What do you think?
Rate this book
Obudzę się na Shibui
Dziewczyna o imieniu Jana – najpierw nastolatka, a potem studentka – kocha się platonicznie w aktorach Kurosawy, czyta Murakamiego i powoli uzależnia się od Japonii. Niestety, podróż szesnastolatki do Tokio i wypowiedziane lekkomyślnie życzenie ("Chcę tu zostać, nie chcę wracać do Czech") stają się początkiem jej uwięzienia w tokijskiej dzielnicy – Shibuya. Wydaje się, że z labiryntu zdarzeń, kultury i języka nie ma wyjścia.
Obudzę się na Shibui to także historia nieco już starszej Jany, studentki japonistyki, która natrafia w uczelnianej bibliotece na tekst Kawashity, zapomnianego pisarza epoki Taishō, i krok po kroku odkrywa tragiczne losy autora, a my poznajemy jego dzieło sprzed stu lat.
Powieść Anny Cimy skomponowana jest jako splot trzech linii narracyjnych: opowieści o uwięzionej licealistce, przypadku literackiego śledztwa oraz tekstów Kawashity tłumaczonych przez Janę i jej przyjaciela. Wszystkie trzy wątki łączą się ze sobą i uzupełniają w intrygujący sposób, każdy z nich musi zostać dopowiedziany, aby pozostałe nabrały sensu.
Obudzę się na Shibui to świetnie opowiedziana fabuła, rozgrywająca się równolegle w Japonii i w Pradze, napisana kilkoma językami: rozpoczyna się od nieporadnych zapisków nastolatki, a kończy stylizowaną na japońską powieścią sprzed wieku.
To debiut Anny Cimy, za który otrzymała w 2019 roku trzy najważniejsze czeskie nagrody literackie: Magnesia Litera w kategorii Odkrycie roku, Nagrodę Jiříego Ortena przyznawaną autorom do trzydziestego roku życia oraz Nagrodę Česká kniha.
Obudzę się na Shibui to także historia nieco już starszej Jany, studentki japonistyki, która natrafia w uczelnianej bibliotece na tekst Kawashity, zapomnianego pisarza epoki Taishō, i krok po kroku odkrywa tragiczne losy autora, a my poznajemy jego dzieło sprzed stu lat.
Powieść Anny Cimy skomponowana jest jako splot trzech linii narracyjnych: opowieści o uwięzionej licealistce, przypadku literackiego śledztwa oraz tekstów Kawashity tłumaczonych przez Janę i jej przyjaciela. Wszystkie trzy wątki łączą się ze sobą i uzupełniają w intrygujący sposób, każdy z nich musi zostać dopowiedziany, aby pozostałe nabrały sensu.
Obudzę się na Shibui to świetnie opowiedziana fabuła, rozgrywająca się równolegle w Japonii i w Pradze, napisana kilkoma językami: rozpoczyna się od nieporadnych zapisków nastolatki, a kończy stylizowaną na japońską powieścią sprzed wieku.
To debiut Anny Cimy, za który otrzymała w 2019 roku trzy najważniejsze czeskie nagrody literackie: Magnesia Litera w kategorii Odkrycie roku, Nagrodę Jiříego Ortena przyznawaną autorom do trzydziestego roku życia oraz Nagrodę Česká kniha.
336 pages, Paperback
First published August 15, 2018
94 people are currently reading
1829 people want to read
About the author
Anna Cima
18 books101 followersAnna Cima se narodila v roce 1991 v Praze, vystudovala obor japonská studia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V současnosti žije v Japonsku, kde se zabývá studiem poválečné japonské literatury. Kromě psaní se věnuje kresbě a hudbě. Román Probudím se na Šibuji je její prvotina.
Ratings & Reviews
Friends & Following
Create a free account to discover what your friends think of this book!
Community Reviews
Displaying 1 - 30 of 353 reviews
August 27, 2018
Každý mladý český debut zaslouží náležitou pozornost, protože jsem měl dlouho pocit, že česká literatura uvízla na mrtvém bodě. Buď se autoři, o kterých vůbec stojí za to mluvit, věnovali minulosti, a nebo byly jejich knihy skvělé po formální stránce, ale tak nějak to nemělo příběh, myšlenku. Anna Cima napsala knihu, která má všechno, co má dobrá kniha mít. Téměř všechno.
Probudím se na Šibuji má od začátku pověst literární senzace. Do nebes knihu vynášejí respektovaní kritici i běžní čtenáři. Není snadné těmto hlasům nepodlehnout – o to důležitější je ale udržet si odstup.
To, co knihu drží vysoko nad průměrem běžné české produkce, je magický realismus. Jeho prvky jsou navíc v knize přítomny v míře, která z knihy nedělá snový výlet do dalekých světů, jak jsem viděl třeba u Ajvaze (jeho Druhé město jsem nebyl schopen dočíst).
Vyprávění má dvě časové roviny, které mají společný jeden pilíř. A tím je tajemný, téměř zapomenutý spisovatel Kawašita Kijomaru. Studentka japanologie Jana najde jeho povídku Rozdvojení a ta ji naprosto uhrane. Rozhodne se, že tomuto autorovi zasvětí svůj doktorát, ale nemůže o něm téměř nic najít. A pak zjistí, že existuje ještě jeden text – povídka Milenci. Povede se jí objednat v originále a rozhodne se, že ji přeloží. Věří, že bude blíž autorovi a že se jí povede sehnat dost materiálu. Není to snadné a tak se obrátí na Viktora Klímu, se kterým to je ze začátku dost těžké, ale jeho pomoc opravdu potřebuje. V druhé rovině příběhu sledujeme Janu o sedm let mladší, jak bloudí v tokijské čtvrti Šibuja a nemůže najít cestu ven. Jak je možné, že kdykoliv se dostane na hranici Šibuje, znovu se objeví u slavné sochy Hačikó? Vypadá to, že i v této časové rovině hraje román neznámého Kawašity důležitou roli.
Mnoho detailů příběhu jsem vám zatajil, protože právě objevování těchto detailů se ukázalo být jako to nejlepší z celé knihy. Anna Cima si dala hodně záležet na tom, aby vybalancovala humor, napětí, tajemství i určitou edukaci své knihy. Takto originální příběh se u nás dlouho neobjevil. Ta kniha je velmi bohatá. Bohatá na jazyk, který autorka používá citlivě a poutavě a také na dobrý a silný příběh, který zároveň nevypadá jako opsaný odjinud. Rafinovaně do něj zaplétá znalosti o japonské kultuře, která tu nepůsobí jako karikatura nebo barvotiskové klišé.
Velkou hodnotou knihy jsou postavy. Ať už ty hlavní nebo ty vedlejší – všechny jsou napsané tak, aby měly v příběhu své patřičné místo. Příběh má jednu odbočku – Janinu kamarádku Kristýnu, která vypráví příběh své rodiny. S tím hlavním příběhem to nemá nic společného, ale bráním se označit to za vatu. Autorka, prostřednictvím Kristýny a jejího příběhu, ukazuje, kam až může vést přehnaná víra.
Ta kniha je skutečně velmi povedená a na konci tohoto mého textu rozhodně bude silné doporučení, abyste ji do ruky vzali i vy. K tomu, aby byla kniha dokonalá podle mého soudu chybělo málo. Především v závěru jsem měl pocit, že autorka nevěděla, jak příběh uzavřít, a tak zvolila málo uvěřitelné zkratky. Postavy mají nějakou hypotézu, ale nevíme, proč je napadla, jak se k ní došly. Působí to, jako kdyby Anna Cima potřebovala nějak případ vyřešit a moc si s tím nevěděla rady. Kniha si rozhodně zasloužila promyšlenější závěr a propracovanější pointu.
A někdo si měl také v závěrečném (velmi užitečném, mimochodem) slovníčku všimnout, že Kóbó Abe nezemřel v roce 1933, ale 1993.
Nic z toho ale nemůže zastřít skutečnost, že Probudím se na Šibuji je mimořádný počin, který si pověst literární senzace opravdu zaslouží. Je to přiměřeně vtipné, přiměřeně fantastické a dostatečně čtivé. Není to kniha, kterou byste označili za oddychovou literaturu, ale také to není nic těžkého, čeho byste se měli bát. U knihy jsem strávil velmi příjemné chvíle a pevně věřím, že Anna Cima, která žije v Japonsku a studuje poválečnou japonskou literaturu nás zase něčím překvapí.
Probudím se na Šibuji má od začátku pověst literární senzace. Do nebes knihu vynášejí respektovaní kritici i běžní čtenáři. Není snadné těmto hlasům nepodlehnout – o to důležitější je ale udržet si odstup.
To, co knihu drží vysoko nad průměrem běžné české produkce, je magický realismus. Jeho prvky jsou navíc v knize přítomny v míře, která z knihy nedělá snový výlet do dalekých světů, jak jsem viděl třeba u Ajvaze (jeho Druhé město jsem nebyl schopen dočíst).
Vyprávění má dvě časové roviny, které mají společný jeden pilíř. A tím je tajemný, téměř zapomenutý spisovatel Kawašita Kijomaru. Studentka japanologie Jana najde jeho povídku Rozdvojení a ta ji naprosto uhrane. Rozhodne se, že tomuto autorovi zasvětí svůj doktorát, ale nemůže o něm téměř nic najít. A pak zjistí, že existuje ještě jeden text – povídka Milenci. Povede se jí objednat v originále a rozhodne se, že ji přeloží. Věří, že bude blíž autorovi a že se jí povede sehnat dost materiálu. Není to snadné a tak se obrátí na Viktora Klímu, se kterým to je ze začátku dost těžké, ale jeho pomoc opravdu potřebuje. V druhé rovině příběhu sledujeme Janu o sedm let mladší, jak bloudí v tokijské čtvrti Šibuja a nemůže najít cestu ven. Jak je možné, že kdykoliv se dostane na hranici Šibuje, znovu se objeví u slavné sochy Hačikó? Vypadá to, že i v této časové rovině hraje román neznámého Kawašity důležitou roli.
Mnoho detailů příběhu jsem vám zatajil, protože právě objevování těchto detailů se ukázalo být jako to nejlepší z celé knihy. Anna Cima si dala hodně záležet na tom, aby vybalancovala humor, napětí, tajemství i určitou edukaci své knihy. Takto originální příběh se u nás dlouho neobjevil. Ta kniha je velmi bohatá. Bohatá na jazyk, který autorka používá citlivě a poutavě a také na dobrý a silný příběh, který zároveň nevypadá jako opsaný odjinud. Rafinovaně do něj zaplétá znalosti o japonské kultuře, která tu nepůsobí jako karikatura nebo barvotiskové klišé.
Velkou hodnotou knihy jsou postavy. Ať už ty hlavní nebo ty vedlejší – všechny jsou napsané tak, aby měly v příběhu své patřičné místo. Příběh má jednu odbočku – Janinu kamarádku Kristýnu, která vypráví příběh své rodiny. S tím hlavním příběhem to nemá nic společného, ale bráním se označit to za vatu. Autorka, prostřednictvím Kristýny a jejího příběhu, ukazuje, kam až může vést přehnaná víra.
Ta kniha je skutečně velmi povedená a na konci tohoto mého textu rozhodně bude silné doporučení, abyste ji do ruky vzali i vy. K tomu, aby byla kniha dokonalá podle mého soudu chybělo málo. Především v závěru jsem měl pocit, že autorka nevěděla, jak příběh uzavřít, a tak zvolila málo uvěřitelné zkratky. Postavy mají nějakou hypotézu, ale nevíme, proč je napadla, jak se k ní došly. Působí to, jako kdyby Anna Cima potřebovala nějak případ vyřešit a moc si s tím nevěděla rady. Kniha si rozhodně zasloužila promyšlenější závěr a propracovanější pointu.
A někdo si měl také v závěrečném (velmi užitečném, mimochodem) slovníčku všimnout, že Kóbó Abe nezemřel v roce 1933, ale 1993.
Nic z toho ale nemůže zastřít skutečnost, že Probudím se na Šibuji je mimořádný počin, který si pověst literární senzace opravdu zaslouží. Je to přiměřeně vtipné, přiměřeně fantastické a dostatečně čtivé. Není to kniha, kterou byste označili za oddychovou literaturu, ale také to není nic těžkého, čeho byste se měli bát. U knihy jsem strávil velmi příjemné chvíle a pevně věřím, že Anna Cima, která žije v Japonsku a studuje poválečnou japonskou literaturu nás zase něčím překvapí.
November 16, 2023
Bardzo dobra książka, jednak czuję duży niedosyt, jeśli chodzi o zakończenie.
October 19, 2025
Byl to tichej dialog (s knihou) , kterýmu nemohl rozumět nikdo cizí.
Autorka má nápady, styl, rozumí jazyku/jazykům a předně má co říci. Je to natolik dobré, místy svébytné, narativně hravé, magicko-realistické a vyzrálé, že to není třeba omlouvat „jako na debut a nízký věk dobré“. Ovšem i pokud byste netušili, že se jedná o prvotinu, tak by vás to nejspíše napadlo. Protože to v mnoha ohledech trpí typickými neduhy debutů čili ne každý nápad je adekvátně dotáhnutý, je a není to s autobiografickými prvky, kdy „základ“ tvoří to, co autorka dobře zná, struktura tu a tam hapruje a je z toho cítit onen průvodní debutantský znak (ne)vědomky píšu jako autoři, kteří mě ovlivňovali (za mě jakožto běžného čtenáře to působí vyloženě „murakamovsky“). Což nejsou nutně výtky.
Nejproblematičtější je téma „rozpolcení“ mezi každodenní vysokoškolskou rutinu v Praze a „Na Hromnice o den více“ realitu na Šibuji. Ta druhá je trestuhodně na druhé koleji. Zároveň platí, že na alternativní realitu je to příliš hrrr a s příliš velkými skoky v uvažování i chování hrdinky, na snovou realitu to zase postrádá útržkovitou specifičnost snové (ne)logiky a na podobenství je to zase až moc přímočaré. Navíc se v ní porušují vlastní pravidla; nejprve na ní ostatní reagují, ale neregistrují její přítomnost, když si to však děj žádá, tak je rázem duch, kterého ani dotyční nevidí.
A byť jde tematicky o stěžejní část knihy, tak to působí, že by se to bez těch pasáží snad i obešlo. Ona i meta linie povídky Milenci je až příliš samostatně stojící než aby působila jako nedílná součást děje. Nejde o to, že by se ty jednotlivé linie neprotnuly, ale o to že se protnou přesně tím způsobem, který čekáte. Je to příliš na sílu, není to důmyslné, zasloužené a (ne)konec je také na pováženou. Za mě je to nedotažené i jazykově, kdy pasáže Jany jsou psány hovorově, ale ne zcela… Viz výše; „kterýmu nemohl“ mi prostě neštymuje, to už spíše „kterýmu nemoch“ a takto je to věta za větou.
Vyloženě nadbytečné jsou pak ilustrace. Ne že by byly ohyzdné, ale text samotný nijak neobohacují. Nepotěší ani práce korektora; tolik překlepů, zdvojených slov i faktických chyb (úmrtí jednoho autora netrefili o bratru šest dekád) se u publikace podobného rázu často nevidí.
Je to dobré, je to nedotažené a přesto to plně obstojí samo o sobě a nikoli pouze jako dílo autorky, která je nadějným příslibem do budoucna.
PS I: Paseka touto publikací pravděpodobně cílí na lidi bez knihovny, jinak nevím, jak někoho napadne použít tak otřesný paformát, který nezaložíte prostě nikam. Na marketingovou první dobrou „aby to zaujalo v knihkupectví“ asi dobré, ale praktičnost nula nula nic.
Autorka má nápady, styl, rozumí jazyku/jazykům a předně má co říci. Je to natolik dobré, místy svébytné, narativně hravé, magicko-realistické a vyzrálé, že to není třeba omlouvat „jako na debut a nízký věk dobré“. Ovšem i pokud byste netušili, že se jedná o prvotinu, tak by vás to nejspíše napadlo. Protože to v mnoha ohledech trpí typickými neduhy debutů čili ne každý nápad je adekvátně dotáhnutý, je a není to s autobiografickými prvky, kdy „základ“ tvoří to, co autorka dobře zná, struktura tu a tam hapruje a je z toho cítit onen průvodní debutantský znak (ne)vědomky píšu jako autoři, kteří mě ovlivňovali (za mě jakožto běžného čtenáře to působí vyloženě „murakamovsky“). Což nejsou nutně výtky.
Nejproblematičtější je téma „rozpolcení“ mezi každodenní vysokoškolskou rutinu v Praze a „Na Hromnice o den více“ realitu na Šibuji. Ta druhá je trestuhodně na druhé koleji. Zároveň platí, že na alternativní realitu je to příliš hrrr a s příliš velkými skoky v uvažování i chování hrdinky, na snovou realitu to zase postrádá útržkovitou specifičnost snové (ne)logiky a na podobenství je to zase až moc přímočaré. Navíc se v ní porušují vlastní pravidla; nejprve na ní ostatní reagují, ale neregistrují její přítomnost, když si to však děj žádá, tak je rázem duch, kterého ani dotyční nevidí.
A byť jde tematicky o stěžejní část knihy, tak to působí, že by se to bez těch pasáží snad i obešlo. Ona i meta linie povídky Milenci je až příliš samostatně stojící než aby působila jako nedílná součást děje. Nejde o to, že by se ty jednotlivé linie neprotnuly, ale o to že se protnou přesně tím způsobem, který čekáte. Je to příliš na sílu, není to důmyslné, zasloužené a (ne)konec je také na pováženou. Za mě je to nedotažené i jazykově, kdy pasáže Jany jsou psány hovorově, ale ne zcela… Viz výše; „kterýmu nemohl“ mi prostě neštymuje, to už spíše „kterýmu nemoch“ a takto je to věta za větou.
Vyloženě nadbytečné jsou pak ilustrace. Ne že by byly ohyzdné, ale text samotný nijak neobohacují. Nepotěší ani práce korektora; tolik překlepů, zdvojených slov i faktických chyb (úmrtí jednoho autora netrefili o bratru šest dekád) se u publikace podobného rázu často nevidí.
Je to dobré, je to nedotažené a přesto to plně obstojí samo o sobě a nikoli pouze jako dílo autorky, která je nadějným příslibem do budoucna.
PS I: Paseka touto publikací pravděpodobně cílí na lidi bez knihovny, jinak nevím, jak někoho napadne použít tak otřesný paformát, který nezaložíte prostě nikam. Na marketingovou první dobrou „aby to zaujalo v knihkupectví“ asi dobré, ale praktičnost nula nula nic.
October 21, 2019
Tuším, že většině čtenářů hlavní hrdinka Jana (kterou jsem si automaticky spojila s postavou autorky) příšerně leze na nervy. Za její protivné intelektuální snobství jí člověk tu drobnou nepříjemnost s rozdvojením skoro přeje. A co, rozdvojení! Přála bych jí, aby musela povinně číst něco jako Viewegha, Deník Dity P nebo deník Aha! a v televizi se nuceně dívat (podobně jako Alex v Mechanickém pomeranči) na Výměnu manželek, Prostřeno, Kobru 11 a fotbalovou ligu. A aby v noci šlápla na lego. Tak.
Autorka si snad přála Janu vylíčit právě takhle - jako holku, která na střední škole nezapadala mezi spolužáky a místo marné snahy se s nimi víc sblížit, se vědomě rozhodne propast mezi sebou a vrstevníky ještě prohloubit, tím, že se bude co nejvíc intelektuálně odlišovat. Třeba tím, že se bude (tak aby si toho všimli spolužáci i učitelé) o přestávkách místo tradičního sdružování po chodbách a stání fronty na záchod učit japonsky. Japonsky! To jim to všem natře! To budou všichni čumět, jak je jiná a jak je chytrá!
O sedm let později je vysokoškolačka Jana o něco sympatičtější než Jana ze střední. Nemá takovou potřebu se intelektuálně odlišit, ale na druhou stranu zase místo "Haruki Murakami" říká "Muráč". (Nebo něco na ten způsob.) Nevěřím, že to takhle někdo doopravdy říká.
Vyprávění plyne dobře, úryvky ze starých japonských povídek od tajemného autora fungují výborně, čtenář si na (trochu zbytečně upjatou a hysterickou) Janu zvykne a je upřímně zvědavý, jak dopadne její love story se starším spolužákem, co se stane s jejím duchovním já, které se potuluje po Tokiu, a jestli se dokáže vrátit zpátky domů k opravdické, hmotné Janě z masa a kostí. Příběh napínavě vygraduje, už už se schyluje k nějakému závěru... A v tu chvíli skončí, jako když utne. Nedozvíme se nic z toho, na co jsme tak dlouho napjatě čekali.
Milovníci otevřených závěrů a vlastních výkladů významů knihy jásají, Rézina naštvaně knihu zavírá a posílá ji dál.
Autorka si snad přála Janu vylíčit právě takhle - jako holku, která na střední škole nezapadala mezi spolužáky a místo marné snahy se s nimi víc sblížit, se vědomě rozhodne propast mezi sebou a vrstevníky ještě prohloubit, tím, že se bude co nejvíc intelektuálně odlišovat. Třeba tím, že se bude (tak aby si toho všimli spolužáci i učitelé) o přestávkách místo tradičního sdružování po chodbách a stání fronty na záchod učit japonsky. Japonsky! To jim to všem natře! To budou všichni čumět, jak je jiná a jak je chytrá!
O sedm let později je vysokoškolačka Jana o něco sympatičtější než Jana ze střední. Nemá takovou potřebu se intelektuálně odlišit, ale na druhou stranu zase místo "Haruki Murakami" říká "Muráč". (Nebo něco na ten způsob.) Nevěřím, že to takhle někdo doopravdy říká.
Vyprávění plyne dobře, úryvky ze starých japonských povídek od tajemného autora fungují výborně, čtenář si na (trochu zbytečně upjatou a hysterickou) Janu zvykne a je upřímně zvědavý, jak dopadne její love story se starším spolužákem, co se stane s jejím duchovním já, které se potuluje po Tokiu, a jestli se dokáže vrátit zpátky domů k opravdické, hmotné Janě z masa a kostí. Příběh napínavě vygraduje, už už se schyluje k nějakému závěru... A v tu chvíli skončí, jako když utne. Nedozvíme se nic z toho, na co jsme tak dlouho napjatě čekali.
Milovníci otevřených závěrů a vlastních výkladů významů knihy jásají, Rézina naštvaně knihu zavírá a posílá ji dál.
July 12, 2019
No ty brďo!
Tak tohle jsem fakt nečekala.
V momentě, kdy kniha vyšla, a byla ouplně všude, se mi do ní vůbec nechtělo. Český autory nečtu, novinky a bestsellery taky ne, knih z Paseky se tak trochu bojím, a když něco čtou všichni intoši v okolí, tak očekávám, že to na mě asi bude trochu moc. No jenže teď se ta knížka tak nějak znovu probudila, otravovala mě na "Goodreads tajmlajně" a v Kosmasu měli e-knihu za 99,- Kč.
Bylo rozhodnuto.
Prvních 20 % jsem byla lehce rozpačitá. Neuměla jsem se začíst, autorku jsem asi nechápala a potvrzovala si tak, že jsem prostě na tyhle typy knížek tupá. Přesně o 5 dní později jsem pročetla skoro celou pracovní dobu (#sorryjako), vůbec se nemohla na nic soustředit, nepustila čtečku z ruky a až u poslední poznámky se znovu nadechla. To bylo tak, TAK!, skvělý!
Nic jsem od toho nečekala. Myslím, že jsem si ani nečetla anotaci. A teď jsem fakt nadšená. Nebudu zbytečně psát o čem kniha je - to si můžete dohledat - ale řeknu vám, že si ji prostě musíte přečíst.
Nic jinýho vám prostě nezbyde. Tak jako mně.
Ale litovat nebudete. Tak jako já.
Tak tohle jsem fakt nečekala.
V momentě, kdy kniha vyšla, a byla ouplně všude, se mi do ní vůbec nechtělo. Český autory nečtu, novinky a bestsellery taky ne, knih z Paseky se tak trochu bojím, a když něco čtou všichni intoši v okolí, tak očekávám, že to na mě asi bude trochu moc. No jenže teď se ta knížka tak nějak znovu probudila, otravovala mě na "Goodreads tajmlajně" a v Kosmasu měli e-knihu za 99,- Kč.
Bylo rozhodnuto.
Prvních 20 % jsem byla lehce rozpačitá. Neuměla jsem se začíst, autorku jsem asi nechápala a potvrzovala si tak, že jsem prostě na tyhle typy knížek tupá. Přesně o 5 dní později jsem pročetla skoro celou pracovní dobu (#sorryjako), vůbec se nemohla na nic soustředit, nepustila čtečku z ruky a až u poslední poznámky se znovu nadechla. To bylo tak, TAK!, skvělý!
Nic jsem od toho nečekala. Myslím, že jsem si ani nečetla anotaci. A teď jsem fakt nadšená. Nebudu zbytečně psát o čem kniha je - to si můžete dohledat - ale řeknu vám, že si ji prostě musíte přečíst.
Nic jinýho vám prostě nezbyde. Tak jako mně.
Ale litovat nebudete. Tak jako já.
January 17, 2025
Upd: Через декілька тижнів після прочитання сіла писати відгук у свій читацький щоденник і зрозуміла, що мало що вже про книгу пам'ятаю. Тому знімаю одну зірку. В моменті книга дуже сподобалась, але швидко вивітрилась з пам'яті.
Не очікувано, але мені дуже сподобалось. Написано легко, нестандартний сюжет (такий собі магічний реалізм), гумор, багато японських, чеських особливостей буденного життя. Прочитала мало не на одному подиху, так мене ця книга захопила! І тут дуже реалістично описано Японію та японців. І не дарма, авторка також є перекладачкою з японської і добре знається на культурі цієї країни.
Не очікувано, але мені дуже сподобалось. Написано легко, нестандартний сюжет (такий собі магічний реалізм), гумор, багато японських, чеських особливостей буденного життя. Прочитала мало не на одному подиху, так мене ця книга захопила! І тут дуже реалістично описано Японію та японців. І не дарма, авторка також є перекладачкою з японської і добре знається на культурі цієї країни.
April 22, 2019
Současná česká literatura je tak trochu zahleděná do sebe. Buď zkoumá hluboká niterná traumata, nebo se ohlíží do historie. Prvotina Anny Cimy mezi tím působí jako zjevení, namísto obracení se do sebe se jde ven, na druhou stranu zeměkoule, do Japonska. Přiznávám, že mě asijské kultury moc neberou, na kontě mám tak akorát čtyři romány od Murakamiho a Death Note. Probudím se na Šibuji jsem tedy zprvu vůbec číst nechtěla, když ale jeden nadšený ohlas střídal druhý, nakonec jsem podlehla – a jsem za to ráda. Zápletka do jisté míry připomíná třeba romány pro mládež: dvě linie, které se později propojí, holka a kluk spolu po něčem pátrají, trocha toho milostného napětí... Tohle srovnání ovšem rozhodně nemyslím ve zlém, spíš si říkám, že to má podíl na úspěchu; zápletka i syžet mnohem přístupnější než nejrůznější literární pokusy. Zároveň je to celé říznuté magickým realismem a trochu i akademičnem. Je to vážně čtivý, svěží text, k čemuž přispívá i hodně jazyk, kterým je kniha napsána (taková ta echt obecná čeština, tedy nikoli hovorová, jak bývá v souvislosti s knihou zmiňováno). Jsem vážně zvědavá, co autorka napíše dál. Bude to něco dalšího o Japonsku? Dá se z toho tématu vytěžit ještě něco, co bude mezi čtenáři takto rezonovat? Jsem vážně zvědavá, jak se s tím Anna Cima popasuje, a rozhodně se ráda nechám příjemně překvapit.
October 19, 2023
Fakt mě to hrozně mile překvapilo! Tak dobře napsanou knihu už jsem dlouho nečetla - autorce bych s navijákem zbaštila asi skoro cokoli. A přitom je mi Japonsko dost fuk 😅
4,5/5*
4,5/5*
October 15, 2020
"Nórdica publica la primera novela de Anna Cima, obra con la que la autora sorprendió en República Checa con el premio al Libro del año y el premio a Mejor primera novela.
En Me desperté en Shibuya conoceremos a Jana, una adolescente curiosa y apasionada por la literatura japonesa que consigue entrar en la facultad de japonología y escribir una tesis sobre literatura policiaca japonesa. Es precisamente con esta estructura de resolución de misterio como la autora nos va guiando por la trama del libro donde se entrecruzan tres líneas temporales; la historia de Kawashita, un autor de principios de siglo del que Jana está traduciendo uno de sus cuentos ayudada por Klíma, la de la propia Jana y la de la “idea” de Jana, que queda atrapada en Tokio, un fantasma curiosos y observador.
Tanto el personaje de la joven como los de sus amigos, la chelista Kristýna, el fotógrafo Akira o el propio Klíma, respiran pasión por descubrir, por aprender. Se afanan en la búsqueda de una inspiración que puede aparecer en la imagen fotografiada de una ventana o en un cuento japonés. Son jóvenes, se enamoran, tiene conflictos con sus padres y profesores. Una novela muy ágil y fresca que nos retrotrae a las sensaciones adolescentes al tiempo que nos regala pinceladas sobre cultura japonesa a través de los ojos de una joven de la que quedaremos prendados." Begoña Minguito
En Me desperté en Shibuya conoceremos a Jana, una adolescente curiosa y apasionada por la literatura japonesa que consigue entrar en la facultad de japonología y escribir una tesis sobre literatura policiaca japonesa. Es precisamente con esta estructura de resolución de misterio como la autora nos va guiando por la trama del libro donde se entrecruzan tres líneas temporales; la historia de Kawashita, un autor de principios de siglo del que Jana está traduciendo uno de sus cuentos ayudada por Klíma, la de la propia Jana y la de la “idea” de Jana, que queda atrapada en Tokio, un fantasma curiosos y observador.
Tanto el personaje de la joven como los de sus amigos, la chelista Kristýna, el fotógrafo Akira o el propio Klíma, respiran pasión por descubrir, por aprender. Se afanan en la búsqueda de una inspiración que puede aparecer en la imagen fotografiada de una ventana o en un cuento japonés. Son jóvenes, se enamoran, tiene conflictos con sus padres y profesores. Una novela muy ágil y fresca que nos retrotrae a las sensaciones adolescentes al tiempo que nos regala pinceladas sobre cultura japonesa a través de los ojos de una joven de la que quedaremos prendados." Begoña Minguito
August 29, 2018
Neuvěřitelně povedená prvotina mladé české autorky. Můžu jen doporučit.
September 11, 2018
Moc dobré, svěží vítr v proudu současné české literatury, jen ten prudký konec byl naprd. Nejednou "Doslov" a šlus. Doufám, že nás brzo čeká další nálož od téhle rozhodně zajímavé mladé autorky!
November 13, 2020
Rozhlasová hra v podaní čítania na pokračovanie od
ČRo Vltava, zhltnutá za 3 dni :)
Děj románu japanoložky Anny Cimy (1991) Probudím se na Šibuji se odehrává ve dvou vyprávěcích pásmech. První, realistické, vypráví příběh studentky japanologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy Jany Kupkové, přičemž ve zkratce je prezentováno i Janino dětství, představena její rodina a kamarádky. Jana na brigádě v knihovně náhodou objeví povídku jí dosud neznámého japonského autora, která ji mimořádně zaujme. S překvapením pak shledává, že o Kijomaru Kawašitovi není možné zjistit téměř nic podstatného, že i nejpodrobnější slovník japonské literatury obsahuje jen velmi strohé heslo. Jana se odhodlaně pouští do pátrání, které přesáhne rámec pouhé literatury a zasáhne výrazně do života nejen Jany, ale i řady dalších postav.
Navíc toto pátrání propojí realistické vyprávění s pásmem druhým, které lze do značné míry označit jako fantaskní: i v něm vystupuje Jana Kupková, avšak ve své sedmnáctileté podobě, v době, kdy se jí podařilo dostat se s kamarádkou do vysněného Japonska. Tehdy se jí tam zalíbilo natolik, že zatoužila zůstat tam, nevracet se vůbec domů. A její sedmnáctiletá podoba tak v Japonsku skutečně zůstala – jako Janina zhmotněná myšlenka. Je však uvězněna v tokijské čtvrti Šibuja, jejíž hranice nemůže překročit, a samozřejmě touží po vysvobození z této situace.
I v tomto sehrává rozhodující roli veškeré dění spjaté se spisovatelem Kawašitou, všechny příběhy a postavy s ním související – především doktorand japanologie Viktor Klíma, který v Praze Janě pomáhá s překladem Kawašitova románu a postupně se stává její velkou láskou. Klíma posléze získá stipendium na studium na tokijské univerzitě a v Tokiu se setká s druhou podobou Jany, kterou vidí pouze on. Na velmi dobrodružné práci směřující k propojení obou Jan má veliký podíl a zásluhu...
Ja mám celkom rada takéto divné knihy (viď Pěna dní, čokoľvek od Pasi Ilmari Jääskeläinen a kopec ďalších možností) :) Ale po poriadku, kniha je nahrávkou
Českého rozhlasu, v ktorej hviezdi Barbora Goldmannová ako Jana. Uznávam, že výber dobrého rozprávača má veľa dôležitých faktorov a tu to vyšlo. Barbora je presvedčivá Jana či už má 24 alebo len 17, dokázala jej vdýchnuť život aj uveriteľnosť. A zároveň vďaka knižnej predlohe to aj stálo zato. Čiže match made in heaven...
Keď som začala počúvať nebola som si istá, či toto bude pravé orechové, ale postupne som sa viac a viac bavila tým ako sa jednotlivé roviny prelínajú a prepájajú, splietajú a rozplietajú... ako vlastne jedna bez druhej nemajú zmysel. Výborne je, že autorka pri každej zmene z jednej na druhú Janu, hneď upozorní (opisom mesta, oslovením, atď., že teraz hovorí tá druhá) a mne osobne to pomáhalo sa orientovať. Tiež sa mi páčilo, ako udalosti v jednej realite ovplyvňujú tú druhú a kde sa to odrazí späť. Jednoznačne príjemná prvotina a som zvedavá na ďalšie.
Hviezdička dole je len preto, že kapitol je len 15 a kľudne mohlo byť aj 20, či 25...autorka sa dobre vyhrala s textom aj postavami a mohla pridať :)
Prvá veta:
Posledná veta:
Goodreads Challenge 2020: 71. kniha
ČRo Vltava, zhltnutá za 3 dni :)
Děj románu japanoložky Anny Cimy (1991) Probudím se na Šibuji se odehrává ve dvou vyprávěcích pásmech. První, realistické, vypráví příběh studentky japanologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy Jany Kupkové, přičemž ve zkratce je prezentováno i Janino dětství, představena její rodina a kamarádky. Jana na brigádě v knihovně náhodou objeví povídku jí dosud neznámého japonského autora, která ji mimořádně zaujme. S překvapením pak shledává, že o Kijomaru Kawašitovi není možné zjistit téměř nic podstatného, že i nejpodrobnější slovník japonské literatury obsahuje jen velmi strohé heslo. Jana se odhodlaně pouští do pátrání, které přesáhne rámec pouhé literatury a zasáhne výrazně do života nejen Jany, ale i řady dalších postav.
Navíc toto pátrání propojí realistické vyprávění s pásmem druhým, které lze do značné míry označit jako fantaskní: i v něm vystupuje Jana Kupková, avšak ve své sedmnáctileté podobě, v době, kdy se jí podařilo dostat se s kamarádkou do vysněného Japonska. Tehdy se jí tam zalíbilo natolik, že zatoužila zůstat tam, nevracet se vůbec domů. A její sedmnáctiletá podoba tak v Japonsku skutečně zůstala – jako Janina zhmotněná myšlenka. Je však uvězněna v tokijské čtvrti Šibuja, jejíž hranice nemůže překročit, a samozřejmě touží po vysvobození z této situace.
I v tomto sehrává rozhodující roli veškeré dění spjaté se spisovatelem Kawašitou, všechny příběhy a postavy s ním související – především doktorand japanologie Viktor Klíma, který v Praze Janě pomáhá s překladem Kawašitova románu a postupně se stává její velkou láskou. Klíma posléze získá stipendium na studium na tokijské univerzitě a v Tokiu se setká s druhou podobou Jany, kterou vidí pouze on. Na velmi dobrodružné práci směřující k propojení obou Jan má veliký podíl a zásluhu...
Ja mám celkom rada takéto divné knihy (viď Pěna dní, čokoľvek od Pasi Ilmari Jääskeläinen a kopec ďalších možností) :) Ale po poriadku, kniha je nahrávkou
Českého rozhlasu, v ktorej hviezdi Barbora Goldmannová ako Jana. Uznávam, že výber dobrého rozprávača má veľa dôležitých faktorov a tu to vyšlo. Barbora je presvedčivá Jana či už má 24 alebo len 17, dokázala jej vdýchnuť život aj uveriteľnosť. A zároveň vďaka knižnej predlohe to aj stálo zato. Čiže match made in heaven...
Keď som začala počúvať nebola som si istá, či toto bude pravé orechové, ale postupne som sa viac a viac bavila tým ako sa jednotlivé roviny prelínajú a prepájajú, splietajú a rozplietajú... ako vlastne jedna bez druhej nemajú zmysel. Výborne je, že autorka pri každej zmene z jednej na druhú Janu, hneď upozorní (opisom mesta, oslovením, atď., že teraz hovorí tá druhá) a mne osobne to pomáhalo sa orientovať. Tiež sa mi páčilo, ako udalosti v jednej realite ovplyvňujú tú druhú a kde sa to odrazí späť. Jednoznačne príjemná prvotina a som zvedavá na ďalšie.
Hviezdička dole je len preto, že kapitol je len 15 a kľudne mohlo byť aj 20, či 25...autorka sa dobre vyhrala s textom aj postavami a mohla pridať :)
Prvá veta:
Posledná veta:
Goodreads Challenge 2020: 71. kniha
November 1, 2019
Abych se nemohl odtrhnout od nejaky knihy a cetl dlouho do noci, to se mi stalo naposledy snad pred 15 lety s 5. dilem Harry Pottera.
Debut ceske japanolozky jsem nejdriv ukusoval po 20-30 strankach za den cestou do prace, ale nekde okolo poloviny jsem uz nebyl schopen knihu odlozit a musel sem ji dorazit do konce.
Pribeh se z pocatku odehrava ve dvou linich. V te prvni sledujeme studentku japanologie Janu, ktera usiluje o stipendium v Japonsku a mori se s prekladem povidky zapomenuteho autora. Druha linie sleduje o 7 let mladsi Janu, resp. jeji zhmotnenou myslenku, ktera je zacyklena ve ctvrti Sibuja, odkud se snazi dostat zpatky domu. Pozdeji se pridava jeste treti "pribeh", a to v podobe prekladu zminene povidky "Milenci".
Zacatek se nese v pozvolnejsim tempu, ale jakmile se vsechny tri pribehy zacnou propletat, tak pribeh zaradi vyssi rychlostni stupen a je to vazne paradni jizda s prvkama magickeho realismu, ktere oceni kazdej fanousek Murakamiho.
Je vtipny, ze s hlavni hrdinkou mame nekolik spolecnejch veci, vcetne toho, ze nas k "Japonsku" dostal Murakamiho After Dark a k samotny knize pak jeji obalka. Zaroven by me zajimalo, jak moc je kniha autobiograficka.
Debut ceske japanolozky jsem nejdriv ukusoval po 20-30 strankach za den cestou do prace, ale nekde okolo poloviny jsem uz nebyl schopen knihu odlozit a musel sem ji dorazit do konce.
Pribeh se z pocatku odehrava ve dvou linich. V te prvni sledujeme studentku japanologie Janu, ktera usiluje o stipendium v Japonsku a mori se s prekladem povidky zapomenuteho autora. Druha linie sleduje o 7 let mladsi Janu, resp. jeji zhmotnenou myslenku, ktera je zacyklena ve ctvrti Sibuja, odkud se snazi dostat zpatky domu. Pozdeji se pridava jeste treti "pribeh", a to v podobe prekladu zminene povidky "Milenci".
Zacatek se nese v pozvolnejsim tempu, ale jakmile se vsechny tri pribehy zacnou propletat, tak pribeh zaradi vyssi rychlostni stupen a je to vazne paradni jizda s prvkama magickeho realismu, ktere oceni kazdej fanousek Murakamiho.
Je vtipny, ze s hlavni hrdinkou mame nekolik spolecnejch veci, vcetne toho, ze nas k "Japonsku" dostal Murakamiho After Dark a k samotny knize pak jeji obalka. Zaroven by me zajimalo, jak moc je kniha autobiograficka.
August 24, 2018
Krásný debut. Probudím se na Šibuji je čtivě napsaný román, který pohladí po duši. Autorka od začátku rozehrává několik linek a vy prostě potřebujete vědět všechno o každé z nich. Hodně silná je tu odlišná kultura Japonska, jeho historie, písmo, japonská literatura - to mě moc bavilo a rozhodně se po japonských autorech podívám víc. Na druhé straně je tu Praha a prostředí české vysoké školy - s hlavní hrdinkou mě bavilo pátrat a spolu s ní i "překládat" povídku Milenci, která byla nesmírně poetická. To vše je završené uzavřením hlavní hrdinky Jany v magickém kruhu na Šibuji a motivem rozdvojení. Za mě má knížka ve srovnání se zbytkem rychlejší konec, který ale pro mě naprosto napravily poslední věty.
January 26, 2022
Едно от най-страхотните ми литературни преживявания напоследък. Непринуденото повествование води по доста сложен и заплетен сюжет, който ти се иска да разплетеш колкото се може по-скоро. Всичко това, подплатено с доза хумор, малко мистерия и съвременна японска култура.
Книгата си е и пътеводител в Японската литература - аз дори си направих списък със задължителни четива от японски автори.
Анна Цима е страхотна и се надявам да имам шанса да прочета още нещо от нея.
Струва си да се отбележи и великолепния превод на Анджелина Пенчева и чудесните илюстрации на Омана Кацарска. Както винаги, Ерго са се постарали да произведат едно чудесно книжно тяло, чийто страници да разгръща човек с истинско удоволствие.
Книгата си е и пътеводител в Японската литература - аз дори си направих списък със задължителни четива от японски автори.
Анна Цима е страхотна и се надявам да имам шанса да прочета още нещо от нея.
Струва си да се отбележи и великолепния превод на Анджелина Пенчева и чудесните илюстрации на Омана Кацарска. Както винаги, Ерго са се постарали да произведат едно чудесно книжно тяло, чийто страници да разгръща човек с истинско удоволствие.
March 26, 2019
Keď po zotmení zostanete v nejakej budove a vystúpite zo šera pod žlté svetlo zabudnutej žiarovky, obzrite sa, či neuvidíte nejakú skrinku. Na prvý pohľad sa bude zdať zamknutá, ale ak sa posnažíte, podarí sa vám ju otvoriť a možno v nej bude táto kniha. Chvíľu sa zostanete túlať po tmavých chodbách, ale už nebudete sami, a s tým niekým môžete trebárs lúštiť starý príbeh napísaný japonskými znakmi a skôr, ako svitne ráno, vás to vypľuje pri soche Hačikó v Tokijskej štvrti Šibuja, potom ešte len budete zisťovať, kto vlastne ste a ak sa vám to podarí, všetko do seba zapadne ako prsty zamilovaných: Japoncov, Čechov alebo skrátka ľudí v ich vyššej forme, čiže čitateľov...
March 18, 2022
Interesantno je da je jedna tridesetogodišnja Čehinja uspela da napiše knjigu koja je objedinila tematiku koju možemo pronaći u filmovima Makota Shinkaia sa osećajem čitanja Murakamijevih romana. Ana Cima me je oduševila svojim *debitantnskim* romanom i nadam se da će se i u svojim sledećim delima zadržati na tlu Japana, jer nikada nisam čitao nekog evropskog pisca koji je tako savršeno uspeo da iznese esenciju te zemlje na papiru.
October 30, 2020
Počúvala som audio-verziu Rozhlasu Vltava. Knižka bola nahovorená naozaj výborne. Celé je to parádny úlet a verím, že nesadne každému, ale mne sa takéto mystery záležitosti v japonskom štýle páčia a zožrala som to autorke aj s navijákom :)
August 20, 2018
Tak tohle bylo hodně dobrý!
February 21, 2021
Es un libro de cocción lenta, pero muy sabroso al paladar. Para degustar despacio.
February 12, 2023
Příjemná a čtivá knížka, kterou minimálně od poloviny nechcete odložit. Cima výborně využívá typické prvky japonské literatury pro svůj vlastní román – ať už jde o magický realismus nebo zapomenuté/ztracené postavy, které jsou pro ostatní neviditelné, ale také autobiografické prvky, které postupně odhalujete víc a víc, až vám nakonec dojde ta krásná souhra mezi
Zároveň tyhle podobnosti vtipně glosuje:
Celá Kawašitova povídka Milenci je samozřejmě nádherná a úplně nejvíc jsem si oblíbila pasáž, kde popisuje Kijoko, která se narodila během velkého požáru, který zachvátil město Kawagoe:
Že je to prvotina jde poznat na různých místech, nejvíc ale na dialozích.
Technická poznámka: Ve vydání, které mám doma je na můj vkus až příliš překlepů a chyb.
Zároveň tyhle podobnosti vtipně glosuje:
„Po vzoru Murakamiho i moje postavy rozmlouvaly s kočkama, záhadně mizely a objevovaly se ve snech, bezcílně bloudily městem a pronášely věty typu: Byla úplně obyčejná, ani nevím, proč jsem se do ní zamiloval, a už vůbec nevím, proč vám to vyprávím, neboť je to ve skutečnosti nepodstatné."
Celá Kawašitova povídka Milenci je samozřejmě nádherná a úplně nejvíc jsem si oblíbila pasáž, kde popisuje Kijoko, která se narodila během velkého požáru, který zachvátil město Kawagoe:
„Narodila se jako přání na záchranu, když bylo lidem nejhůře. Jako kapka naděje. Proto ji pojmenovali Voda. Ale brzy začala být Voda lidem na obtíž. Byla nestálá, mihotala se a všem připomínala požár, kvůli kterému ji přivolali. Tak ji odsunuli za město, kde o samotě píše kouzla a ve volných chvílích se přátelí s vodníky. Mají k sobě totiž blízko. Voda a vodníci.
Voda není uvnitř zlá, ale je velmi nešťastná. Toužila by se vrátit do města, ale lidé ji tam nechtějí. Bojí se povodní. Lidé se stále něčeho bojí. Bojí se ohně, bojí se vody, bojí se větru i sesuvu půdy. Lide se dokonce bojí lidí. Toho, co si lidé myslí, toho, co lidé říkají, i toho, co se může zrodit z lidských přání. Ale ze všeho nejvíc se bojí kouzel."
Že je to prvotina jde poznat na různých místech, nejvíc ale na dialozích.
Technická poznámka: Ve vydání, které mám doma je na můj vkus až příliš překlepů a chyb.
May 17, 2023
Túto knihu som objavila náhodou a som za ňu vďačná, pretože mi opäť poskytla náhľad do skvelej, kreatívnej českej literatúry písanej ženami.
Nie som veľmi oboznámená s japonskou literatúrou či kultúrou, no čítala som knihu Žena z dún od spisovateľa Kóbó Abe a mám za sebou polovicu filmov zo štúdia Ghibli a pár anime seriálov a hier. Na japonskej tvorbe ma vždy zaujmú príbehy a spôsob, akým sú vyrozprávané. Náležite som si teda užila aj túto knihu, ktorá sa odohrávala v dvoch dejových líniách. V jednej vidíme 24-ročnú Janu, ako píše diplomovku a praje si ísť na doktorandské skúmať celkom neznámeho spisovateľa Kijomarua Kawašitu. Dostane sa k jeho poviedke Milenci a začne ju prekladať, aby sa o ňom dozvedela viac. Sledujeme teda príbeh v príbehu, z ktorého jeden je čisto a autenticky japonský a krásne symbolický ako vedia byť diela od japonských umelcov. V druhej máme 17-ročnú Janu, ktorá sa ako myšlienka zasekla na Šibuji pri soche psa Hačikó. Svoje dni trávi učením sa japončiny a sledovaním ostatných okolo nej, no ako sa dostať von?
Príbeh skáče z jednej Jany na druhú, prelína sa, hrá sa spolu a čítanie to bolo pre mňa ozaj záživné. Odporúčam všetkým, čo sa chcú ponoriť do japonskej literatúry, no možno nevedia, kde začať; milovníkom jazyka, prekladov a kníh; obdivovateľom magického realizmu a trochu fantastična; tým, ktorí majú záujem objaviť ešte možno neobjavenú českú spisovateľku, čo naozaj stojí za prečítanie.
Nie som veľmi oboznámená s japonskou literatúrou či kultúrou, no čítala som knihu Žena z dún od spisovateľa Kóbó Abe a mám za sebou polovicu filmov zo štúdia Ghibli a pár anime seriálov a hier. Na japonskej tvorbe ma vždy zaujmú príbehy a spôsob, akým sú vyrozprávané. Náležite som si teda užila aj túto knihu, ktorá sa odohrávala v dvoch dejových líniách. V jednej vidíme 24-ročnú Janu, ako píše diplomovku a praje si ísť na doktorandské skúmať celkom neznámeho spisovateľa Kijomarua Kawašitu. Dostane sa k jeho poviedke Milenci a začne ju prekladať, aby sa o ňom dozvedela viac. Sledujeme teda príbeh v príbehu, z ktorého jeden je čisto a autenticky japonský a krásne symbolický ako vedia byť diela od japonských umelcov. V druhej máme 17-ročnú Janu, ktorá sa ako myšlienka zasekla na Šibuji pri soche psa Hačikó. Svoje dni trávi učením sa japončiny a sledovaním ostatných okolo nej, no ako sa dostať von?
Príbeh skáče z jednej Jany na druhú, prelína sa, hrá sa spolu a čítanie to bolo pre mňa ozaj záživné. Odporúčam všetkým, čo sa chcú ponoriť do japonskej literatúry, no možno nevedia, kde začať; milovníkom jazyka, prekladov a kníh; obdivovateľom magického realizmu a trochu fantastična; tým, ktorí majú záujem objaviť ešte možno neobjavenú českú spisovateľku, čo naozaj stojí za prečítanie.
February 24, 2019
Moc mě to mrzí. Je to český román, o kterém se mluví jako o fantastickém debutu. Taky prý má nadchnout fanoušky Murakamiho (✔) a magického realismu (✔).
Nenadchl. Je to trochu tuctovka, neumí pracovat s jazykem a postavy, ač jsou většinou sympatické, se místy najednou chovají jako kokoti. Plus pár nelogických okamžiků, které se žánrem omluvit nedají.
Pokud chcete opravdu dobrý příběh nekoho, koho ostatní nevidí, dejte si Paměti imaginárního kamaráda. To je boží.
Nenadchl. Je to trochu tuctovka, neumí pracovat s jazykem a postavy, ač jsou většinou sympatické, se místy najednou chovají jako kokoti. Plus pár nelogických okamžiků, které se žánrem omluvit nedají.
Pokud chcete opravdu dobrý příběh nekoho, koho ostatní nevidí, dejte si Paměti imaginárního kamaráda. To je boží.
November 30, 2018
Hrozně mi prvních sto stran vadila hlavní postava - mladá nezralá holka, co se opájí tím, jak je chytrá a díky studiu japanologie jiná než ostatní. Naštěstí se to pozděj utlumilo a knížka začala být fakt zábavná, než se to najednou trochu divně utlo - otočila jsem list, čekala poslední kapitolu a on najednou byl konec.
March 6, 2022
Jedva čekam da Ana Cima napiše još nešto! ❤
July 16, 2021
Muszáj ezt ide örömködnöm, hogy milyen jó ez a könyv, és nem csak azért, mert olyan, mintha én írtam volna, mert ha könyvet írnék valaha, az pont ilyen lenne. Anna Cima megírta előlem a tinikorom, a világlátásom, az érdeklődésem. Megírt engem. És ezt annyira jó olvasni, mert vicces, cinikus, szarkasztikus, és nagyon nagyon okos. Sokkal okosabb, mintha én írtam volna.
Úgy is lehet olvasni, hogy csak beleveti magát az ember és hagyja sodortatni; én így tettem, és eljött egy pont, ahonnan elölről kellett kezdenem az egészet, és átértékelni, amit és ahogy eddig olvastam. Minden fokozatosan bomlik ki, regények a regényekben, írók, álnevek, megtörtént és képzelt dolgok, múlt és jelen, meg valami jövőféle, mindez szinte egyszerre láttatva.
Jana imádja a japánokat. De nem azokat a lányos kis fiúkákat, hanem a férfias japánokat, meg a mangát és az animét, az igazi irodalmat és a filmeket. Két barátnője van, az egyik természetesen japán, a másiknak rózsaszín a haja, és a rák ellenszerét kutatja. Jana Kavasitát kutatja, egy elfeledett írót, akiről először semmit sem tud, majd annyira belemerül, hogy nem is csodálom, hogy Tokióban ébredt.
Aztán Janát felvették japán szakra az egyetemre, ahol aztán rengeteg időt tölt a könyvtárban. Itt bukkant rá egy cseh folyóiratban Kavasita Kettéválás c. novellájára is, és valahol itt kezdtek el sokfelé ágazni az események, és a téridő kontinuumban megjelent egy másik Jana is, egy asztrális kivetülés, egy másolat vagy egy gondolat, igazából ő maga sincs tisztában azzal, mi is történt vele. A japán és a cseh helyszín és a Jana környezetében lévő személyek mintha szimbiózisban lennének, egymás körül keringenek, hol itt, hol máskor, aztán visszatérnek ide, majd megint akkor vannak.
Mindkét Jana mozgatja az életét és a kis holdudvarát. Tokióban próbál áttörni a határon, Prágában meg beleássa magát a japán irodalomba, Kavasita életébe, a rengeteg homályba és titokba, ami körülveszi az író alakját, és akit Tokióból sem lehet tisztábban látni.
És nekünk meg nagyon kell figyelni, hogy hol vagyunk és mikor, mert nem elég nekünk a Janák tömege, de még a lefordított alkotások is ott vannak, gyönyörűen egymásba ágyazódva, kiegészítve a jelent, és lassan görgetve előre az eseményeket.
Rengeteg irodalmi utalással lehet találkozni: Murakami (a Sötétedés utánt mindenképpen elolvasom majd), Rjunoszuke (A vihar kapujában volt az első japán írótól olvasott könyvem), Kavabata, Abe Kóbó, és még rengeteg, eddig ismeretlen író, akiknek csak egy kicsi része jelent meg magyarul, színészek, rendezők, irodalmárok, akiknek már valahol hallhattuk a nevét.
Előfordulnak illusztrációk, amit Anna és a férje alkotott, ezek engem a japán haikukra emlékeztettek.
Örülök, hogy nem tologattam tovább, ez egy annyira remek és vicces és okos könyv, és közben annyira könnyed, és mégis elgondolkodtató és filozofikus, és metafizikus, és történelmi, és emberi, annyi minden egyszerre, és annyira mesterien van mindez egymásba olvasztva, hogy szerintem vétek lett volna kihagyni. Nem vagyok az az olvasó, aki azonnal rárepül a kortárs újdonságokra, de Anna Cimára figyelni fogok.
Úgy is lehet olvasni, hogy csak beleveti magát az ember és hagyja sodortatni; én így tettem, és eljött egy pont, ahonnan elölről kellett kezdenem az egészet, és átértékelni, amit és ahogy eddig olvastam. Minden fokozatosan bomlik ki, regények a regényekben, írók, álnevek, megtörtént és képzelt dolgok, múlt és jelen, meg valami jövőféle, mindez szinte egyszerre láttatva.
Jana imádja a japánokat. De nem azokat a lányos kis fiúkákat, hanem a férfias japánokat, meg a mangát és az animét, az igazi irodalmat és a filmeket. Két barátnője van, az egyik természetesen japán, a másiknak rózsaszín a haja, és a rák ellenszerét kutatja. Jana Kavasitát kutatja, egy elfeledett írót, akiről először semmit sem tud, majd annyira belemerül, hogy nem is csodálom, hogy Tokióban ébredt.
Aztán Janát felvették japán szakra az egyetemre, ahol aztán rengeteg időt tölt a könyvtárban. Itt bukkant rá egy cseh folyóiratban Kavasita Kettéválás c. novellájára is, és valahol itt kezdtek el sokfelé ágazni az események, és a téridő kontinuumban megjelent egy másik Jana is, egy asztrális kivetülés, egy másolat vagy egy gondolat, igazából ő maga sincs tisztában azzal, mi is történt vele. A japán és a cseh helyszín és a Jana környezetében lévő személyek mintha szimbiózisban lennének, egymás körül keringenek, hol itt, hol máskor, aztán visszatérnek ide, majd megint akkor vannak.
Mindkét Jana mozgatja az életét és a kis holdudvarát. Tokióban próbál áttörni a határon, Prágában meg beleássa magát a japán irodalomba, Kavasita életébe, a rengeteg homályba és titokba, ami körülveszi az író alakját, és akit Tokióból sem lehet tisztábban látni.
És nekünk meg nagyon kell figyelni, hogy hol vagyunk és mikor, mert nem elég nekünk a Janák tömege, de még a lefordított alkotások is ott vannak, gyönyörűen egymásba ágyazódva, kiegészítve a jelent, és lassan görgetve előre az eseményeket.
Rengeteg irodalmi utalással lehet találkozni: Murakami (a Sötétedés utánt mindenképpen elolvasom majd), Rjunoszuke (A vihar kapujában volt az első japán írótól olvasott könyvem), Kavabata, Abe Kóbó, és még rengeteg, eddig ismeretlen író, akiknek csak egy kicsi része jelent meg magyarul, színészek, rendezők, irodalmárok, akiknek már valahol hallhattuk a nevét.
Előfordulnak illusztrációk, amit Anna és a férje alkotott, ezek engem a japán haikukra emlékeztettek.
Örülök, hogy nem tologattam tovább, ez egy annyira remek és vicces és okos könyv, és közben annyira könnyed, és mégis elgondolkodtató és filozofikus, és metafizikus, és történelmi, és emberi, annyi minden egyszerre, és annyira mesterien van mindez egymásba olvasztva, hogy szerintem vétek lett volna kihagyni. Nem vagyok az az olvasó, aki azonnal rárepül a kortárs újdonságokra, de Anna Cimára figyelni fogok.
February 12, 2022
Toto je o Japonsku, aj to má taký japonský štýl. Snové prelínanie, neuzavretý koniec. Veľmi dobre sa to čítalo. A je tam aj láska, o ktorej ma baví čítať. A zároveň je to veľmi pražské. Plus ma veľmi bavil vzťah študentov japončiny Jany a Klímu. Ich pátranie po osude spisovateľa Kawašitu ma zaujalo.
March 21, 2020
Přiznám se, že nechápu nadšené hodnocení téhle knihy ani ocenění, kterého se jí dostalo. Hlavní hrdinka je neuvěřitelně otravná snobka, která se pořád vůči něčemu nebo někomu vymezuje a snaží se čtenáři vsugerovat, jak je jiná a lepší než ostatní (na ukázku stačí první dva odstavce, které tímto nominuju na nejhoší začátek knihy ever). Divné pachuti při čtení jsem se nezbavila až do konce, ale přiznávám, že už jsem byla zaujatá a věci, které bych jiné knize odpustila, mi tady lezly na nervy (třeba to, jak je Japonsko vykreslováno strašně jinaké, každá odlišnost zveličena, přestože když tam člověk jede a nějakou dobu se tam pohybuje, tak mu Japonsko až tak strašně jinaké nepřijde - teď myslím v těch povrchních věcech, které kniha prezentuje, nebavíme se o sociologické sondě do života japonské společnosti). Jo a teda vážně nevěřím tomu, že na přijímačky na japanologii přijde třetina lidí v cosplayi *facepalm* (autorka zjevně potřebovala zdůraznit, jak je její hlavní hrdinka jiná a lepší, protože ona se k japonštině dostala přes literaturu!) - ale třeba mě někdo znalejší vyvede z omylu...
Trvalo mi aspoň 100 stran, než jsem se do knihy začetla (tedy zhruba třetinu obsahu), ale pak se to četlo samo. Zápletka sama o sobě totiž není vůbec špatná a veškeré povídání o japonské literatuře zajímavé. Proto nakonec dávám 3 hvězdy, z toho jedna je za slovníček japonských spisovatelů s informacemi o překladu do češtiny :D
Trvalo mi aspoň 100 stran, než jsem se do knihy začetla (tedy zhruba třetinu obsahu), ale pak se to četlo samo. Zápletka sama o sobě totiž není vůbec špatná a veškeré povídání o japonské literatuře zajímavé. Proto nakonec dávám 3 hvězdy, z toho jedna je za slovníček japonských spisovatelů s informacemi o překladu do češtiny :D
December 4, 2019
Proste, vyborné!!!
Kniha ma zaujala od prvej stranky! Vyborny napad, vyborne vykreslenie charakterov! Jana je pre mna - svojim zápalom a nasadením - velmi sympatická (tak na 49% charakter Alice z PopCo- ktora je mojou superhrdinkou-vysvetlenie na okraj), a k tomu realny spisovatelia, básnici, realne postavy a ich ľúbostné príbehy, na ktorych je dej vystavaný... to vsetko nazbieralo tejto knihe body na 5 hviezd!
Kniha ma zaujala od prvej stranky! Vyborny napad, vyborne vykreslenie charakterov! Jana je pre mna - svojim zápalom a nasadením - velmi sympatická (tak na 49% charakter Alice z PopCo- ktora je mojou superhrdinkou-vysvetlenie na okraj), a k tomu realny spisovatelia, básnici, realne postavy a ich ľúbostné príbehy, na ktorych je dej vystavaný... to vsetko nazbieralo tejto knihe body na 5 hviezd!
Read
February 2, 2024Nebudu dávat hvězdičky, protože by mi stejně nepomohly vystihnout pocity z téhle knížky. Na jedné straně je zajímavý příběh studentky japonštiny, a jejího vztahu s Japonskem a jeho kulturou, který se mnou rezonuje, a zároveň se po několika letech studia čínštiny dokážu vcítit do těžkostí proniknout do tak cizího a náročného jazyka. Magický realismus v téhle knížce je taky hezky vystihnutý, stejně jako komplikovaný vztah dvou lidí, které spojuje vášeň k Japonsku.
Na druhé straně je ale postava kompletně “not like other girls”, až to občas to zavání misogynií. Nevím, jestli je tam nějaký meta narativ co mi unikl, ale tohle mi trochu vadilo. Taky jsem si nedokázala zvyknout na hovorovou a nespisovnou češtinu kterou je to vyprávěné, ale to je asi tím, že už česky moc nečtu.
Celkově se mi to ale líbilo, a čím víc nad tím přemýšlím, tím víc si myslím, že mi mamka vybrala moc fajn dárek k Vánocům.
Na druhé straně je ale postava kompletně “not like other girls”, až to občas to zavání misogynií. Nevím, jestli je tam nějaký meta narativ co mi unikl, ale tohle mi trochu vadilo. Taky jsem si nedokázala zvyknout na hovorovou a nespisovnou češtinu kterou je to vyprávěné, ale to je asi tím, že už česky moc nečtu.
Celkově se mi to ale líbilo, a čím víc nad tím přemýšlím, tím víc si myslím, že mi mamka vybrala moc fajn dárek k Vánocům.
Displaying 1 - 30 of 353 reviews