Prosímvás, pane Bočku, to mě fakt zajímá - jak je možné psát už pátou knihu pořád naprosto totožně, bez nápadu, bez reflexe - a ještě na konci toho dílu avizovat, že se máme těšit na pokračování? Já se teda netěším, nejspíš už to fakt nedám, protože při každém dalším "zábavném" dobrodružství téhle ztřeštilé rodinky mi v určitém bodě (zhruba na desáté stránce) začne hlavou běhat - proč si to děláš? Vždycky to odmávnu tím, že je to jen necelých 200 stránek velikostí písma ala čítanka první třídy, takže to rychle uteče. A to je pravda, ale za jakou cenu?
Budu se asi opakovat (protože je každá knížka víceméně stejná), ale autor jde prostě na dřeň a vůbec ho to netrápí. Otřepané vtipy ždíme do poslední kapky a kdyby to náhodou čtenáři přišlo příliš nepochopitelné, dodává vysvětlující závorky, které mě po většinu času vyloženě uráží. Postavy už nejsou ani karikatury, jsou to jednoduše nesnesitelné archetypy, ke kterým si nelze vytvořit vztah. Zasmála jsem se jednou, asi na straně 114, a to bylo možná spíš už ze zoufalství. Příběh jedné knihy pokrývá období asi týdne, takže je jasné, že autor může napsat ještě plno pokračování, která budou stále křečovitější a nevtipnější, než předchozí.
Pokaždé tomu dám šanci, vždycky asi zapomenu na předchozí zážitek. Přesto je poslední díl lepší než ten předchozí, ale s hvězdami už výš nepůjdu, to by mi musely oči vypadnout. Ale nemyslete si, mrzí mě to, protože prostředí zámku a života rodiny v něm má potenciál, sama jsem roky dělala průvodkyni, takže je mi to blízké, o to víc je to pro mě škoda.