"Z rouna mlh se pavučina v prstech slunce vypřádá. Zachvěla se zlatá třtina, procitá vod zahrada,
v závrať zrcadel se stromy divem lesků stápějí. Prvým vánkem hlať se lomí: rostou kruhy nadějí."
Druhé čtení. Mnohem pozornější, cítím, že se jako čtenář poezie posouvám. I proto mnohem intenzivnější než napoprvé. Reynek (a není sám) si žádá čas. Když mu ho dáte, může z toho být víc než spirituální, mystické básně z venkova. Je to blízko nevyslovitelnému. A to jen tak někdo neumí.