Mezipřistání

by Matěj Hořava

Podmanivé prózy z Gruzie

Šedé, rozpadající se panelákové sídliště na periferii gruzínského hlavního města Tbilisi. Osamělý vypravěč, který po večerech vyučuje češtinu na univerzitě. V dalším ze svých dobrovolných exilů, v dalším nesrozumitelném světě. Utíká do hor, k moři; do jiných cizin, do vzpomínek. A čím dál tím častěji i na místa, kde kdysi žil a odkud uprchl: na Moravu, do Čech. Při svém bloudění potkává lidi, v jejichž osudech — ač na první pohled zcela odlišných — se zrcadlí jeho vlastní nejistoty, traumata, velké tužby a drobné radosti.

Genres: Czech Literature, Contemporary

131 pages, Hardcover

Published January 1, 2020

Reviews

[Vojtěch]

je to o ničem, ale hezky napsané.

[Žaneta Csonka · Rating 5 out of 5]

Krásné, intimní, ale i naléhavé a drásavé poetické prózy z gruzínského Tbilisi. Lidské osudy na pozadí městských sídlišť i drsné kavkazské přírody. Protagonista utíkající z rodné Moravy do východní Evropy, do ciziny, ve které ale nenalézá upevnění a opakovaně se vrací, vzpomíná, tápe. Tyhle prózy se těžko opisují, je nutné je přečíst, prožít, promyslet. Jsou to jazykově umně zachycené lyrické fragmenty lidských příběhů, které stojí samy o sobě, ale zároveň se spojují v jeden jediný a přece univerzální příběh o lidské neukotvenosti, o hledání smyslu a domova.

[Klára Eliášová · Rating 5 out of 5]

Napjaté očekávání nového Hořavy. Těšení a strach zároveň. A po prvních stranách víš, že to zase bude dobré, moc dobré. Jak přesně a silně umí na pár řádcích zprostředkovat nálady, vůně, pocity, atmosféru míst. Panelákové Tbilisi i zelený Moravský kras. A s psíkem z kapitoly Železné dveře dodýcháš se slzama v očích i ty. Tohle chceš na podzim číst, tohle chceš pořád číst.

[Lubomír Tichý · Rating 4 out of 5]

Víc příběhové a více vnější než Pálenka, ne že by se teda Hořava začal zajímat o nějaké společenské problémy, ale přijde mi, jako by přesunul objektiv ze sebe na univerzálního člověka, což jsem po sebestředném (či přinejmenším hodně niterném) debutu ocenil.
Co přináší menší zklamání; opakující se schéma knihy. Hořava si zas odcestoval do pro čtenáře atraktivní exotiky, cítil se tam cize a osaměle a pomocí asociací opět vyloudil mnoho vzpomínek. Zkrátka tak na jistotu – což neznamená, že to nefunguje.
Tentokrát se setkáváme s více postavičkami, kteří ať už se společností alkoholu (stále zřejmý motiv) či nikoliv konfrontují vypravěče, který jim pozorně naslouchá. Dochází pak z jeho strany jakémusi nevyřčenému soucitu; nedivá se na lidi z vrchu, zároveň se do jejich života přespříliš nemontuje, ale díky citlivosti vytuší jejich osudy. Prostřednictvím těchto osob pak dostáváme další perspektivy nejen na Gruzii (některé postavičky jsou spjaty dokonce i s Českem), ale i na univerzálnější skutečnosti. Setkáváme se s holičem v metru, posledním senilním Duchoborem či s mužem, který si do knihovny přináší svoji vlastní lampu; a kouká na stůl...
Se spojením obou knih už docela dobře známe vykreslení vypravěče; nemusí tak docházet k častému obracení do sebe (ne že by ho bylo vysloveně málo) a přijde mi, že mnohdy Hořava povídku vypointuje tak, aby až na konci odkazovala na něj.
Za zmínku stojí určitě i tematizace jazyka, tentokrát dochází ke křížení gruzínštiny, ruštiny, češtiny; četná nedorozumění (babička donáší vypravěči dokola a dokola hrušky) i nečekané konfrontace (taxikář ukazuje svoji schoulenou polohu v autě). Přitom nemusí jít o vyloženě cizí řeč, třeba povídka hapekiki (A on mi psal zpět; ale protože nebyls to vymyslet další dopis, opisoval písmenko po písmenku dopisy, které mu předepisovala jeho sestra. Pokud sestra neměla čas nebo se rozhádali, přepisoval dopisy, které jsem mu posílal já. s. 32) A energický a tepající jazyk, pln závorkových odboček a středníků, nezaměnitelný.
Otázkou je, jestli je Hořava schopen ještě jiného konceptu, jestli čtenář příště nedostane to samé například z Turkmenistánu. Doufám, že ne, postava třicátníka, co neví, co se sebou, nemusí mít nekonečnou účinnost.
Povídka železné dveře je nesmírně brilantní:

Pajdavý pes leží na mém prahu. Chvilku se škubavě pokouší nadzvednout; ale nakonec opět klesne na bok (ta věčná otázka v psím pohledu: v tom pohledu jen a jen zespod, ze dna propasti). Nebojím se psa překročit (ač jizva po kousnutí toulavé fenky stále svrbí); cosi mě přesto zadrží: jakési neurčité – v tu chvíli však neodbytné – vědomí, že bych stínem oblouku svého jediného kroku toho tak věrně a marně vyčkávajícího psa k neunesení ponížil; ba dokonce zneviditelnil... Zacouvám zpět do svého bytu. Zavřu těžké železné dveře. Opřu se dlaněmi a rozpáleným čelem o chladný kov. Z druhé strany pocítím úlevné zapření měkkého, huňatého těla; a čím dál tím klidnější tep a dech...

(s. 47)

[Edna Nová · Rating 4 out of 5]

Poetický, podzimní splín. Vhodný do víkendového deště.

[Dáša Beníšková · Rating 5 out of 5]

Kniha o ničem a o všem. Nádherná poetika, která ve mně bude doznívat jak flaška dobrýho červenýho. Je skvělý se na ni tešit, je skvělý ji pít a je skvělý na ni vzpomínat. Tak snad to „Matěje“ zas brzo zavane někam do nový země, ať nemusim čekat dalších dlouhých šest let na novou knihu.
Himl, ten kluk umí tak krásně psát, to snad nejni ani pravda..

[Nikki · Rating 4 out of 5]

Do knihy jsem se pustila díky její nominace na Magnesii Literu. I když se kniha četla hůř a ze začátku mi trvalo, než jsem se zorientovala, kniha se mi líbila. Popisuje nejen život v Gruzii, ale i v Evropě či v Česku. Velmi mě zaujalo, že je kniha autobiografická i popis různých osudů, ač často těžkých. Překvapilo mě, že kniha nepodává jednolitý děj, skáče se zde z minulosti do současnosti, a každá kapitola podává jiný příběh, vzpomínku.

[Steklina · Rating 4 out of 5]

Poetické, osobně velmi laděné texty nás zavádí střídavě do Gruzie a českých luhů a hájů. Žádné setkání (ani s tím posledním taxikářem) není nevýznamné, každý okamžik je dostatečně cenný na to, aby mohl být zaznamenán. A to velmi mistrným způsobem!

[Petra Lazárková · Rating 5 out of 5]

Neskutečná krása. Srdce na kusy, stesk po domově, gruzínské Beskydy... Můj děda měl taky tužku, co psala dofialova...

[Petr Bíza · Rating 4 out of 5]

Matěj Hořava opět roztáčí kaleidoskop snových obrazů, s blízkovýchodním podkresem, které bloudí po tbiliskych sídlištích, v gruzínských náhorních pláních, či po březích černého moře. Soubor povídek v podstatě volně navazuje na jeho vynikající debut Pálenka a formou se mu dost podobá. Jednotlivé povídky střídají různý poměr lyriky a epiky, a některé jsou retrospektivní ohlížející se za domovem a lidmi, které zde hlavní hrdina (autor) zanechal. Opět zde dojde na setkání s místními, vzpomínky na známé nebo jen imaginativní cesty autorovou myslí. Autor umě pracuje s jazykem a každou povídku rozehrává bezprostředně od první věty jako plynulý tok bez slepých ramen. Tok který nakonec dospěje do moře jménem Mezipřistání. Někdy stačí jen necelé tři strany. Buďme za Hořavu na české scéně vděční.

[Jana P. · Rating 4 out of 5]

Tato kniha se ke mně dostala nečekaně, ale jsem ráda, že jsem si ji mohla přečíst. Byla to pro mne zajímavá zkušenost a rozšíření čtenářského obzoru. Ačkoliv musím přiznat, že si nejsem na 100 % jistá, že správně chápu, co přesně se autor snažil sdělit. A proto je moje hodnocení lehce snížené. Je to chyba asi spíše u mne, ale tak co se dá dělat.
Mezipřistání je vcelku neutěšené čtení. Rozvrácené, těžké osudy lidí, roztěkaná mysl hlavního hrdiny, nelehké osudy Gruzie jako takové. To vše se tady objevuje ve střípkovitém vyprávění hlavního hrdiny. Nečekejte úplně jednolitý děj, to tu nenajdete. Jedná se o soubor kratičkých próz (každá tak 2-5 stran), kratičkých sond do příběhu nějakého člověka (ať už hlavního hrdiny nebo někoho z jeho okolí).
Jednotlivé mikropříběhy mohou pro někoho vyznívat možná trochu chaoticky - autor zde skáče ze současnosti do minulosti a zpět bez nějakého bližšího časového určení. V tomto ohledu je to pro čtenáře dost neuchopitelné - chybí tu jakékoliv časové ukotvení. Skáče se tu i z místa na místo. Tu jsme v Tbilisi na sídlišti, tu ve vzpomínkách v Banátu, tu v Čechách na dovolené, tu v Polsku na letišti. Navíc se mi zdálo, že se tu objevuje až příliš tenká hranice mezi realitou a sny, realitou a fantazií, která se ne vždy snadno rozlišovala.
Netvrdím, že je to nutně špatně. To vůbec ne. Faktem ale je, že na čtenáře to klade dost vysoké nároky. A já si nejsem jistá, že jsem vše dokázala zcela plně pojmout. Ale to nutně z knihy nedělá špatný počin a určitě netvrdím, že se mi kniha nelíbila. Pojetí knihy se mi samo o sobě líbilo, ale paradoxně je také zdrojem mého "ale" - že jsem asi nedokázala mezi řádky najít vše podstatné.
Co ve mně zůstane asi ještě dlouho, je motiv útěku, kdy hlavní hrdina očividně před něčím utíká. Otázka je ale proč a především před čím? A proč nenalézá ukotvení?
Celkově se mi ale kniha líbila, užila jsem si a jsem ráda, že jsem se s tvorbou Matěje Hořavy mohla konečně seznámit. Za mne solidní 4 hvězdy a určitě vyzkouším i jeho předchozí knihu Pálenka.

[Sorrow (Hanka the bookworm) · Rating 5 out of 5]

Hořavovy knihy od sebe dělí šest let, já je obě přečetla s odstupem šesti týdnů, znamená to tedy, že teď mě čeká půl dekády těšení se na další? To nevydržím…
Mezipřistání je skutečně taková Pálenka II a to nemyslím vůbec ve zlém. Někoho bude možná iritovat, že autorův styl nedoznal žádných změn, já jsem za to naopak ráda. Jeho redaktor Jan Němec označil Matěje za ten typ autora, který píše celý život jednu knihu, že zpracovává jedno téma úzce související s tím, co žije. Já nemohu jinak než souhlasit. Pokud vás tedy ohromila poetika Pálenky, vykreslení prostředí, niterné působení na city, rozervanost hlavního hrdiny, který jako by nemohl nalézt klid a vyřešit záležitosti vlastní minulosti, zapůsobí na vás Mezipřistání pravděpodobně zrovna tak. Největší změnou jsou kulisy událostí a Hořava je v určitých momentech trochu uchopitelnější, silně na mě zapůsobily návštěvy (jeho životní lásky?) v psychiatrické léčebně. Vztah s touto osobou, který ho evidentně nesmírně poznamenal, můžeme v náznacích sledovat už v Pálence, v Mezipřistání nicméně poodkrývá podrobnosti mnohem více. Závěrem snad jen dodám, že člověk Matějova typu to musí mít v životě velmi složité a já jsem nesmírně vděčná, že nám svou komplikovanou osobnost po kouscích poodkrývá.

[Natálie · Rating 5 out of 5]

knížka, která je o neustálým vrcením se, navzdory tomu, že se člověk snaží utíkat. příběhy podobně smutný jak sufjanovy texty. pustíš si je jen tehdy, když potřebuješ něco cítit, něco prožít, protože víš, že to v tobě něco silnýho zanechá. potřebuješ na to musíš být naladěná, prožívat podobný pocity, mít v okolí podobný osudy. a pak to je síla.

[Dmitry Lovermann · Rating 5 out of 5]

Takový literární chill, který velmi snadno ponořuje čtenáře do lahodné michanice cestování, lidí, osudů a občas i toulek ve Tbilisi. Jelikož i můj život je velmi těsně spjatý se Sakartvelo, znám místa, části Tbilisi, tak se mi o tom dobře četlo. Za mě krásné 5 hvězd a knihu si nechám ve své knihovně a vůbec nevylučuji, že si ji přečtu ještě jednou.

[Fukejř Móza · Rating 5 out of 5]

Gruzie a literatura jsou mé lásky, jejichž kvality se snoubí v této útlé, ale krásné knížce. Zaslouží si vícero čtení, aby člověk mohl opravdu nasát tu mystickou atmosféru, kterou Matěj řádek po řádku uplétá.

[Pakobylka · Rating 4 out of 5]

Zajímavá poetika pro nás exotických končin a krásných hor promíchaná s touláním po vzpomínkách autora a různými myšlenkovými odbočkami.
Na můj vkus bylo možné té poetiky až trochu moc, respektive pro samé pocity mi vlastně ty různé příběhy nedržely pohromadě. Ale možná to byl i záměr...

[Lucija L. · Rating 5 out of 5]

"Mjesto presjedanja" u hrvatskom prijevodu. Poetični i melankolični zapisi o Gruziji i unutarnjem životu i razmišljanjima o jeziku, pripadnosti, prirodi i ljudskim odnosima zagonetnog češkog autora koji piše pod ovim pseudonimom.

[Michal · Rating 5 out of 5]

Kdo miloval Pálenku, bude milovat i Mezipřistání. Je to vtahující, magické, strašně dobře napsané a přitom ta kniha nic nepředstírá.

[Karla · Rating 4 out of 5]

K čtení u piva :)

[Parkelj]

Nedočetl jsem. Resp. přečetl jsem jen prvních pár povídek. Ačkoli byly pěkné, tak krátký formát není pro mě. Jen se člověk trochu začte a seznámí se s postavami a situací, povídka končí...

[Adéla Pavlišová · Rating 3 out of 5]

Na mě asi moc nejasné. Moc málo příběhu. Jinak atmosféra silná.

[Žiarislávka Sedlačiková · Rating 5 out of 5]

Kniha, do ktorej som chcela vstúpiť a fotografovať. A spoznať autora. A Gruzínsko. Páčila sa mi každá veta.

[Nell · Rating 3 out of 5]

Ta poetika byla někdy až moc. Ale četla jsem to tak nějak v pravou chvíli, potřebovala jsem si lebedit v takovým textu.

[Dymbula · Rating 4 out of 5]

Svěží jazyk, vynikající postřehy, správně namixovaný sarkasmus.

[Adam · Rating 5 out of 5]

Mozaika ze vzpomínek, cest a pocitů. Spíš tápání než nacházení. Ale i tak tam je mezi řádky něco krásného

[Michaela Řehořová · Rating 5 out of 5]

tohle se mnou zůstane dlouho, stejně jako nadužívání adjektiva babíletní

[Ваня Г.]

Събота. Август. Привечерие. „Жълтият кантарион звънти на крачка от възпламеняване. Сянката на черните облаци става все по-тъмна и по-тъмна. От такива облаци падат градушки. Ледени топчета, бели, мътни, големи като гълъбови яйца…. Трябва да се скрия, преди да започне” (Хоржава 2022: 123). Планове за бягство в равни съотношения със стратегии за оставане.
Мислите ми главоломно прелитат над масиви от забавяне и отлагане, над карстови езера, покрай хладна и тъмна вода.
Отменено политане към непропиляното време, застояло и отпочиващо, е в преходния режим на „Междинно кацане”. Летежи между Тбилиси с чешкия му разказвач емигрант Матей през моя земен рай с обичайния му водопад.
Търся неизвестни думи и този път дори не заради „моя ужасен, изпръхнал, одран до кости английски” (Хоржава 2022: 90). Препъвам се в грузински, но ставам смела като Свети Георги срещу змея на თამადა (тамада). В онази там свободна енциклопедия има каквото ти трябва. В грузинската традиция на гощаване тамадата постановява и направлява процеса на винопиене и тостовдигане. Наздраве.
Оказа се, че има и изпълнител Tamada с кавказки халат, който сладко стърже по този поредно непресъхващ рог на музикалното изобилие.
Има някакво въодушевление от снижаването и утешение от това, че нищо, ама нищо не знаеш. Колко съм чиста и незаразена („Грузинският в мен поглъща по-старите ми езици, заразява ги; като паразит е, като тения, която постепенно ги поглъща: първо мизерния ми румънски; а с времето и онзи почти роден, вкоренен до кръв немски…” (Хоржава 2022: 90).
Колко е хубаво, наистина хубаво, да вярваш в тази смислена картвелска проява: „Всички грузински думи са само и единствено прослава на Господа; ако намерите в грузинския език какъвто и да било намек за светотатство или низост, това винаги са думи, заети от други, по-низки езици” (Хоржава 2022: 108).
Има още една книга, която те привиква към обичане. „Вече копнееше за нея, но още не се надяваше” (Хоржава 2022: 112). Ще стане забелязаната, така казва Матей, майка на децата му. Ангелска.

https://www.youtube.com/watch?v=XejY_...

[Jethro Tull · Rating 4 out of 5]

Naše izdanje: "Mjesto presjedanja". Prevela Mateja Pavlic. Disput, Zagreb, 2023.
Autobiografska fikcija. Pripovjedača, usamljenog i tjeskobnog putnika, zatječemo u Gruziji, u Tbilisiju, gdje radi na sveučilištu kao lektor za češki jezik. Opisuje mahom slučajne susrete s gruzijskim samotnjacima, otkačenim tipovima i priča o njihovim tužnim sudbinama. Svim je likovima zajedničko uzaludno traganje za svojim mjestom pod suncem i kulturnim identitetom. Poetska proza, puna alkohola, tuge i melankolije. Lapidarno, minimalistički: s malo riječi puno je toga rečeno.