Jak čeští povídkáři prozaicky zhodnocují stav nouze? Jak se karanténa, izolace a nečekaná absolutní proměna životů lidí zrcadlí v jejich tvorbě? Sedmnáct povídek o různých aspektech, projevech důsledků pandemie a jiných výjimečností všední každodennosti … Antologie výběru příběhů a textů vzniklých pro Česká centra, která oslovila české autory se specifickou vazbou na danou zemi (Izrael, Japonsko, Německo, Rakousko, Rusko, Řecko a USA).
dovedu si predstavit motivaci takovejch tech hackeru, co napadaji nemocnice: chcou prachy. ale proc nekdo napadnul trinecke* gymnazium a v kniznim vydani leaknul tamejsi pololetni slohovky...? a jeste to z jakehosi 'ceskeho domu' (co to ma byt, centrum terorismu?) vypousti do cizich zemi?
*napovedela mi to intuice, neznam vubec trinec, takze kdyztak sorry
Bianca Bellová, Kateřina Tučková nebo Jaroslav Rudiš a dalších čtrnáct autorek a autorů napsali povídky, které vyšly v souboru *Objekty v zrcadle jsou blíž, než se zdají*.
Nejprve jsem rozpačitá, prvních pár povídek mi nějak neštimuje, nemohu se do nich začíst. Příběhy jsou banální, divně po sobě jdoucí. Třeba si je ráda přečtu za 10 let - s větším odstupem a špetkou nostalgie. Řeknu svým dětem: "Nate, přečtěte si knížku o krizi v roce 2020.'' A pak budu přitakávat - ano, opravdu se všude a pořád nosily roušky, byl zákaz vycházení a vaše maminka se v 10 večer plížila z návštěvy u kamarádky liduprázdnou ulicí a ztloustla 10 kil, protože nemohla chodit do fitka. Ale měla práci a nikdo z blízkých ji neumřel, proto měla o mnoho méně trápení než mnoho jiných lidí.
Postupně mi to začíná dávat smysl. Nejspíše se jen pročítám k autorům, kteří mi více sednou. Díky povídce Markéty Pilátové nebo Pavla Brycze musím začít číst mezi řádky, musím se nad jednotlivými shluky slov zamýšlet. A to mě baví. Dostanu apokalyptický výjev totálně zrajbované země, popis procházky po hřbitově nebo mystery příběh o muži na lavičce. Některé povídky ani nejsou koronavirové, ty mně jsou sympatické – možná je opravdu brzo. Já přitom chtěla knihu, pojednávající o koronaviru.
V konečném důsledku si osvěžuji nebo nově poznávám české autory a styl jejich psaní. Dlouho nechci číst nic o koronaviru. Nevím co mě to napadlo žít koronavir a u toho o něm číst. Nechám to radši koňovi a nebo pro ty děcina.
Obecně vzato bohužel nic, z čeho by se člověk posadil na zadek. Ze všech povídek, a že jich je, se mě nějakým způsobem dotkly asi jen čtyři: Tři kamínky Jiřího Janků, Rozvody z korony Roberta Mikoláše, Mrtví z Columbiadammu Jaroslava Rudiše a titulní povídka Lucie Faulerové.
Povídka Terezy Semotamové mě sice nijak nedostala a do top 100 mých oblíbených povídek by se asi fakt nedostala, nicméně styl autorky se mi hrozně líbí a mám pocit, že bych si od ní přečetl rád něco víc.
Některé texty, například hned úvodní od Davida Zábranského nebo Láska za časů korony Jaromíra Konečného, která moc nepřekračuje úroveň slohovky gympláka s troškou nápaditosti a/nebo talentu, ve mně pak bohužel nezanechaly vůbec nic, nanejvýš pozdvižené obočí.
Těžko knihu hodnotit jako celek, vzhledem k tomu, že jde o povídky různých autorů a některé mi přišly zdařilejší než jiné. Moc se mi líbila povídka Tři kamínky od Jiřího Janků, ráda bych si od autora přečetla ještě něco dalšího. Také se mi líbila povídka Lucie Faulerové Objekty v zrcadle jsou blíž, než se zdají být.
covidove povidky uplne ruzneho charakteru, a jak se prvni vlny dotykaly vlastne vsech, nekde jen letmo, nekde zasadne, nektery povidky lepsi, nektery horsi, nejaky autory si najdu a prectu si od nich dalsi veci