Alex Jarrod si prožil těžké chvíle jako voják v Afgánistánu, které ho poznačily nejen fyzicky, je zohyzděný parazitem na obličeji, ale zejména psychicky. Jeho svět doma se hroutí a on chce zase bojovat, protože to je to jediné co mu zůstalo. Ve stejném městě začnou záhadně umírat lidé, kteří nejsou morálně vysoko, každý z nich má nějaký hřích a něco je všechny spojuje. A inspektorka Rosalind musí přijít na to, co to vlastně je a kdo je tím záhadným vrahem.
V knize sledujeme dvě dějové linky, jedna je z Afgánistánu a z bojů Alexe, která je psaná z jeho pohledu, druhá je ze současnosti, z vyšetřování z pohledu Rosalind. Části z vyprávění Alexe byly psané více z psychologického hlediska, hodně popisovaly duševní rozpoložení Alexe a jak vnímal šílené zážitky z války. Bylo to zajímavé čtení, i když mě asi víc bavily část psané z pohledu Rosalind, to byla detektivka jak má být. Ale i v tomto pohledu z její strany nechyběly náhledy do psychiky, života a minulosti vyšetřovatelky.
Celkově byl děj napínavý, nic nebylo prvoplánové, v příběhu nebyla nouze na překvapující obraty v ději. Osoby jsou popsané srozumitelně, i když ani jedna z nich si vysloveně nezískala mé sympatie a nepatří určitě k mým oblíbeným knižním hrdinům. Na Rosalind mě vadilo její neustálé řešení všeho vínem, hodně vínem a časté upozorňování na tuto skutečnost. I když tomu vlastně rozumím, tak se to tam na můj vkus moc opakovalo. Alex byl zajímavější postava, i když negativní, tak ani on nebyl vysloveně jen ten špatný a člověk ho může i trochu chápat.
Celkově knihu hodnotím jako takovou jednohubku, bavila mě, je docela krátká, ale napínavá, přečetla jsem jí fakt za pár hodin. Ale není to určitě nejlepší detektivka z poslední doby. Prostě taková nenadchne, neurazí. Ale za přečtení asi stojí.