Nejlepší částí jsou bezpochyby dopisy Milady Horákové.
Vadí mi autorův vyprávěcí, citově zabarvený a domýšlející styl. IMHO je zbytečně patetický a sentimentální.
Např. s. 37 ale čím vlastně mohl Bohuslav zaujmout krásnou, inteligentní, sebevědomou a jistě trochu svéhlavou studentku práv Miladu Královou?
Ničím menším, než že on sám byl pozoruhodným mladým mužem, se zájmy, které se překrývaly s tím, co přitahovalo Miladu.
Z knížky (a jeho vlastních zápisků) to tak opravdu nevypadá.
Při vší úctě, tohle jsou verše, kterými se prezentuje dospělý chlap („inženýr intelektuál“, s. 186)?
s. 95 Táta s mámou v kriminále,
doma jenom dítě malé,
hlad před jídlem, hlad i po,
ve tmě slídí gestapo.
Strany 15, 17 a 214 jsou v podstatě doslovně opsané i na s. 209-212 + s. 213 vzpomínka J. Kánské + s. 216, 217 vzpomínka B. Horáka.
s. 297 udiveně odpověděl, že řídit neumí
Přesto s. 267 – V roce 1957 si Bohuslav Horák ve Spojených státech pořídil svůj první automobil.
s. 288 „Byl spíše plaché povahy a raději zůstával v pozadí...“
s. 296 byl jedním z nejveselejších washingtonských kumpánů. Byl velmi oblíben hlavně mládeží. (...) Byl společenský a myslím, že opravdu velmi oblíbený. ?
Patetické názvy kapitol (Blíží se katastrofa, Beznadějný boj, Na prahu tragédie, Smyčka se utáhla...)
To snad nebylo nutné.
Autor dává do uvozovek nejen citáty (které jsou mnohdy o kus dál znovu citované), ale skoro všechno, od „heydrichiády“ až po „baru“.
Což působí poněkud chaoticky, protože těch uvozovek je tam prostě moc.
Ale někde zase nejsou, i když se nabízejí. Protože bez nich to nedává úplně smysl.
s. 75 „Skončili jsme svou dovolenou a odjeli do Prahy,“ zaznamenal ve vzpomínkách Bohuslav Horák. V Praze se šli s Miladou poklonit Masarykově památce. Stáli jsme s Miladou a přáteli celou noc na Hradčanském náměstí, než jsme se dostali k jeho rakvi. V den pohřbu sledovali smuteční průvod...
Nechápu, proč bibliografie není řazena podle abecedy.
Líbí se mi obrazová příloha.
I když fotka na s. 66 má matoucí popisek.
Milada Horáková s dcerou Janou, otcem, sestrou Věrou, jejím mužem Josefem Tůmou a přítelkyněmi ze Sadské („slečnami Feytisovými“) u Horákových doma v Zapově 3 v červnu 1949
Není zřejmé, kdo je kdo, protože jména jsou v nahodilém pořadí.
Tečky za popisky u obrázků.
s. 76 Nálada byly plná jednoty a odhodlání
s. 177 Její manžel Josefa Tůma
s. 206 moha mít
s. 232 elegatní akce