Slavná slova Milady Horákové, napsaná v posledním dopisu adresovaném svým nejbližším, jsou titulem knihy publicisty Daniela Anýže věnované neobyčejnému životu rodiny české právničky a političky zavražděné komunistickým režimem v roce 1950. Čtivá a napínavá kniha vychází k 70. výročí komunistické vraždy Milady Horákové.
Co formovalo Miladu Horákovou? A kde brala tolik síly, odvahy a energie, aby dokázala přežít nacistické věznění a nepodala se ani svým komunistickým vrahům?
Čtenářům se poprvé předkládá ucelený příběh celé její rodiny – statečných lidí, kteří krutě zaplatili za to, že se odmítali smířit se zlem a nesvobodou. To platí o Miladě Horákové, jejím manželovi Bohuslavu Horákovi i jejich dceři Janě Kánské, která se kvůli dvěma totalitním režimům musela obejít bez rodičů. Skutečný domov našla až jako dospělá žena v USA.
V mimořádně otevřených osobních rozhovorech se Jana Kánská svěřila autorovi s pozoruhodnými detaily, které má více než 70 let stále před očima. Třeba když vzpomíná na poslední setkání s maminkou pár hodin před popravou, které ona i teta se strýcem proplakali, zatímco odsouzená Milada jim dodávala odvahu. Nebo když rekapituluje osudy své rodiny, jejíž členové byli komunistickým režimem systematicky pronásledováni a trestáni.
Čtenáře v knize čekají i doposud nezveřejněné vzpomínky Bohuslava Horáka, jemuž se podařilo před zatčením dramaticky utéct. Za první republiky byl známým novinářem s vlastním, velmi populárním rozhlasovým pořadem. Po emigraci do Německa a poté do USA pracoval pro Moravcovu skupinu bývalých československých agentů. Opakovaně kontaktoval rodinu v Praze, několik agentů chodců mělo dokonce hned několikrát za úkol převést Janu přes hranici. Proč se tak ale nestalo? Jak žila dcera popravené političky v komunistickém Československu? Jak vypadalo shledání otce a dcery po osmnácti letech odloučení? A jak v osmasedmdesáti letech stále vitální Jana Kánská vzpomíná na svou maminku, tatínka a na pár let, které prožili svobodně a dohromady jako rodina? I na tyto otázky kniha Daniela Anýže Jdu s hlavou vztyčenou odpovídá a je tak zároveň silným svědectvím o 20. století s apelem k současnosti. Kniha české veřejnosti připomene, že zlo nelze přehlížet, že je potřeba na zlo ukázat. Bránit to, za co proti dvěma totalitám bojovali manželé Milada a Bohuslav Horákovi. Demokracii a svobodu.
Co říct. Je to skutečně víc příběh Miladiny rodiny než její - o její konkrétní činnosti a procesu samém se moc detailů nedozvíte. Což ale není na škodu, protože i lidé okolo ní byli neskutečně zajímaví a jejich příběh stojí za to odvyprávět. Navíc doplněné množstvím fotek a dokumentů. Knížka je skvěle napsaná, trochu se vzhledem k tématu zdráhám říct čtivě, ale ano - čte se výborně. O to víc zamrzí, že redakci uteklo celkem dost překlepů a chyb. No a u Miladiných dopisů z cely smrti úplně na konci jsem regulérně brečela. Takoví lidé už dneska nejsou. O to víc by Milada Horáková měla být připomínána jako člověk a osobnost, ne jen jako oběť zrůdné justiční vraždy z rukou komunistů. Takže si to přečtěte. Všichni.
Silny pribeh, nie len o Milade, ale aj celej jej rodine. Clovek je donuteny prehodnotit co ma, zamysliet sa nad tym aku slobodu mame, a kolko veci si uz mozno nevazime, lebo ich berieme ako samozrejmost.
Úprimne poviem, že pri mnohých stránkach som neudržala slzy nad smutným príbehom tejto ženy a jej rodiny. Pani Horáková je neuveriteľne inšpirujúcou osobnosťou, tak silnou, človekom, ktorý sa nikdy nevzdal a až do posledných chvíl bojovala. Za nás a za to, čo dnes mnohí z nás berú ako samozrejmosť. Slobodu. Knižka, ktorá by kľudne mohla byť zaradená do povinného čítania, keď sa žiaci učia o dvoch najhorších režimoch, aké sme tu mali. Nacizmus a komunizmus - ona si prešla oboma. I keď počas nacizmu trestu smrti nakoniec tesne unikla, komunistický režim sa jej stal osudným. Ten slobodný demokratický štát, v ktorý ona nikdy neprestávala veriť, a za ktorý tak úpenlivo bojovala v boji, ktorý ju stál život, ten tu dnes máme. Prosím, vážme si ho.
Naprosto úchvatný rodinný příběh. Jsem ráda, že kniha nebyla o samotném procesu, ale o rodině, o příbězích, o vztazích. Krásná, dojemná a velmi čtivá.
"Nelitujte mne! Žila jsem krásný život! Svůj trest nesu odevzdaně a podrobuji se mu pokorně - před soudem svého svědomí jsem obstála - a doufám a věřím a modlím se za to, abych obstála i před soudem nejvyšším, před Bohem. Líbám a objímám Vás vroucně. Ještě jednou: odpusťte bolest, kterou Vám činím."
Nejlepší částí jsou bezpochyby dopisy Milady Horákové.
Vadí mi autorův vyprávěcí, citově zabarvený a domýšlející styl. IMHO je zbytečně patetický a sentimentální.
Např. s. 37 ale čím vlastně mohl Bohuslav zaujmout krásnou, inteligentní, sebevědomou a jistě trochu svéhlavou studentku práv Miladu Královou? Ničím menším, než že on sám byl pozoruhodným mladým mužem, se zájmy, které se překrývaly s tím, co přitahovalo Miladu.
Z knížky (a jeho vlastních zápisků) to tak opravdu nevypadá. Při vší úctě, tohle jsou verše, kterými se prezentuje dospělý chlap („inženýr intelektuál“, s. 186)? s. 95 Táta s mámou v kriminále, doma jenom dítě malé, hlad před jídlem, hlad i po, ve tmě slídí gestapo.
Strany 15, 17 a 214 jsou v podstatě doslovně opsané i na s. 209-212 + s. 213 vzpomínka J. Kánské + s. 216, 217 vzpomínka B. Horáka.
s. 297 udiveně odpověděl, že řídit neumí Přesto s. 267 – V roce 1957 si Bohuslav Horák ve Spojených státech pořídil svůj první automobil.
s. 288 „Byl spíše plaché povahy a raději zůstával v pozadí...“ s. 296 byl jedním z nejveselejších washingtonských kumpánů. Byl velmi oblíben hlavně mládeží. (...) Byl společenský a myslím, že opravdu velmi oblíbený. ?
Patetické názvy kapitol (Blíží se katastrofa, Beznadějný boj, Na prahu tragédie, Smyčka se utáhla...) To snad nebylo nutné.
Autor dává do uvozovek nejen citáty (které jsou mnohdy o kus dál znovu citované), ale skoro všechno, od „heydrichiády“ až po „baru“. Což působí poněkud chaoticky, protože těch uvozovek je tam prostě moc. Ale někde zase nejsou, i když se nabízejí. Protože bez nich to nedává úplně smysl. s. 75 „Skončili jsme svou dovolenou a odjeli do Prahy,“ zaznamenal ve vzpomínkách Bohuslav Horák. V Praze se šli s Miladou poklonit Masarykově památce. Stáli jsme s Miladou a přáteli celou noc na Hradčanském náměstí, než jsme se dostali k jeho rakvi. V den pohřbu sledovali smuteční průvod...
Nechápu, proč bibliografie není řazena podle abecedy.
Líbí se mi obrazová příloha. I když fotka na s. 66 má matoucí popisek. Milada Horáková s dcerou Janou, otcem, sestrou Věrou, jejím mužem Josefem Tůmou a přítelkyněmi ze Sadské („slečnami Feytisovými“) u Horákových doma v Zapově 3 v červnu 1949 Není zřejmé, kdo je kdo, protože jména jsou v nahodilém pořadí.
Tečky za popisky u obrázků.
s. 76 Nálada byly plná jednoty a odhodlání s. 177 Její manžel Josefa Tůma s. 206 moha mít s. 232 elegatní akce
Osobnost Milady Horákové (i její rodiny) bych jinak hodnotila pěti hvězdami, bohužel mě však v tomto případě příliš nezaujalo zpracování knihy. Možná je to tím, že Daniel Anýž byl novinář, a nikoliv historik.
- Nevyhovoval mi například zvolený styl vyprávění. Zejména frustrující byly pasáže, v nichž autor uváděl – někdy úplně stejnými slovy (sic!) – to, co se následně zmiňovalo v dopisech. - Místy šlo obtížně určit, z jakých zdrojů autor čerpal, odkud bral informace pro svá tvrzení. Jednalo se o odbornou literaturu? Nebo deníkový zápis Bohuslava Horáka? Anebo si na nějakou konkrétní událost vzpomněl pamětník po čtyřiceti letech? Nejsem historik, avšak domnívám se, že volba pramene/ů má velký vliv na výpovědní hodnotu sdělení. - Při čtení mě navíc rušilo mnoho hodnoticích soudů ze strany autora, s nimiž jsem ne vždy souhlasila. - Čtenář se také nedozví, jak to nakonec dopadlo s rodinou Tůmových, což je hrozná škoda, protože kvůli tomu kniha působí poněkud nekompletně.
Na druhou stranu oceňuji přiložené fotografie, závěrečnou řeč obžalované a zejména všech deset dopisů z cely smrti, z nichž je patrná hloubka moudrosti pisatelky i cynismus tehdejšího režimu (dozorci nechali Horákovou před popravou číst spisy Stalina nebo Gottwalda, jako by právě oni neměli podíl na její vraždě). Jsem každopádně ráda, že se toto temné období naší historie neustále připomíná, a zároveň doufám, že na něj nikdy nebude zapomenuto…
Odkaz Masaryka, Einsteinova prosba o milosť, šéf exilových tajných Moravec, ktorý naplánoval atentát na Heydricha a riadil po úteku aj tajného Bohuslava Horáka, bojovníčka za práva žien Františka Plamínková, ktorá svoj boj, hoci len na pár rokov, pri ceste na popravu z Terezína odovzdala Milade Horákovej. Veľké dejiny zasiahli do života jednej odvážnej rodiny. Trochu sa dozviete o politickom procese, omnoho viac o Milade, Bohuslavovi a ich dcére Jane a aj tak je to neskutočne zaujímavé. Literárne možno slabšie, ale faktami nabité rozprávanie, napriek zdanlivej hrúbke knihu prečítate za pár dní. Čítal som už listy z cely smrti a zasiahli ma. Po tejto knihe Milade, ale aj jej manželovi a dcére trochu lepšie rozumiem. “Hrála jsem to snad špatně, ale myslela jsem to poctivě,” píše Milada deň pred smrťou a ja z toho rozumiem zmierenie sa so súperom. Uznanie, že mohla byť šikovnejšia, obozretnejšia, možno aj utiecť. Toľko nadhľadu v takých ťažkých chvíľach. “Ptáci už se probouzejí, začína svítat. Jdu s hlavou vztyčenou, musí se umět i prohrát. To není hanba.”
Nejcennější část textu jsou jednoznačně dopisy Milady Horákové. Ale i zbytek textu je dobrým vhledem do doby komunistické zvůle a života členů Miladiny rodiny. To, že komunisti Miladiny dopisy nikdy rodině nepředali (její sestra a dcera je dostaly až po pádu režimu), je jejich další neodpustitelné svinstvo.
Tato kniha je o celé rodině Milady Horákové. Jak se Milada potkala s manželem, jak se narodila jejich dcera, seznámení s dalšími členy rodiny. A samozřejmě informace o samotné Miladě, co jí formovalo a jaká byla její životní cesta. Tohle je opět jedna z knížek, kterou by si měl přečíst každý, neboť je to důležitá část naší historie, a navíc je tahle kniha skvěle zpracovaná. Tím, že se autor zná s dcerou Milady Horákové Janou, dostal tak autentické informace, a navíc i osobní zápisky a dopisy manžela Bohuslava. O osudech Milady Horákové jsem věděla spíše tak obecně, blíž jsem se o tento vykonstruovaný proces nikdy nezajímala, takže pro mě opravdu velice přínosná kniha se spoustou nových informací. Milada byla opravdu silná, odhodlaná a moudrá žena. Myslím, že právě takovou, bychom zde potřebovali i v těchto těžkých časech. Někoho, koho bychom mohli následovat a vážit si ho a kdo by se pral za to, co je správné. Dalším plusem u této knihy je, že je doplněna o fotografie, dokumenty i osobní dopisy. Rozhodně si tuto knihu přečtěte a važme si demokracie a svobody, kterou tu máme.
Rozhodně to je dobrá kniha, pokud vás zajímá celá rodina Milady Horákové se vším všudy. Jakože fakt se vším. Hned úvod začne chrlit spoustu informací o košaté rodině Milady i Bohuslav. Je to určitě fajn pro celkové pochopení jejich životních kroků, na mě však až příliš detailní. Ke konci se vyprávění táhne dalšími pro mě nezajímavými a nepodstatnými osudy lidí. K tomu je kniha proložená různými vzpomínkami, které jsou už ale citované v hlavním vyprávění. Aspoň ty první vzpomínky, neb ty další jsem už přeskakoval. Za mě by bylo ideální knihu zkrátit snad i na polovinu, ne-li víc. Buď to mělo být vyprávění autora, jak to pochytil ze všech zdrojů; nebo víc formální verze: seřadit za sebe vzpomínky a dopisy, které pouze proložit nezbytným kontextem. Takhle to je pokus o oboje, ale není to ani jedno pořádně.
Nedokážu přesně popsat, co se mi honí hlavou po přečtení této knihy. Člověk už viděl tolik dokumentů, znal úryvky z dopisů...ale pak to dostat takhle všechno na hromadě. To je jednomu úzko, zle, topí se ve vzteku a nenávisti. A pak se jen dokola ptá, jak to, že to zvěrstvo bylo mezi námi? Osud Milady Horákové je znám a díkybohu, že můžeme o něm mluvit a diskutovat. Ale především, nezapomeňme na ty tisíce dalších, neznámých, kterým diktatura vzala a zničila život. Jinak by smrt Dr. Milady Horákové byla zbytečná.
Jako audioknihu bych to vyřešila jinak. Všechny kapitoly "Vzpomínky" bych dala na konec, pro zájemce. Přeskakovali jsme je, bylo to podruhé totéž, co předtím autor zapracoval do vyprávění.
Dokud šlo o rodinu Horákové, bylo to zajímavé. Ke konci už jsem se trochu nudila, hodně jsem se dozvěděla o generálu Moravcovi, který mě ale nijak neposunul v ději kolem hlavních postav.
A některé výpisky ze zdrojů byly taky zdlouhavé (jako co napsal Horák o dceři do dopisů Aničce).
Přesto je to doporučeníhodná kniha s ohledem na vykreslení temných období našich dějin.
Příběh Milady Horákové a lidí kolem ní by byl na hvězdiček pět. Jsem ráda za ten pohled zaměřený na důsledky její činnosti pro okolí, rozhodně knížka dala hodně podnětu pro další přemýšlení.
Z knížky samotné jsem byla místy dost nešťastná. Stejnými slovy převyprávěné dopisy, vzápětí v plném znění ocitované. Některé pasáže se s mírnou obměnou opakují snad třikrát. Spolu se spoustou prázdných stránek mezi kapitolami knížka vzbuzuje dojem, že není moc co psát. A to je škoda.
Velmi čtivé vyprávění o nejbližší rodině Milady Horákové. Připomenutí toho, že za každou velkou osobností je rodina, která svou obětavostí dopomohla k dosaženým skutkům. Závěrečné dopisy, které Milada Horáková psala v posledních hodinách před svou smrtí, jistě dostanou na kolena každého.
Silný příběh, Miladiny dopisy jsem četla již dříve, ráda jsem si je ale zopakovala. Dopisy byly doplněny o celý příběh a opět se jedná o jednu z knih, u které jsem se i rozbrečela. Takových knih není mnoho. Moc doporučuji.
Fascinující příběh tragického osudu celé jedné rodiny. Z té neuvěřitelné chladné krutosti představitelů režimu chvílemi až mrazí. V audioknize byly občas duplicitní informace kvůli čtení dopisů.
Všichni se zájmem o historii by si rozhodně měli tuhle knížku přečíst. Sama nejsem moc velkým fanouškem dokumentů obecně, natož pak dokumentárních knih, ale tohle dílo bylo napsaný tak čtivě a zajímavě, že to bylo naprosto obohacující. Nadšení a emocionální bouře ve mně po dočtení.