Vzpomínky české novinářky, prozaičky a kulturní organizátorky (mj. též ministryně kultury města Hamburk) Dani Horákové na léta strávená s jejím manželem, filmovým režisérem, scenáristou a prozaikem Pavlem Juráčkem. Autorčino vzdělání i spisovatelská a životní zkušenost jí umožnily napsat knihu, která je nejen detailním, intimním, místy humorným a v mnohém strhujícím psychologickým portrétem významné osobnosti české kultury, ale i svědectvím o širším okruhu mnoha Juráčkových a jejích přátel a známých z oblasti českého filmu, divadla, disentu a exilu (Václava Havla, Miloše Formana, Věry Chytilové, Jiřího Menzela, Rudolfa Slánského mladšího, Pavla Kohouta, Milana Machovce, Ludvíka Vaculíka, baronky Blanky Battagliové a mnoha dalších). Kniha není zdaleka jen vzpomínková, ale jde také o obecnou reflexi – lidské povahy, mezilidských vztahů, tlaku dějin na člověka a v posledu i lidského osudu a lidské odpovědnosti za vlastní život vůbec. A lásky, která ničí, ale je přesto životodárná.
O Daně Horákové jsem předtím neslyšela a je jisté, že se jí podařilo řádně rozčeřit vody české literatury. Vzpomínky O Pavlovi jde číst jako historii jednoho (poměrně toxického) vztahu, ale taky jako deník kulturního disentu 70. a 80. let. Daňa Horáková je zajímavá žena a vztah s režisérem Juráčkem, tak jak ho popisuje v knize, rozhodně nebyl procházkou růžovým sadem. Zajímavá a potřebná kniha už jenom proto, že Juráčkovy deníky zřejmě naházely špínu na kdekoho a autorka tak může svým pohledem přispět k ucelenému pohledu na to "jak to tehdy vlastně bylo".
Zcela mimořádná knížka! D. Horáková (*1947) popisuje peripetie svého složitého vztahu s Pavlem Juráčkem i dobu ve které se to všechno odehrávalo. P. Juráček (filmový režisér "československé nové vlny"), byl nepochybně velmi nadaný člověk, ale osobnostně natolik mimo hranice „normality“, že dát mu cejch psychopata, by bylo vlastně eufemizmem. Ve svých dennících (psal si je od útlého mládí až do smrti), se vypsával ze svých děsů a komentoval události a aktéry kolem sebe. Podle autorky, Juráček vlastně nepsal deníky, ale svébytné literární dílo, ve kterém cílevědomě konstruuje svůj obraz pro příští pokolení (staví si svůj pomník). Neváhá zraňovat (i doslovně) nejenom své umělecké konkurenty, ale i své přátelé. Skutečnost ohýbá tak, jak ji chce sám vidět (pozn. jeho denníky jsem nečetl). Uvědomuje si svou "vykolejenost", nechce ji korigovat, ale vnucuje ji svému okolí. Je si vědom svého talentu, ale neumí, ba nechce, ho uplatnit. Autorka se úporně snaží Juráčka pochopit, nicméně každodenní soužití s ním (na několika metrech čtverečných) se pro ní stává peklem. Juráček se celý život snaží o svou sebedestrukci, která se mu nakonec povede (spekuluji, že zemřel na komplikace alkoholické jaterní cirhózy/hepatom)! Další rovinu díla představuje líčení svých a Juráčkových souputníků z období Charty 77 (Havel, Forman, Kohout, Vaculík, Menzl, Landovský i mně méně známé osobnosti). Těch, kteří programově zůstavali doma i těch, kteří kteří emigrovali a (ne)udělali kariéru na "Západě". Někteří z nich byli excentričtí lidé - kdyby tací nebyli, nemohli by zrůdné mašinérii Stb nijak vzdorovat. Byli to však jenom lidé, vystaveni mezním situacím. Neidealizuje je, ale nesnaží se je skanalizovat. Pro českého čtenáře je velmi hodnotný popis německého světa té doby, poznamenaného salónním levičáctvím, zjednodušeně řečeno (Němci mají k tomu stále velký sklon!). Protože je vzdělaná a nadaná spisovatekým talentem, jsou její exkurzy do filozofie a literatury velmi poutavé. Označuje se za feministku, ale vzhledem ke svému vzdělání se snaží vztahy mezi pohlavími pochopit a k dnešním matriachátem prodchnulým "sufražetkám" má daleko. Po návratu Juráčka domů se vydá za svou vlatní kariérou, nejdříve jako redaktorka kulturních ruibrik předníéch německých médií, kterou završuje jako ministryně kultury spolkového státu -města Hamburk. D. Horáková velmi poutavě zachytila mimořádný osud dvou mimořádných lidí i kulisy doby, ve které žili.
Skvěle napsaný text zachycující a analyzující život Pavla Juráčka a jeho vztah s autorkou i narativy, které kolem něj existují a které sám vybudoval. Zároveň Daňa Horáková bohatě popisuje dobový kontext a poměry v československém disidentském prostředí.
Dana Horakova sa snazi vyrovnat so svojim vztahom k Pavlovi Jurackovi. Snazi sa s nim vyrovnat v situacii, ked si precita o sebe v Jurackovych dennikoch a naplno si uvedomi, ake (z jej pohladu) nevyznamne miesto zaberala v zivote Pavla Juracka, ze bola jednou z mnohych, aj ked pre nu bol Pavel Juracek the one and only. Ta disproporcia medzi ich pohladmi na spolocny vztah je taka velka, ze si Dana Horakova musi vypomahat Nemcovej ciernym myslivcom, Kafkom a dokonca Kierkegaardom, aby ospravedlnila pred sebou a pred literarno-kulturnou obcou, alebo ako sa nazyva ta cast ceskej spolocnosti, ktora si Jurackove denniky precitala a bude o nich klebetit, svoju lasku. Miestami je to pomsta ohrdnutej milenky, inokedy intelektualske teoretizovanie o vztahu genia a zien okolo neho. Ale ma to aj vela silnych a uprimnych momentov, ked sa Dana Horakova nesnazi v sebaobrane napinat svaly ani ad personam niekoho zosmiesnovat (Juracek, Vaculik). Urcite sikovna novinarka. Bohuzial blizkost a osobna zaujatost ostala nielen silnou ale aj tou slabou strankou celej knihy. Velmi dobre 4 hviezdicky.
Dana Horakova je zena pronikaveho intelektu, na tehdejsi pomery velmi emancipovana. Umi byt sarkasticka i poeticka, fundovane zasadit sve vzpominky do kontextu. Prinasi novy pohled na osoby a udalosti disentu kolem Charty, obcas pekne zatrese jejich mytickym piedestalem. Chvilemi ale bohuzel sklouzava k vyrizovani uctu a v pasazich, kdy nektere lidi shrne do par pridomku (polovzdelanec, alkoholik) jsem mela chut to vzdat. Trochu narocny byl taky format: preskakovani v case, hodne detailu, teoreticke exkursy... bavilo me to, ale 500 stranek je hodne.