Psát o Možnostech milostného románu je vlastně hrozně nevděčná práce. Jednak se mi do pokusů napsat něco souvislého neustále vkrádá subjektivita a jednak už vše, co jsem o tomhle románu chtěla říct, vepsal sám autor do jeho řádků, a to mnohem lépe, než to kdy dokážu já. Nejraději bych prostě zahlásila, všechno už je v té knize, přečtěte si ji, víc není třeba říct. Jenže vy o téhle knize ještě nic nevíte, třeba váháte, jestli ji vůbec číst, takže trochu s pocitem marnosti usedám k textovému editoru a pokouším se přece jenom něco napsat, třebaže se tážu sama sebe, mám-li já to vůbec zapotřebí.
A jelikož už jsem do prvního odstavce nevyhnutelně vetknula svoje já, vzdávám se veškerých pokusů o objektivitu a ukázněnost, tudíž teď můžu zcela bez výčitek začít hned od začátku, a to na jaře 2014, kdy mi tři knihy otevřely dveře k české literatuře: Nesnesitelná lehkost bytí, Hruškadóttir a Dějiny světla. Když jsem tedy letos v edičním plánu nakladatelství Host spatřila Možnosti milostného románu, začala jsem se těšit jako malá. Novou knihu Jana Němce bych se zájmem sledovala tak jako tak, ale tahle by mě lákala na první pohled, i kdyby ji byl napsal neznámý autor. Líbil se mi název, zaujala mě anotace, okouzlila mě obálka (a to jsem tehdy ještě netušila, že bude ta ořízka!). Prvního října jsem knihu hned ráno objednala, třetího mi přišla a já začala číst. A byla to láska od prvního písmenka.
Používám tvoje jméno, Nino, a přidávám k němu jiná jména, podstatná i nepodstatná, přídavná, vlastní i nevlastní, místní i nemístná, a dělám to, abys měla barvu ve tvářích a jas v očích, v každé kapitole tě nalíčím před zrcadlem obrazovky, upravím tě, abys mohla do světa, a potom pro tebe v šatní skříni jazyka vyberu slovesa, která budou nejlépe vyhovovat tvému temperamentu a tvým způsobům.
Ale dost osobních pohádek, o čem je ten román? Zatímco Dějiny světla byly biografický román pojednávající o prvorepublikovém fotografovi Františku Drtikolovi, k němuž se vypravěč po celou dobu obrací (tedy jde o knihu v du-formě), Možnosti milostného románu jsou částečně osobní výpovědí o Němcově vztahu, jeho průběhu a jeho konci, částečně esej o psaní románu, částečně formální experiment. Látka je to vpravdě banální a mnohokrát opsaná (dva se potkají, zamilují, jsou spolu, rozejdou se), ale je to právě podání, které z knihy činí literární zážitek jako žádný jiný. Vytříbený styl, příměry a rozvité metafory, které by mohly zásobovat učebnice kognitivní lingvistiky. Prokládání narativu úvahami, úryvky z jiných literárních děl či novinových článků, jmenný rejstřík. Playlist ke knize. E-maily, deníkové záznamy. Autor promlouvá sám k sobě, uvažuje o možnostech románu a možnostech vyprávění. Udělá sám se sebou rozhovor o knize. Interaguje se čtenářem. Dalo by se dokonce říct, že si s ním hraje. Promlouvá k němu, vybízí ho k výběru motta ke knize, zařazuje ho do jmenného rejstříku.
Přistoupí na to čtenář? Vybere si vlastní motto, bude hádat, jaké jméno se rýmuje se slovem kretén? Oblepí knihu desítkami barevných lepítek, protože obsahuje tolik pasáží, které k němu (či k ní) promlouvají, které jsou vtipné nebo jsou zkrátka a dobře prostě jen tak krásně napsané? Udělá z knihy umělecký artefakt? Žádá si postmoderní román postmoderního čtenáře? Ale to už jsem se dostala někam dál.
Jako by ze mě v té době vyhřezávala potlačovaná subjektivita. Zdálo se mi, že jednou skutečnou existenciální, a tím pádem také intelektuální výzvou je pochopit, co se děje Tady a Teď. A subjektivita mi přes všechny obvyklé výhrady těch, kteří k sobě nikdy nenašli odvahu, připadala jako nejlépe vybavená laboratoř, která je pro takový úkol k dispozici.
V pátek jsem byla na křtu knihy v knihovně Václava Havla. Podle očekávání se většina otázek z publika týkala toho, jak to bylo ve skutečnosti, co teď. Němec se totiž ani trochu netají tím, že je to román o něm a o jeho vztahu. Žádné úhybné kličky, veškeré podobnosti se skutečnými lidmi jsou čistě náhodné. Žádná opona fikce, za niž by se mohl schovat. Odkrytí vlastní zkušenosti až na dřeň. Takže jak se člověk vyrovná s tím, že něco takového udělá? A co říká Nina na to, že se stala literární postavou? A jaké jméno se rýmuje se slovem kretén? Je to snad Evžen nebo Vilém? Tyhle otázky se vlastně dají čekat… a tak se na ně autor sám sebe zeptal přímo v knize a hned si taky odpověděl. Němec nereflektuje jen sebe a svůj vztah, ale i svoje psaní, svůj román. Kdybychom byli na poli sci-fi, mohli bychom snad říct, že kniha prošla procesem sebeuvědomění. Ale my jsme na poli „prachobyčejné“ literatury, v níž nepobíhá ufo ani upíři, ale jen život tak, jak ho všichni známe, a život (a literární provoz) tak, jak ho znají jen spisovatelé. Němec se řídí heslem: piš o tom, co se tě nějak dotýká. A ukazuje nám, co všechno s tím lze udělat.
Každý, kdo píše o sobě, totiž dřív nebo později nevyhnutelně zjistí, že život, jak jím procházíme, je často také jen literatura, pouze trochu bezděčná. Přiznejme si to, život je román na motivy smyšlených událostí, které se často jen díky naší tvrdohlavosti alespoň na čas staly skutečností.
Otázek z knihy plyne víc než odpovědí, ale to akorát vybízí k dalšímu čtení (a uvažování). A nakonec teda život, nebo literatura? To už se nesluší prozrazovat. Ale možná přijde i Milan Kundera.
Ale ono se to ve větší či menší míře týká všech partnerských vztahů: vzájemně se oblepujeme významy, které jsou pro nás důležité, projektujeme na sebe svoje naděje a ideály, podvědomě v druhém člověku hledáme vykoupení. Budiž to třeba varováním pro ostatní, že je důležité, aby ten druhý mohl dýchat – unést něčí naděje často není jen tak a ideály někdy váží víc než olovo.