What do you think?
Rate this book
Tihe godine
Od trenutka kad joj se baka s bolesničke postelje obrati s „Blanka!“ u djevojčici Bohdani titra pitanje zašto ju je tako nazvala. Očevo objašnjenje nije je zadovoljilo, već je izazvalo još više sumnje.
Dok šutljiva Bohdana traga za odgovorima, njezin će nas mrzovoljni otac Svatopluk Žák odvesti u najbolje dane svoga života, kad je kao gorljivi komunist obnašao važne funkcije i vodio sretan obiteljski život. Zašto je kuća puna glazbe odjednom utihnula, a krhak odnos između oca i kćeri napukao do neizdrživosti?
Intimna je ovo ispovijed o stjecaju okolnosti koji je život jedne obitelji stubokom promijenio. Uz virtuozno ispreplitanje dviju pripovjednih linija, dubinskom i uvjerljivom karakterizacijom likova Mornštajnová nas vodi u tišinu jednog doma u kojem će neke istine gromoglasno odjeknuti. Riječ je o proznoj avanturi prepunoj iznenađenja, ali i nezaboravnog čitalačkog užitka.
Dok šutljiva Bohdana traga za odgovorima, njezin će nas mrzovoljni otac Svatopluk Žák odvesti u najbolje dane svoga života, kad je kao gorljivi komunist obnašao važne funkcije i vodio sretan obiteljski život. Zašto je kuća puna glazbe odjednom utihnula, a krhak odnos između oca i kćeri napukao do neizdrživosti?
Intimna je ovo ispovijed o stjecaju okolnosti koji je život jedne obitelji stubokom promijenio. Uz virtuozno ispreplitanje dviju pripovjednih linija, dubinskom i uvjerljivom karakterizacijom likova Mornštajnová nas vodi u tišinu jednog doma u kojem će neke istine gromoglasno odjeknuti. Riječ je o proznoj avanturi prepunoj iznenađenja, ali i nezaboravnog čitalačkog užitka.
224 pages, Hardcover
First published April 25, 2019
64 people are currently reading
1984 people want to read
About the author
Alena Mornštajnová
39 books678 followersAlena Mornštajnová vystudovala angličtinu a češtinu na Filozofické fakultě Ostravské univerzity. V současné době pracuje jako lektorka anglického jazyka a překladatelka. Žije ve Valašském Meziříčí. V roce 2013 vyšel její debutový román Slepá mapa, který byl nominován na Cenu Česká kniha 2014.
Ratings & Reviews
Friends & Following
Create a free account to discover what your friends think of this book!
Community Reviews
Displaying 1 - 30 of 405 reviews
July 29, 2019
Že bych se na nějakou knihu těšil tolik, jako na Tiché roky si nepamatuju. Stříhal jsem metr a počítal dny do vydání. Četl jsem zveřejněnou ukázku pořád dokola a snažil se odhadnout, co bude dál. Bývá to někdy ošidné, takové čekání. Jinak dobré knize mohou přehnaná očekávání ublížit.
Naštěstí to není tento případ.
Bylo by vůči autorce neuctivé tvrdit, že ji před románem Hana nikdo neznal. Byla to ale právě tato kniha, která z Aleny Mornštajnové udělala literární osobnost první kategorie. Prodeje jsou v řádu vyšších desítkách tisíc (k lednu tohoto roku to bylo přes 60 tisíc), autorka jezdí po besedách a za svou knihu sbírá tisíce pochvalných komentářů na sociálních sítích.
Pro svůj v pořadí čtvrtý román si Alena Mornštajnová vybrala podobné prostředí, jako například Viktorie Hanišová v Houbařce nebo Petra Dvořáková v Dědině. V první linii příběhu sledujeme mladou slečnu Bohdanu, kterou babička na smrtelné posteli osloví „Blanko“ a jí dojde, že o své rodině vůbec nic neví. Najde fotku svých rodičů, na jejíž zadní straně jsou některá jména, zjistí jejich adresy (domnělé) a pošle dopis, ve kterém adresáty žádá, aby jí napsali něco málo o její rodině. Vrátí se jedna jediná odpověď a je velmi lakonická: „Tvůj táta byl pěkná svině“. Se svým otcem Svatoplukem má už tak dost komplikovaný vztah, kterému tato krátká věta příliš nepřidá. Ve druhé linii příběhu pak sledujeme právě příběh jejího otce, a to od narození až do doby, než se obě linie spojí v jednu – a pokračují společně.
Možná se vám zdá, že intimní rodinné drama není nic objevného. Alena Mornštajnová ale našla způsob, jak toto téma podat neotřelým způsobem. Tím, jak se pravidelně střídají dvě linie (Bohdana a otec) se pomalu noříme do myslí obou hlavních postav. V případě Bohdany ichformou a v případě jejího otce se jedná o erformu. Proč o tom píšu? Tyto způsoby vyprávění autorka pravděpodobně nezvolila náhodou. Ichforma v Bohdanině podání pomáhá ukrýt tajemství, které si autorka pro své čtenáře nechala skoro až na závěr, přestože náznaky umístila po celé knize. Erforma popisující život jejího otce zase poskytuje nadhled a perspektivu. Ta kniha sice není o komunismu a totalitě, ale dějinné události vytvořily atraktivní a funkční kulisy pro rozehrání příběhu.
Jedna z nejzajímavějších věcí na čtení spočívá v tom, jak vidíme ty dvě postavy, tedy otce Svatopluka a dceru Bohdanu. Od začátku víme, že to se Svatoplukem není jednoduché, ale netušíme proč a postupně tomu začínáme rozumět. Z druhé strany zase víme, po čem Bohdana pátrá a čekáme, která cesta ji k poznání dovede. Je to jako byste viděli fotbalový zápas ze záznamu, kdy v podstatě znáte výsledek, ale v jeho průběhu se stane několik šokujících momentů a možná o to víc vás to baví sledovat.
Autorka si pro vás připravila celou řádku překvapení, jejichž rozuzlení vám servíruje postupně tak, abyste si mysleli, že znáte celou pravdu, ale pak do toho zase něco vletí. Střídání dvou časových linií nemá za cíl udržet vaši pozornost (jak to třeba dělají autoři detektivek), ba právě naopak. Je to jako byste viděli skládat mozaiku, nejdříve na jedné straně, pak na straně druhé. A to, co máte vidět především se ukrývá ve středu té mozaiky a vy zůstanete oněmělí úžasem.
Kniha Tiché roky mě nezklamala v žádném ohledu. Ani co se týče příběhu, tempa nebo vykreslení postav. Zatímco v Haně se Alena Mornštajnová zaměřila na ženské hrdinky, tady svůj repertoár doplnila o postavu mužskou. Troufnu si říct, že Svatopluk Žák je jedna z nejzajímavějších a nejkontroverznějších mužských postav v české literatuře za posledních několik let. Nemohu pochopitelně vědět, jestli stejně bude bavit i vás. Ale autorka udělala všechno proto, aby byl výsledek perfektní a v podstatě dokonalý. Najít na té knize snítko vady se mi přes veškerou snahu nepovedlo. Vše tu sedí, vše tu dokonale ladí a vše tu hraje tak, jak má být. Struktura a jednotlivé motivy jsou vycizelované k naprosté jemnosti. Na první pohled vám to možná přijde jednoduché, ale když budete zpětně přemýšlet nad jednotlivými kapitolami a jejich celkovým významem dojde vám to.
Velká síla Aleny Mornštajnové je také ve vykreslení vztahů. Jedna věc je napsat, že postava A nemusí postavu B, postavu C to trápí a tak dál. Opravdový vypravěčský mistr ty vztahy rozebere do detailu a ukáže vám spletité klubko, v němž každá nit má své místo a svůj význam.
Zdánlivá jednoduchost mi, v mírné nadsázce, připomíná drahý diamant. Vidíte něco čirého a jednoduchého a dochází vám, že dosáhnout přirozené krásy není vůbec snadné, že za tím je mnoho úsilí a možná i mnoho špatných pokusů. Kniha Tiché roky je přesně taková. Na první pohled jednoduchá a možná i obyčejná, ale pod povrchem je silná, čistá a málo viděná krása.
P.S. Jestli nějaké motto vystihuje tuto knihu, pak je to název rozhovoru s Alenou Mornštajnovou: Slova i mlčení zraňují jako zbraně.
Technická poznámka:
Kniha obsahuje jednu logickou chybu v časové ose. Chyba je to sice výrazná, ale po dlouhém zvažování jsem se rozhodl ji při hodnocení nebrat v potaz. Všichni jsme lidi a ta chyba vznikla nešťastnou shodou náhod. Kniha si nezaslouží, abychom ji za to kritizovali. A autorka už vůbec ne.
Naštěstí to není tento případ.
Bylo by vůči autorce neuctivé tvrdit, že ji před románem Hana nikdo neznal. Byla to ale právě tato kniha, která z Aleny Mornštajnové udělala literární osobnost první kategorie. Prodeje jsou v řádu vyšších desítkách tisíc (k lednu tohoto roku to bylo přes 60 tisíc), autorka jezdí po besedách a za svou knihu sbírá tisíce pochvalných komentářů na sociálních sítích.
Pro svůj v pořadí čtvrtý román si Alena Mornštajnová vybrala podobné prostředí, jako například Viktorie Hanišová v Houbařce nebo Petra Dvořáková v Dědině. V první linii příběhu sledujeme mladou slečnu Bohdanu, kterou babička na smrtelné posteli osloví „Blanko“ a jí dojde, že o své rodině vůbec nic neví. Najde fotku svých rodičů, na jejíž zadní straně jsou některá jména, zjistí jejich adresy (domnělé) a pošle dopis, ve kterém adresáty žádá, aby jí napsali něco málo o její rodině. Vrátí se jedna jediná odpověď a je velmi lakonická: „Tvůj táta byl pěkná svině“. Se svým otcem Svatoplukem má už tak dost komplikovaný vztah, kterému tato krátká věta příliš nepřidá. Ve druhé linii příběhu pak sledujeme právě příběh jejího otce, a to od narození až do doby, než se obě linie spojí v jednu – a pokračují společně.
Možná se vám zdá, že intimní rodinné drama není nic objevného. Alena Mornštajnová ale našla způsob, jak toto téma podat neotřelým způsobem. Tím, jak se pravidelně střídají dvě linie (Bohdana a otec) se pomalu noříme do myslí obou hlavních postav. V případě Bohdany ichformou a v případě jejího otce se jedná o erformu. Proč o tom píšu? Tyto způsoby vyprávění autorka pravděpodobně nezvolila náhodou. Ichforma v Bohdanině podání pomáhá ukrýt tajemství, které si autorka pro své čtenáře nechala skoro až na závěr, přestože náznaky umístila po celé knize. Erforma popisující život jejího otce zase poskytuje nadhled a perspektivu. Ta kniha sice není o komunismu a totalitě, ale dějinné události vytvořily atraktivní a funkční kulisy pro rozehrání příběhu.
Jedna z nejzajímavějších věcí na čtení spočívá v tom, jak vidíme ty dvě postavy, tedy otce Svatopluka a dceru Bohdanu. Od začátku víme, že to se Svatoplukem není jednoduché, ale netušíme proč a postupně tomu začínáme rozumět. Z druhé strany zase víme, po čem Bohdana pátrá a čekáme, která cesta ji k poznání dovede. Je to jako byste viděli fotbalový zápas ze záznamu, kdy v podstatě znáte výsledek, ale v jeho průběhu se stane několik šokujících momentů a možná o to víc vás to baví sledovat.
Autorka si pro vás připravila celou řádku překvapení, jejichž rozuzlení vám servíruje postupně tak, abyste si mysleli, že znáte celou pravdu, ale pak do toho zase něco vletí. Střídání dvou časových linií nemá za cíl udržet vaši pozornost (jak to třeba dělají autoři detektivek), ba právě naopak. Je to jako byste viděli skládat mozaiku, nejdříve na jedné straně, pak na straně druhé. A to, co máte vidět především se ukrývá ve středu té mozaiky a vy zůstanete oněmělí úžasem.
Kniha Tiché roky mě nezklamala v žádném ohledu. Ani co se týče příběhu, tempa nebo vykreslení postav. Zatímco v Haně se Alena Mornštajnová zaměřila na ženské hrdinky, tady svůj repertoár doplnila o postavu mužskou. Troufnu si říct, že Svatopluk Žák je jedna z nejzajímavějších a nejkontroverznějších mužských postav v české literatuře za posledních několik let. Nemohu pochopitelně vědět, jestli stejně bude bavit i vás. Ale autorka udělala všechno proto, aby byl výsledek perfektní a v podstatě dokonalý. Najít na té knize snítko vady se mi přes veškerou snahu nepovedlo. Vše tu sedí, vše tu dokonale ladí a vše tu hraje tak, jak má být. Struktura a jednotlivé motivy jsou vycizelované k naprosté jemnosti. Na první pohled vám to možná přijde jednoduché, ale když budete zpětně přemýšlet nad jednotlivými kapitolami a jejich celkovým významem dojde vám to.
Velká síla Aleny Mornštajnové je také ve vykreslení vztahů. Jedna věc je napsat, že postava A nemusí postavu B, postavu C to trápí a tak dál. Opravdový vypravěčský mistr ty vztahy rozebere do detailu a ukáže vám spletité klubko, v němž každá nit má své místo a svůj význam.
Zdánlivá jednoduchost mi, v mírné nadsázce, připomíná drahý diamant. Vidíte něco čirého a jednoduchého a dochází vám, že dosáhnout přirozené krásy není vůbec snadné, že za tím je mnoho úsilí a možná i mnoho špatných pokusů. Kniha Tiché roky je přesně taková. Na první pohled jednoduchá a možná i obyčejná, ale pod povrchem je silná, čistá a málo viděná krása.
P.S. Jestli nějaké motto vystihuje tuto knihu, pak je to název rozhovoru s Alenou Mornštajnovou: Slova i mlčení zraňují jako zbraně.
Technická poznámka:
Kniha obsahuje jednu logickou chybu v časové ose. Chyba je to sice výrazná, ale po dlouhém zvažování jsem se rozhodl ji při hodnocení nebrat v potaz. Všichni jsme lidi a ta chyba vznikla nešťastnou shodou náhod. Kniha si nezaslouží, abychom ji za to kritizovali. A autorka už vůbec ne.
October 6, 2024
След затварянето на последната страница съжалявам единствено, че чак сега откривам Морнщайнова. Тя пише сякаш цялата върволица от думи се излива в един-единствен безконечен дъх между два удара на сърцето, а трети удар може и да не последва…
Сюжетът отговаря точно на заглавието, и същевременно е много различен. Много е различен, защото разгръща историята на едно семейство в една позната и непозната Чехия в периода от 1935 до 2005 г. Години, които - исторически погледнато - далеч не са тихи, а тъкмо обратното - турбулентни и нелеки, издълбали противоречиви и противоречащи си депа от памет.
Но тишината е основната упорито непрекъсваща се нишка. Двамата разказвачи - баща и дъщеря - тънат в тишината на мълчанието и в тишината на думите, давят се в липсите, които правят живота непоносим. Тишината може да е оглушителна, сляпа и жестока. Тя може да оскатява и убива. Или - по-рядко - да е уютна, и дори изпълнена с противоречия - да таи много любов.
Книжката е късичка. И същевременно е толкова сгъстена, толкова сгъстена, че действа като експлозия - веднъж щом клапанът се отвори и кипящата смес от историческа наброска и семейна сага излети от бутилката си.
П.П. Феноменалният превод на свой ред е отвъд всякакви мои очаквания. И за челите “Хана” - тази книга е далеч по-силна. Жалко, че авторката не е по-популярна и по-превеждана, най-вече сред англоезичните.
Сюжетът отговаря точно на заглавието, и същевременно е много различен. Много е различен, защото разгръща историята на едно семейство в една позната и непозната Чехия в периода от 1935 до 2005 г. Години, които - исторически погледнато - далеч не са тихи, а тъкмо обратното - турбулентни и нелеки, издълбали противоречиви и противоречащи си депа от памет.
Но тишината е основната упорито непрекъсваща се нишка. Двамата разказвачи - баща и дъщеря - тънат в тишината на мълчанието и в тишината на думите, давят се в липсите, които правят живота непоносим. Тишината може да е оглушителна, сляпа и жестока. Тя може да оскатява и убива. Или - по-рядко - да е уютна, и дори изпълнена с противоречия - да таи много любов.
Книжката е късичка. И същевременно е толкова сгъстена, толкова сгъстена, че действа като експлозия - веднъж щом клапанът се отвори и кипящата смес от историческа наброска и семейна сага излети от бутилката си.
П.П. Феноменалният превод на свой ред е отвъд всякакви мои очаквания. И за челите “Хана” - тази книга е далеч по-силна. Жалко, че авторката не е по-популярна и по-превеждана, най-вече сред англоезичните.
November 21, 2021
Meine absolute Lieblingsschriftstellerin des letzten Jahres, Alena Mornštajnová, hat heuer wieder einen neuen Roman in deutscher Sprache veröffentlicht. Nun drängt sich der Vergleich zwischen Hana aus 2020 und Stille Jahre aus 2021 zwangsläufig auf, und ich muss sagen, dass mir der Roman vom letzten Jahr besser gefallen hat, was aber auch klar war, denn Hana hat sich bei mir mit gefühlten 10 von 5 möglichen Sternen in mein Lesegedächtnis nachhaltig eingebrannt. Nichtsdestotrotz verdient Stille Jahre noch immer die Bestnote, denn das Buch ist um Klassen besser als viele andere Romane.
Die Autorin verwebt wie üblich meisterhaft Menschenschicksale mit Geschichte und vor allem mit Politik und konzentriert sich nun in dieser Story nicht auf die Ära des Nationalsozialismus, sondern auf den Kommunismus in der Tschechoslowakei. Beobachtet wird eine einzelne Familie, die durch die Politik und die unterschiedlichen Ansichten schlicht und ergreifend auseinandergerissen wird. Dabei muss ich aber meine sehr passive Aussage des letzten Satzes relativieren, denn es geht nicht nur um die äußeren Einflüsse, sondern natürlich auch um eigene Schuld einzelner Mitglieder, die aus Sturheit und Egoismus keine Kompromisse in ihren Ansichten eingehen. Durch den Fall des eisernen Vorhangs werden die Karten neu gemischt, potenziell könnte eine Annäherung wieder stattfinden, wäre da nicht so viel Eigensinn, auf den persönlichen Positionen beharren zu müssen, Groll und vor allem wahnsinnig viel Vertuschung und Verdrängung.
Die Handlung beginnt in der Gegenwart mit dem Mädchen Bodhana, das sehr an ihrer dysfunktionalen Familie leidet. Der Vater Svatopluk redet nicht mit ihr, hat er noch nie getan. Die Stiefmutter Bela ist sehr liebevoll, wird von Svatopluk aber ständig abgewertet und angepöbelt. Wenn der ewig schlecht gelaunte Patriarch zu Hause weilt, herrscht eine wabernd bedrohliche Stimmung, alle huschen nur möglichst keinen Lärm verursachend durch die Zimmer. Bodhana kennt außer ihrem Vater und der Stiefmutter kein anderes Mitglied ihrer Familie.
Als Svatopluk sie eines Tages zur sterbenden Großmutter mitnimmt, die sie noch nie gesehen hat, wird sie von der alten, kranken Frau mit dem völlig unbekannten Namen Blanka angesprochen. Auf Nachfrage nach dieser Person bekommt sie keine Antwort, weder vom Vater, was zu erwarten war, noch von der Stiefmutter, die sich offensichtlich fürchtet, Familiengeheimnisse aufzudecken. An diesem Punkt beschließt Bodhana eine Erinnerungssammlerin zu werden, die Geheimnisse ihrer Familie zu erforschen und zu dokumentieren.
In wechselnden Kapiteln wird die Geschichte vom Vater und der Tochter geschildert, wobei die Handlungsstränge in den Vater-Kapiteln in der Vergangenheit zu Zeiten des Kommunismus starten und die von Bodhana lange nach der Wende einsetzen.
Svatopluk hat sein ganzes Leben den kommunistischen Idealen gewidmet und den tschechischen Staat nach dem Krieg mit aufgebaut. Auf Grund seiner politischen Verdienste hat er auch eine veritable Karriere hingelegt, sitzt aber jetzt in der Gegenwart als verbitterter alter Mann herum. Was zwischenzeitlich passiert ist, wird schrittweise aufgedeckt. Der sozialistische Arbeiter aus der Unterschicht, der aufgestiegen ist, hat sich irgendwann durch seine Musikpassion in das höhere Töchterlein Eva unsterblich verliebt, die eigentlich eine Karriere als Pianistin anstrebte. Obwohl beide so unterschiedlich sind, und die Familien auch nicht miteinander können, sind sie einander innig zugetan, respektieren die unterschiedlichen Ansichten des anderen, kommunizieren auf Augenhöhe, sehen die Unterschiede als Bereicherung und führen eine sehr gute Ehe. Für Eva als Frau eines wichtigen Parteiführers ist eine Karriere als Konzertpianistin nicht schicklich, denn der bourgeoise Zeitvertreib des Klavierspielens passt so gar nicht in das Konzept des Arbeiter- und Bauernstaates. Also konzentriert sich Eva auf ihre Pflichten als Ehefrau und fügt sich in die Rolle der Mutter. Dabei projiziert sie alle Hoffnungen auf die begabte Tochter Blanka.
Mittlerweile hat Bodhana in der Gegenwart versucht, alle Personen zu recherchieren, die sie auf einem alten Hochzeitsfoto gefunden hat. Irgendwann findet sie einen Feind ihres Vaters, der aber auch nicht mit ihr sprechen möchte und ihre Tante, die inzwischen ebenso wie die Großmutter gestorben ist. Bodhana weiß, dass ihr Vater ein Geheimnis verbirgt, denn alle seine früheren Kontakte sind wie mit einem Skalpell von der Gegenwart abgetrennt.
Nach und nach kommen im Vater-Erzählstrang die Dramen und die Fehler der Vergangenheit ans Tageslicht. Als Blanka erwachsen wird, herrscht in der Tschechoslowakei die Aufbruchsstimmung des Prager Frühlings und das Mädchen rebelliert im normalen Rahmen gegen die Ideologie und die Regeln des Vaters. Dabei begeht sie im jugendlichen Leichtsinn und aus Egoismus einen fatalen Fehler, der nicht nur ihr Leben verändert, sondern auch die Karriere ihres Vaters nachhaltig zerstört. Blankas Schuld ist so gravierend, dass sie sich in den Westen absetzen und dann natürlich aus politischer Räson totgeschwiegen werden muss. Als braver Parteisoldat reißt sich der Vater die geliebte Tochter regelrecht aus dem Herzen und erwähnt sie nie wieder.
Allmählich nähern sich die zwei Erzählstränge von Swatopluk und Bodhana einander an, dieses Handlungsgeflecht wurde von der Autorin derart meisterhaft in den Plot eingewebt, dass es eine Freude ist, höchste Kunst der Dramaturgie, einen extrem interessanten Spannungsbogen zu schaffen, der erst nach und nach alles enthüllt, ohne jedoch in irgendeiner Szene bei der Leserschaft Verwirrung zu stiften.
Bodhana kämpft nicht mehr um die Aufmerksamkeit des Vaters, sondern sie ruht zufrieden in sich selbst. Sie ist vom verschreckten Mauerblümchen zu einer gefestigten Frau herangewachsen, die noch immer als Chronistin der Familie alles aufschreibt, was sie herausgefunden hat. Mittlerweile hat sie ihre große Liebe Martin kennengelernt, den der Vater erstaunlicherweise sehr gerne mag. Als die Hochzeit über die Bühne gegangen ist, verlässt die Stiefmutter Bela die Familie, denn sie hat all die Herabwürdigungen nur aus Liebe und Sorge um Bodhana ausgehalten, nun muss sie nicht mehr als Puffer fungieren. Nach einem Schlaganfall von Svatopluk kommen sich Bodhana und der Vater erstmals in ihrem Leben näher. Am Ende werden alle Geheimnisse der Vergangenheit aufgedeckt und das Happy End gibt Hoffnung, dass der verbohrte alte Bock noch ein paar Jahre im Glück leben kann.
Ich kann es kaum beschreiben, wie ausnehmend grandios die Autorin in ihrem Werk immer wieder persönliche Schicksale mit den Wirren der Politik zu verweben vermag, und wie genial die Plotkonstruktion gestaltet ist. Ich weiß, dass ich sie nun vielleicht in zu große Fußstapfen hineinstoße, aber irgendwie erinnert mich die Konzeption ihrer Familiengeschichten schon frappant an meinen absoluten Lieblingsschriftsteller Joseph Roth in seinem Roman Radetzkymarsch, der für mich nicht nur ein Jahrhundertwerk darstellt, sondern für die Bestenliste der Ewigkeit gemacht ist.
Die Figuren sind selbstverständlich ausnehmend tief, glaubwürdig und gut konzipiert auch hier gibt es nichts zu kritisieren, ebenso wenig wie bei der Fabulierkunst der Autorin.
Fazit: Absolute Leseempfehlung für diesen Roman. Wenn Ihr eine tschechische Autorin kennenlernen und lesen wollt, dann wählt Alena Mornštajnová.
Die Autorin verwebt wie üblich meisterhaft Menschenschicksale mit Geschichte und vor allem mit Politik und konzentriert sich nun in dieser Story nicht auf die Ära des Nationalsozialismus, sondern auf den Kommunismus in der Tschechoslowakei. Beobachtet wird eine einzelne Familie, die durch die Politik und die unterschiedlichen Ansichten schlicht und ergreifend auseinandergerissen wird. Dabei muss ich aber meine sehr passive Aussage des letzten Satzes relativieren, denn es geht nicht nur um die äußeren Einflüsse, sondern natürlich auch um eigene Schuld einzelner Mitglieder, die aus Sturheit und Egoismus keine Kompromisse in ihren Ansichten eingehen. Durch den Fall des eisernen Vorhangs werden die Karten neu gemischt, potenziell könnte eine Annäherung wieder stattfinden, wäre da nicht so viel Eigensinn, auf den persönlichen Positionen beharren zu müssen, Groll und vor allem wahnsinnig viel Vertuschung und Verdrängung.
Die Handlung beginnt in der Gegenwart mit dem Mädchen Bodhana, das sehr an ihrer dysfunktionalen Familie leidet. Der Vater Svatopluk redet nicht mit ihr, hat er noch nie getan. Die Stiefmutter Bela ist sehr liebevoll, wird von Svatopluk aber ständig abgewertet und angepöbelt. Wenn der ewig schlecht gelaunte Patriarch zu Hause weilt, herrscht eine wabernd bedrohliche Stimmung, alle huschen nur möglichst keinen Lärm verursachend durch die Zimmer. Bodhana kennt außer ihrem Vater und der Stiefmutter kein anderes Mitglied ihrer Familie.
Als Svatopluk sie eines Tages zur sterbenden Großmutter mitnimmt, die sie noch nie gesehen hat, wird sie von der alten, kranken Frau mit dem völlig unbekannten Namen Blanka angesprochen. Auf Nachfrage nach dieser Person bekommt sie keine Antwort, weder vom Vater, was zu erwarten war, noch von der Stiefmutter, die sich offensichtlich fürchtet, Familiengeheimnisse aufzudecken. An diesem Punkt beschließt Bodhana eine Erinnerungssammlerin zu werden, die Geheimnisse ihrer Familie zu erforschen und zu dokumentieren.
In wechselnden Kapiteln wird die Geschichte vom Vater und der Tochter geschildert, wobei die Handlungsstränge in den Vater-Kapiteln in der Vergangenheit zu Zeiten des Kommunismus starten und die von Bodhana lange nach der Wende einsetzen.
Svatopluk hat sein ganzes Leben den kommunistischen Idealen gewidmet und den tschechischen Staat nach dem Krieg mit aufgebaut. Auf Grund seiner politischen Verdienste hat er auch eine veritable Karriere hingelegt, sitzt aber jetzt in der Gegenwart als verbitterter alter Mann herum. Was zwischenzeitlich passiert ist, wird schrittweise aufgedeckt. Der sozialistische Arbeiter aus der Unterschicht, der aufgestiegen ist, hat sich irgendwann durch seine Musikpassion in das höhere Töchterlein Eva unsterblich verliebt, die eigentlich eine Karriere als Pianistin anstrebte. Obwohl beide so unterschiedlich sind, und die Familien auch nicht miteinander können, sind sie einander innig zugetan, respektieren die unterschiedlichen Ansichten des anderen, kommunizieren auf Augenhöhe, sehen die Unterschiede als Bereicherung und führen eine sehr gute Ehe. Für Eva als Frau eines wichtigen Parteiführers ist eine Karriere als Konzertpianistin nicht schicklich, denn der bourgeoise Zeitvertreib des Klavierspielens passt so gar nicht in das Konzept des Arbeiter- und Bauernstaates. Also konzentriert sich Eva auf ihre Pflichten als Ehefrau und fügt sich in die Rolle der Mutter. Dabei projiziert sie alle Hoffnungen auf die begabte Tochter Blanka.
Mittlerweile hat Bodhana in der Gegenwart versucht, alle Personen zu recherchieren, die sie auf einem alten Hochzeitsfoto gefunden hat. Irgendwann findet sie einen Feind ihres Vaters, der aber auch nicht mit ihr sprechen möchte und ihre Tante, die inzwischen ebenso wie die Großmutter gestorben ist. Bodhana weiß, dass ihr Vater ein Geheimnis verbirgt, denn alle seine früheren Kontakte sind wie mit einem Skalpell von der Gegenwart abgetrennt.
Nach und nach kommen im Vater-Erzählstrang die Dramen und die Fehler der Vergangenheit ans Tageslicht. Als Blanka erwachsen wird, herrscht in der Tschechoslowakei die Aufbruchsstimmung des Prager Frühlings und das Mädchen rebelliert im normalen Rahmen gegen die Ideologie und die Regeln des Vaters. Dabei begeht sie im jugendlichen Leichtsinn und aus Egoismus einen fatalen Fehler, der nicht nur ihr Leben verändert, sondern auch die Karriere ihres Vaters nachhaltig zerstört. Blankas Schuld ist so gravierend, dass sie sich in den Westen absetzen und dann natürlich aus politischer Räson totgeschwiegen werden muss. Als braver Parteisoldat reißt sich der Vater die geliebte Tochter regelrecht aus dem Herzen und erwähnt sie nie wieder.
Allmählich nähern sich die zwei Erzählstränge von Swatopluk und Bodhana einander an, dieses Handlungsgeflecht wurde von der Autorin derart meisterhaft in den Plot eingewebt, dass es eine Freude ist, höchste Kunst der Dramaturgie, einen extrem interessanten Spannungsbogen zu schaffen, der erst nach und nach alles enthüllt, ohne jedoch in irgendeiner Szene bei der Leserschaft Verwirrung zu stiften.
Bodhana kämpft nicht mehr um die Aufmerksamkeit des Vaters, sondern sie ruht zufrieden in sich selbst. Sie ist vom verschreckten Mauerblümchen zu einer gefestigten Frau herangewachsen, die noch immer als Chronistin der Familie alles aufschreibt, was sie herausgefunden hat. Mittlerweile hat sie ihre große Liebe Martin kennengelernt, den der Vater erstaunlicherweise sehr gerne mag. Als die Hochzeit über die Bühne gegangen ist, verlässt die Stiefmutter Bela die Familie, denn sie hat all die Herabwürdigungen nur aus Liebe und Sorge um Bodhana ausgehalten, nun muss sie nicht mehr als Puffer fungieren. Nach einem Schlaganfall von Svatopluk kommen sich Bodhana und der Vater erstmals in ihrem Leben näher. Am Ende werden alle Geheimnisse der Vergangenheit aufgedeckt und das Happy End gibt Hoffnung, dass der verbohrte alte Bock noch ein paar Jahre im Glück leben kann.
Ich kann es kaum beschreiben, wie ausnehmend grandios die Autorin in ihrem Werk immer wieder persönliche Schicksale mit den Wirren der Politik zu verweben vermag, und wie genial die Plotkonstruktion gestaltet ist. Ich weiß, dass ich sie nun vielleicht in zu große Fußstapfen hineinstoße, aber irgendwie erinnert mich die Konzeption ihrer Familiengeschichten schon frappant an meinen absoluten Lieblingsschriftsteller Joseph Roth in seinem Roman Radetzkymarsch, der für mich nicht nur ein Jahrhundertwerk darstellt, sondern für die Bestenliste der Ewigkeit gemacht ist.
Die Figuren sind selbstverständlich ausnehmend tief, glaubwürdig und gut konzipiert auch hier gibt es nichts zu kritisieren, ebenso wenig wie bei der Fabulierkunst der Autorin.
Fazit: Absolute Leseempfehlung für diesen Roman. Wenn Ihr eine tschechische Autorin kennenlernen und lesen wollt, dann wählt Alena Mornštajnová.
May 4, 2019
Kniha je vizuálně krásná, má výborný titul, ale téma samotné mě neohromilo. O rodinných tajemstvích, o mlčení, o neschopnosti sdílet informace mezi nejbližšími, již bylo napsáno mnohé. Ač jsou postavy dobře rozkreslené, protože to autorka prostě umí, nesblížila jsem se s nimi ani zdaleka tolik jako v případě předchozí Hany. Od zvratu, který přišel zhruba v polovině knihy, je čtenáři víceméně jasné, co se stane a kam kniha povede. Nemůžu zkrátka upřít knize to, že je řemeslně dobře vystavěná i napsaná, ale ohromená nejsem.
April 28, 2019
Zprvu mi hlavou běžela nechuť. Nechtěla jsem zase číst o socialistické šedi, soudruzích, kteří šli přes mrtvoly, té těžké době, morálně šedých zónách a těžkých rozhodnutích. Pořád mi vše připadalo vcelku jasné. Až do doby kdy ne. Kdy jsem začala zvedat obočí, lapat po dechu, prožívat silné aha momenty a nakonec jsem byla lapena do dvou duší. Bravurně vykreslené charaktery, které mají tolik tichých tajemství. A vy si myslíte, že je znáte, ale ne ne ...
July 11, 2024
[..] Ir dažādi klusuma veidi. Mājīgs klusums, uz miegu aicinošs klusums, mīļotā cilvēka ierašanās ilgu klusums, taču arī nomācošs, gaidu pilns klusums, gaidot, ka nākamajā mirklī to pārtrauks uzbrēciens vai asa piezīme. [..]
Šī Čehu rakstnieces Alenas Mornštainovas grāmata ir lieliska - lieliska savā tiešumā, lieliska tajā, kas paliek starp vārdiem - nepasacītais, lieliska sajūtu un pārdomu grāmata. Skumju un cerību grāmata. Ģimenes stāsts. Drāma. Nepiepildītu mīlestību un sarežģītu attiecību grāmata. Un tomēr beigās, laiks visu saliek pa vietām. Tā vienmēr ir.
[..] es viņu uzskatīju par vienu no saviem laimīgajiem cilvēkiem. Tas nozīmēja - ja es no rīta viņu pamanīju, tad visu dienu man veicās un nevarēja atgadīties nekas ļauns [..]
Autores grāmata “Hana” ir viena no manām visu laiku mīļakajām grāmatām, nu arī šī grāmata dodas uz manu mīļāko grāmatu plauktiņu.
Ļoti iesaku!
Šī Čehu rakstnieces Alenas Mornštainovas grāmata ir lieliska - lieliska savā tiešumā, lieliska tajā, kas paliek starp vārdiem - nepasacītais, lieliska sajūtu un pārdomu grāmata. Skumju un cerību grāmata. Ģimenes stāsts. Drāma. Nepiepildītu mīlestību un sarežģītu attiecību grāmata. Un tomēr beigās, laiks visu saliek pa vietām. Tā vienmēr ir.
[..] es viņu uzskatīju par vienu no saviem laimīgajiem cilvēkiem. Tas nozīmēja - ja es no rīta viņu pamanīju, tad visu dienu man veicās un nevarēja atgadīties nekas ļauns [..]
Autores grāmata “Hana” ir viena no manām visu laiku mīļakajām grāmatām, nu arī šī grāmata dodas uz manu mīļāko grāmatu plauktiņu.
Ļoti iesaku!
May 16, 2019
Ačkoli jsem všude kolem slyšela spoustu negativních recenzí, že je to stále to samé, že už autorka nemá co říct a že se neustále opakuje, jsem se rozhodla do knihy pustit a co víc, bez předsudků. Často se mi totiž stává, že to, co se líbí většině, se nelíbí mně a naopak.
Kdo četl Hanu, neubrání se srovnávání. Já sama ale byla příjemně překvapená. Konečně nejsou hlavními postavami tři generačně odlišné ženy. V Tichých rocích jsou ústředními postavami otec Svatopluk (ano, konečně mužská postava, která jen nestojí v pozadí, ale dokonce jedná a my jí při tom můžeme tzv. vidět do hlavy a vědět, proč se chová tak, jak se chová) a jeho dcera Bohdana. Dějová linie otce začíná ještě před narozením Bohdany a ta její přirozeně začíná až v dětství, kdy žil Svatopluk s Bělou. Bohdana má ale pocit, že se jí něco záměrně tají a její tušení se naplní ve chvíli, kdy jí babička na smrtelné posteli osloví nikoli Bohdano, ale Blanko. Byl to jen omyl z poblouznění či opravdu nějaká Blanka byla, ale Bohdana jí ani neznala? A jaká další tajemství její rodina vlastně skrývá?
Síla Aleny Mornštajnové je v dokonalém vykreslení vztahů, jejichž vazby jsou promyšlené do detailů a vše sedí tak, jak má. Čtenář knihu díky tomu přečte jedním dechem. Příběh, který se v knize odehrává, se vám možná bude zdát zdánlivě jednoduchý, čím víc ale o něm budete zpětně přemýšlet, tím lepší se vám bude zdát. Ne vždy jsou totiž nutné složité zápletky a tisíc postav.
I konec, ke kterému má spousta čtenářů výhrady, považuji za velmi povedený a přesně podle mého gusta.
Rozsáhlejší recenze na blogu: http://be-at-peace-not-in-pieces.blog...
Kdo četl Hanu, neubrání se srovnávání. Já sama ale byla příjemně překvapená. Konečně nejsou hlavními postavami tři generačně odlišné ženy. V Tichých rocích jsou ústředními postavami otec Svatopluk (ano, konečně mužská postava, která jen nestojí v pozadí, ale dokonce jedná a my jí při tom můžeme tzv. vidět do hlavy a vědět, proč se chová tak, jak se chová) a jeho dcera Bohdana. Dějová linie otce začíná ještě před narozením Bohdany a ta její přirozeně začíná až v dětství, kdy žil Svatopluk s Bělou. Bohdana má ale pocit, že se jí něco záměrně tají a její tušení se naplní ve chvíli, kdy jí babička na smrtelné posteli osloví nikoli Bohdano, ale Blanko. Byl to jen omyl z poblouznění či opravdu nějaká Blanka byla, ale Bohdana jí ani neznala? A jaká další tajemství její rodina vlastně skrývá?
Síla Aleny Mornštajnové je v dokonalém vykreslení vztahů, jejichž vazby jsou promyšlené do detailů a vše sedí tak, jak má. Čtenář knihu díky tomu přečte jedním dechem. Příběh, který se v knize odehrává, se vám možná bude zdát zdánlivě jednoduchý, čím víc ale o něm budete zpětně přemýšlet, tím lepší se vám bude zdát. Ne vždy jsou totiž nutné složité zápletky a tisíc postav.
I konec, ke kterému má spousta čtenářů výhrady, považuji za velmi povedený a přesně podle mého gusta.
Rozsáhlejší recenze na blogu: http://be-at-peace-not-in-pieces.blog...
June 18, 2022
Negaidiet no ''Klusajiem gadiem'' to traģismu, kas tiek izmalts vēstures dzirnavās kā cilvēku likteņi ''Hanā''. Šeit tiešām ir cita sāpe. Intīms traģisms. Un es atkal domāju, kā autorei līdz ar diezgan skopu vēstījumu izdodas tik precīzi parādīt savu varoņu izjūtas tad, kad sāp vai ir bezizejas sajūta. Tas laikam ir viņas trumpis, zīmēt melnbaltus portretus, kuru vaibsti mainās līdz ar notiekošo.
''Kad sēdēju savā istabā un rasēju, es aizmirsu klusumu, kas valdīja mājā. Ir dažādi klusuma veidi. Mājīgs klusums, uz miegu aicinošs klusums, mīļotā cilvēka ierašanās ilgu klusums, taču arī nomācošs, gaidu pilns klusums, gaidot, ka nākamajā mirklī to pārtrauks uzbrēciens vai asa piezīme. Mūsu nama klusums bija nervozs un trausls, pilns ar neizteiktiem vārdiem. Draudēja, ka tas pārplīsīs un visi aizturētie vārdi izbirs laukā, paliks karājamies gaisā un vairs nekad neizdosies tos aizmirst."
Šis ir viens no tiem darbiem, kad nedrīkst atklāt saturu, lai nākamais lasītājs nepazaudētu autores vēstījuma spriegumu, kas izšauj un liek skatīties uz tām pašām parastajām ģimenes dzīves norisēm jau citām acīm. Man jāklusē. Un jāpriecājas, ka grāmatai ir atvērtās beigas – savā prātā vari turpināt sižetu, ja vēlies.
Vairāk blogā: https://lililasa.wordpress.com/2022/0...
''Kad sēdēju savā istabā un rasēju, es aizmirsu klusumu, kas valdīja mājā. Ir dažādi klusuma veidi. Mājīgs klusums, uz miegu aicinošs klusums, mīļotā cilvēka ierašanās ilgu klusums, taču arī nomācošs, gaidu pilns klusums, gaidot, ka nākamajā mirklī to pārtrauks uzbrēciens vai asa piezīme. Mūsu nama klusums bija nervozs un trausls, pilns ar neizteiktiem vārdiem. Draudēja, ka tas pārplīsīs un visi aizturētie vārdi izbirs laukā, paliks karājamies gaisā un vairs nekad neizdosies tos aizmirst."
Šis ir viens no tiem darbiem, kad nedrīkst atklāt saturu, lai nākamais lasītājs nepazaudētu autores vēstījuma spriegumu, kas izšauj un liek skatīties uz tām pašām parastajām ģimenes dzīves norisēm jau citām acīm. Man jāklusē. Un jāpriecājas, ka grāmatai ir atvērtās beigas – savā prātā vari turpināt sižetu, ja vēlies.
Vairāk blogā: https://lililasa.wordpress.com/2022/0...
June 13, 2022
Par klusumu, kas gadiem gulst starp savējiem.
Par mūziku, kas aizpilda tukšumu.
Par neizrunāšanos.
Šī nav “Hana”, tomēr lasiet arī “Klusos gadus”. Kaut tikai tāpēc vien, lai pēc tam cieši samīļotu savējos.
June 28, 2019
Když čtu nějakou knihu, potřebuji kromě vytříbeného jazyka a "silného" příběhu také souznít s postavami. Potřebuji k nim cítit sympatie či antipatie, chci jim fandit, nesnášet je, být na ně naštvaná, litovat je, oblíbit si je tak, že je pak nerada opouštím. Jak se toto nestane, často pro mě ztrácí kniha na zajímavosti, což se událo i s Tichými roky. Postavy v této knížce mi byly zcela jedno, ani jeden z nich mi nepřirostl k srdci, neměla jsem pocit, že bych s nimi chtěla prožívat více stran, naopak jsem se postupně přistihovala při tom, že už se těším, až knížku odložím a pustím se do nějaké jiné. Podobné pocity jsem měla už i u Slepé mapy. Pečlivě vycizelovaný děj, vybroušený do dokonalosti, ale dokonalosti takové, až se pro mě stavá fádní. Celou dobu jsem i tady měla pocit, že autorka jede na efekt, že přesně ví, kam cílit. Že píše jen mozkem a jaksi jí chybí trochu toho srdce. Zase mi chyběla duše a přesah, zásadní otázky a občas nějaké soudy. U knížek potřebuju, aby mě chytly pod žebry a trhly, což se někdy stane silněji, někdy slaběji, ale Tiché roky - ty mě možná jen tak zlehka na žebrech pošimraly.
October 13, 2022
Daudzslāņaina un ļoti rimti lasāma 🤍 Lai arī grāmatas lappusēs izstāstītas vairākas vienas dzimtas dzīves (brīžiem traģiskas un ar sarežģītiem notikumiem, kuri līdz galam atklājas tikai stāsta beigās), tomēr nevienā brīdī nav sajūtas, ka emocijas plūst pāri malām.
Tieši pretēji - autore raksta ar tādu nemanāmu vieglumu, ar pietāti pret visu cilvēcisko, ka paliek telpa starp tekstu un lasītāju. Telpa savām domām, un sajūtām.
Tieši pretēji - autore raksta ar tādu nemanāmu vieglumu, ar pietāti pret visu cilvēcisko, ka paliek telpa starp tekstu un lasītāju. Telpa savām domām, un sajūtām.
June 1, 2019
Dočteno. Výborně napsané, ale vidím tady hodně podobností s Hotýlkem. Čili další kvalitně napsaná česká telenovela. Ještě se vyjádřím víc po book clubu.
September 7, 2022
Kas par stāstu! Laikmeta, ģimenes un atsevišķu indivīdu stāsts. Vienkārši lieliska grāmata. Jāņa Krastiņa tulkojums ir izcils, lasās bez mazākās aizķeršanās. Ļoti iesaku!
November 15, 2020
image: 
Originalan tekst možete pronaći ovdje
Ne znam što to posebno ima u češkim autorima, ali nakon pročitanog Zvuka sunčanog sata, Hane Andronikove otkrila sam i oduševila se s još jednom češkom autoricom - Alenom Mornštajnovom. Njezinu Hanu, propustila sam, no komentari koje čujem o izvrsnosti tog romana konstantni su, učinivši od nje jednu od "must - read" autora i meni jednog od naslova koje OBAVEZNO moram pročitati.
Tišina je krhka, pogotovo ako u njoj postoji neizgovoreno kajanje i strah, a Bohdana, glavna protagonistica Tihih godina itekako može okusiti koliko šutnja kojom tišina odiše, boli više od riječi koje su joj potrebne. Otac Svatopluk doima se hladnim, povučenim, tvrdim i nesposobnim da ikoga voli a kada ju baka na smrtnoj postelji nazove tuđim imenom, Bohdana shvaća da postoji nešto u njenoj obitelji, duboko u njenim korijenima sakriveno od njenih očiju.
Pitanja, koja nikada nisu bila odgovorena tvore okosnicu cijelog ovog romana i otkriva lanac nesretnih događaja koji su obilježili Bohdaninu obitelj, a ponajviše, njezin odnos s ocem.
Možda vam se čini da intimna obiteljska drama nije ništa otkrivajuće ali Alena Mornštajnová izvrsna je pripovjedačica istančanog stila. Doista razumije svoje likove, zna što nam želi reći i ima nevjerojatan osjećaj kako i u kojoj bi mjeri trebala dozirati priču.
U ovom je slučaju izabrala oblik izmjenjivanja dviju priča - kćeri i oca. Kako se njihove priče redovito izmjenjuju, polako zaranjamo u njihove umove. Postepeno nam otkriva njihove živote i tajne. Čini to nenasilno, ne osjećamo napetost, ali naša je znatiželja i dalje živa i prisiljava nas da okrećemo stranice.
Ono što mi je posebno zanimljivo u njenom stilu pisanja je način naracije. Poglavlja koja govori Bohdana pisana su u prvom licu, naraciji u kojoj sakriva tajnu koju je autorica čuvala za svoje čitatelje gotovo do kraja; dok priča oca, pisana u trećem licu, opisuje njegov život i pruža uvid i perspektivu u cijeli roman. Završetak rečenicu u jednom poglavlju, početak je rečenice u drugom; divan je to način pokazati koliko su otac i kći zapravo povezani i kako njihova priča ima poveznicu koju samo mi vidimo. Tek nakon čitanja shvatite da je svaka riječ stavljena s preciznom prosudbom, svako poglavlje ima svoje točno mjesto.
Tihe godine tvore tihu i bolnu jezgru koja pulsira s nepovjerenjem, razočaranjem, gorčinom, grižnjom savjesti, zatvorenošću i nemogućnošću da se otac i kći otvore jedno prema drugom. Prazna i tragična priča, nijema i skrivena iza teksta, tvori najjači dojam cijelog romana.
No, Alena Mornštajnová ne procjenjuje, ne donosi brze prosudbe i ne gura čitatelja u jedno određeno tumačenje. Svojim protagonistima, kao i čitateljima, ostavlja mogućnost da priču upotpune svojim životnim iskustvima, jer svaka je tišina drugačija i svatko se ponekad našao u njoj.
Iako je tema teška i bolna, uživala sam u ovoj knjizi. Alena Mornštajnová doista se pokazala kao autorica koju treba pratiti, koja ima dozu veličanstvenosti u svojem pisanju i drago mi je da sam je konačno upoznala.
Originalan tekst možete pronaći ovdje
Ne znam što to posebno ima u češkim autorima, ali nakon pročitanog Zvuka sunčanog sata, Hane Andronikove otkrila sam i oduševila se s još jednom češkom autoricom - Alenom Mornštajnovom. Njezinu Hanu, propustila sam, no komentari koje čujem o izvrsnosti tog romana konstantni su, učinivši od nje jednu od "must - read" autora i meni jednog od naslova koje OBAVEZNO moram pročitati.
Tišina je krhka, pogotovo ako u njoj postoji neizgovoreno kajanje i strah, a Bohdana, glavna protagonistica Tihih godina itekako može okusiti koliko šutnja kojom tišina odiše, boli više od riječi koje su joj potrebne. Otac Svatopluk doima se hladnim, povučenim, tvrdim i nesposobnim da ikoga voli a kada ju baka na smrtnoj postelji nazove tuđim imenom, Bohdana shvaća da postoji nešto u njenoj obitelji, duboko u njenim korijenima sakriveno od njenih očiju.
Pitanja, koja nikada nisu bila odgovorena tvore okosnicu cijelog ovog romana i otkriva lanac nesretnih događaja koji su obilježili Bohdaninu obitelj, a ponajviše, njezin odnos s ocem.
Možda vam se čini da intimna obiteljska drama nije ništa otkrivajuće ali Alena Mornštajnová izvrsna je pripovjedačica istančanog stila. Doista razumije svoje likove, zna što nam želi reći i ima nevjerojatan osjećaj kako i u kojoj bi mjeri trebala dozirati priču.
U ovom je slučaju izabrala oblik izmjenjivanja dviju priča - kćeri i oca. Kako se njihove priče redovito izmjenjuju, polako zaranjamo u njihove umove. Postepeno nam otkriva njihove živote i tajne. Čini to nenasilno, ne osjećamo napetost, ali naša je znatiželja i dalje živa i prisiljava nas da okrećemo stranice.
Ono što mi je posebno zanimljivo u njenom stilu pisanja je način naracije. Poglavlja koja govori Bohdana pisana su u prvom licu, naraciji u kojoj sakriva tajnu koju je autorica čuvala za svoje čitatelje gotovo do kraja; dok priča oca, pisana u trećem licu, opisuje njegov život i pruža uvid i perspektivu u cijeli roman. Završetak rečenicu u jednom poglavlju, početak je rečenice u drugom; divan je to način pokazati koliko su otac i kći zapravo povezani i kako njihova priča ima poveznicu koju samo mi vidimo. Tek nakon čitanja shvatite da je svaka riječ stavljena s preciznom prosudbom, svako poglavlje ima svoje točno mjesto.
Tihe godine tvore tihu i bolnu jezgru koja pulsira s nepovjerenjem, razočaranjem, gorčinom, grižnjom savjesti, zatvorenošću i nemogućnošću da se otac i kći otvore jedno prema drugom. Prazna i tragična priča, nijema i skrivena iza teksta, tvori najjači dojam cijelog romana.
No, Alena Mornštajnová ne procjenjuje, ne donosi brze prosudbe i ne gura čitatelja u jedno određeno tumačenje. Svojim protagonistima, kao i čitateljima, ostavlja mogućnost da priču upotpune svojim životnim iskustvima, jer svaka je tišina drugačija i svatko se ponekad našao u njoj.
Iako je tema teška i bolna, uživala sam u ovoj knjizi. Alena Mornštajnová doista se pokazala kao autorica koju treba pratiti, koja ima dozu veličanstvenosti u svojem pisanju i drago mi je da sam je konačno upoznala.
December 11, 2020
Sjajno ispričana priča. Kako god zvučalo (nakon što pročitate), ali nije mi bilo jasno zašto je Alena Mornštajnová knjizi dala naslov "Tihe godine". Tek na kraju sam shvatila. Kako izvrsno je povezala sve svoje likove, pametno, tečno i strahovito zanimljivo je vezla priču, nije bilo nijednog suvišnog ili nedajbože dosadnog dijela.
Mi koji smo rođeni u ovom dijelu svijeta prilično se dobro možemo poistovjetiti s pričom koja velikim dijelom opisuje vrijeme socijalizma (u Češkoj komunizma); nekome tko nije živio u tome, teško je to objasniti. Takav život ima ogroman utjecaj ne samo na likove iz ove priče, već i općenito. Najviše na oca obitelji Žakov.
Preporučujem svima da je uzmu u ruke i pročitaju. A ako smijem, usput (makar to nikako ne bi trebalo biti samo usput) preporučujem i još jednu knjigu iste autorice (nju sam prvu pročitala) s naslovom "Hana". Alena Mornštajnová je majstorica.
Mi koji smo rođeni u ovom dijelu svijeta prilično se dobro možemo poistovjetiti s pričom koja velikim dijelom opisuje vrijeme socijalizma (u Češkoj komunizma); nekome tko nije živio u tome, teško je to objasniti. Takav život ima ogroman utjecaj ne samo na likove iz ove priče, već i općenito. Najviše na oca obitelji Žakov.
Preporučujem svima da je uzmu u ruke i pročitaju. A ako smijem, usput (makar to nikako ne bi trebalo biti samo usput) preporučujem i još jednu knjigu iste autorice (nju sam prvu pročitala) s naslovom "Hana". Alena Mornštajnová je majstorica.
June 10, 2022
“Klusēšanai ir tā priekšrocība, ka neviens nevar pieķert jūs melos un ikviens izskaidros jūsu klusēšanu pa savam" (22.lpp.)
Domājot par čehu autori Alenu Mornštainovu, nevar nedomāt par eksplodējošām emocijām un sadragātiem likteņiem pilno romānu "Hana", kas jebkuru lasītāju- nejaušu vai uzrunātu, nespēja atstāt vienaldzīgu. Ar vienu BET- ja lasītājs nonāca līdz šim spēcīgajam darbam. Nepelnīti mazzināmam darbam, par kuru sajūsminās pārsvarā daudzlasītāju pulciņš, tika pievērsts nepelnīti maz uzmanības, kaut aiz maldinoši saldā vāka slēpjas dziļumdziļš meistardarbs, kuru jābauda ar tikpat lielu pietāti kā rieksti šokolādē, lai beigās nenolauztu kādu zobu (lasīt- nepaliktu emocionāli sagrauts).
Tāpēc tiem, kas izgājuši cauri "Hanas" romāna vētrām, ziņa par Alenas Mornštainovas romāna "Klusie gadi" pārburšanu latviešu valodā, bija kā lietus sausuma periodā. Bet lēnāk pār tiltu- šeit jāazimirst jebkura salīdzināšana, jāatmet lielās ekspektācijas, un vienkārši jāļaujas čehu rakstnieces prasmīgajai valodai. Tieši spēcīgie varoņu raksturu attainojumi, iekšējās drāmas un nejaušas likteņa traģēdijas padara šo romānu par psiholoģiskās ģimenes drāmas karalieni, pat, ja sākotnēji galvenie varoņi liekas ledaini salti un bezsirdīgi. Lai arī personības un raksturi izvirzīti priekšplānā, tikpat liela nozīme ir arī vēsturiskajam fonam, kas spēlē lielu lomu vienam vai otram lēmumam, kas gluži kā brūkošs kāršu namiņš sagāž blakusesošos līdzgaitniekus.
"Klusie gadi" paralēli izstāsta tēva un meitas stāstu, atklājot arvien jaunus skapī apputējušus skeletus. Ar katru gadu plaisa starp tēvu un meitu aug, radot arvien vairāk jautājumus, kāpēc nekas netiek stāstīts par ģimeni un, kas ir mistiskā Blanka, kuras vārdu piemin mirstošā vecmāmiņa.
Autore nepieviļ arī šoreiz- ļaujot katru lapas pusi kā mutē kūstošu cukurvati izbaudīt no sākuma līdz beigām. Šoreiz grāmatas vāku neaizcērtu- "Klusie gadi" pēc pēdējā vārda izlasīšanas ar būkšķi izkrīt no rokām- nejauši un reizē tik zīmīgi apliecinot, ka autore spēlējas ar lasītāju- apraujot stāstu pašā karstākajā vietā. Un tomēr, iespējams, tas ir noklusētais veids, kā katram lasītājam pašam izdzīvot turpinājumu savā galvā, kur gadu gadiem krātās emocijas nav iespējams pat izteikt vārdos.
Bet..labāk paklusēšu, jo "Klusie gadi" ir vienkārši jāizlasa pašam/-ai!
Iesaku! Un noteikti, noteikti- Alena ir jātulko vēl!
4+ zvaigznes
Domājot par čehu autori Alenu Mornštainovu, nevar nedomāt par eksplodējošām emocijām un sadragātiem likteņiem pilno romānu "Hana", kas jebkuru lasītāju- nejaušu vai uzrunātu, nespēja atstāt vienaldzīgu. Ar vienu BET- ja lasītājs nonāca līdz šim spēcīgajam darbam. Nepelnīti mazzināmam darbam, par kuru sajūsminās pārsvarā daudzlasītāju pulciņš, tika pievērsts nepelnīti maz uzmanības, kaut aiz maldinoši saldā vāka slēpjas dziļumdziļš meistardarbs, kuru jābauda ar tikpat lielu pietāti kā rieksti šokolādē, lai beigās nenolauztu kādu zobu (lasīt- nepaliktu emocionāli sagrauts).
Tāpēc tiem, kas izgājuši cauri "Hanas" romāna vētrām, ziņa par Alenas Mornštainovas romāna "Klusie gadi" pārburšanu latviešu valodā, bija kā lietus sausuma periodā. Bet lēnāk pār tiltu- šeit jāazimirst jebkura salīdzināšana, jāatmet lielās ekspektācijas, un vienkārši jāļaujas čehu rakstnieces prasmīgajai valodai. Tieši spēcīgie varoņu raksturu attainojumi, iekšējās drāmas un nejaušas likteņa traģēdijas padara šo romānu par psiholoģiskās ģimenes drāmas karalieni, pat, ja sākotnēji galvenie varoņi liekas ledaini salti un bezsirdīgi. Lai arī personības un raksturi izvirzīti priekšplānā, tikpat liela nozīme ir arī vēsturiskajam fonam, kas spēlē lielu lomu vienam vai otram lēmumam, kas gluži kā brūkošs kāršu namiņš sagāž blakusesošos līdzgaitniekus.
"Klusie gadi" paralēli izstāsta tēva un meitas stāstu, atklājot arvien jaunus skapī apputējušus skeletus. Ar katru gadu plaisa starp tēvu un meitu aug, radot arvien vairāk jautājumus, kāpēc nekas netiek stāstīts par ģimeni un, kas ir mistiskā Blanka, kuras vārdu piemin mirstošā vecmāmiņa.
Autore nepieviļ arī šoreiz- ļaujot katru lapas pusi kā mutē kūstošu cukurvati izbaudīt no sākuma līdz beigām. Šoreiz grāmatas vāku neaizcērtu- "Klusie gadi" pēc pēdējā vārda izlasīšanas ar būkšķi izkrīt no rokām- nejauši un reizē tik zīmīgi apliecinot, ka autore spēlējas ar lasītāju- apraujot stāstu pašā karstākajā vietā. Un tomēr, iespējams, tas ir noklusētais veids, kā katram lasītājam pašam izdzīvot turpinājumu savā galvā, kur gadu gadiem krātās emocijas nav iespējams pat izteikt vārdos.
Bet..labāk paklusēšu, jo "Klusie gadi" ir vienkārši jāizlasa pašam/-ai!
Iesaku! Un noteikti, noteikti- Alena ir jātulko vēl!
4+ zvaigznes
June 3, 2019
Ticho je krehké, ozývajú sa v ňom nevypovedané výčitky aj strach. Hrozí svojou silou, že sa zmení na búrku, že už neustane. Ticho občas bolí viac ako slová, ktoré sú potrebné, ako pohľady, ktoré netreba vysvetľovať.
Alena Mornštajnová mohla mať po napísaní románu Hana obavy, či na jej úspech naskočí. Bála sa zbytočne. Tiché roky sú skvelou knihou o rodine a poničených vzťahoch.
„Jsou různé druhy ticha. Ticho útulné, ticho volající ke spánku, ticho těšící se na příchod blízkého člověka, ale i ticho tíživé, plné očekávání, že bude v příštím okamžiku přerušeno křikem nebo příkrou poznámkou.“
Mornštajnová analyzuje rodinu na každej úrovni – manželov, rodičov, deti, súrodencov. Venuje sa predovšetkým vzťahu otca s dcérou. Na rozdiel od jej predošlých kníh je politická situácia v úzadí, hoci aj tu ovplyvňuje rozhodovanie postáv. Tie sú krehké, obité detstvom a dospievaním. Napriek neľahkým okolnostiam sa pokúšajú ďalej žiť. Niektorí hnevu podľahnú, iní bezmocnosť nahradia mlčaním.
Výnimočnosť tohto románu nie je ani tak vo výborne vykreslených postavách alebo detailoch príbehu, ale v deji, ktorého záver sa nedá predpovedať. Mornštajnová nič zbytočne nenaznačí, zavedie nás k posledným kapitolám, kde nám ukáže, že sme sa vo všetkom mýlili.
„Mlčení má tu výhodu, že vás nikdo nemůže přistihnout při lži a každý si vaše mlčení vysvětlí po svém.“
Budem preto trúfalá – Tiché roky sú lepšie ako Hana, a to je len dobre.
[Viac som napísala tu -https://dennikn.sk/1477421/slova-ubli...]
Alena Mornštajnová mohla mať po napísaní románu Hana obavy, či na jej úspech naskočí. Bála sa zbytočne. Tiché roky sú skvelou knihou o rodine a poničených vzťahoch.
„Jsou různé druhy ticha. Ticho útulné, ticho volající ke spánku, ticho těšící se na příchod blízkého člověka, ale i ticho tíživé, plné očekávání, že bude v příštím okamžiku přerušeno křikem nebo příkrou poznámkou.“
Mornštajnová analyzuje rodinu na každej úrovni – manželov, rodičov, deti, súrodencov. Venuje sa predovšetkým vzťahu otca s dcérou. Na rozdiel od jej predošlých kníh je politická situácia v úzadí, hoci aj tu ovplyvňuje rozhodovanie postáv. Tie sú krehké, obité detstvom a dospievaním. Napriek neľahkým okolnostiam sa pokúšajú ďalej žiť. Niektorí hnevu podľahnú, iní bezmocnosť nahradia mlčaním.
Výnimočnosť tohto románu nie je ani tak vo výborne vykreslených postavách alebo detailoch príbehu, ale v deji, ktorého záver sa nedá predpovedať. Mornštajnová nič zbytočne nenaznačí, zavedie nás k posledným kapitolám, kde nám ukáže, že sme sa vo všetkom mýlili.
„Mlčení má tu výhodu, že vás nikdo nemůže přistihnout při lži a každý si vaše mlčení vysvětlí po svém.“
Budem preto trúfalá – Tiché roky sú lepšie ako Hana, a to je len dobre.
[Viac som napísala tu -https://dennikn.sk/1477421/slova-ubli...]
July 22, 2023
От много време не съм писала отзив за книга, това сега също няма да е точно отзив, но искам да обърна внимание на този прекрасен роман. Повечето от четящите тук познават и са заобичали Алена Морнщайнова от "Хана", изд. Сонм. "Тихи години" по нищо не й отстъпва.
И тук имаме семейна история, проследена през две нишки - на бащата и дъщерята. Имаме семейна тайна, семейна травма, белязала живота на членовете на семейството на Сватоплук и най-вече на дъщеря му Богдана. Имаме разбити илюзии, утопична вяра в светлото бъдеще в комунистическа Чехословакия, разпадане на семейство и това, което за мен беше особено интересно и важно - поставяне на изпитание на личното разбиране за морал и етически принципи и граници.
Въпреки успеха на "Хана" не виждам достатъчно отзиви за "Тихи години", което е жалко, защото е наистина силна литература.
И тук имаме семейна история, проследена през две нишки - на бащата и дъщерята. Имаме семейна тайна, семейна травма, белязала живота на членовете на семейството на Сватоплук и най-вече на дъщеря му Богдана. Имаме разбити илюзии, утопична вяра в светлото бъдеще в комунистическа Чехословакия, разпадане на семейство и това, което за мен беше особено интересно и важно - поставяне на изпитание на личното разбиране за морал и етически принципи и граници.
Въпреки успеха на "Хана" не виждам достатъчно отзиви за "Тихи години", което е жалко, защото е наистина силна литература.
November 5, 2022
Neviem či som schopná sa zmieriť s takýmto koncom
July 9, 2021
''(...) jer ako što mahanje leptirova krila može izazvati tajfun na drugoj strani svijeta, tako i puka riječ često ranjava i zauvijek obilježi odnos dvoje ljudi.''
Otkako sam postala roditelj, ovakve knjige mi teško padaju iz razloga što znam da ću se kroz život naći u brojnim situacijama. Kao roditelj, od mene će se očekivati da se znam postaviti i 'riješiti stvari'. No koliko je to zapravo lako? Kakve borbe prolaze roditelji s drugima i u konačnici, sami sa sobom? I kako se naše ponašanje odražava na našu djecu?
Priznajem, ova knjiga me natjerala na velika razmišljanja. Izvrsna literatura za jedan knjiški klub!
Otkako sam postala roditelj, ovakve knjige mi teško padaju iz razloga što znam da ću se kroz život naći u brojnim situacijama. Kao roditelj, od mene će se očekivati da se znam postaviti i 'riješiti stvari'. No koliko je to zapravo lako? Kakve borbe prolaze roditelji s drugima i u konačnici, sami sa sobom? I kako se naše ponašanje odražava na našu djecu?
Priznajem, ova knjiga me natjerala na velika razmišljanja. Izvrsna literatura za jedan knjiški klub!
June 6, 2024
Morstajnova odlično piše.
Velike moralne dileme su otvorene u ovom kratkom romanu.
Porodične tajne koje isplivaju na kraju, natjerat će vas da zamijenite.
Da li svoj život podrediti djeci? Koliko smo spremni žrtvovati za njih svoju sreću?
Kako nam djeca vraćaju tu žrtvu?
Roman me oduševio.
Velike moralne dileme su otvorene u ovom kratkom romanu.
Porodične tajne koje isplivaju na kraju, natjerat će vas da zamijenite.
Da li svoj život podrediti djeci? Koliko smo spremni žrtvovati za njih svoju sreću?
Kako nam djeca vraćaju tu žrtvu?
Roman me oduševio.
August 1, 2023
Ģimenes drāma. Interesanti, kā tie cilvēku likteņi vijas, savijas un pārtrūkst. Viena nodaļa no meitas perspektīvas tagadnē, nākošā no tēva pagātnē. Un tad beigās viss kļūst skaidrs.. tomēr ļoti gribējās turpinājumu. Kaut vienu lapiņu, vienu nodaļu.
October 6, 2025
Túto Aleninu knihu považujem zatiaľ za najlepšiu - veľmi funkčne prepletené dve rozprávačské roviny, v ktorých nenásilne, ale presvedčivo popisuje zložitosť doby, ľudských osudov a morálnych dilem.
Postavy nie čiernobiele, ale plastické, občas rozčuľujúce, občas poľutovaniahodné, ale vždy uveriteľné. Dobre to je, ak vás baví nahliadať do clivosti pomerov a nešťastia rodín za socializmu, toto je ono.
Postavy nie čiernobiele, ale plastické, občas rozčuľujúce, občas poľutovaniahodné, ale vždy uveriteľné. Dobre to je, ak vás baví nahliadať do clivosti pomerov a nešťastia rodín za socializmu, toto je ono.
May 3, 2019
Tiché roky sú skutočne tiché. Prinášajú nám príbeh otca a dcéry, ktorí síce žijú v spoločnej domácnosti, no navzájom sú si cudzí. Nepoznajú sa, nechápu sa. V ich dome je neustále prítomné nervózne mlčanie, vznášajú sa nad nimi nevypovedané slová a tajomstvá minulosti.
Alena Mornštajnová je vynikajúcou rozprávačkou s vycibreným štýlom. Svojim postavám skutočne rozumie, vie, čo nám chce povedať a má neskutočný cit pre to, ako nám má príbeh dávkovať. V tomto prípade zvolila formu striedania dvoch dejových línií - dcérinej a otcovej. Postupne nám odhaľuje ich životy a tajomstvá. Robí to nenásilne, necítime napätie, no naša zvedavosť je stále živá a núti nás obracať stránky. Zžiť sa s postavami je veľmi jednoduché, pretože sú autentické a už po prvých stranách máme pocit, že nám príbeh rozpráva blízky človek.
Svojim spôsobom sa jedná o nenápadný, pokojný román. Ale to len na prvý pohľad. Tiché roky majú hĺbku a skrývajú v sebe celú krásu ľudského života, ktorá nespočíva len v tom peknom a dobrom. Ich silu si plne uvedomíme až po dočítaní, kedy sa nám celá skladačka prepojí a doceníme nielen autorkino majstrovstvo, ale aj perfektné grafické spracovanie knihy.
"Mlčení má tu výhodu, že vás nikdo nemůže přistihnout při lži a každý si vaše mlčení vysvětlí po svém."
https://literarnenoviny.sk/clanky/roky-ticha/
Alena Mornštajnová je vynikajúcou rozprávačkou s vycibreným štýlom. Svojim postavám skutočne rozumie, vie, čo nám chce povedať a má neskutočný cit pre to, ako nám má príbeh dávkovať. V tomto prípade zvolila formu striedania dvoch dejových línií - dcérinej a otcovej. Postupne nám odhaľuje ich životy a tajomstvá. Robí to nenásilne, necítime napätie, no naša zvedavosť je stále živá a núti nás obracať stránky. Zžiť sa s postavami je veľmi jednoduché, pretože sú autentické a už po prvých stranách máme pocit, že nám príbeh rozpráva blízky človek.
Svojim spôsobom sa jedná o nenápadný, pokojný román. Ale to len na prvý pohľad. Tiché roky majú hĺbku a skrývajú v sebe celú krásu ľudského života, ktorá nespočíva len v tom peknom a dobrom. Ich silu si plne uvedomíme až po dočítaní, kedy sa nám celá skladačka prepojí a doceníme nielen autorkino majstrovstvo, ale aj perfektné grafické spracovanie knihy.
"Mlčení má tu výhodu, že vás nikdo nemůže přistihnout při lži a každý si vaše mlčení vysvětlí po svém."
https://literarnenoviny.sk/clanky/roky-ticha/
May 30, 2019
Fungovalo to jednou, fungovalo to podruhé a potřetí, proč by to nefungovalo znovu. Ale nefunguje.
Dle mého je to sice řemeslně dobře napsaná kniha, ale jinak mi přišla povrchní a nedotažená. Některé věci mi přišly až nelogické.
Bohdana mi přišla jako ukňučená hrdinka. Nikdo si v relativně normální rodině nevšiml, že děcko nemluví? A ona se odmítla učit znakovou řeč a oni na ni nechtěli tlačit, aby se jí božíčku něco nepřihodilo? Jak vystudovala školu? Jak komunikovala s okolím? Nemyslím si, že by se jí stalo něco tak hrozitánského, že by z toho měla mít trauma a do smrti nemluvit.
A „Pošta pro tebe“ na konci byla jako pěst na oko. Tentokrát to všechno do sebe hezky nezapadlo.
s. 14 protože čtrnáctého září devatenáct set osmdesát, kdy jsem se narodila (...)
Otci bylo hodně přes čtyřicet a mamince jen o pár roků méně. Narodila jsem se po dvaceti pěti letech manželství.
Otec se narodil v roce 1935 a svatbu měli v roce 1959. To nemůže dopočítat.
(s. 74 nebyla svatba konající se v létě padesátého devátého roku příliš velká
s. 27 Svatopluk přišel na svět uprostřed odpoledne na jaře devatenáct set třicet pět )
s. 288 V osmdesátých letech, než jsem emigrovala, jsme žili...
Emigrovala na konci 70. let.
Dle mého je to sice řemeslně dobře napsaná kniha, ale jinak mi přišla povrchní a nedotažená. Některé věci mi přišly až nelogické.
Bohdana mi přišla jako ukňučená hrdinka. Nikdo si v relativně normální rodině nevšiml, že děcko nemluví? A ona se odmítla učit znakovou řeč a oni na ni nechtěli tlačit, aby se jí božíčku něco nepřihodilo? Jak vystudovala školu? Jak komunikovala s okolím? Nemyslím si, že by se jí stalo něco tak hrozitánského, že by z toho měla mít trauma a do smrti nemluvit.
A „Pošta pro tebe“ na konci byla jako pěst na oko. Tentokrát to všechno do sebe hezky nezapadlo.
s. 14 protože čtrnáctého září devatenáct set osmdesát, kdy jsem se narodila (...)
Otci bylo hodně přes čtyřicet a mamince jen o pár roků méně. Narodila jsem se po dvaceti pěti letech manželství.
Otec se narodil v roce 1935 a svatbu měli v roce 1959. To nemůže dopočítat.
(s. 74 nebyla svatba konající se v létě padesátého devátého roku příliš velká
s. 27 Svatopluk přišel na svět uprostřed odpoledne na jaře devatenáct set třicet pět )
s. 288 V osmdesátých letech, než jsem emigrovala, jsme žili...
Emigrovala na konci 70. let.
This entire review has been hidden because of spoilers.
June 11, 2019
Požičiam si jednu vetu z recenzie, ktorú som čítala nedávno a úplne sa s ňou stotožňujem: "Mít talent lehce psát – dar i prokletí…"
Musím povedať, že som v rozpakoch. Očakávanie boli veľké, no neboli naplnené. Síce sa mi páčilo, že Mornštajnová opustila tie "rozmachlé" príbehy s desiatkami postáv a la Hotýlek a Slepá mapa a napísala komornú "drámu," no mala som pocit, že som niečo podobné čítala už niekoľkokrát. Motív mlčania a neporozumenia je taká bežná vec v živote každého človeka, neexistuje snáď nikto z nás, kto by sa s niekým vo svojom okolí (aj veľmi blízkom) nerozprával, resp. ho nejakým spôsobom ignoroval, aj dobrovoľne. A naše rodinné vzťahy nie sú ani zďaleka ružové a mohli by sme o nich napísať podobné "drámy."
Čítalo sa to výborne, ľahko, možno až príliš. Miestami som skĺzala k rýchlemu čítaniu, čo vôbec nie je dobré znamenie. Prvá polovica románu ma bavila viac, druhá, predvídateľná, už menej. Ani záver neohúril, i keď som čakala, že aspoň ten mi vytrie zrak.
Dávam 4* iba preto, že som dala Hotýlku a Slepej mape 3* a Tiché roky považujem za lepší román.
Po prečítaní všetkých kníh od Mornštajnovej, zostáva u mňa poradie nasledovné:
1. Hana
2. Tiché roky
3. Slepá mapa, Hotýlek
Musím povedať, že som v rozpakoch. Očakávanie boli veľké, no neboli naplnené. Síce sa mi páčilo, že Mornštajnová opustila tie "rozmachlé" príbehy s desiatkami postáv a la Hotýlek a Slepá mapa a napísala komornú "drámu," no mala som pocit, že som niečo podobné čítala už niekoľkokrát. Motív mlčania a neporozumenia je taká bežná vec v živote každého človeka, neexistuje snáď nikto z nás, kto by sa s niekým vo svojom okolí (aj veľmi blízkom) nerozprával, resp. ho nejakým spôsobom ignoroval, aj dobrovoľne. A naše rodinné vzťahy nie sú ani zďaleka ružové a mohli by sme o nich napísať podobné "drámy."
Čítalo sa to výborne, ľahko, možno až príliš. Miestami som skĺzala k rýchlemu čítaniu, čo vôbec nie je dobré znamenie. Prvá polovica románu ma bavila viac, druhá, predvídateľná, už menej. Ani záver neohúril, i keď som čakala, že aspoň ten mi vytrie zrak.
Dávam 4* iba preto, že som dala Hotýlku a Slepej mape 3* a Tiché roky považujem za lepší román.
Po prečítaní všetkých kníh od Mornštajnovej, zostáva u mňa poradie nasledovné:
1. Hana
2. Tiché roky
3. Slepá mapa, Hotýlek
August 2, 2022
Klusums ir ļoti ietilpīgs un daudznozīmīgs lielums, tam piemīt neskaitāmas noskaņas un toņi. Man pašai klusums ir miers un atslābums, taču čehu autores Alenas Mornštainovas rādītais klusums ir nospiedošs, trauksmains, skumjš. Šis klusums salauž romāna galvenos varoņus tēvu Svatopluku un meitu Bohdanu tikpat ļoti kā tos salauztu viskaļāk un visļaunāk izgliegti vārdi.
Šis eleganti uzrakstītais stāsts par tēvu un meitu ir pieklusināti dramatisks, mūzikas un sāpīga klusuma piepildīts romāns, kas beigu beigās grāmatas lappusēs tomēr atstāj mazliet gaišuma. Noskaņas ziņā atgādināja man tik mīļās somu ģimenes drāmas, kur galvenais fokuss uz man tik mīļo motīvu "sāpes un ciešanas sirds mana jūt, noladēts liktenis cilvēkam būt" - depresīvi, bet skaisti.
Lasīšanas vērts darbs!
Tagad noteikti zinu, ka drīzumā lasīšu visu grāmatmīļu apjūsmoto šis autores darbu "Hana".
Šis eleganti uzrakstītais stāsts par tēvu un meitu ir pieklusināti dramatisks, mūzikas un sāpīga klusuma piepildīts romāns, kas beigu beigās grāmatas lappusēs tomēr atstāj mazliet gaišuma. Noskaņas ziņā atgādināja man tik mīļās somu ģimenes drāmas, kur galvenais fokuss uz man tik mīļo motīvu "sāpes un ciešanas sirds mana jūt, noladēts liktenis cilvēkam būt" - depresīvi, bet skaisti.
Lasīšanas vērts darbs!
Tagad noteikti zinu, ka drīzumā lasīšu visu grāmatmīļu apjūsmoto šis autores darbu "Hana".
December 1, 2023
Čehu rakstniece Alena Mornštainova sagrāba mani savā varā jau ar iepriekšējo romānu "Hana", tāpēc nākamo latviešu valodā tulkoto ilgi baidījos lasīt, bijos vilties. Velti, velti es tā kavējos. Lai arī galvenā loma šajā grāmatā atvēlēta kādas ģimenes drāmai padomju Čehoslovākijā, šī drāma visticamāk nenotiktu citā laikā. Kaut kur fonā nojaušamā sociālisma būvniecība un arī pēcāk politiskās pārmaiņas nebūt nav mazsvarīgas, taču neaizēno cilvēciski intīmo un individuālo nelaimju un nelaimīguma ķēdi. Ir grūti bērnam augt klusumā un viegli nav arī pieaugušajam klusumu pārkāpt. Nedrīkst par šo grāmatu atklāt par daudz, lai nelaupītu potenciālam lasītājam prieku savilkt kopā visus diedziņus pašam. Skaidrs ir viens - rakstniece ļoti talantīgi parāda gan cilvēcisko gan laikmetīgo, neļaujot vienam traucēt otram.
November 7, 2024
JAKIE TO SMUTNE AAAAAA 😭😭😭
July 17, 2022
Uz priekšu slīd gadi, viss savstarpēji savērpjas un pārklājas neizrunātos pinekļos, un šķiet, mēs tik daudz sāpju sev aiztaupītu, ja vien prastu sarunāties - ieklausīties, sadzirdēt un tam visam pāri - pateikt, kā jūtamies paši. Ne vienmēr klusēšana ir zelts 🎵
Displaying 1 - 30 of 405 reviews