Čtvrtina lidí během života zažije nějakou formu duševního onemocnění. Spousta jiných pocítí jejich náznaky nebo mírné formy. Duševní zdraví je stejně důležité jako to tělesné, přesto o něm mluvíme buď šeptem, nebo za zavřenými dveřmi — duševní nemoc v Česku pořád ještě smrdí blázincem. Kniha Normální šílenství, která chce tuto situaci změnit, přibližuje křehkost lidské mysli a tenkou hranici mezi duševním zdravím a nemocí. Normální šílenství vás provede jednotlivými onemocněními (namátkou ADHD, depresemi, poruchami autistického spektra, schizofrenií, demencí či různými druhy závislostí) z perspektivy terapeutů i pacientů a vyvrátí ty nejčastější mýty a předsudky. Na obecné rovině pak autority oboru (např. sexuolog Petr Weiss, ředitel bohnické léčebny Martin Hollý a další) v rozhovorech popisují, kam se v Česku posouvá terapeutická praxe, jaké jsou nejčastější formy stigmatizace nejen nemocných, ale i pomáhajících, jak spolu souvisí duševní zdraví a sexualita či jak se mění vztah psychiatrie a náboženství.
Velmi důležitá kniha snažící se o destigmatizaci duševních onemocnění. Každé onemocnění je prezentováno z různých úhlů pohledu, nejzajímavější pro mě byl vždycky rozhovor s člověkem, který onemocněním trpí. Dozvěděla jsem se spoustu novych věcí.
Vynikající kniha pro všechny, které zajímá oblast psychiatrie a duševního zdraví. V českém prostředí je to unikátní formát - každé vybrané psychické onemocnění je popsáno pomocí tří pohledů: teoretické kapitoly, rozhovoru s odborníkem a rozhovoru s pacientem (role knihy je částečně destigmatizační). Objevuje se v ní např. kapitola o panické poruše, hraniční poruše osobnosti nebo psychických obtížích spojených s porodem a celá jedna (vynikající!) část knihy se věnuje psychiatrii jako takové (psychiatrie a násilí, dětská psychiatrie, psychedelika v terapii, duševní zdraví a sexualita).
Za mě dobrý. (Ta pátá hvězdička je tam kvůli tématu, anžto ho považuju za důležité.)
Je to napsaný stravitelně, je to přehledný a smysluplně obsáhlý. Má to obvyklý nedostatek podobné literatury, pravěpodobně si to nepřečtou ti, co by nejvíc měli.
(Mimochodem, za velkou známku svého osobnostního růstu považuju to, že jsem si při čtení samodiagnostikovala asi jen dvě věci.)