Osudy

by Arnošt Lustig

Arnošt Lustig - Osudy - audiokniha obsahuje vzpomínkové vyprávění Arnošta Lustiga. Režie Vlado Príkazský.

O svém životě vypráví Arnošt Lustig (1926-2011)
Tanečník s osudem
Můj nejoblíbenější fotr rád tancoval. Po druhé světové válce hlavně na americký swing a české polky, po sovětské okupaci na argentinská tanga a ploužáky z Posázaví. Vydržel na parketu z tanečníků nejdéle - konec určoval obvykle úsvit. Po naší emigraci do USA, v roce 1970, jako člen Mezinárodního programu spisovatelů v Iowě vévodil tanečním dýchánkům v domku, který nám univerzita poskytla - jako dýdžej jsem obsluhoval druhou nejdůležitější mašinu v rodině - gramofon - důležitější byl jenom kufříkový psací stroj Hermes Baby. (Desky nám posílala Arnoštova matka Terezie a sestra Hana, tátovo „dvojče“ Ota Pavel a mně kamarádi ze střední.) Později, už v „posametových“ Karlových Varech, jako viceprezident poroty filmového festivalu protancoval fotr s o dvě generace mladší Julií Ormondovou noc v Grandhotelu Pupp a ředitel festivalu Jiří Bartoška žasnul, kde se v něm bere „ta šťáva“ (bylo mu teprve 69!).
Vypozoroval jsem, že můj fotr byl při tanci dominantním partnerem krásných žen, včetně mé matky Věry. Ty, které vedl v tanečních duelech do okouzlujícího úmoru, se zdály šťastné. Jediná partnerka, kterou nedokázal vést podle svého gusta, se jmenovala OSUD, ale možná byla taky v tanci s mým fotrem uspokojená... V jejím nepolevujícím objetí absolvovali řadu vytrvalostních „sessions“, nejčastěji bez přípravy. Nejdřív ji stačil krokově i v ohebnosti (v Terezíně mu přezdívali „hadí muž“, protože se protáhl mříží do německých skladů brambor). Nakonec mýho nejoblíbenějšího fotra ale paní OSUD dostala, tak jako dostane všechny. Nikdy ale nikdo neviděl jeho prošoupaný podrážky, prasklý puchýře a neslyšel jeho krátící se dech. Můj nejoblíbenější fotr se totiž svůj celej život řídil heslem „budeme bojovat – nebudeme brečet!“ (Tak to připsal na okraj fiktivního dopisu zaplynovanému otci Emilovi „Táto!“ do Mladé fronty v roce 1947.)O svých pas-de-deux s Lady Osudem mi fotr rád vyprávěl - a vyprávěl ještě radši než tančil nebo jedl (to taky s gustem). Nejen, že jsem ty příběhy rád poslouchal, chvěl jsem se a obdivoval ho. Měl výdrž.
Pepi Lustig, USA, 2016

Dodnes nevím, jestli jsem vyšla z jeho příběhu. Z jeho představ o tom, jaká bych byla, kdybych se narodila tehdy a do toho a žila tam, s ním a s nimi. Se všemi, které jsem mohla poznat a poznat měla. Ďábel se mu díval do očí, jako by mu snad jeho život patřil. Osud si s ním zahrával. Možná, aby zabil jeho hravost a s ní i jeho nezkrotnost, která jím proudila do neznáma. A přesto se ho drželo štěstí. Často pouštěl svůj kousek chleba po vodě a často přicházel čas, kdy se k němu vracel. Jako světlo, tma, světlo, tma. („Co všechno přichází a zase se propadá do tmy?“) Jako jeho Tanga, dívka z Hamburku, měl v pohledu prorocký smutek. A s Tangou, Soňou Grossovou, krasojezdkyní z cirkusu Odeon v Hamburku, pro kterou nebyl jen bratrem, se dívali „na stromy, jak opadavá listí“. Smířili „se s tím, že nikdo nemá nic napořád. Co na jaře kvetlo a v létě dozrálo, začalo na podzim krásnět a umírat a zahynulo to ještě dřív, než přišla zima… Když padala hvězda,“ usmáli se, „jako by se jim ulevilo.“ Nevěděli „snad předtím, že nic - doslova nic - není nesmrtelné?“
Arnošt Lustig, Praha, 1992
Eva Lustigová, Vídeň, 2016

MP3 CD

Published January 1, 2016

About the author

Arnošt Lustig (born 21 December 1926 in Prague) is a renowned Czech Jewish author of novels, short stories, plays, and screenplays whose works have often involved the Holocaust.

As a Jewish boy in Czechoslovakia during World War II, he was sent in 1942 to the Theresienstadt concentration camp, from where he was later transported to the Auschwitz concentration camp, followed by time in the Buchenwald concentration camp. In 1945, he escaped from a train carrying him to the Dachau concentration camp when the engine was mistakenly destroyed by an American fighter-bomber. He returned to Prague in time to take part in the May 1945 anti-Nazi uprising.

After the war, he studied journalism at Charles University in Prague and then worked for a number of years at Radio Prague. He worked as a journalist in Israel at the time of its War of Independence where he met his future wife, who at the time was a volunteer with the Haganah. He was one of the major critics of the Communist regime in June 1967 at the 4th Writers Conference, and gave up his membership in the Communist Party after the 1967 Middle East war, to protest his government's breaking of relations with Israel. However, following the Soviet-led invasion that ended the Prague Spring in 1968, he left the country, first to Israel, then Yugoslavia and later in 1970 to the United States. After the fall of eastern European communism in 1989, he divided his time between Prague and Washington DC, where he continued to teach at the American University. After his retirement from the American University in 2003, he became a full-time resident of Prague. He was given an apartment in the Prague Castle by then President Václav Havel and honored for his contributions to Czech culture on his 80th birthday in 2006. In 2008, Lustig became the eighth recipient of the Franz Kafka Prize. [1]

Lustig is married to the former Vera Weislitzová (1927), daughter of a furniture maker from Ostrava who was also imprisoned in the Terezín concentration camp. Unlike her parents, she was not deported to Auschwitz. She wrote of her family's fate during the Holocaust in the collection of poems entitled "Daughter of Olga and Leo." They have two children, Josef (1950) and Eva (1956).

His most renowned books are A Prayer For Katerina Horowitzowa (published and nominated for a National book award in 1974), Dita Saxová (1979), Night and Hope (1985), and Lovely Green Eyes (2004). Dita Saxová and Night and Hope have been filmed.