Cílem ediční řady „Destigma“ je změnit pohled na psychické problémy, jako je např. syndrom vyhoření, deprese, různé typy závislostí či poruchy příjmu potravy. Druhý svazek nazvaný Královna děsu je věnován panické poruše – diagnóze obvyklejší, než by se mohlo na první pohled zdát. Často navazuje na syndrom vyhoření, nebo se s ním prolíná. O panickému tématu pojednává ve svém textu a v komentářích ke konkrétním příběhům zkušený psychiatr Radkin Honzák. Agáta Pilátová a Aleš Cibulka vyzpovídali populární osobnosti -- Petru Kruntorádovou, Věru Martinovou, Ivu Pazderkovou, Pavla Ráže a Petru Špalkovou -- které vyprávějí o své zkušenosti s touto diagnózou. Knihu uzavírá aktuální úvaha dr. Honzáka „Panika v čase koronaviru“.
Přečtěte si to. Aspoň trošičku nahlédnete do pocitů lidí s panickou poruchou. Některé části bych ale vymazala, přišly mi jen jako mazání medu kolem huby některých dotazovaných.
Kniha v sobě nese velice důležitou myšlenku, ale celkově je to takový nepovedený kočko-pes. V průběhu čtení jsem postupně musela začít přeskakovat a listovat, jinak bych ji ve třetině odložila.
Kniha je složená z rozhovorů se známými osobnostmi, které jsou následované tzv. intermezzy, jež představují subjektivní a za mě až nevhodné hodnocení životních příběhů těchto lidí. Pro jakési vyvážení má sloužit "odborná" část, kdy doktor Honzák popisuje vědecké souvislosti panické poruchy, kterým běžný čtenář jen těžko porozumí, pokud se nekamarádí s chemií a biologií. Vědecká a nevědecká část tak v knize spíše vytváří kontrast, než že by se navzájem doplňovaly.
Co mi hodně vadilo byl nevyvážený prostor, který byl osobnostem poskytnut. Z délky a obsahu rozhovorů tak lze spolehlivě určit oblíbence autorů, když jsou někteří dotazování pouze na panickou poruchu, jak by to dle mého názoru v této knize mělo být, a jiní vypráví svůj životní příběh málem od dětství až k výzvám po hodnocení vzdělávacího systému. Díky občas až adoraci těchto osobností jsem spíše než uklidnění měla pocit "proč ty bys měla mít úzkosti a obtíže, když nejsi známá, slavná a přepracovaná". Na ukázku otázka autorů z knížky, která snad shrnuje, co se snažím říct: "Jenže ne každý je na takové intelektuální úrovni, všichni se nedokážou analyzovat, rozebrat svou situaci (...). Co pomůže běžnému člověku, když ho postihne panická porucha?" (str. 72)
Tak se ptám, co pomůže běžnému člověku? A odpovídám, to v této knize nehledejte.
1. rozhovory s lidmi v knize jsou vedené dost nešťastným způsobem. půlku rozhovoru se psychika a zkušenost s nemocí třeba ani neřeší, přitom rozhovory rozhodně nejsou ta delší část knihy, jsou na pár stran. styl otázek mi v tomhle tématu přišel necitlivý, nepříjemný, takový hrozně od rány.
2. sekce komentář psychiatra a intermezzo. prostě okomentování rozhodnutí zpovídaného člověka a jeho psychického stavu který jsme z těch několika stran rozhovoru opravdu nemohli pochytit. a vůbec, takhle veřejně hodnotit něčí prožívání mi přišlo úplně zcestný.
3. knížka se tváří jako kniha pro laiky. v rozhovorech a komentářích tomu tak skutečně je, a je to až příliš laické, skoro stupidní. a pasáže od psychiatra jsou zase tak přehnaně složité, že každé druhé slovo je latinsky a máte ho ve vysvětlivce v poznámce pod čarou. a pokud nejste lékař, nemáte moc šanci porozumět.
moc oceňuju myšlenku a záměr, ale tady se to bohužel úplně nesetkalo s provedením. mnohem lepší mi v podobném formátu přišla třeba kniha Normální šílenství.
Povodne som čakala viac odbornejšiu knihu o panickej poruche v snahe si trochu pomôcť. Po prečítaní musím skonštatovať, že kniha je viac menej zameraná na rozhovory s osobnosťami trpiacimi touto poruchou a neskôr sú ich príbehy hodnotené odborníkom. Najviac ma zaujal prvý rozhovor a zvyšné som len preletela, keďže neboli pre mňa nejak hodnotné. Na druhej strane som sa naučila par novej veci a dozvedela aj nejaké zaujímavosti, rozhodne to však nebola nejaká záchranná kniha, ktorú by som odporúčala každému, kto potrebuje, čo najviac informácií, aby pochopil seba samého a svoj stav.