What do you think?
Rate this book
Šedá #1
Šedá
Sedmnáctiletá Jenovéfa se ocitá v divokém víru událostí, které změní ji i celý svět. Lidé nadaní paranormálními schopnostmi čerpají své síly ze záhadné šedé a stávají se lovnou zvěří pro organizaci, která chce překonat blížící se konec civilizace. Československo stále existuje i v druhé polovině devadesátých let 20. století, umírajícím Sovětským svazem otřásá občanská válka, do práce se pouští bývalí, stárnoucí agenti StB, elitní zabijáci v důchodu přestávají okopávat své zahrádky a začíná akční jízda, která nemůže skončit ničím jiným než třeskutým finále, v němž půjde o životy i duše všech zúčastněných. A šedá stále prosakuje do našeho světa…
464 pages, Paperback
First published June 30, 2020
1 person is currently reading
21 people want to read
About the author
Dalibor Vácha
34 books4 followersAbsolvoval Pedagogickou fakultu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, obor anglický jazyk – dějepis. V roce 2012 obhájil dizertační práci v Historickém ústavu Filosofické fakulty Jihočeské univerzity. Zabývá se především dějinami každodennosti československých legií v Rusku a meziválečnými dějinami Československa. Na tato témata již publikoval několik odborných studií a článků.
Ratings & Reviews
Friends & Following
Create a free account to discover what your friends think of this book!
Community Reviews
Displaying 1 - 12 of 12 reviews
September 9, 2020
Alternativní historie. Mělo by se mi to líbit, ale...
Není to odvyprávěné úplně precizně, občas to skřípe, občas to dře. Některé věty jsou nesrozumitelné, některé zbytečně zašmodrchané. Ok, asi by to chtělo lepšího editora.
Vyloženě mi vadilo používání odvození názvu zelenina pro pacienty ve vegetativním stavu. Funguje to pouze v angličtině.
Různé krátké zprávy uvozující a ukončující kapitoly byly asi dobrým nápadem. Jenže vlastně o tom světě tam bylo tak málo zpráv, že člověk vůbec netušil, jak s tím pracovat. Nehledě na to, že pro mladší čtenáře je tam naprosto chybějící kontext - ti možná ještě budou vědět, že existoval Havel, ale Pitharta nebo Klause už nejspíš nikdo znát nebude.
K samotnému ději - je tam poměrně dost postav, všechny jsou představené dost povrchně a většina má taky dost okrajovou roli. Hlavní postava je nezajímavá, něco se jí stalo (moc se nedozvíte co a proč) a na konci všechny zachrání nějakou super schopností (moc se nedozvíte čím, jak a proč).
Ostatní postavy se chovají taky dost chaoticky, možná proto budete mít trochu problém se v nich orientovat. Motivace záporáků jsou také dost nepochopitelné.
Není to odvyprávěné úplně precizně, občas to skřípe, občas to dře. Některé věty jsou nesrozumitelné, některé zbytečně zašmodrchané. Ok, asi by to chtělo lepšího editora.
Vyloženě mi vadilo používání odvození názvu zelenina pro pacienty ve vegetativním stavu. Funguje to pouze v angličtině.
Různé krátké zprávy uvozující a ukončující kapitoly byly asi dobrým nápadem. Jenže vlastně o tom světě tam bylo tak málo zpráv, že člověk vůbec netušil, jak s tím pracovat. Nehledě na to, že pro mladší čtenáře je tam naprosto chybějící kontext - ti možná ještě budou vědět, že existoval Havel, ale Pitharta nebo Klause už nejspíš nikdo znát nebude.
K samotnému ději - je tam poměrně dost postav, všechny jsou představené dost povrchně a většina má taky dost okrajovou roli. Hlavní postava je nezajímavá, něco se jí stalo (moc se nedozvíte co a proč) a na konci všechny zachrání nějakou super schopností (moc se nedozvíte čím, jak a proč).
Ostatní postavy se chovají taky dost chaoticky, možná proto budete mít trochu problém se v nich orientovat. Motivace záporáků jsou také dost nepochopitelné.
August 24, 2020
24.8.2020 - 4,75*
Asi bych začala tímto: Wow. Tohle jsem nečekala.
Obálka ve mně vyvolala dojem, že to bude young adultka. Příběh o puberťačce, kterou ta holčina v superhrdinské póze na coveru představuje. Z anotace drsnější a špinavější, ale stále YA.
Ha! Ani náhodou.
Je to zamotaný příběh plný špíny, intrik a akce, během které se hraje se životy.
Poslední roky jsem načítala především zahraniční autory. Zvykla jsem si na americký styl psaní, americké reálie a podmínky.
Když jsem pak otevřela Šedou?
Hned z prvních pár stran mě ta atmosféra Československa doslova praštila do obličeje.
Atmosféru má kniha jako bodnutí nožem. Nebo možná pomalé táhnutí žiletky po kůži zad.
A není to na tom to nejlepší?
Kniha má lehce pomalejší rozjezd. Což nevadí, svět je složitý a je dobré si do něj nakročit s rozvahou. Když se však děj rozběhne...
Pak už zbývá se jen připoutat a koukat.
Je to hra o velké sázky.
Především mezi muži, kteří jsou ve stínech a mnozí o nich netuší a nikdy vědět nebudou.
Je to vlastně rozpor mezi svobodou, cenou za svobodu a posledními zbytky lidskosti.
A za tím vším se hroutí svět.
Gradování atmosféry bylo skvělé. Nejen celkové příběhu, ale i epizodové, krátkodobé scény. V obou případech si Vácha vyhrál a dokázal nás držet jako na trní. Hodně často se čte příběh s několika pohledy postav špatně, trhaně. Jeden se nevžije do děje tak, jako když je jen jedna postava a ich forma. Vácha ale dokázal měnit POV právě v těch dokonalých momentech a takovým způsobem, že jste prostě jen bez dechu sledovali.
Pro mě největším plus byly vojenské (a tajné) zprávy, které byly na začátcích a na koncích kapitol. Scény vykreslující byrokracii a armádu byly známé a iritující. Jako když vám na magistrátu vyjede lístek a čekáte před světelnou tabulí na své číslo. Frustrující.
Jako doma.
Kromě této známosti, která perfektně načrtla atmosféru, jsme pak dostali bonus ve formě pomalého vykreslení světa a současné situace. Nenásilně a poutavě, dobrá práce.
Reálná historie, fikce a mýty se v Šedé míchaly neskutečným způsobem, který mě neuvěřitelně nadchl. Připomínalo mi to Lukjaněnkovu Hlídku. Což je z mého pohledu ohromná poklona, jelikož byl Lukjaněnko jeden z prvních autorů, které jsem načítala a který má v mém srdci dodnes speciální místo.
V první řadě je to pocitem, který ve mně příběh vyvolává. U Lukjaněnka je to silný patriotismus a stopy komunismu. U Váchy zase jakýsi pocit "domova". V tomto případě takřka ošuntělost a unavenost Československa, které je oproti technologicky pokročilejšímu západu jednoduše pozadu. V Šedé tyto dva dojmy byly dohnány do úplného extrému krizí, ve které se svět v knize ocitl.
Druhá věc je špinavost, s kterou autoři své příběhy napsali. Nenechali nám o světě žádné iluze. Z každé stránky to prosakuje rovnou ke čtenáři. Autoři se se čtenářem nijak nemazlí.
Co se týče charakterů, klobouk dolů. Člověk z prvních pár vět okamžitě poznal, z pohledu koho čte. Každá postava byla individuální se svými pohnutkami a logicky na základě svého charakteru reagovala.
Jenovéfa. Naštvaná na svět a nejistá jako každý puberťák.
Plukovník Malý, kterého jeho profese pokřivila a nejspíše mu i přihrála jeho posedlost, která děsila.
Machovsky, který nedokázal přestat hrát o velké sázky. A neobelhával se a moc dobře věděl, kam to všechno povede.
Jsem z Šedé nadšená? Rozhodně. Prostě miluju svět, ve kterém je příběh zasazen. A kniha napsaná historikem se zaměřením na války a historii Čechoslováků se prostě pozná. Smekám.
Asi bych začala tímto: Wow. Tohle jsem nečekala.
Obálka ve mně vyvolala dojem, že to bude young adultka. Příběh o puberťačce, kterou ta holčina v superhrdinské póze na coveru představuje. Z anotace drsnější a špinavější, ale stále YA.
Ha! Ani náhodou.
Je to zamotaný příběh plný špíny, intrik a akce, během které se hraje se životy.
Je stále obtížnější shánět jakékoliv potraviny. V obchodech jsou pouze staré konzervy, které zásobovací úřad vyhrabal v nějakých pravěkých skladech civilní obrany. Lidé vtipkují, že jsou to masové konzervy ještě z pomoci UNRRA po druhé válce, ale mnoho se vtipům nesmějí, neradi by zjistili, že mají pravdu. Severní Morava se vylidňuje, jedná se o jednu z nejrozšířenějších strategií přežití, možná nejstarší. Lidé se snaží dostat pryč za vidinou čehosi lepšího. To jim však nemůže nikdo zaručit. Část zaměstnanců komplexu zmizela, byla vyškrtnuta ze seznamu. Část zaměstnanců dostala povolení umístit v komplexu i rodinu. Major Zahradník, současný vojenský velitel komplexu, se připravuje vyhlásit stop stav pro jakékoliv nové příchozí...
Deník prof. Jaroslava Charváta,
komplex Dětský dům, severní Morava,
nedatováno.
(str. 222-223)
Poslední roky jsem načítala především zahraniční autory. Zvykla jsem si na americký styl psaní, americké reálie a podmínky.
Když jsem pak otevřela Šedou?
Hned z prvních pár stran mě ta atmosféra Československa doslova praštila do obličeje.
Atmosféru má kniha jako bodnutí nožem. Nebo možná pomalé táhnutí žiletky po kůži zad.
A není to na tom to nejlepší?
Kniha má lehce pomalejší rozjezd. Což nevadí, svět je složitý a je dobré si do něj nakročit s rozvahou. Když se však děj rozběhne...
Pak už zbývá se jen připoutat a koukat.
Je to hra o velké sázky.
Především mezi muži, kteří jsou ve stínech a mnozí o nich netuší a nikdy vědět nebudou.
Je to vlastně rozpor mezi svobodou, cenou za svobodu a posledními zbytky lidskosti.
A za tím vším se hroutí svět.
Gradování atmosféry bylo skvělé. Nejen celkové příběhu, ale i epizodové, krátkodobé scény. V obou případech si Vácha vyhrál a dokázal nás držet jako na trní. Hodně často se čte příběh s několika pohledy postav špatně, trhaně. Jeden se nevžije do děje tak, jako když je jen jedna postava a ich forma. Vácha ale dokázal měnit POV právě v těch dokonalých momentech a takovým způsobem, že jste prostě jen bez dechu sledovali.
Pro mě největším plus byly vojenské (a tajné) zprávy, které byly na začátcích a na koncích kapitol. Scény vykreslující byrokracii a armádu byly známé a iritující. Jako když vám na magistrátu vyjede lístek a čekáte před světelnou tabulí na své číslo. Frustrující.
Jako doma.
Kromě této známosti, která perfektně načrtla atmosféru, jsme pak dostali bonus ve formě pomalého vykreslení světa a současné situace. Nenásilně a poutavě, dobrá práce.
Upíři existují.
Mnohem sofistikovanější tvorové než netvoři z filmů a knížek. Mnohem blíž lidem a zároveň jim příliš vzdálení.
Upíři existují.
(str. 154)
Reálná historie, fikce a mýty se v Šedé míchaly neskutečným způsobem, který mě neuvěřitelně nadchl. Připomínalo mi to Lukjaněnkovu Hlídku. Což je z mého pohledu ohromná poklona, jelikož byl Lukjaněnko jeden z prvních autorů, které jsem načítala a který má v mém srdci dodnes speciální místo.
V první řadě je to pocitem, který ve mně příběh vyvolává. U Lukjaněnka je to silný patriotismus a stopy komunismu. U Váchy zase jakýsi pocit "domova". V tomto případě takřka ošuntělost a unavenost Československa, které je oproti technologicky pokročilejšímu západu jednoduše pozadu. V Šedé tyto dva dojmy byly dohnány do úplného extrému krizí, ve které se svět v knize ocitl.
Druhá věc je špinavost, s kterou autoři své příběhy napsali. Nenechali nám o světě žádné iluze. Z každé stránky to prosakuje rovnou ke čtenáři. Autoři se se čtenářem nijak nemazlí.
Bývalý estébák.
Bývalý pátrač po nadaných, které předávali Sovětům.
Bývalý člověk.
(str. 157)
Co se týče charakterů, klobouk dolů. Člověk z prvních pár vět okamžitě poznal, z pohledu koho čte. Každá postava byla individuální se svými pohnutkami a logicky na základě svého charakteru reagovala.
Jenovéfa. Naštvaná na svět a nejistá jako každý puberťák.
Plukovník Malý, kterého jeho profese pokřivila a nejspíše mu i přihrála jeho posedlost, která děsila.
Machovsky, který nedokázal přestat hrát o velké sázky. A neobelhával se a moc dobře věděl, kam to všechno povede.
Jsem z Šedé nadšená? Rozhodně. Prostě miluju svět, ve kterém je příběh zasazen. A kniha napsaná historikem se zaměřením na války a historii Čechoslováků se prostě pozná. Smekám.
Považujeme jedince s různorodými parapsychickými talenty za plnohodnotné občany, kterým by dále neměla být upírána jejich práva a kterým by měla být vrácena jejich svoboda. Není možné s lidskými bytostmi zacházet tak, jak s nimi zacházel předchozí režim. Bude jim poskytnuta jakákoliv potřebná podpora a budou odškodněni za utrpení, kterému byli vystaveni v posledních desetiletích. Připravují se návrhy zákonů na jejich...
Nikdy nepublikovaný bod programového prohlášení Občasnkého fóra zřejmě ze začátku jara 1990,
nalezeno v pozůstalosti Václava Havla.
(str. 290)
January 18, 2022
Moc jsem chtěla, aby se mi tahle knížka líbila. Autor je sympaťák. Píše i military non-fiction, ale young-adult scifi evidentně není jeho nejsilnější forma. Nápad dystopického Československa byl výborný, děti rodící se s výjimečnými schopnostmi taky, ale chybí tu nějaký, aspoň nastíněný logický rámec. Celá sci-fi linka působila nahodile, nikde není vysvětleno, jak to celé funguje a škála superschopností je až moc divoká. Postavy zůstavají protivné a povrchní a to včetně hlavní hrdinky.
(Těžko odhadovat, jak moc se na mém vnímání knihy promítla skutečnost, že jsem poslouchala audio.)
(Těžko odhadovat, jak moc se na mém vnímání knihy promítla skutečnost, že jsem poslouchala audio.)
May 13, 2021
Recenziu pre Fandom.sk napísala Ena:
V Temelíne to takmer vybuchlo a istá časť so zvláštnou puklinou je uzavretá. Obyvatelia z blízkeho aj ďalekého okolia utekajú preč. Sťahovanie je v týchto porevolučných časoch časté. Kto môže a má na to bubáky, rovno emigruje. Väčšina však skončí v utečeneckých táboroch. Komunizmus padol, ŠtB sa už nevolá ŠtB, no funkcionári na istých postoch sú stále tí istí a ťahajú za nitky. Nik netuší, čo za hmota to z pukliny vyviera. Je to sivé a čudesné…
Jenovéfa sa s rodičmi pred pár rokmi presťahovala do zapadnutej dediny neďaleko Temelína. Kým každý, kto môže stadiaľ uteká, oni zostávajú. Otec pracuje na odstraňovaní škôd po tom osudnom skoro výbuchu. Čo sa vtedy stalo? Žiaden odborník presne nevie. Možno sa otvoril priechod do inej dimenzie či sa inak zakrivil časopriestor. Z praskliny, ktorá vznikla, uniká sivá a mení okolie. Šíri sa to pomaly a isto. Nikto netuší, aký má sivá na ľudí dopad. Vie sa len to, že niektorých mení. Medzi nami totiž v utajení žijú ľudia s mimozmyslovým vnímaním. A práve tí vďaka sivej získavajú čoraz silnejšie schopnosti. O týchto jedincoch vedela už ŠtB a bývalá vláda. Pokúšali sa ich zlomiť a prinútiť spolupracovať. Pretože komu by sa nehodila armáda ovládajúca telekinézu, pyrokinézu či telepatiu? Metódy sú často drastické a talentovaných zabíjajú, prípadne z nich, z ich mozgov spravia… šalát...
Celú recenziu nájdete na Fandom.sk https://www.fandom.sk/clanok/recenzia...
V Temelíne to takmer vybuchlo a istá časť so zvláštnou puklinou je uzavretá. Obyvatelia z blízkeho aj ďalekého okolia utekajú preč. Sťahovanie je v týchto porevolučných časoch časté. Kto môže a má na to bubáky, rovno emigruje. Väčšina však skončí v utečeneckých táboroch. Komunizmus padol, ŠtB sa už nevolá ŠtB, no funkcionári na istých postoch sú stále tí istí a ťahajú za nitky. Nik netuší, čo za hmota to z pukliny vyviera. Je to sivé a čudesné…
Jenovéfa sa s rodičmi pred pár rokmi presťahovala do zapadnutej dediny neďaleko Temelína. Kým každý, kto môže stadiaľ uteká, oni zostávajú. Otec pracuje na odstraňovaní škôd po tom osudnom skoro výbuchu. Čo sa vtedy stalo? Žiaden odborník presne nevie. Možno sa otvoril priechod do inej dimenzie či sa inak zakrivil časopriestor. Z praskliny, ktorá vznikla, uniká sivá a mení okolie. Šíri sa to pomaly a isto. Nikto netuší, aký má sivá na ľudí dopad. Vie sa len to, že niektorých mení. Medzi nami totiž v utajení žijú ľudia s mimozmyslovým vnímaním. A práve tí vďaka sivej získavajú čoraz silnejšie schopnosti. O týchto jedincoch vedela už ŠtB a bývalá vláda. Pokúšali sa ich zlomiť a prinútiť spolupracovať. Pretože komu by sa nehodila armáda ovládajúca telekinézu, pyrokinézu či telepatiu? Metódy sú často drastické a talentovaných zabíjajú, prípadne z nich, z ich mozgov spravia… šalát...
Celú recenziu nájdete na Fandom.sk https://www.fandom.sk/clanok/recenzia...
October 28, 2020
Příběh z alternativní historie, kdy po druhé světové válce došlo, patrně za použití nějakých experimentálních zbraní, k "narušení našeho časoprostoru něčím, čemu se dříve, třeba ve středověku, říkalo magie", jednoduše se tomu říká "šedá" podle barvy do které všechno přechází. Služeb esperů, lidí se zvláštními schopnostmi, brzy začaly využívat mnohé vlády v rámci svých tajných služeb a československá STB v tomhle patřila mezi naprostou špičku...
Nevím jak to dál popsat abych zbytečně nespoiloval, řeknu k tomu asi tolik že tahle knížka má atmosféru hustou, že by se dala krájet. A kdyby atmosféra měla barvu, byla by v té nejhnusnější šedé jaká může být. Začátek mi přišel takový trochu nijaký, ale děj postupně graduje až do brutálního konce. Asi ne úplně nejlepší volba v době covidové, chvílemi jsem měl pocit že z toho začínám propadat trudnomyslnosti a uvažoval jsem že to odložím, ale vždycky jsem se k tomu zase vrátil...
Nevím jak to dál popsat abych zbytečně nespoiloval, řeknu k tomu asi tolik že tahle knížka má atmosféru hustou, že by se dala krájet. A kdyby atmosféra měla barvu, byla by v té nejhnusnější šedé jaká může být. Začátek mi přišel takový trochu nijaký, ale děj postupně graduje až do brutálního konce. Asi ne úplně nejlepší volba v době covidové, chvílemi jsem měl pocit že z toho začínám propadat trudnomyslnosti a uvažoval jsem že to odložím, ale vždycky jsem se k tomu zase vrátil...
June 25, 2020
Byla to má první kniha od pana profesora Váchy a musím uznat, že mě velmi překvapila. Od čtenářů jeho knih se povídá že má autor občas problém s časovou linkou (na to jsem zvyklá z přednášek o legionářích, to je taky jednou tam a zase zpátky :D) a orientaci v postavách, ale obojí zvládnul bravurně! Nejsem velká fanynka sci fi a s alternativní historií jsem se taky potkala poprvé. Nicméně se mi děj zařazený do této konkrétní části naší historie ohromně líbil.
Ale abych jen neschválila. Měla jsem že začátku problém s dlouhými větami, což není chyba autora, ale moje.
Po přečtení jsem si jen řekla, že je velká škoda, jak editor odflákl svou práci. :(
Ale abych jen neschválila. Měla jsem že začátku problém s dlouhými větami, což není chyba autora, ale moje.
Po přečtení jsem si jen řekla, že je velká škoda, jak editor odflákl svou práci. :(
July 14, 2020
Autor tentokrát od legionářů a jiné military tematiky zabrousil do lehce dystopické alternativní historie. Ledacos z odlišné historie tohoto světa zůstalo nevyřčeno, konec je také dost otevřený, připadá mi, jako by šlo o první díl ze série, pak by to bylo pochopitelné, že si autor nechává střelivo na další pokračování.
December 25, 2020
Celkove moc hezka prace s alternativni historii. Kniha je dobre napsana, ale opravdovy smrnc tomu dodava kreativni prace s historickymi udalostmi a zajimave otazky typu: co by se stalo kdyby...? Jasnych 5*
July 9, 2022
Hezký příběh o esperech v alternativní historii Česka. Nesouhlasím z kolegy recenzenty ohledně extrémní naivity hlavní hrdinky. Podle mne je to následek toho co jí dělal papánek. Který pak skončil jak skončil. Jsem opravdu na vážkách otevřít rudou nebo ne ... hmm. Ale jo půjdu do toho :-)
April 13, 2024
Vždycky je lepší začínat hodnocení pozitivy. Smutné je, když největší pozitiva ukazují na fyzické zpracování knihy a na námět. To první je důkazem, že Epocha tomuto dílu věří (nebo jim prostě není líto investovat do rizika). Za tím druhým následuje obligátní ALE, tolik oblíbené ve všech internetových diskusích.
Námět je zajímavý, ale… Děj ne. Nemohu se zbavit pocitu, že mu to nebylo dovoleno. Alternativní historie (s prvky nadpřirozena) se minimálně u nás nejčastěji pojí s akčním, lehce brakovým stylem vyprávění. Budiž, je to osvědčená formule a zatím ještě docela funguje. Jenomže ne automaticky. Tady je totiž veškerá akce buď nenápadná (takže si jí ani nevšimnete), nebo těžkopádná. Pomalé tempo vyprávění nevadí, autor se může snáz soustředit na budování světa a postav. Může, ale jak vidno, nemusí.
Úvod do alternativní verze roku 1995 se až příliš spoléhá na expozici skrze novinové a zpravodajské úryvky, které vypadají, jako kdyby je všechny psal jediný člověk (což je shodou okolností pravda). Co se týče postav, i se náramně podobají jedna druhé (oblíbené je opakování slov, jednoduchých slov a kousání se do rtů). A tady bych si dovolil malou poznámku k hlavní hrdince: změnilo by se něco podstatného, kdyby byla Jenovéfa třeba magický krystal?
Vyprávění se spoléhá na velké množství osob, jejichž největší odlišností je jméno a autorem přidělený motiv. Namísto sledování děje pak mohou mít čtenáři nutkání analyzovat jednotlivé části textu. A pokud neustále přemýšlíte, jestli by se daná myšlenka nedala vyjádřit jednou větou namísto komplikovaného souvětí, něco je špatně.
To něco může být klidně čtenářskou chybou. Moc se ptá, málo si domýšlí, má přehnané nároky, nezná se s autorem osobně… Důvodů může být spousta. Ostatně, každá kniha si najde své fanoušky. Ten zbytek holt nepatří mezi cílovou skupinu.
Námět je zajímavý, ale… Děj ne. Nemohu se zbavit pocitu, že mu to nebylo dovoleno. Alternativní historie (s prvky nadpřirozena) se minimálně u nás nejčastěji pojí s akčním, lehce brakovým stylem vyprávění. Budiž, je to osvědčená formule a zatím ještě docela funguje. Jenomže ne automaticky. Tady je totiž veškerá akce buď nenápadná (takže si jí ani nevšimnete), nebo těžkopádná. Pomalé tempo vyprávění nevadí, autor se může snáz soustředit na budování světa a postav. Může, ale jak vidno, nemusí.
Úvod do alternativní verze roku 1995 se až příliš spoléhá na expozici skrze novinové a zpravodajské úryvky, které vypadají, jako kdyby je všechny psal jediný člověk (což je shodou okolností pravda). Co se týče postav, i se náramně podobají jedna druhé (oblíbené je opakování slov, jednoduchých slov a kousání se do rtů). A tady bych si dovolil malou poznámku k hlavní hrdince: změnilo by se něco podstatného, kdyby byla Jenovéfa třeba magický krystal?
Vyprávění se spoléhá na velké množství osob, jejichž největší odlišností je jméno a autorem přidělený motiv. Namísto sledování děje pak mohou mít čtenáři nutkání analyzovat jednotlivé části textu. A pokud neustále přemýšlíte, jestli by se daná myšlenka nedala vyjádřit jednou větou namísto komplikovaného souvětí, něco je špatně.
To něco může být klidně čtenářskou chybou. Moc se ptá, málo si domýšlí, má přehnané nároky, nezná se s autorem osobně… Důvodů může být spousta. Ostatně, každá kniha si najde své fanoušky. Ten zbytek holt nepatří mezi cílovou skupinu.
January 13, 2024
Co Váchovi jde, je worldbuilding – nebo aspoň vytvoření světa ve své hlavě, protože v knize reálných popisů světa moc nebylo a člověk musel svírat drobečky, aby si dokázal utvořit kompletnější obraz. I tak to ale bylo hrozně zajímavý a moc ráda bych se dozvěděla další detaily ze světa esperů a podivně bezútěšně nostalgického Československa. Akční scény byly taky super nadupaný, jely jak po másle a řezaly jako dobře nabroušené břitvy. Závěrečná bitka mua.
Jenže ono těch akčních scén moc nebylo. Čeho ale bylo v knize hodně, moc a přespříliš, bylo zdůrazňování vzhledu sedmnáctileté protagonistky, jmenovitě jejích prsou, velikosti výstřihu a zpoceného trička lepícího se na její tělo. Objevovalo se to natolik pravidelně, že to bylo dost odporné a přesvědčilo mě, že by ten chlap neměl vůbec psát příběh s mladou holkou v hlavní roli.
Proč si nemohl vybrat nabručeného staršího týpka jako všichni ostatní? A když jsme u toho, rovnou by mu mohlo být zakázáno psát o sexu a vzhledu žen vůbec. Bylo opravdu nutné tři celé strany rozebírat, že je Jenovéfa panna? Ne. Nebylo. Ale stejně to v té knize je. A spousta dalších poznámek, hlavně na mladší dívky.
Když už jsem u Jenovéfy, ta mě drbala celou dobu. Jasně, dost velký podíl na její mírné retardaci má výchova a vliv milovaného tatínka (kterého jsem nesnášela ze všech úplně nejvíc), ale aspoň by mohla být konzistentní. Na začátku knihy se zdá být trochu dětinská na svůj věk (to ale Váchovi nezabránilo vložit pasáž o výstřihu a mokrém tričku), má svého plyšáčka, pokojík a byla by skoro roztomile naivní, kdyby měla silnější reakce než inertní plyny. Když postupně v příběhu občas projeví nějakou osobnostní vlastnost, je to náhodné a vůbec jí to nevěřim.
Každopádně na konci knihy předvede velmi úctyhodné mentální salto a najednou je z ní někdo naprosto jiný, s cílem (který není vůbec popsán) a něčím, čemu se dá říct sebevědomí. V té chvíli jsem už ale byla vděčná, že kniha končí a moc se nezabývala tím, že nepobírám, co se vlastně stalo.
Kolem a kolem to byla víceméně ztráta času. Co bych si moc přála by byl jiný příběh s jinými postavami od jiného autora, ale v tomhle prostředí – mohla by to být skvělá jízda. Tohle ale bylo jen šourání se starým žigulíkem do kopce, i když bylo jasné, že to nemá šanci vytáhnout.
Jenže ono těch akčních scén moc nebylo. Čeho ale bylo v knize hodně, moc a přespříliš, bylo zdůrazňování vzhledu sedmnáctileté protagonistky, jmenovitě jejích prsou, velikosti výstřihu a zpoceného trička lepícího se na její tělo. Objevovalo se to natolik pravidelně, že to bylo dost odporné a přesvědčilo mě, že by ten chlap neměl vůbec psát příběh s mladou holkou v hlavní roli.
Proč si nemohl vybrat nabručeného staršího týpka jako všichni ostatní? A když jsme u toho, rovnou by mu mohlo být zakázáno psát o sexu a vzhledu žen vůbec. Bylo opravdu nutné tři celé strany rozebírat, že je Jenovéfa panna? Ne. Nebylo. Ale stejně to v té knize je. A spousta dalších poznámek, hlavně na mladší dívky.
Když už jsem u Jenovéfy, ta mě drbala celou dobu. Jasně, dost velký podíl na její mírné retardaci má výchova a vliv milovaného tatínka (kterého jsem nesnášela ze všech úplně nejvíc), ale aspoň by mohla být konzistentní. Na začátku knihy se zdá být trochu dětinská na svůj věk (to ale Váchovi nezabránilo vložit pasáž o výstřihu a mokrém tričku), má svého plyšáčka, pokojík a byla by skoro roztomile naivní, kdyby měla silnější reakce než inertní plyny. Když postupně v příběhu občas projeví nějakou osobnostní vlastnost, je to náhodné a vůbec jí to nevěřim.
Každopádně na konci knihy předvede velmi úctyhodné mentální salto a najednou je z ní někdo naprosto jiný, s cílem (který není vůbec popsán) a něčím, čemu se dá říct sebevědomí. V té chvíli jsem už ale byla vděčná, že kniha končí a moc se nezabývala tím, že nepobírám, co se vlastně stalo.
Kolem a kolem to byla víceméně ztráta času. Co bych si moc přála by byl jiný příběh s jinými postavami od jiného autora, ale v tomhle prostředí – mohla by to být skvělá jízda. Tohle ale bylo jen šourání se starým žigulíkem do kopce, i když bylo jasné, že to nemá šanci vytáhnout.
Displaying 1 - 12 of 12 reviews