What do you think?
Rate this book
Bhútán, má láska
Krajina a příroda vypadaly na internetu nedotčeně, průzračně, nádherně, mimo veškeré kategorie. Ihned jsem zatoužila ještě jednou, naposledy, překonat sebe sama, své strachy z létání, výšek, z neznámého, ze své kondice a věku – a jet. Napsala jsem do práce muži, který strachy jako já netrpí: Jedeme do Bhútánu! Jedeme? Napsal obratem: Jedeme! Číslo osm symbolizuje v asijské kultuře štěstí. Proto se nás v pondělí čtvrtého listopadu 2019 sešlo na letišti Václava Havla osm cyklistů. Že k sobě patříme, bylo jasné už na dálku. Prozradily nás obrovské krabice s koly, které jsme před sebou tlačili na vozíku… Putování po zemi hřmícího draka, hor, klášterů a všemocných penisů, cesta po království štěstí, jak se taky Bhútánu říká, začala. Ještě jsem nevěděla, že krajina a příroda, ale i lidé tam jsou opravdu mimo veškeré kategorie a že z toho bude láska na první pohled.
224 pages, Hardcover
First published January 1, 2020
2 people are currently reading
32 people want to read
Ratings & Reviews
Friends & Following
Create a free account to discover what your friends think of this book!
Community Reviews
Displaying 1 - 7 of 7 reviews
February 16, 2021
Velmi milá cestopisná kniha o zemi, o které jsem donedávna věděla hodně, ale vážně hodně málo. Snad jen to, kde leží, no a to je tak všechno (ach má maturito ze zeměpisu za 1, snad mi odpustíš).
Tenhle rok mě ale Bhútán provází už druhou knihou...že by nějaké volání? Kdo ví.
Když jsem si knížku Terezy Boučkové pořídila, vážně moc jsem se na ni těšila. Prahla jsem po tom dozvědět se o téhle vzdálené zemi tak moc, jako ten, kdo drží suchý únor po víně.
Kniha mě rozhodně nezklamala. Místy mě vážně pobavila, takřka na každé stránce jsem se dozvěděla něco šíleně fascinujícího a hlavně, má touha po tom do Bhútánu jet se prohloubila tak strašně moc, že mám chuť vyprdnout se na všechny cestovatelské plány (teď se mi Covid asi dost směje) a vydat se tam. Za přírodou, za kulturou, za horami, za buddhismem.
A pokud kniha dokáže přesvědčit mě, která před přečtením nevěděla jaké je hlavní město země, se do Bhútánu hned, až to půjde vydat, tak ji nelze hodnotit jinak, než pozitivně.
Tenhle rok mě ale Bhútán provází už druhou knihou...že by nějaké volání? Kdo ví.
Když jsem si knížku Terezy Boučkové pořídila, vážně moc jsem se na ni těšila. Prahla jsem po tom dozvědět se o téhle vzdálené zemi tak moc, jako ten, kdo drží suchý únor po víně.
Kniha mě rozhodně nezklamala. Místy mě vážně pobavila, takřka na každé stránce jsem se dozvěděla něco šíleně fascinujícího a hlavně, má touha po tom do Bhútánu jet se prohloubila tak strašně moc, že mám chuť vyprdnout se na všechny cestovatelské plány (teď se mi Covid asi dost směje) a vydat se tam. Za přírodou, za kulturou, za horami, za buddhismem.
A pokud kniha dokáže přesvědčit mě, která před přečtením nevěděla jaké je hlavní město země, se do Bhútánu hned, až to půjde vydat, tak ji nelze hodnotit jinak, než pozitivně.
March 23, 2021
Kniha tak emotivní, že i přítelkyně si stěžovala na moje neustálé vzdychání. Po dlouhé době také první kniha, kde jsem uvažoval od odložení, ale vydržel jsem! (Neptejte se)
Patříte-li mezi ty cestovatele, kteří ve vzdálených zemích zaslechnou češtinu a intuitivně se skrčí, zakryjí tvář a čekají co se stane dřív, než pozdraví, pak v této knize najdete obsáhlé zdůvodnění, proč je to fakt dobrej nápad.
Knihá má tři linky: cestopis, popis vztahu autorky a výlet do její duše. Přišlo mi, že jsem se ocitl v mysli puberťačky které se nějak podařilo dožít šedesátky bez přílišného ovlivnění světem. Věřím, že se najde čtenářstvo, které bude na zmínky o falusech a penisech reagovat s očekávaným "hihihi", ale u mě se to nějak nepotkalo. Puberťáky naopak může odradit neustálá zasněnost a touha po světě bez mobilů, které začíná odstavci jako je tento:
> Fakt je, že v tomhle království štěstí dýchá pro nás nepředstavitelnou pospolitostí. Lidé nejsou po práci zalezlí doma u televizí jako u nás. Pracují venku. Nebo jen tak lelkují. Zdálo se mi, že nespěchají. Ženy klábosí. Muží házejí šipky a stříli z luku. A děti nejsou přilepené u počítačů a mobilů, zatím. Fakt ale je, že dospělí, třeba prodjeci zeleniny u stánků podél silnic a dokonce i všichni mniši, které jsme viděli, neustále koukali do mobilu. Ano, i mniši v klášterech!
a pokračuje meditacemi ve stylu tohoto
> Vydrží jim (mnichům, moje pozn.) chuť studovat staré texty a žit v ústraní a ve skromnosti i do buoducna, když už jsou teď přilepeni k mobilu? Budou tak silní, že se vyhnou vlivům třeba indických telenovel, nebo se jim nevyhnou, ale nenechají se těmi sladkobolnými kýči ve svém odříkavém mnišském životě zviklat? Budou chtít vstávat ve čtyři a modlit se? A pak studovat deset hodin denně a mezitím se zase modilit a studovat a chodit spát v deset večer, když už teď se někteří v kláštěře nudí? Dá se takový způsob života udržet i v době internetu a otvírání se světu?
Podobný přístup se pak přelévá do autorčiných reflexí o tom, kdo jsme "my". To je většinou myšleno jako "My, Češi":
> Davy lidí z okolí i z aut a autobusů, které ke klášteru přijely a všechny cesty ucpaly, kam až oko dohlédlo, vcházely branou a všechny cesty ucpaly, kam až oko dohlédlo, vcházely branou do kláštera. My s nimi. A hned se ukázalo, jaký je rozdíl mezi námi, Čechy, kteří všechno nějak očuráme, a Bhútánci, kteří to v povaze nemají.
> My jsme totiž do areálu kláštera prošli, aniž bychom zaplatili vstupné; v bráně byla tlačenice a nikdo po nás nic nechtěl. Neměli jsme potřebu to nějak řešit, ale Wangčuk tu potřebu měl. Všem nám šel zpětně koupit lístek, jeden za pět set ngulturmů (samozřejmě jsme mu ho zaplatili) a ty lístky nám pak rozdal, i když jsme je už nepotřebovali. Peníze za ně se vybírají právě proto, aby se jimi platila opatření na ochranu vzácných ježábů černokrkrých! Hmmm. Hezká lekce z poctivosti. Zastyděla jsem se.
Opravdu? Protože z mojí zkušenosti, pokud někdo prochází skutečnou sebereflexí, tak nemá tendenci svoje chyby omlouvat národní povahou. Musím přiznat, že jsem se místy jako český čtenář cítil poněkud uražen.
I když parta poctivě slaví výročí Sametové revoluce a konce nesvobody, konzervatismus z autorky čiší. Krom starých dobrých časů bez obrazovek mě taktéž zaujal autorky přístup k autoritativním režimům:
> Tahle země, král, parlament, mniši si umí ohlídat své hodnoty. Neprodává se teď na úkor budoucnosti. Má štěstí, že lidi tu zůstávají skromní, nechtějí o moc víc, než mají, podřizují se nařízením i zákazům asi docela bezbolestně, zatím. A bojí se hněvu bohů.
Tento rozpor se line celou knihou, ať už díky rozvinuté kognitivní dizonanci a nebo neskonalé naivitě. Autorka se totiž rozhodla ignorovat drobný detail bhútánského turismu. Všichni turisti musí mít pevný a dopředu schválený itinerář a přiřazeného průvodce, který je provádí po částech, kam se turisté mohou podívat. To působí autorčino nadšení z autentického Bhútánu do poněkud specifického světla. Řekl bych, že nějak podobně musely působit zápisky z cest britské aristokracie, která se vydala na výlety po koloniích.
Kniha se taktéž nijak nezmiňuje, že byl Bhútán až do roku 2008 absolutistickou monarchií (a v zásadě diktaturou), která v devadesátkách pár set lidí s jižanské minority zabila, pár tisíc zavřela a na sto tisíc vyhnala.
Nicméně od té doby je to království štěstí. Nejspíš taky proto, že král je hezký, což je zmíněno pouze několikrát.
Linka cyklovýletní sleduje turistickou skupinu. Ta se vyznačuje zejména stížnostmi: na kopce, na to že je poslední ("vdova"), na kvalitu ubytování a na čistotu prostěradel. Zatímco autorky sestra si při nespokojenosti zajde udělat bugr na recepti, ona raději trpí! Tento popis na celou stránku nešlo číst jinak, než hlasem tety Kateřiny.
Autorka nemá příliš schopnost skloubit lineární vyprávění s historkami, takže první polovina knihy je prošpikována odkazy typu "a to mi připomíná tenhle zážitek, ale to předbíháme". Podobně se parta v knize často směje společné zábavě, která ovšem není popsána. Až jsem místy podezříval autorku z úmyslného používání metody Twilight: vytvoř tak nevýraznou postavu, aby se do ní každý zvládnul projektovat.
Těmto projekcím má nejspíš příspět pravidelné stěhování na bolesti nohou a problémy s toaletou. Jako člověk co chodí na treky vím, že po pár dnech mimo civilizaci se značná část konverzací smrskne na jídlo, pití a záchod, nicméně číst o tom je výrazně méně zábavné, než to zažívat. Fotky (kterých je hodně) nejsou špatné, akorát místy grafikovi ujela kalibrace, takže zejména fotky krajinek bývají zastřené.
Zajímavé jsou ovšem popisy vztahů ve skupině. Posuďte sami popis spolucestujících:
> Jirka s Gábinou si spolu zamilovaně vrkali a jak zájezd gradoval, tak i pospávali, a tak nikdy neslyšeli pokyny a vysvětlivky, které nám říkal anglicky Wangčuk a Jirka je překládal do češtiny. Nikdy nic nevěděli. Kam se jde, kde co je, co máme nebo nesmíme dělat (v klášterech je to docela důležité vědět), v kolik je kde sraz (ještě důležitější) a tak.
> Ani jeden z nich přitom nemluvil anglicky, fakt ani slovo! tedy se nikoho kromě nás nemohli na nic zeptat. Gábina navíc chodila i jezdila na kole v minisukni (má pěkné nohy), a to někdy způsobovalo Wangčukovi téměř mdloby. Ne že by byl tak prudérní, ale třeba když chtěla v mnisukni vystoupit z auta na parkovišti před královským palácem Taščiho Dzong v Thimpu a zahalit se do dlouhé sukně až tam. Ale to předbíhám...
Podobně probíhá i třetí linka, vztah autorky s jejím mužem Jirkou.
Na počátku se při balení kol "zvládli nepohádat". Později jí kolo "nepodal naschvál". Pro všechny ostatní by se roztrhal, ale ona je jediná na světě, na kterou je "nesmlouvavě tvrdý". Ovšem pozor, všechno je to takový ten humor zkušených manželů:
> A co ty, Terko? Zeptala se Rita. Vyprávěla jsem, že jsme v létě s Jirkou slavili třicáté čtvrté výročí svatby a ten den Jirka stále veseleji a stále hlasitěji volal do davu — na naše výročí se ženil sestřin syn, takže nás bylo hodně—, že třicet čtyři let stačilo! Třicet čtyři let a dost! Halekal, a moc ho to bavilo.
> Všichni jsme se smáli, v létě i teď, v restauraci hotelu. Dodala jsem, že Jirka je vtipný a chytrý muž a že je nesmírně hodný a laskavý a pro všechny okolo by se obětoval do roztrhání těla. A já jsem jediná, jediná na světě, na koho je tvrdý. Nesmlouvavě tvrdý.
Manželští poradci zaplesají. Věřím, že se v tom hodně lidí najde; sám jsem ostatně se ve vztazích do podobné fáze dostal. A při čtení této knihy jsem si o něco víc uvědomil, jak jsem rád, že jsem v té fázi nesetrval.
Za co tedy jednu hvězdičku? Protože Bhútán! Za vším tím popisem si člověk dokáže představit skutečný potenciál toho místa a skutečně mě to navnadilo na to se tam někdy vydat.
Každá kniha má své publikum. Pokud vám citace výše přijdou vtipné a nebo oduševnělé, knihu mohu zcela určitě darovat, napište mi do pošty.
Chvíli jsem přemýšlel, proč byla kniha takovým utrpením v porovnání s nedávno přečtenými Bránami Skeldalu. Tam je taky pubertální humor, "in your face" sex a blbé narážky. Není to jenom mužský hrdina okukující ženský vs ženská vypravěčka okukující chlapy? Fakt myslím, že ne. Jindra Rohlík totiž sebe ani hrdiny nebere vážně, utahuje si z nich a koneckonců, postavil fiktivní hrdiny do fiktivního království. Tereza Boučková vypadá, že to vážně myslí. A i když její příběh je z fiktivního království štěstí, používání reálných jmen, reálných zemí a používání slova cestopis v inzerci jej staví do jiného světla.
Pro mě to byl poučný výlet mimo moji bublinu. Podobně jako výlety do turistických hotelů je ale v nejbliží dekádě opakovat nebudu.
Patříte-li mezi ty cestovatele, kteří ve vzdálených zemích zaslechnou češtinu a intuitivně se skrčí, zakryjí tvář a čekají co se stane dřív, než pozdraví, pak v této knize najdete obsáhlé zdůvodnění, proč je to fakt dobrej nápad.
Knihá má tři linky: cestopis, popis vztahu autorky a výlet do její duše. Přišlo mi, že jsem se ocitl v mysli puberťačky které se nějak podařilo dožít šedesátky bez přílišného ovlivnění světem. Věřím, že se najde čtenářstvo, které bude na zmínky o falusech a penisech reagovat s očekávaným "hihihi", ale u mě se to nějak nepotkalo. Puberťáky naopak může odradit neustálá zasněnost a touha po světě bez mobilů, které začíná odstavci jako je tento:
> Fakt je, že v tomhle království štěstí dýchá pro nás nepředstavitelnou pospolitostí. Lidé nejsou po práci zalezlí doma u televizí jako u nás. Pracují venku. Nebo jen tak lelkují. Zdálo se mi, že nespěchají. Ženy klábosí. Muží házejí šipky a stříli z luku. A děti nejsou přilepené u počítačů a mobilů, zatím. Fakt ale je, že dospělí, třeba prodjeci zeleniny u stánků podél silnic a dokonce i všichni mniši, které jsme viděli, neustále koukali do mobilu. Ano, i mniši v klášterech!
a pokračuje meditacemi ve stylu tohoto
> Vydrží jim (mnichům, moje pozn.) chuť studovat staré texty a žit v ústraní a ve skromnosti i do buoducna, když už jsou teď přilepeni k mobilu? Budou tak silní, že se vyhnou vlivům třeba indických telenovel, nebo se jim nevyhnou, ale nenechají se těmi sladkobolnými kýči ve svém odříkavém mnišském životě zviklat? Budou chtít vstávat ve čtyři a modlit se? A pak studovat deset hodin denně a mezitím se zase modilit a studovat a chodit spát v deset večer, když už teď se někteří v kláštěře nudí? Dá se takový způsob života udržet i v době internetu a otvírání se světu?
Podobný přístup se pak přelévá do autorčiných reflexí o tom, kdo jsme "my". To je většinou myšleno jako "My, Češi":
> Davy lidí z okolí i z aut a autobusů, které ke klášteru přijely a všechny cesty ucpaly, kam až oko dohlédlo, vcházely branou a všechny cesty ucpaly, kam až oko dohlédlo, vcházely branou do kláštera. My s nimi. A hned se ukázalo, jaký je rozdíl mezi námi, Čechy, kteří všechno nějak očuráme, a Bhútánci, kteří to v povaze nemají.
> My jsme totiž do areálu kláštera prošli, aniž bychom zaplatili vstupné; v bráně byla tlačenice a nikdo po nás nic nechtěl. Neměli jsme potřebu to nějak řešit, ale Wangčuk tu potřebu měl. Všem nám šel zpětně koupit lístek, jeden za pět set ngulturmů (samozřejmě jsme mu ho zaplatili) a ty lístky nám pak rozdal, i když jsme je už nepotřebovali. Peníze za ně se vybírají právě proto, aby se jimi platila opatření na ochranu vzácných ježábů černokrkrých! Hmmm. Hezká lekce z poctivosti. Zastyděla jsem se.
Opravdu? Protože z mojí zkušenosti, pokud někdo prochází skutečnou sebereflexí, tak nemá tendenci svoje chyby omlouvat národní povahou. Musím přiznat, že jsem se místy jako český čtenář cítil poněkud uražen.
I když parta poctivě slaví výročí Sametové revoluce a konce nesvobody, konzervatismus z autorky čiší. Krom starých dobrých časů bez obrazovek mě taktéž zaujal autorky přístup k autoritativním režimům:
> Tahle země, král, parlament, mniši si umí ohlídat své hodnoty. Neprodává se teď na úkor budoucnosti. Má štěstí, že lidi tu zůstávají skromní, nechtějí o moc víc, než mají, podřizují se nařízením i zákazům asi docela bezbolestně, zatím. A bojí se hněvu bohů.
Tento rozpor se line celou knihou, ať už díky rozvinuté kognitivní dizonanci a nebo neskonalé naivitě. Autorka se totiž rozhodla ignorovat drobný detail bhútánského turismu. Všichni turisti musí mít pevný a dopředu schválený itinerář a přiřazeného průvodce, který je provádí po částech, kam se turisté mohou podívat. To působí autorčino nadšení z autentického Bhútánu do poněkud specifického světla. Řekl bych, že nějak podobně musely působit zápisky z cest britské aristokracie, která se vydala na výlety po koloniích.
Kniha se taktéž nijak nezmiňuje, že byl Bhútán až do roku 2008 absolutistickou monarchií (a v zásadě diktaturou), která v devadesátkách pár set lidí s jižanské minority zabila, pár tisíc zavřela a na sto tisíc vyhnala.
Nicméně od té doby je to království štěstí. Nejspíš taky proto, že král je hezký, což je zmíněno pouze několikrát.
Linka cyklovýletní sleduje turistickou skupinu. Ta se vyznačuje zejména stížnostmi: na kopce, na to že je poslední ("vdova"), na kvalitu ubytování a na čistotu prostěradel. Zatímco autorky sestra si při nespokojenosti zajde udělat bugr na recepti, ona raději trpí! Tento popis na celou stránku nešlo číst jinak, než hlasem tety Kateřiny.
Autorka nemá příliš schopnost skloubit lineární vyprávění s historkami, takže první polovina knihy je prošpikována odkazy typu "a to mi připomíná tenhle zážitek, ale to předbíháme". Podobně se parta v knize často směje společné zábavě, která ovšem není popsána. Až jsem místy podezříval autorku z úmyslného používání metody Twilight: vytvoř tak nevýraznou postavu, aby se do ní každý zvládnul projektovat.
Těmto projekcím má nejspíš příspět pravidelné stěhování na bolesti nohou a problémy s toaletou. Jako člověk co chodí na treky vím, že po pár dnech mimo civilizaci se značná část konverzací smrskne na jídlo, pití a záchod, nicméně číst o tom je výrazně méně zábavné, než to zažívat. Fotky (kterých je hodně) nejsou špatné, akorát místy grafikovi ujela kalibrace, takže zejména fotky krajinek bývají zastřené.
Zajímavé jsou ovšem popisy vztahů ve skupině. Posuďte sami popis spolucestujících:
> Jirka s Gábinou si spolu zamilovaně vrkali a jak zájezd gradoval, tak i pospávali, a tak nikdy neslyšeli pokyny a vysvětlivky, které nám říkal anglicky Wangčuk a Jirka je překládal do češtiny. Nikdy nic nevěděli. Kam se jde, kde co je, co máme nebo nesmíme dělat (v klášterech je to docela důležité vědět), v kolik je kde sraz (ještě důležitější) a tak.
> Ani jeden z nich přitom nemluvil anglicky, fakt ani slovo! tedy se nikoho kromě nás nemohli na nic zeptat. Gábina navíc chodila i jezdila na kole v minisukni (má pěkné nohy), a to někdy způsobovalo Wangčukovi téměř mdloby. Ne že by byl tak prudérní, ale třeba když chtěla v mnisukni vystoupit z auta na parkovišti před královským palácem Taščiho Dzong v Thimpu a zahalit se do dlouhé sukně až tam. Ale to předbíhám...
Podobně probíhá i třetí linka, vztah autorky s jejím mužem Jirkou.
Na počátku se při balení kol "zvládli nepohádat". Později jí kolo "nepodal naschvál". Pro všechny ostatní by se roztrhal, ale ona je jediná na světě, na kterou je "nesmlouvavě tvrdý". Ovšem pozor, všechno je to takový ten humor zkušených manželů:
> A co ty, Terko? Zeptala se Rita. Vyprávěla jsem, že jsme v létě s Jirkou slavili třicáté čtvrté výročí svatby a ten den Jirka stále veseleji a stále hlasitěji volal do davu — na naše výročí se ženil sestřin syn, takže nás bylo hodně—, že třicet čtyři let stačilo! Třicet čtyři let a dost! Halekal, a moc ho to bavilo.
> Všichni jsme se smáli, v létě i teď, v restauraci hotelu. Dodala jsem, že Jirka je vtipný a chytrý muž a že je nesmírně hodný a laskavý a pro všechny okolo by se obětoval do roztrhání těla. A já jsem jediná, jediná na světě, na koho je tvrdý. Nesmlouvavě tvrdý.
Manželští poradci zaplesají. Věřím, že se v tom hodně lidí najde; sám jsem ostatně se ve vztazích do podobné fáze dostal. A při čtení této knihy jsem si o něco víc uvědomil, jak jsem rád, že jsem v té fázi nesetrval.
Za co tedy jednu hvězdičku? Protože Bhútán! Za vším tím popisem si člověk dokáže představit skutečný potenciál toho místa a skutečně mě to navnadilo na to se tam někdy vydat.
Každá kniha má své publikum. Pokud vám citace výše přijdou vtipné a nebo oduševnělé, knihu mohu zcela určitě darovat, napište mi do pošty.
Chvíli jsem přemýšlel, proč byla kniha takovým utrpením v porovnání s nedávno přečtenými Bránami Skeldalu. Tam je taky pubertální humor, "in your face" sex a blbé narážky. Není to jenom mužský hrdina okukující ženský vs ženská vypravěčka okukující chlapy? Fakt myslím, že ne. Jindra Rohlík totiž sebe ani hrdiny nebere vážně, utahuje si z nich a koneckonců, postavil fiktivní hrdiny do fiktivního království. Tereza Boučková vypadá, že to vážně myslí. A i když její příběh je z fiktivního království štěstí, používání reálných jmen, reálných zemí a používání slova cestopis v inzerci jej staví do jiného světla.
Pro mě to byl poučný výlet mimo moji bublinu. Podobně jako výlety do turistických hotelů je ale v nejbliží dekádě opakovat nebudu.
November 9, 2021
S tímto jsem se bohužel nepotkala. Předalo mi to pár faktických informací, ale mrzí mě, že jsem zvolila tuto cestu, abych se je dozvěděla. Všechno, co bylo mimo fakta, mě otravovalo/rušilo/nebavilo/nezajímalo.
February 27, 2025
Zajimave cteni, mam moc rada cestopisy 🙂. Vubec mi nevadilo, ze to byl zajezd s cestovkou a to ze to bylo na kolech, byl nakonec taky zajimavy uhel pohledu. Ale knizka by mohla mit o 50 stran min, kdo kdy kam dojel prvni a kdo s kym chodil jak curat me moc nebralo 🙄.
December 6, 2021
Milé nenáročné čtení, přečteno během dvou víkendových večerů.
July 30, 2022
Určitě zajímavá kniha o málo známé zemi kdesi v dáli… Bhútánu…
Na knížku jsem se těšila, ale nějak mě nenadchla…
Docela mi tam chyběla ta úsměvná část, co je teď v jiných cestopisných knihách…
Na knížku jsem se těšila, ale nějak mě nenadchla…
Docela mi tam chyběla ta úsměvná část, co je teď v jiných cestopisných knihách…
July 6, 2024
Milý cestopis. Rychle se čte a má krásné fotky. Knihou se prolíná humor, který není úplně můj šálek a občas pro mě byl rušivý. Čtyři hvězdičky nedávám ani tolik za kvalitu textu a zpracování, jako spíš za pocit, který mi cestopis předal. Cítím intenzivní touhu do Bhútánu jet a jsem ráda, že díky knize jsem tuhle zemi objevila.
Displaying 1 - 7 of 7 reviews