První knížka veršů příslušníka nastupující generace českých básníků, jenž ze své tvůrčí torny vybírá řadu básní svědčících o pozoruhodné obrazivosti i schopnosti sevřít ji v básnický tvar.
Torna /... Vezmeš mě do sebe a sejdeme se v hoři jsi se mnou spřízněna nejenom semenem můžeš mě obléci a můžeš mě i odřít brzy se po tobě rozmáchnu kamenem
vy černé sešity s červeným inkoustem opravy chyb a dělení bez zbytku loď komín pokloní když pluje pod mostem klaním se housátka vašemu příbytku
Vezmeš mě do sebe ty nebo jaké jméno když jsem se narodil nemohl jsem být suchý pojď já ti budu plakat a třebas na koleno no tak se nesměj a odpusť mi mé strupy .../
Prevažne vznešené, hneď však vystriedané hravým rozochovením, často až aforistickou skratkou. Jiří Gruša sa vo svojej debutovej zbierke prejavil ako poeta doctus. Mladý, ale už poučený človek zručne zúročil to, čo okolo dvadsiatky odvnímal zo života a vyčítal z knižiek. Na mnohých to pozitívne zaiskrí, ako najsilnejšia sa mi však javí báseň Torna, po ktorej je zbierka pomenovaná.