O Miladě Horákové již bylo napsáno mnoho. O jejím životě a smrti, o monstrprocesu nesoucím její jméno, o propagandistické kampani, která ho provázela. Nezřídka v souvislosti s ní slýcháme známé slovní spojení „oběť vykonstruovaného politického procesu“, méně často však vysvětlení, co to vlastně znamená. Stala se tedy doktorka Horáková jen obětí účtování komunistů s potenciálními odpůrci a dřívějšími politickými oponenty, nebo skutečně proti komunistickému režimu vyvíjela nějakou činnost? „Nejsem bezradná a zoufalá – nehraji, je to ve mně tak klidné, poněvadž mám klid ve svém svědomí.“ I tato slova zaznívají ve známém posledním dopise, kterým se Milada Horáková loučila se svými blízkými. Při podrobnějším sledování jejích životních postojů pochopíme, že vystihují celé její působení a úsilí, které se snaží přiblížit tato kniha.
+ objektivní popis bez hysterie + jasné popisky u obrazové přílohy, takže vím, kdo je kdo + stručné medailonky v textu - vadí mi, když věta končí v půlce, následuje obrázková příloha a teprve pak věta končí - medailonky – i když předpokládám, že Zdeňka Patschová (*1905) a Václav Bouda (*1904) již nežijí, autor neuvádí datum úmrtí (s. 49, 94)
Bibliografie - Nechápu, jaký je rozdíl mezi „publikovanými prameny“ (s. 183) a „literaturou“ (s. 186).
s. 148 V celkovém kontextu jej pak lze vnímat především jako potvrzení přecházejícího působení Milady Horákové... přecházejícího?