Nový autorův román přivádí čtenáře na Hlučínsko, do českopolského pohraničí. Odehrává se v blízké budoucnosti, kdy se z Evropské unie stává federace. Slévač Johan Kott a hornice Truda Lassová žijí v domcích pod landeckou skálou na periferii Ostravy. Šle, slévačské kalhoty a obnošená košile, to je Johan. Je šťastný, když si může vyjít na zahradu, kde v rybníku chová zlaté rybky a chladí pivo, které s Trudou popíjejí. Jejich pokojný život je však narušen stavbou lanovky, jež má spojovat bývalý průmyslový areál Dolních Vítkovic s vrchem Landek. Johanova dcera se po rozvodu vrací domů a častěji přijíždí také Trudin syn, jehož manželka, předsedkyně polské separatistické strany Liga Slezska, byla za záhadných okolností zavražděna. Rázovitý svět Hlučínska přibližuje i prajzský dialekt.
Nebudeme si klamať, príbeh Lanovky je priemerný a mohlo by sa zdať, že v podstate nudný. Tajomná vražda politickej líderky, balík peňazí, výstavba lanovky v jemne dystopickom českom kontexte, život mimo hlavného diania, v ústraní, malých domčekoch, v ktorých končí starý ostravský svet.
Čo prevažuje je tak charakterová kresba v ostravskom dialekte, z ktorej srší pestrosť či samotný v podstate banícky priestor, kde sa postavy pohybujú. Obyčajnosť každodennosti, chladené pivá, mŕtve rybičky v jazierkach, bavenie sa na priedomí domovov.
Zpočátku jsem netušila, co mohu od knihy čekat. A přiznám se, že se mi tato kniha zprvu nečetla nejlépe, hlavně pro to nářečí, kterým je to částečně vyprávěno. Kniha si mne ale nakonec získala, byť pomaleji a postupně. Jedná se o střípkovité vyprávění, v němž se některé věci dozvídáte jakoby náhodou mezi řádky. Kniha si tak vyžaduje určitou pozornost a trpělivost, která se ale nakonec vyplatí. Příběh je velmi zajímavou sondou do života několika postav a střetává se tu několik zajímavých protikladů. Na jedné straně stojí ti, co by rádi všechno zachovali při starém. A proti nim ti, co hledí kupředu a změn se nebojí. Jsou tu ti, kteří cítí potřebu se etnicky vymezovat, proti těm, co nevnímají svoji etnicitu jako něco zvláštního. Na jedné straně tu stojí postavy ambiciózní a dravé, jdoucí si bez skrupulí za svým. A proti nim tu vystupují lidé povahově jakoby slabí, se kterými se dá snadno manipulovat. A vzhledem k faktu, že tu významnou roli hraje politika a boj o moc, je to vlastně zajímavé sledovat, jak se kdo chová a co jsou někteří ochotni udělat pro to, aby dosáhli svého. A jako tenká nit se tu celým vyprávěním vine otázka, kdo a proč zabil jednu z postav. Tato linka, tmelící všechny střípky do jedné mozaiky, knize dodává určitý nádech detektivního příběhu, kdy čtenáře průběžně napadají různé teorie, kdo je vlastně pachatelem. (S tím, že ale čistokrevnou detektivku v této knize fakt nehledejte.) Tahle kniha asi nebude úplně pro každého. Jednak pro ten způsob vyprávění a jednak pro ta témata, která se tu řeší. A upřímně, do poloviny knihy jsem se také trochu bála, že asi nebudu úplně cílová skupina. Ale nakonec musím říct, že jsem ráda, že se mi kniha dostala do ruky. A že jsem si ji nakonec vcelku užila.
Vyblednute fotky su ale možna nejfajnějši. Člověk ma naděju, že dyž umře, tak tež enem tak vybledne. (71)
Lanovka nad Landekem je knihou dvou jazyků - spisovné češtiny a ostravského dialektu. Čichoň dokázal, že i z textu slyšíš pověstne kratke zobaky a rytmus řeči podporuje čtenáře v kladení slovního přízvuku na předposlední slabiku, i když si čte jen potichu. Stejně dvojaké jako jazyk v díle jsou i moje pocity z téhle útlé knihy - na jedné straně atraktivní a savá atmosféra klidného havířského (slévačského) důchodu pod důležitou slezskou horou, Landekem, na druhé straně nanicovatě povrchní linka politické mafie a zákulisních kapitalistických praktik posypaných nacionalistickými tendencemi v etnicky roztříštěném kraji. Některé myšlenky, obrazy a slovní obraty se vrací opakovaně a takřka beze změn, tak jako se nad hlavou znovu a znovu míhají ty stejné kabiny nové a jen těžko přijímané lanovky. Zatímco promluvy starého slévače vedené v ostravštině mají rytmus z hlediska formy i obsahu, politickomafiánská korupční intermezza ho zcela postrádají. Čtenáři nic nepomůže vytvořit si vztah k mladým postavám a jejich osudy jsou mu tak lhostejné, developerská zápletka působí jako horkou jehlou spíchnutá slátanina novinových titulků a televizních detektivek. Myslím, že podruhé už se Lanovkou nesvezu.
Moje první setkání s autorem a pravděpodobně i mé poslední.
V knize se prolínají 2 příběhové linie, ale obě mi přijdou poměrně povrchní. Nemyslím si ale, že by to bylo krátkým formátem knihy (srovnejme to například s obdobně dlouhou Příliš hlučnou samotou).
Zkrátka tahle kniha byla jedna z těch, které jsem sice přečetl, ale za půl roku už ani nebudu věděr, že jsem ji četl.
Komu by nebyl sympatický Johan s jeho rybníčkem plným lahváčů? Příběh je bohužel poněkud kostrbatý, ale v úvodu naznačená myšlenka, že člověk patří k nějakému místu a všechny ty roviny nad ním, jako národ, stát, EU a další jsou jen byrokratické, nikoliv přirozené kategorie/instituce, to se mi líbí. Jušiš!
I můj oblíbený Host se někdy utne. Tohle se mi prostě nelíbí. Možná kdo si chce počíst jaksik nařečně... Ale jinak sorry, pro mě škoda času. Kdybych měla autora hodnotit podle této jediné knihy, napadá mě cimrmanovské "Nepište mi a pokud možno nepište vůbec".
Velmi zvláštní počin. Jazyk se mi líbil hodně. Příběh byl spíše průměrný. A z postav mi vstávaly vlasy nudou na hlavě - moc jsem se o nich nedozvěděla. A kromě Johana a Trudy mě všechny něčím vytáčely.