládnout bez ohlédnutí. Dozvíme se zde, že rodinu opustila matka a zasáhla tu nemoc. Je možné po tom žít normálně, ale nejdřív je potřeba vybojovat boj ve své vlastní hlavě.

Tak tohle tedy bylo něco. Nenápadná knížka, malá rozměrem, ale velká obsahem. Sáhla jsem po ní víceméně náhodou a jsem za to moc ráda. Marie nás vezme s sebou do své hlavy, do svých myšlenek a pocitů. Díky jejím vzpomínkám a myšlenkovým pochodům se postupně dozvídáme, co všechno se v jejím životě stalo. Dávkování minulosti je zde dokonalé, jste udržováni v neustálém napětí, co se vlastně tenkrát stalo a čím dál víc Vám to do sebe zapadá.

Ač je to román dramatický a smutný, autorka i přesto do něj vložila něco, čemu se člověk musel zasmát, i kdyby nechtěl. To, jak jsou vykreslené postavy, jak se v nich můžete najít...

Způsob, jakým je kniha psána, mě fakt dostal. Je tam přesně to, co tam má být. Žádné zbytečnosti, všechno tam patří a má svůj smysl. Emocionálně Vás kniha rozloží. Při čtení jsem se pohybovala mezi: wow, cože?, fakt?, nene!, pláčem a smíchem… no prostě tam bylo všechno, co od knihy očekávám a moc jsem si to užila.

Nemyslím si, že sedne úplně každému, ale kdo má rád knihy ze života, dramatické lidské osudy, českou prózu, trošku zamyšlení, tak jedině doporučuji.

[Blazz J · Rating 4 out of 5]

4/5. Objela me bo smrt (škoda, ker se ni bolj posrečeno "slovenil" originalni naslov Smrtholka - Smrtka, Smrtkica) je pripoved o verjetno najbolj zadušeni tabu temi o samomorilstvu med mladimi in družbo, ki vselej pogleda stran in zamiži. Marie, katere neozdravljivo bolna sestra se "vrže pod vlak" oz. nastavi glavo na tirnice rdeče linije praškega tramvaja. Le češki avtorji in avtorice znajo (osebne) tragedije pripovedovati na fin grenko-humoren način o zamolčanih zgodbah, doprinos knjige pa je predvsem v tem, da Faulerova ne uporablja sprejemljivega in očiščenega jezika, zato se pripravite na številne ščemete in občutke nelagodja ob branju.

[Martin Kollouch · Rating 5 out of 5]

Četl jsem Lapače prachu a byl jsem z toho rozpačitý - nicméně dodnes mám knihu v paměti. A Smrtholka? Tak ta je ještě lepší! Nejednou jsem si při čtení vzpomněl na Silvii Plath. Lucie udělala velký pokrok od Lapačů a dle mého názoru se jí i nesmírně vytříbil jazyk. Dokázala ve mě vyvolat celou řadu pocitů a nálad as jistotou se vrýt do paměti. Vlastně knize nemám jedinou věc k vytknutí a vlastně bych si jen přál, aby lidé více četli Faulerovou a méně jiné současné autorky, protože Lucie má velký potenciál, který dokáže na stránky knih vepsat.

[Julia ♡ · Rating 5 out of 5]

4,5/5
Literatura piękna przez duże P. Zachwyca formą, językiem i treścią, hipnotyzuje i konfuduje czytelnika, trzyma w napięciu do samego końca. Książka jest definicją nostalgii i trzymania się kurczowo resztek wspomnień.

Mam nadzieję, że w przyszłości będę mieć czas i chęci na zapoznawanie się z literaturą czeską, bo po kilku spotkaniach jestem nią oczarowana.

Edit: 5/5. Kocham tę książkę i wracam do niej myślami.

[Šárka R · Rating 5 out of 5]

Váhala jsem mezi 4 a 5. Nakonec je to plný počet, protože forma textu je vážně ojedinělá. Asi vás to buď pohltí, nebo úplně odradí. Ale dlouho jsem nečetla tak zajímavý počin.

[Weronika Osiak · Rating 5 out of 5]

Nie wierzę.
Po 1 - nie piszcie takich książek, bo ja już nie mam po co czytać czegokolwiek innego, chyba nic mnie już nie zachwyci
Po 2 - kupcie znaczniki i miejcie cały czas przy sobie ołówek, bo tutaj każda strona jest ważna
Ta książka jest po prostu bardzo bardzo gęsta i tak niepozornie wygląda, że ciężko uwierzyć, że jest to takie ARCYDZIEŁO
(I wiem że nie powinnam używać tego słowa, bo nie jest tu adekwatne, ale skoro ta książka powstała, to chyba nic nie jest niemożliwe)
Dziękuję♥️

[Martina Barešová · Rating 3 out of 5]

Dlouho jsem se nemohla do knihy začíst. Myslela jsem si, že ji přečtu tak za dva dny, protože se jedná o docela utlou knížku a nakonec jsem se ji prolouzkávala měsíc. Kniha je velmi zajimave psaná a atmosféra knihy je vyličená bravurně, akorát mám radši přímočarejsi knihy, kdy nemusím zas tak premyslet, co dějem autor chtěl řîct a tady jsem parkrat netušila. Co mě hodně bavilo bylo přelítání děje ze vzpomínky na vzpomínku.

[Martina Cimino · Rating 5 out of 5]

“Forse nella realtà non esisto. Forse nella realtà sono soltanto un’imitazione”
(https://youtu.be/3KP7e88Gba0?si=zAor7...)

"Tutum… sh - sh-sh."

Il ritmo di Infra 5 di Max Richter, l’oscillare del vagone di un treno: questa la cornice del romanzo di Faulerová. Un romanzo che si muove nell’interstizio di un dialogo tra la narratrice e protagonista Marie e il suo riflesso mentre siede sul sedile di un treno che percorre la Repubblica Ceca in direzione sconosciuta.

Una trama apparentemente semplice – un viaggio nella memoria – che si instaura nella tradizione del romanzo ferroviario ma che pagina dopo pagina svela la propria complessità e inabissa, o illumina, il lettore in una realtà frammentaria le cui uniche coordinate sono proprio le deviazioni del treno. È in queste deviazioni che Marie vive da sempre la propria vita: sentendosi altro dalla famiglia, dalla lingua e nel corpo; e così le ripercorre in una serie di fantasie divertenti e analessi che in comune hanno questa costante del suo essere e sentirsi altro. Al punto da confondere se stessa con l’oscillazione del treno, “Una frase incompiu–ta-tum”, e interrogarsi sulla propria esistenza. Marie, appassionata di magia fin da piccola, non fa che cercare attraverso i trucchi che impara il modo di scomparire.

“è chiaro, no? Se il tuo sogno è diventare un mago che magia vorresti saper fare prima di tutto? Io quella di scomparire.”

Così, tutta la sua vita scorre alla ricerca di metodi per scomparire, alternati a episodi divertenti vissuti con la sorella, e il lungo e doloroso viaggio in treno non è che la metafora stessa della scomparsa dando alla narrazione una cadenza da trance rituale.
“Il treno è trasparente e nel treno sono trasparente anch’io, rimbomba in un’eco, esistiamo solo a metà, l’altra metà non esiste, siamo solo un’immagine che si è impressa sul lato inferiore del foglio, un negativo sbiadito”.
Un viaggio molto diverso dai tragitti notturni che la spingono nella Praga sotterranea delle stazioni della metropolitana, nelle piazze colme di gente e nei supermercati; quei non-luoghi di precarietà assoluta in cui alla ricerca di contatto umano trova forse la sua visibilità. Un viaggio che la rende narratrice a volte inattendibile perché “ognuno si ricorda le cose a modo suo” e lei ricorda di sé solo in funzione degli altri, che siano essi la sorella Madla, la madre, il padre o il fratello Adam.
Tutto procede sempre a tentoni nel suo attaccarsi agli altri: dall’abbandono materno, ai momenti passati con Madla e il suo suicidio, ai ritrovi di spiritualità new age nel Sokol di Carogna – il paese in cui vive –, ai percorsi universitari intrapresi e abbandonati e agli atti di autolesionismo. Cosa fare quando gli altri non sembrano o non sono più presenti? Allora non le resta che una risposta: fingere di credere che ci creda. Infatti, Marie sceglie di esistere nell’assenza, in quel vuoto solcato dalle perdite e nella prospettiva di un perenne inverno. Ed è proprio nell’assenza di un gesto, il suo non aderire al rituale di passaggio dall’inverno alla primavera in cui il fantoccio della dea Morana viene fatto affondare lanciandogli contro dei sassi che anche il titolo del romanzo Smrtholka, letteralmente “Ragazzamorte”, trova spiegazione.

Una libertà acquisita, la scomparsa di Morana, che esige però un alto prezzo: la privazione, in questo caso parziale, della vista materiale. Una scena di chiara matrice edipica tanto necessaria perché racchiude in sé uno dei motivi strutturali del romanzo, il vedere e il non-vedersi, il dialogo tra la Marie-passeggera del treno e la Marie-visione che sfugge. L’auto-accecamento, dunque, non è soltanto segno dell’impossibilità di Marie di reggere il peso del proprio sopravvivere a Madla ma anche la controparte dialettica della vista sensibile, rappresentata dal fratello Adam.
"Adam è l’occhio sano. […] Adam è la parte integra del mio viso che è lì solo e solo e soltanto a rammentare che l’altra metà un tempo era esattamente così […]” e dai corsi di spiritualità frequentati dalle due sorelle perché “alla fine la questione è sempre la stessa: purificarsi, concentrarsi, armonizzarsi”. E se in fondo è la narrazione che si fa a decidere chi si è, non sorprende che il mantra di luce di uno di questi corsi venga rovesciato in

“L’abisso è lì.
Vedo l’abisso.
L’abisso vede me.
L’abisso è in me.
Io sono l’abisso”

a confermare la percezione che Marie ha di sé.
Tuttavia, sarebbe sbagliato credere che Marie si lasci soltanto andare all’abisso della memoria perché, anche quando non ne ha la forza, non fugge, forse intuendo che il buio del tunnel va attraversato. Così, in questa tragedia bagliori e sprazzi di luce si alternano al dolore, accecando violentemente lei e il suo riflesso e tracciando una scia di chiaroscuri che segue il percorso del treno, deviazioni e soste incluse, perché alla fine “la meta è il viaggio in sé” e quindi non importa se lei stia partendo o tornando ma la sua decisione di sopravvivere e finalmente guardarsi per com’è. Perché in fondo che lei sia senza tre quarti di lingua e con un solo occhio non ha importanza quando “chi ci sta attorno si accorgerà che siamo avvolte dalla luce e per questo verranno a cercarci”

La possibilità di tornare è lì: in quel lungo in cui anche chi cerca di scomparire desidera solo tornare.

“Mari marilù bidibibodibibù”

[Kristaps Pastars · Rating 5 out of 5]

Grāmata nav viegla, un visticamāk nav domāta visiem, bet tā ir neparasti aizraujoša. Sadrumstalots sižets, interesants noformējums un grāmatas lappuses, kuras ir pārņēmusi depresija un nolemtība. Visu laiku šādas psiholoģiskas grāmatas nevēlētos lasīt, bet ik pa laikam var, tieši tāpēc laikam grāmata atstājusi spilgtu iespaidu.

[Jitka Č. · Rating 5 out of 5]

Dlouho jsem přemýšlela, jestli je to fakt na 5*,ale jo.

V něčem hodně tísnivá knížka. Ale se spoustou zajímavých prvků. Je to takový sestavování příběhu z útržků vzpomínek, a mě to fakt bavilo, jak jazykové, tak atmosférou.

Tématicky bych to přirovnala k Hanišové, kterou mám taky moc ráda.

Jestli zrovna neprocházíte náročným obdobím, a jestli máte tyhle pocitovky rádi, tak moc doporučuju.