Svou variaci na námět parodické opery Johna Gaye napsal Václav Havel na výzvu Činoherního klubu. Jenže když ji v roce 1972 dokončil, bylo jasně, že naděje na uvedení Žebrácké opery v pražském divadle byla příliš iluzorní. Po závanu svobody šedesátých let vstupovala země do časů tuhé normalizace a předložit publiku obraz společnosti fungující na principu naproste bezzásadovosti, ve kterém symbióza policie a podsvětí vytváří nepřehledný systém polopravd, udavačství a korupce, bylo nemyslitelné nejen v pražském, ale v jakémkoli československém divadle.
O tom, jak výmluvně Havlova komedie zrcadlila nastupující poměry, svědčí i panická reakce komunistického režimu na premiéru, kterou zakázanému autorovi uspořádal režisér Andrej Krob se svým amatérským Divadlem na tahu v hospodě v Horních Počernicích v roce 1975.
„Působilo trochu přízračně přihlížet uprostřed profízlovaného režimu tak brilantní analýze policejního fízlovství,“ vzpomínal po letech divadelní kritik a teoretik Jindřich Černý, který tehdy seděl v hledišti. StB, již představení na pražské periferii uniklo, pak aspoň dodatečně (a o to zavileji) trestala za účast jak účinkující, tak diváky.
Do listopadu ’89 zůstalo představení v Horních Počernicích jediným uvedením Havlovy Žebrácké opery u nás. Po sametové revoluci se dočkala nejen úspěšné inscenace v Činoherním klubu (režie Jiří Menzel), ale hrála se na mnoha jevištích v nejrůznějších nastudováních a ukázalo se, že svou platnost rozhodně neztratila.
Šéf londýnského podsvětí Peachum se snaží zabrzdit vzestup konkurenčního zlodějského gangu kapitána Macheathe. Nastrčí tedy pověstnému svůdci svou dceru, aby získal spolehlivý zdroj informací. Jenže protivník má zase své metody, a tak se v podsvětí rozpoutá kartelová válka, která samozřejmě neunikne pozornosti šéfa místní policie Lockita. Praktiky ochránců zákona si s postupy mafiánů v ničem nezadají, každý sleduje své cíle, každý lže každému a zároveň je v každém okamžiku připraven s ním uzavřít dohodu. To všechno vyjádřeno vysoce kultivovaným a sofistikovaným jazykem, kterým vládnou jak zloději, tak prostitutky. V dokonale přesvědčivých, a přitom naprosto účelových slovních áriích postavy Havlovy opery obratně manipuluji se skutečnosti a dovádějí princip bezzásadovosti a lži k dokonalosti.
„Žebrácká opera patří k nejpesimističtějším Havlovým hrám. V režimu, který stojí a padá s tím, že fízluje sám sebe, není totiž místo na katarzi,“ napsala v recenzi inscenace Činoherního klubu v roce 1990 kritička Dana Tučková. S tím bohužel člověk na konci hry nemůže než souhlasit. Je úžasné, že k tomuto závěru nás autor dovedl sledováním situaci a postav, kterým se musíme smát.
Václav Havel was a Czech playwright, essayist, poet, dissident and politician. He was the tenth and last President of Czechoslovakia (1989–92) and the first President of the Czech Republic (1993–2003). He wrote over twenty plays and numerous non-fiction works, translated internationally. He received the US Presidential Medal of Freedom, the Philadelphia Liberty Medal, the Order of Canada, the freedom medal of the Four Freedoms Award, and the Ambassador of Conscience Award. He was also voted 4th in Prospect Magazine's 2005 global poll of the world's top 100 intellectuals. He was a founding signatory of the Prague Declaration on European Conscience and Communism.
Beginning in the 1960s, his work turned to focus on the politics of Czechoslovakia. After the Prague Spring, he became increasingly active. In 1977, his involvement with the human rights manifesto 'Charter 77' brought him international fame as the leader of the opposition in Czechoslovakia; it also led to his imprisonment. The 1989 "Velvet Revolution" launched Havel into the presidency. In this role he led Czechoslovakia and later the Czech Republic to multi-party democracy. His thirteen years in office saw radical change in his nation, including its split with Slovakia, which Havel opposed, its accession into NATO and start of the negotiations for membership in the European Union, which was attained in 2004.
Zase něco úplně jiného. A přitom je v tom Havel dosti vidět...
Neznám originál, takže jsem se musel po přečtení podívat, co vše bylo v této verzi přidáno. A tleskám, protože Havel to vytáhl na úplně novou úroveň. Přiznávám, že zvraty posledních dějství bych na začátku vůbec neočekával a jsem tedy příjemně překvapen. Další kus, který si píšu do seznamu a uvidíme, jaké divadlo ho bude hrát. Zatím se mi do rukou dostala filmová verze od Menzela, a i když čtu o tom, že se dle lidu moc nepovedla, minimálně první polovina dodala Havlovu scénáři život a herecký um zase níže zmíněným řádně našroubovaným větám dobrý zvuk.
Je k popukání číst hru z prostředí chudiny a zločinu, kde mezi sebou hlavní postavy mluví o přízemních věcech Havlovým vypilovaným stylem plným dlouhých vět (odstavců až stránek) a pseudoodborných jazykolamů jako ze sociologických učebnic, které ale na své místo pasují jak p**el na hrnec. Fascinující, to mě moc baví. A do toho detaily, jako opilec bojující za svobodu tisku, zločinec s pracovní ctí nade vše nebo bordelmamá s proslovem o individuálním přístupu...
Je to voľná adaptácia anglickej hry Johna Gaya z 18. storočia, pričom Havel v nej zobrazil kritiku morálky a spoločenských vzťahov. Hrdina balansuje medzi viacerými ženami. Tesne pred plánovanou popravou sa mu ženy dostanú do konfliktu – Polly a Lucy, ktoré obe tvrdia, že sú jeho manželky. V závere cynicky prehlási, že si vlastne želá, aby aspoň jedna z nich bola jeho milenkou aby mohla vedieť o tej druhej, čím zdôrazňuje svoju manipulátorskú povahu. Autori kritizujú podstatu morálnych kompromisov a egoizmu, ktoré prenikajú do vzťahov aj do fungovania spoločnosti.
Jsem zklamán snad jen z toho, že je to remake. Že to nenapsal Havel. Jinak spokojenost Aktuálně hrají v městském divadle brno - možná zajdu podívat se.