"K životu přistupovala vážně, téměř nikdy se neusmívala, mluvila jen, když měla co říct, úplně postrádala smysl pro humor..." Popis jedné z hrdinek Slepé mapy, Alžběty, jako by charakterizoval celou knihu. Příběhy tří generací žen procházejících napříč 20. století jsou vlastně vcelku zajímavé, nicméně vůbec mě neoslovil styl, jakým je kniha psaná. Je to jen vyprávění, chybí přesah, chybí otázky, chybí duše. Knížka je stejně praktická, vážná, suchá a cituprostá jako Alžběta. Předkládá přesně vypilované příběhy jeden za druhým bez zadrhnutí jako na běžícím pásu, který vyflusává co minutu stejný výrobek. Čte se to docela dobře, ale pro mě je to studené a něco tomu chybí, něco, co chytne za srdce - zvlášť v tak silných příbězích, které autorka předkládá. Čte se to dobře, než se ovšem chopí slova Anežka, pak mě přestalo i bavit číst a spěchala jsem, abych už to měla za sebou. Ženské postavy jsou nesympatické a nepříliš věrohodné, navíc i dějinné zápletky jsou vlastně klišovité a stereotypní. Škoda, ale asi jsem čekala víc.