Intimní příběh plný nečekaných zvratů a překvapivých odhalení. Suverénně napsaná próza o bolestných ztrátách, o lásce i rodinných tajemstvích, která se chvílemi čte jako napínavá psychologická detektivka. Autorka, povoláním psychoterapeutka, je dcerou poslední německy píšící pražské spisovatelky Lenky Reinerové (1916–2008). Ve své knize zachycuje s velkou empatií odcházení blízkého člověka a zároveň vypráví o nelehkém vztahu mezi matkou a dcerou. O tom, jak se zkušenosti a traumata rodičů propisují do života jejich dětí.
Dobre napsany pribeh o zajimave vyborne spisovatelce Lence Reinerove, psany jeji dcerou Annou Fodorovou. popisuje to i lasku mezi matkou a dcrou, ktera ale neni vzdy lehka. Kniha mi je blizka take proto, ze pochazim z podobneho prostredi.
Ke knížce jsem se dostala náhodou a nečekala jsem, že mě vyprávění o spisovatelce Lence Reinerové z pohledu její dcery tak chytne a zaujme. Přečteno takřka jedním dechem.
Tuto knihu jsem dnes dočetla v kavárně a stěží jsem zadržela slzy. Ten hluboký, bezpodmínečný vztah mezi matkou a dcerou (autorkou) byl tak silně vystižen, že matky smrt mě dojala tak, jako by to byla matka moje. Celou knihu doprovázel takový tichý smutek, který někdy zesílil, někdy zeslábnul, ale nebyl nikdy úplně pryč. I když se něco jakoby vydařilo, visel tam v pozadí jako mráček na obzoru, a tak podobně se asi cítí autorka, která je sama stížená generačním traumatem. Toto téma mi přijde extrémně zajímavé, a chci se podívat, jestli Anna Fodorová nenapsala ještě něco o tom. Jedna část, která mě dojala asi nejvíc, se odehrávala v Israeli, kde Anna a její rodina, i s matkou, byli spolu v Israeli, a v den připomínání Holocaustu se ozvala siréna a všichni, v celé zemi, dohromady uctili ten okamžik. Jak popsala, že celá země soucítila s ní, že celá země truchlila a sdělila s ní tu bolest, mě udělalo husí kůži. Jako bych tam byla taky. Ta bolest a zlost a lítost se do mě vlila tak hluboko, že jsem cítila, jak sedím v té kavárně, a celé moje tělo je ztuhlé a chvějící se. Musela jsem na chvíli knížku odložit. Takových knih je málo.
Jak se vyrovnat se smrtí matky, kterou není nikdo jiný než Lenka Reinerová? A jak se vyrovnat s jejím životem? Kniha líčil poslední etapu jejího života se střípky ze života předchozího pohledem a vzpomínkami dcery, která ví, že ji hodně zůstalo a zůstane napořád ukryto.
Občas mne zaskočilo, jak intimní a upřímná je to zpověď. Tu tíhu generací a historie jsem témeř cítila, ale místy mi až přišlo nepatřičné, jak hluboko jsem byla vpuštěna. Jakobych poslouchala za zavřenými dveřmi konverzaci, kterou jsem neměla slyšet. Osobně na mě nejvíce dolehl ten kontrast uzavřenosti vlastních pocitů (minimálně na venek) u Lenky a naopak snaha pochopit nejen sebe, ale i matku a mrtvé i přeživší židovské předky. Nejlépe všechny. Celé to trauma, které si generace dětí po druhé světové válce nesla. Toto břímě musí být nesmírně těžké a snad si autorka tímto vypsáním od něj trochu pomohla. Rozhodně na mě kousek té ponurosti padlo. Na tři veverky teď koukám skoro denně a doufám, že je Lenka Reinerová v kavárně nad Prahou spokojená.
This entire review has been hidden because of spoilers.
Zvlastne blizky pribeh. Cestovani mezi Londynem a Prahou. Zdravotni komplikace. Houzevnatost rodicu a presvedceni, ze ‘clovek si nesmi stale narikat’. Kontrast hruz z WW2. Rodinne (ne)vazby. Dalsi kniha v posledni dobe, co ve mne rezonuje. Ale o par pater niz, nez Loukotkova a Villon.
‘Smutek trva, navzdy se usadi v jednom zahybu duse. Kdyz to clovek vi, dokaze s nim vychazet. Smutek neumi nenavidet, ani prominout, je tichy a hluboky. Diky nemu lze mozna dokonce i vytezit vic ze zivota...’