Hádám, jak daleko si budu, sáhnu-li na sebe vypůjčeným gestem, oslovím-li se infinitivem, nebudu-li precizní, růžolící maso, ale pravý úhel. Pravý úhel může být utopicky chápán jako jediný správný úhel (pohledu). Básnické usilování o prostor, kde nic není nakřivo, jako naivní způsob dosažení vnitřní (ne)uspořádanosti. Rovnoběžky, tvary, hrany, poloviny, viny... Stupně jako vývoj. Paradoxy blízkosti a vzdálenosti, pohybu a nehybnosti, klidu a neklidu. Estetika pravoúhlosti jako jediný možný koncept vnějšího vizuálního i vnitřního duševního světa. Pravoúhlé sny. Básně z let 2017 až 2019.
Sbírka se dá číst mnoha různými úhly pohledu. Od začátku do konce, od prostředka, od konce na začátek. Každá báseň je podnětná sama za sebe, zároveň všechno dohromady dává jednotící smysl. Motivy sbírky jsou aktuální, ale zároveň všechno plyne přirozeně: hledání vlastní identity, motiv feminity (mateřství, těhotenství), duševních problémů. Autorka se vyjadřuje jasně, stručně, ale zároveň i nápaditě. Je to sbírka, která na mě skutečně zapůsobila, dotkla se mě; vím, že se k ní budu v budoucnu vracet.
/Nejsme tu proto, abychom vydrželi, ale abychom drželi tvar./ (11°)
Bětka, spolužačka z bohemistiky, takže nejsem nestranej 😀 Celkove super, nektere básně převyšují jiné, rozhodně nadprůměr co se týče současné české poezie.
Krásná kniha. Jak mimořádně elegantním grafickým zpracováním, tak především famózními texty. Sevřené (což je přiléhavé, neboť i motiv sevřenosti je v básních častý) a intenzivní texty. Intimní, ale nevlezlé. Místo zbytečné sentimentality panuje pichlavá ironie. Bavila mě i nenadálá jazyková hravost („Bestie zmije, jedovatá geometrie.“, „Dnes oslovujeme, voláme: Matko! / Dnes oslavujeme, že nikdo nechybí.“) Pravý úhel nabízí nespočet možných obratů, které Luňáčková využívá („Co když ale stojím v pravé poledne na ideálním místě, pane doktore?“). Paradoxy a naivní držení se pravého úhlu jakožto jediného spravného úhlu pohledu perfektně zobrazují verše „Abych šla nahoru, musím se propadat, abych byla plná, musím se vyzvracet.“ Požadavky na dokonalost přicházejí jak z venčí, tak z nitra. Motivy prostoru, vzdálenosti, uzavřenosti a vyhraněnosti. Zajímavé jsou také časté „češtinářské“ motivy, kterým dodává kouzlo nová čeština. Toto je to pravé ořechové.
Na samotě není nic ušlechtilého, vysvětluji své imaginární kočce a vracím do lednice víno místo mlíka. Atmosférické vrstvy musí zůstat neporušené, abyste byla šťastná, vyplňuje mi doktor čas při čekání na výtah, exosféra – troposféra, venku se opírám o dopravní značku, abych se mohla nadechnout. Terapie se nezdaří, zdravím svou kočku, skloním se, pohladím sinusoidu, prohnutý hřbet, a jdu do lednice pro mlíko. (s. 33)