Autorka strávila pět měsíců v léčebně v Bohnicích, kde si prošla elektrošokovou terapií, spolykala tunu léčiv a zažila nekonečno hodin psycho sezení. Kniha Ženy z Bohnic těží z této tristní zkušenosti a líčí příběhy dvanácti žen, jež se také octly za hranou „normálního světa“. Nebere si servítky a ukazuje lehkost i tíži reality za mřížemi nemocnice.
Hodně silná výpověď. Místy dost syrový jazyk, až se může čtenáři zdát, že se autorka vyžívá v drastickém popisu životních situací ostatních pacientek. Není tomu ale tak. Stačí číst mezi řádky a člověk si uvědomí, že je to spíše jakási snaha vysvětlit problematiku duševního zdraví i širší veřejnosti z pohledu samotných psychicky trpících. Jsou to hodně silné příběhy, které rozhodně doporučuji i ostatním čtenářům.
“Hranice mezi duševním zdravím a nemocí je velmi křehká. Narůstající nároky společnosti na jedince – to není jen otravně omílaný pojem, ale realita. Myslete na sebe, věnujte se sami sobě, nežeňte se za chimérami, jako jsem se za nimi hnala já a mnozí další.”
Syrové, upřímné a poutavé svědectví o životních osudech z pohledu jedné z dvanácti bohnických apoštolek
Nezaujatě říkám, že je to dobrý a že jsem to četla asi skoro první ještě v raw verzi (a tištěná mi leží stále někde v pointě, kam nejsem schopná dojít, the struggle is real) a to několikrát, protože korektura. Korektury za kafíčka, join the club. Nicméně vám to předá svědectví, co se děje za zdmi psychiatrické léčebny a není to takové to těžké čtení, které musíte dlouho zpracovávat. Byť je téma nelehké, a i když vás při čtení některých pasáží zamrazí, tak celkově je podáno s notnou dávkou vtipu.
Hranica medzi psychickou chorobou a zdravím je veľmi krehká. 21. storočie nám v našej realite prinieslo niekoľko týždenné alebo niekoľko mesačné čakanie na vyšetrenie v ambulancii psychiatra. Terapie sú platené a na liečbu zväčša finančné prostriedky pacienta alebo pacientky nestačia.
Edna Nová bola sama pacientkou psychiatrickej liečebne v Bohniach a vytvorila pozoruhodnú výpoveď o ženách, s ktorými sa v tomto prostredí stretla. Majú svoje " krycie mená", ktoré sú tak trocha prototypmi ich osobností a diagnóz. Autorka v doslove píše, že tieto bezmenné ženy, majú v sebe aj iné ženy, s ktorými sa zoznámila a zliali sa jej pri písaní do jednej osoby. Pretože choroba a utrpenie je vlastne stále rovnaké.
Kniha mi svojou brisknosťou pozorovateľky pripomínala Kantúrkovej " Přítelkyne z domu smutku" a Macháčkove "Zápisky z blázince".
Letem světem představení několika žen z Bohnické léčebny. Každá trpí jinak, některé představují spodinu společnosti, jiné nezvládli náročné tempo a propadli depresím, některé jsou zneužívané lidmi kolem a některé jsou ve společnosti venku zdánlivě na vrcholu, i když také mají své démony, před kterými utíkají. U některých vlastně ani z pohledu autorky není jasné, proč jsou v blázinci.
Vzhledem k citlivosti tématu je to velmi zajímavá sonda do osudů 12 žen hospitalizovaných do psychiatrické nemocnice. Kdyby to nebylo vlastní vyprávění někoho, kdo to prožil, asi bych kritizovala malou hloubku líčených postav a neodstatek popsaných příhod, které by jejich rysy dotvářely. Kniha poskytuje jen popisy a soudy charakterů ve slabých kulisách shrnutí jejich životů, nepouští se do líčení příhod přímo z léčeby. Tím, že autorka sama nabízí svůj příběh a je jednou z těch, kdo léčbu prožili, je pochopitelné, že nevěnuje moc prostoru léčení příhod. Sama absolvovala léčbu elektrickými šoky a přiznává, že to poznamenalo její paměň. Letmý popis těch, koho poznala je tady přiléhavý pro vyjádření zážitku léčby, která byla dlouhá, nudná a šedá a moc si z ní nepamatuje, snad jen zběžně tyto ženy, co se léčili na oddělení s ní.
Zaujalo mě, jakou mají spolupacientky sounáležitost a jak se snaží navazovat přátelství nebo se vzájemně podpořit když to jde. A často to nejde, pak vystupují na povrch nesnesitelné povahy umocněné duševními onemocněními. I když mají těžší osud než mnozí, jako všichni se spolu sbližují, slibují si, že se ozvou a nezapomenou na sebe až to skončí a přesto si pak už nezavolají.
Doporučuji všem, kdo zatím nevidí závažnost a především rozšířenost mentálních onemocnění ve společnosti.
Příběh 12 žen, které se dostaly právě do Bohnic, mezi nimi samotná autorka, která tam strávila pět měsíců. Ze svých vzpomínek sepsala, jaké ženy tam potkala a jak se tam sama ocitla.
Tohle čtení není vůbec jednoduché. Některé příběhy by mohly být tím našim nebo někoho nám blízkého. Nikdy nevíte, kdo se ocitne v těžké situaci. Autorka zde otevřeně popisuje, s jakými problémy se tam ženy ocitly, jak se chovaly a někdy i to, jak to s nimi dopadlo. Sama autorka nám ukazuje i svůj příběh.
Je to malá útlá knížka, která nám však může mnohé předat. Pohled toho, jak to chodí za zdmi blázince přímo z pohledu pacienta, mě opravdu bavil. Nečekejte žádné hluboké studie, ale právě to, jak to vnímá sám pacient, díky čemuž dostává knížka nový rozměr.
Úžasné jsou také ilustrace, které skvěle doplňují každý příběh. Z nich opravdu vyzařuje smutek, úzkost, deprese.
Velmi silné čtení ve velmi přístupné formě. Ke značné porci přímočarosti (až syrovosti) autorka přidává ještě velkou dávku ironického černého humoru, která tvoří celý ten mrazivý koktejl těžkých osudů o dost stravitelnější. Čte se to snadno - do chvíle, než se nad obsahem trochu víc zamyslíte a dojde vám, že ozvláštnění oním ironickým humorem je tak to jediné, co se s osudy mnohých žen v příběhu dá dělat (a že si to autorka asi dobře uvědomuje). Protože i když se vám okolí může snažit pomoci jakkoliv, hlavní krok z podobného bahna musí každý udělat sám - jak ostatně zdůrazňuje i sama autorka. A patří jí nesporně obrovské díky za toto skvělé přispění k popularizaci nelehkého tématu života s duševním onemocněním.
Although the stories are difficult and sad, the text is floating on irony, poignancy, tragicomedy and figurative names. I loved it. It’s more like a collection of poems.
Jednohubka od české autorky, která vyšla nedávno. Hodně mě zajímal obsah knihy a proto jsem měla asi větší očekávání. Jsou to krátké příběhy pacientek psychiatrie i samotné autorky, která sama podstoupila elektrošokovou terapii. Moc se mi líbili ilustrace doplňující text i přezdívky pacientek. ✴️ Občas mi text neseděl, nevím jak to pořádně popsat abyste to pochopili, ale přijde mi, že autorka psala tak jak ji myšlenky plynuly a občas byl příběh neuspořádaný. Věřím, že mít jakékoliv problémy co jsou zmíněny v knize by nechtěl mít nikdo, nejsou vidět a proto se těžko léčí a mnoho lidí z okolí o nich ani neví. ✴️ Převratná literatura to není, ale je to rozhodně zajímavé. Víc by mě zajímal příběh autorky, protože vím, že se jí nedávno narodilo miminko tak by mě zajímala její cesta. Hodně inspirativní je úryvek od Terezy Slané o tom, že bojovat se vyplatí.
Ideální na cestu vlakem. Autorka ve dvanácti povídkách sdílí příběhy žen (včetně toho svého), které si prošly pobytem psychiatrické léčebny. Nic si nenamlouvá a čtenářům tak předkládá autentický pohled do pochroumaných životů, které se často v léčebně paradoxně ještě zhoršují.
"Každý má po krk svého utrpení, ale utrpení druhých - to je jiná! Utrpení druhých je vzrušující podívaná, zadarmo dostupná pro každého, kdo aspoň trochu vnímá." (s. 73)
Zajímavá a útlá knížečka, která představuje stručné medailonky 12 "spolupacientek", které autorka potkala. Psaní čtivě, ale na mě moc stručně a bez širších souvislostí.
Knihy se skládá z 12 popisů pacientek z Bohnic. Jedna z jich je samotná autorka knihy. Každá postava je popsána na pár stránkách, popis je přímý a na základě něj jsem si daného člověka dokázala dobře představit. I to prostředí bylo věrohodně vykreslené, v Bohnicích jsem absolvovala praxi, i když na jiné budově, všechny jsou dost podobné... Malinko mi vadil styl psaní autorky. Od knihy jsem čekala něco víc. Naopak se mi hodně líbily ilustrace v knize. Mít čtenářský deník, nějakou z nich tam obkreslím.
3,5* Sama jsem překvapená, jak moc se mi ta knížka nakonec líbila, protože se mi ze začátku protivil ten styl psaní, hodně expresivních slov, hodně naturalismu. Někdy možná zbytečně surové, asi aby to zapůsobilo. Ale celkový pocit z knihy mám dobrý. Je důležitý si uvědomit, jak takový pobyt v léčebně můžou někteří pacienti vnímat. Přišlo mi skvělé, jak byla knížka uspořádaná do takových střípků, stručné výseky životní příběhů pacientek, mnohdy provázené emočním whiplashem v posledním odstavci.
Po přečtení této knihy nevím... Nevím no. Očekávala jsem úplně něco jiného a toto mě trochu víc zklamalo. Nešlo mi se do toho pořádně začíst, a tak jsem si knihu nemohla ani pořádně užít. Příběhy samotné ve mě nevyvolávaly žádnou emoci, nic takové. Což jsem od této knihy očekávala. Tato kniha mi vůbec nesedla, a proto ji nemůžu ani moc kladně ohodnotit. Za mě tato kniha prostě ne. Bohužel.
Kniha se mi moc líbila, nabízí pohled do míst, kam se většina lidí nepodívá. Přišla mi škoda, že je vcelku krátká, užila bych si ji i několikrát dělší.
Určitě doporučuji přečíst. 12 žen z Bohnic, každá úplně jiná. Příběhy jsou zajímavé, ale moje oblíbená knížka to nebude, tím myslím, že asi stačí přečíst jednou
Vlastně proč ne? Proč si neohodnotit vlastní knihu? Četla jsem ji mnohokrát a vracím se k ní. Je cynicky drsná, s ničím se nemaže, přesto v ní ukrývám slzu, tu trochu citu za všechny popsané ženy. Není to kniha pro něžné, přehnaně patetické tvory. Často je vyčítána povrchnost či krátká stopáž, věřte nebo ne, ale víc hluboko jít nešlo, už tak jsem rozdrásala své srdce (ehje, patetická být taky umím :D). O sobě jsem nechtěla psát ve větším rozsahu než o druhých ženách, přišlo mi to jaksi nefér, uzurpovat si více místa, nacpat tam co nejvíce sebe mi přišlo nepatřičné, ale třeba u další knihy bude více mě, i když s nepovažuji za bůhvíjak zajímavý objekt. A ilustrace jsou nejdokonalejší.