Rusko roku 1916. Na dolním toku Volhy, kde od 18. století nacházeli domov němečtí emigranti, plynou stereotypní dny Jakoba Ivanoviče Bacha. Dvaatřicetiletý učitel němčiny má natolik nezajímavý vzhled i život, že se o něm nedá říct vůbec nic. Dokud ho statkář Grimm z protějšího břehu nepožádá, aby jeho sedmnáctiletou dceru Kláru učil německy. Lekce se konají za zvláštních okolností – dívka má zakázáno dívat se na cizího muže, proto musí být ukryta za paravánem. Klářin tichý hlas brzy naplní Bachův život, jako vzduch vyplňuje prázdnou nádobu. I sama žákyně začne usilovat o sblížení a prostřednictvím knih, které si vyměňují, posílá Bachovi důvěrné dopisy. Tak ubíhají týdny a měsíce a zcela odlišní, osamělí lidé se do sebe zamilují. Jejich láska však nemůže uniknout událostem, jež s sebou přinese nástup bolševiků k moci. Velká historie vstupuje do Bachova života, přiměje ho čelit hrozným zkouškám, aby dospěl v silnou osobnost, stejně mocnou jako řeka Volha, v jejíchž zákrutech prožije celý život. Ruská spisovatelka s tatarskými kořeny Guzel Jachina, autorka bestselleru Zulejka otevírá oči, se ve svém druhém románu Děti Volhy vrací k traumatům sovětských dějin, kdy revoluční idealismus chřadl uprostřed masového násilí stalinismu. Zatímco ve svém debutu nás zavedla na Sibiř a zároveň ukázala tatarštinu v sobě a v celém Rusku, v novém díle přibližuje podivuhodný folklór a životní styl povolžských Němců, který byl jejich deportací v roce 1941 zcela zničen. Román Děti Volhy získal několik literárních ocenění včetně ruské státní ceny Velká kniha a byl dosud přeložen do sedmnácti jazyků.
Guzel Yakhina is a Russian author and screenwriter. She is a winner of the Big Book literary prize and the Yasnaya Polyana Literary Award. Guzel Shamilevna Yakhina was born in Kazan. Her mother is a doctor, while her father is an engineer. She spoke Tatar at home and learned Russian only after she started going to daycare.
She studied at the Department of Foreign Languages in the Tatar State University of Humanities and Education. In 1999, she moved to Moscow. In 2015, she graduated from the Moscow School of Film with a degree in screenwriting. Yakhina worked in public relations and advertising. She began her writing career with publications in the journals Neva and Oktyabr. Sections of her debut novel Zuleikha appeared in the journal Siberian Fires.
Yakhina's debut novel is based on the experiences of her grandmother, a Tatar. In the 1930s, as part of dekulakization programme, the Soviets forcefully relocated many Tatars from the European part of Russia to Siberia. Yakhina's grandmother was among them. She was exiled at a young age and was able to return home only sixteen years later. The novel describes the experiences of Zuleikha, a peasant Tatar woman. Her husband resisted dekulakization and was killed. Zuleikha was transported to Siberia and left in a remote location on Angara River with little means of survival. Zuleikha had to overcome the harsh conditions, build relationships with other exiles and forge her new identity and reasons for living. Yakhina initially wrote the draft as a screenplay, and later rewrote it as a novel. Before being accepted for publication, the novel was rejected by multiple publishers. see also: Гузель Яхина
Am recitit romanul. După prima lectură, rămăsesem cu impresia vinovată că l-am judecat pripit. Și că fusesem influențat de recenziile oarecum dezamăgite ale prietenilor.
După a doua lectură, îndrăznesc să afirm că romanul e foarte bun. Relatează povestea tristă a învățătorului Bach din Gnadental (un om mărunt, un „om-șoarece”, cu expresia lui Guzel Iahina). Am găsit scene de o frumusețe nesăbuită, sfîșietoare: moartea Klarei Grimm la naștere, basmele scrise de învățătorul german (auzite de la Klara Grimm), care încep să modifice realitatea mizerabilă a ținutului Povolgia, creșterea copiilor (Anna Grimm și Vaska), singurătatea. În opinia mea, nu există nici un episod care ar trimite la „realismul magic”. Părțile onirice pot fi explicate mai bine ca halucinații ale lui Jakob Bach. Inclusiv capitolul final.
În mod sigur, episodul cel mai impresionant este moartea Klarei Grimm. Klara naște o fată (Anna), Bach nu o poate ajuta: hemoragia e agresivă și Klara moare. Bărbatul îi spală trupul de sînge, o duce în „ghețărie”, uită că are un copil de îngrijit, și își spune că se va așeza lîngă ea în așteptarea morții (el o numește „unire”):
„A pieptănat părul Klarei, l-a împletit în cosiţe netede şi i l-a încolăcit în creştet – ca şi cum i-ar fi pus o coroană. Dacă ar fi fost primăvară, i-ar fi împletit cununi din flori de in albastre şi maci roşii, lalele de culoarea focului şi anemone purpurii; acum însă i-a împodobit pieptănătura cu panglici de dantelă din străfundurile cufărului voluminos al Tildei. I-a împodobit Klarei gîtul cu mărgele galbene din coral artificial, urechile cu cercei de sticlă, încheieturile mîinilor cu brăţări tătăreşti de aramă... A vrut s-o îmbrace în ceva elegant, dar trupul ei gol era minunat şi fără asta” (p.142).
Jakob Ivanovici Bach trăiește împreună cu Klara 7 ani (1917 - 1924), într-o fermă ascunsă în pădure, pe malul drept al Volgăi. Cei doi ignoră că a avut loc o Revoluție, un război civil, că la putere au venit bolșevicii. Locuiesc într-un paradis precar. Din păcate, nici un paradis nu durează prea mult. Sînt vizitați de trei nemernici și fericirea lor se spulberă. Istoria distruge orice paradis.
"Copiii de pe Volga”, un roman captivant de la bun început, minunat scris, cu personaje expresive și convingătoare, ce expune destine pe fundalul unor evenimente istorice grave. Toate în legătură cu povestea unui educator de provincie care predă într-un sat de pe malul stâng al Volgăi, sat ce adăpostește de multă vreme o colonie de germani. E un basm crud despre soarta lor în anii 1920-1930.
Autoarea se apleacă în mod special asupra detaliilor din viața în colonie, asupra celor legate de colectivizare și deposedare, dar și a modului în care existența umană este impactată de ele.
Iahina recurge cu măiestrie la realismul magic prin care descrierile cele mai realiste se împletesc cu elemente de fantastic și oniric, cu motive din mituri și din basme, rezultatul fiind vraja sub care cititorul alunecă pe nesimțite.
Volga, devenită personaj, este descrisă într-un limbaj pictural impresionant, ce o ridică la rangul de arhetip, ea reprezintă viața însăși, este o istorie care curge pe lângă locuitorii săi și prin ei, iar melanjul acesta al elementelor efemere cu cele care durează și sfidează trecerea timpului, generează ideea și sentimentul de continuitate și forță în vremuri potrivnice.
Scriitoarea a așezat piesele poveștii cu vădit talent, creând totodată un real fundament cu date istorice, o sursă de informații bine documentate. Un roman în care istoria mică se împletește cu istoria mare, memorabile fiind, de pildă, capitolele în care apar personaje marcante din istoria Rusiei, precum Stalin.
Fără să mai insist asupra farmecului și bucuriei create de această lectură, pot spune că nu în van am așteptat-o cu nerăbdare. Este cea mai bună carte citită anul acesta.
Heartbreaking story of a German colony in Russia. People went through revolution and famine, survived the hardest of times just to be repressed and destroyed by Stalin's paranoia. All this tragedy is shown through the life and straggle of a simple teacher.
فرزندان من ، کتابی ایست از گوزل یاخینا ، نویسنده روس که پیشتر کتاب زلیخا چشمهایش را باز می کند از او به فارسی ترجمه شده بود . این کتاب هم همانند کتاب زلیخا توسط انتشارات نیلوفر و با ترجمه دقیق و روان زینب یونسی به فارسی منتشر شده . داستان کتاب در جمهوری آلمانینشین ولگا می گذرد که آن را باید یک جامعه یا یک جمهوری فراموششده در دل تاریخ دانست . این جمهوری یک دولت خودگردان آلمانیتبار بوده و از آلمانی هایی تشکیل شده بود که در قرن هجده ، به دعوت کاترین کبیر وارد روسیه و در اطراف رود ولگا ساکن شدند و به آنها اجازه داده شد که دین و سنت های خود را حفظ کنند . با تشکیل شوروی ، این دولت خود گردان در زمان لنین به جمهوری خودمختار سوسیالیستی آلمانی ولگا تبدیل شد . عمر نسبتا کوتاه این جمهوری عجیب در دوران استالین و با حمله نازی ها به شوروی و پیشروی سریع آنان به پایان رسید . استالین دستور تبعید جمعی آلمانیهای ولگا را صادر کرد. صدها هزار نفر از آنها به مناطق دورافتاده سیبری و آسیای مرکزی تبعید شده و بسیاری در طول این تبعید جان خود را از دست دادند. فرزندان من در چنین فضایی می گذرد . داستان این رمان در بستر رویدادهای مهم تاریخی مانند انقلاب روسیه، جنگ داخلی و قحطی بزرگ رخ میدهد. نویسنده به توصیف این رویدادها و تأثیرات آنها بر زندگی شخصیتها پرداخته. همچنین یاخینا در رمان خود به بسیاری از آداب و رسوم، لباسها، غذاها و معماری آن دوره توجه کرده است. این جزئیات به خواننده کمک میکند تا به خوبی فضای تاریخی داستان را درک کند. فرزندان من از دو داستان موازی ، یکی داستان بلند شولمِیستر یاکوب ایوانوویچ باخ ، با نام کوتاه شده یاکوب باخ است که زندگی ساده او پس از دریافت نامه ای ، برای همیشه عوض می شود و دیگری داستانی کوتاه تر که روایتی تخیلی از استالین و حال و هوای او و تصمیم گیری های مرگبارش است . استالین که در کتاب او خطاب می شود ، سرانجام و سرنوشت هم جمهوری سوسیالیستی آلمانی ولگا را مشخص می کند ؛ هم ساکنان آلمانی آن را و هم فرجام یاکوب باخ بیچاره را .
در فرزندان من ، گرچه روایت بر روی یک خانواده آلمانیتبار متمرکز است و هر یک از اعضای این خانواده به نوبه خود، با چالشها و تصمیمهای مهمی روبرو میشوند ، اما توجه به ویژگیهای شخصیتی و نقش محوری در داستان، یاکوب باخ، معلم آلمانیتبار، را باید شخصیت اصلی کتاب دانست. یاکوب به عنوان سرپرست خانواده، مسئولیتهای سنگینی را بر دوش میکشد و تلاش میکند تا خانواده خود را در شرایط سخت و متغیر حفظ کند. با این حال، شخصیتهای دیگری مانند کلارا، دختر جوانی که به یاکوب باخ برای یادگیری زبان آلمانی مراجعه میکند، و سایر اعضای خانواده نیز نقشهای مهمی در داستان ایفا میکنند. هر یک از این شخصیتها، با توجه به موقعیت و شرایط خود، تصمیمات مهمی میگیرند که بر سرنوشت خود و خانوادهشان تأثیر میگذارد. به همین دلیل، میتوان گفت که قهرمان اصلی این رمان، خود خانواده است. خانوادهای که در مواجهه با تغییرات عظیم اجتماعی و سیاسی، تلاش میکند تا هویت خود را حفظ کرده و به زندگی خود ادامه دهد. چرا یاکوب باخ شخصیت مهمی است؟ یاکوب باخ، تکیهگاه اصلی خانواده است. بر دوش او به عنوان سرپرست، مسئولیت سنگین حفظ خانواده در برابر طوفانهای زندگی و تغییرات ناگهانی در زمانه ای پر آشوب و بی ثبات سنگینی می کند ؛ باخ گرچه، با تمام وجود، تلاش میکند تا امنیت و آرامش خانواده اش را حفظ کند اما در برابر توفان حوادث و فجایع ، او بسیار ضعیف و ناتوان است . یاکوب، نمادی از مقاومت است؛ مقاومتی در برابر جریان تند تغییرات و پایبندی به ارزشهای سنتی. اما این مقاومت، مطلق نیست. او در عین حال که به گذشته و ارزشهایش وفادار است، مجبور است با واقعیتهای جدید دست و پنجه نرم کرده و تصمیماتی بگیرد که شاید با باورهایش در تضاد باشد. . یاکوب ترکیبی است از مهربانی و سختگیری، سنت و مدرنیته. این تضادها، او را به شخصیتی باورپذیر و نزدیک به زندگی تبدیل کرده است. خواننده در او، ترکیبی از ویژگیهای انسانی را میبیند که با آن همذاتپنداری میکند. آن شهر دورافتاده ای که باخ در آن زندگی می کند ، آن قدر از پایتخت سنت پترزبورگ دور است که اخبار وحشتناک پایتخت به آن جا نمی رسد . با این وجود ، انقلاب روسیه تا اندازه ای قوی ایست که امواج آن پس از چندی به آن گوشه دنیا هم می رسند . یاکوب و دیگر شهروندان ساراتوف ، متوجه شده اند که چیزی تغییر کرده . پس از انقلاب کمونیستی ، گرچه جنگ داخلی ، قحطی و فرآیند اشتراک سازی هم به شهر یاکوب می رسد اما آنان نسبت به شهرها و مناطق روسیه ، فجایع کمتری را تحمل می کنند . اما نه قدرت یاکوب و نه هیچ کدام از دوستان او ، به اندازه ای نیست که بتوانند در برابر استالین و اوامر او مقاومت کنند . انقلاب و استالین ، زندگی هر یک از آنان را به گونه ای نابود می کند . موضوع اصلی کتاب را می توان همین ضعف و ناتوانی مطلق انسان در برابر امواج سرکش سیاست و همچنین طبیعت خشن روسیه دانست . اما خانم یاخینا با استادی و مهارت این ایده اصلی را پرورانده و به کمک انبوهی از توصیفات مانند زیبایی های طبیعت روسیه هم زمان با خشن بودن ، منظره های خیره کننده و بدیع ولگا گراد ، حس غریب مواجه یاکوب با تغییرات و بی شمار نمونه های دیگر ، داستان خود را غنی کرده است . توصیفات یاخینا گرچه درخشان است ، اما می تواند برای خواننده کم کم تکراری و حتی خسته کننده شود . نویسنده این گونه حجم کتاب خود را افزایش داده . هم چنین بیشتر کتاب او در سکوت می گذرد ، گرچه که خانم نویسنده با شرح و توصیف ، کوشیده این خلا را پر کند اما سکوت هم چنان وزن زیادی دارد . در پایان فرزندان من را باید کتابی در متن تاریخی پر درد و رنج از سرزمینی فراموش شده دانست . خانم یاخینا کوشیده راوی مردمانی باشد که درد و رنج آنها گویی در دل رنجی بزرگتر گم شده است .
Роман «Дети мои» очень условно написан в жанре магического реализма. В начала ХХ века в славном немецком городе Гнаденталь, что в Поволжье, живет маленький человек шульмейстер Бах. Бах учит детей и три раза в день звонит в колокол. Бах — довольно посредственный учитель, но почитает Шиллера и Гёте. Раз в день Бах обходит окрестности и проверяет, все ли у жителей в порядке. Живет он уединённо и скромно, даже еду сам не готовит, мамы учеников подкармливают. У Баха одна (одна?) странность — он любит грозы. В грозу выходит Бах в открытое поле, рвёт на себе рубаху, катается по земле в беспамятстве, а потом пристыженно и тихо идёт домой чистить платье и проверять тетрадки.
Однажды дикий человек Уго Гримм, живущий на другом берегу Волги, сокрытом от Гнаденталя дУхами и туманами, посылает за учителем и велит тому учить Гриммову дочку. Бах пробует отказаться, но вывезти Баха с хутора сложнее, чем девушку из Ливерпуля. Уго Гримм однажды уедет в Германию, сгинув со страниц так же внезапно, как появился, а вот волшебный хутор, как земля обетованная, только с киргизами и заезжими большевиками, станет для Баха и отрадой, и проклятьем.
Это только кажется, что сказку написать легко.
Волшебная сказка, между прочим, очень сложный жанр, четко структурированный и беспощадный к рассказчику: пропустишь один элемент, рухнет вся башня. Если свалить все элементы в кучу, а не в строго определенной последовательности, и вместо чётких функций в ограниченном количестве дать персонажам кроличью телогрейку, таинственный хутор на другом берегу Волги и наливные яблочки, которые никогда не переводятся в подполе, получаются «Дети мои», а романа, как и сказки, не получается.
За сказительность в романе отвечают персонажи со сказочно-музыкальными именами (Бах, Гримм, Гофман) и покрытый тонкой паутиной язык примерно столетней давности, слегка утомительный в своей старательной красивости, но не без старинного обаяния. Однако ни упругой повествовательной структуры, ни живости, чем всем так приглянулась «Зулейха», в «Детях» нет. Если «Зулейха» была написана будто взахлёб, когда так не терпится поделиться, что упускаешь детали и путаешься в фактах, то второй роман Яхиной — это обстоятельное повествование столетнего дедушки, который и рад бы историю рассказать, да память подводит. Оттого в романе постоянно видится какой-то логический перекос: то крохотное событие расписано во всех деталях, то, как говорится, «прошло 369 лет». В романе нет единого хронологического темпа, нет определенной и понятной системы персонажей. Люди тут приходят и уходят, как Старки, а экшена почему-то нет.
Зато политики, конечно, снова с избытком, но в данном случае она не совсем оправдана. В романе о маленьком человеке и его маленькой сказочной жизни не обязательно выводить тиранов и губителей народа, этакое око Мордора, которое всегда за всеми следит: и без него тошно. Где-то Бах рубит дрова, а молоденькая медсестра ждёт, пока помрет один вождь и войдёт на трон другой. Парторг Гофман с лицом нежной девы и телом Калибана требует от Баха сказок, а где-то мрет скот, и нерожденных телят выкорчёвывают из чрев матерей. На хуторе подрастают дети, а в Волге лежат трупы голодавших. Дочь Баха Анче попадает в коммунистический детдом. А ещё тут у нас один случай был...
Получается, что в книге есть несколько очень хороших сцен (например, в экспозиции замечательно выписана встреча с Кларой и первые уроки, ближе к концу — попытка Баха уехать с Анче в Германию), но как роман он совершенно разваливается. Волшебной пыли не хватает, чтобы склеить вместе фэнтези, политический пафос и маленького человека, объяснить болото, Сталина, карликов, убиенных пионеров и киргизского приблудыша. И эпилог, как меня взбесил эпилог!
Поэтому, если уж хочется сказку, я бы рекомендовала Проппа. Если интересует маленький человек и язык красивый — это к Гоголю.
Probably one of the best books! Certainly the best book of 2020 I’ve read so far!
What more can you ask of the great Potentate rather than…existence itself? Of which all the others have forgotten who demanded necessary and immediate things, but forgetting the essential, the very purpose of life. Strange, but the purpose of life is existence itself. Yes, if this is our type of thinking – the human strength and weakness - if we really want a goal, a meaning, then this goal or meaning is hidden in our own existence…Yet we always look for our goal or meaning in vain!
Nietzsche has a beautiful phrase, let me quote it: “The world revolves around new ideas; unheard, inaudible it spins!”, and he also says: "New ideas come on the pigeon's feet!".
Sure now, if only I knew it before! Well, if only I knew what tremendous force that ridiculous human carcass encloses within, under the name of Jakob Ivanovich Bach, a faded professor in the German village of Gnadenal on the Volga…
Oh, if all he was that day, when my eyes met him, I backed away at first, as if, yes-yes, as if I saw a ghost! Certainly, I saw something, something that could not be seen in any way, that is - later I began to understand! - the double of that personality, his shadow that he was able to send forward, and not carrying it behind, as us, the other mortals!
Yes-yes, there are moments when some people show themselves, betray their essence, the other, unknowable human face, flashing moments that, like lightning, last tiny fractions of time and through it, but also through their improbability, so to speak, seem opinions, deceptions of the eye...
And, by the way, let's be serious: who has the mood, who has the power to look straight in the face at the essences, that eternity that sometimes walks on the faces, on the contour of our bodies, like the reflection of a large mirror on the slopes and rocks of a mountain, or the ray of the moon, sometimes wiping, like a glittering strip, the sands and the calm waves, trembling, infinite, of the sea, of the river Volga!
În comunitatea germanilor de pe Volga, ce-și păstrează de sute de ani tradițiile și limba, profesorul Bach trăiește într-o monotonie care îi priește și care pare că nu se va schimba niciodată. Numai că, fără să conștientizeze, se îndrăgostește de o elevă, Karla, iar această relație îi va zdruncina pentru totdeauna viața și îl va face să privească, de la distanță, transformările pe care istoria - țarismul dispare, comunismul apare - le va aduce asupra comunității, țării, republicii, Europei și lumii. Un nou roman de factură istorică, despre ”personaje” pe care le cunoaștem atât de puțin, fie că vorbim despre etnicii germani sau despre impunătoarea Volgă, care îmbină cu farmec realitatea crudă a perioadei interbelice cu magia basmelor populare. După excelentul roman ”Zuleiha deschide ochii”, nu mă așteptam ca Guzel Iahina să scrie ceva la fel de bun. A reușit!
Cartea aceasta m-a făcut să trec printr-un amalgam de stări. Mi-a plăcut mult, prima parte am simțit-o ca un altfel de basm. Scriitura e superbă! Și am mai învățat o parte de istorie citind povestea aceasta. Nu știam nimic despre situația germanilor coloniști de pe malul Volgăi în perioada anilor ‘10-‘40. Niciun război nu începe de pe o zi pe alta, de fapt, există și a existat multă răutate în lume, în oameni. Singurul meu regret e că nu am înțeles toate sensurile metaforelor și referințelor folosite; încă nu sunt sigură dacă cartea are realism magic sau mintea doar i-a jucat feste personajului nostru principal, Bath. Cartea e tristă, multe situații descrise sunt crude, dar merită citită, e genul de poveste care nu se uită în două săptămâni, din contră, te provoacă să gândești, să reflectezi asupra unor lucruri.
“Înlăuntrul fiecărui om e ceva unic, dominant, care constituie însăşi esenţa lui şi comandă tot restul. Dacă scoţi asta, omul dispare şi rămâne doar un trup pustiu, ca o prună fără sâmbure. Unii trăiesc cu ură, alţii cu dor, alţii cu poftă de dragoste.”
“A acceptat şi această înfrângere – încă una dintr-un şir numeros. Dar era asta o înfrângere? Sau poate doar mersul firesc al lucrurilor?”
“ oamenii îşi pierduseră curiozitatea, privirile lor erau concentrate şi lăsate în pământ, mişcările – rapide şi rezervate. Poate că ei înşişi semănau cu nişte şoareci: ţâşneau grăbiţi din intrări şi porticuri, străduindu-se să nu li se încrucişeze ochii. În plus, deveniseră muţi ca peştii: nici măcar o dată Bach n-a observat ca trecătorii să schimbe măcar două-trei cuvinte între ei. În locul oamenilor vorbeau lozincile – erau multe, neobişnuit de multe”
“aceste chipuri de copii emanau atâta bucurie liniştită şi vioiciune, se deosebeau atât de izbitor de masele stinse de orăşeni adulți.”
“Ce-i mai rămânea acum? Doar să-şi iubească copiii. Să-i iubească de la distanţă. Să-i iubească fără să-i vadă. Copii care nu-i auziseră niciodată vocea şi acum probabil nici nu aveau s-o mai audă. Copii care vorbeau o altă limbă. Care erau în stare să-l părăsească, să-l uite şi să-l trădeze. Aceşti copii ciudaţi şi străini, care, cine ştie de ce, îşi imaginase că sunt ai lui…”
“…Totuşi nu e bine că merele din spectacol sunt false. Nu e corect…”
“Gândul absurd la mere i se învârtea agasant în creier, acoperindu-le treptat pe celelalte. Cu atât mai bine: să ai un singur gând prostesc e mai uşor decât să ai zeci.”
“De altfel, absenţa fricii nu însemna câtuşi de puţin curaj: ea fusese înlocuită nu de cutezanţă, ci de linişte. Privirea lui detaşată vedea mult mai multe decât înainte, de parcă s-ar fi tras o cortină de pe toate lucrurile şi toţi oamenii – şi abia acum, pentru prima dată, privea cu adevărat lumea. Explozia de culori şi bogăţia de nuanţe păliseră – rămăseseră numai negrul şi albul, numai ceea ce era important, numai esenţa. Această nouă privire nu doar vedea – ea înţelegea.”
“înţelegea că tăcerea lor ca de peşti şi forfoteala ca de şoareci erau cauzate nu de o emoţie reală, de suferinţă sau de îngrijorare, ci de frică: toţi se temeau de ceva, toţi fugeau de ceva. Aceste două stări, de peşte şi de şoarece, se răspândeau rapid în jur, se transmiteau de la om la om, aşa cum se transmite o molimă sau un zvon stupid.”
“Cât despre gărgăunii din tărtăcuţă – asta nu-i nimic. Un pic de rahat nu strică niciodat’!”
This is another book I've read from the Russian main literary prize "Bolshaya Kniga" (Big Book)). Guzel Yakhina's first book Zuleikha has been very successful in Russia and translated into many languages, including English. But I have not read it. This novel is called "My children" and it is devoted to the life of Russian Germans of Volga region in the first few decades of the 20th century. Catherine the Great has invited the Germans to colonise certain uncultivated land in Russia and South Ukraine. She referred to them "My children" in her speech. That gave the name to this novel. The project was very successful. The Germans has created small agricultural settlements which were very effective and self-sufficient. That is until the Revolution two centuries later when the Soviet policies of collectivisation have created an artificial famine took many lives and made many children homeless. With the start of the Second World War, all the Germans from Volga were deported to Siberia and Kazakstan. Many of them perished.
But that is just a background. Very skilfully, Yakhina creates either a cruel fairy tale with the elements of reality or writes about a cruel reality with the elements of fairytales. It is not an accident, that the central role at the beginning is given to the family with the telling name "Grimm". However more broadly, it is a story of a German teacher, Jacob Bach who, by will of fate, has become a lover and a husband, and then a recluse and a writer and a father. Constantly grappling with his fear, he is a witness of historical cataclysms tearing apart the familiar reality forever. At the same time, he watches how his words influence this reality for better and for worse. And of course, the river Volga plays the big part.
Although the direct analogy would not work, it reminded me Laurus. And I am sure it will be translated eventually. I liked it for the atmosphere, for the main character and the vivid depiction of place.
Очень хорошо написанный роман. Мне не очень понравились камео со Сталиным. Можно было и без них. И антропологическая часть со всеми этими вставными текстами сказок меня не очень заинтересовала. Но читается как по воде плывешь. И хорошо созданные герои.
Od početka 2021.godine pročitala sam 67 romana. Nakon čitanja "Volgine djece" mogu sa sigurnošću reći da je ovo roman koji će obilježiti moju čitalačku godinu i biti br.1.koji sam pročitala u ovoj godini.
Roman je stilski i narativno jako kompleksan i kao takav predstavlja svojevrstan izazov za čitanje i razumijevanje.
Roman ima povijesni kontekst. Naime u 18. je stoljeću ruska carica Katarina Velika naselila velik broj Nijemaca u Rusiju uz donji tok rijeke Volge. Ta je zajednica Nijemaca, baš poput većine zajednica tog tipa, uživala određenu zaštitu te nikad zapravo nije izgubila svoj nacionalni identitet. Npr. Nijemci tog područja nisu koristili (pa ni učili) ruski jezik, koristili su isključivo njemački.
U toj zajednici spisateljica nam predstavlja lepezu likova u koje se jednostavno morate zaljubiti i pratiti njihov životni put. Učitelj Bah, Klara Grimm, Anuška, Vasja su likovi koji će uvjerljivošću osvojiti vaša srca.
A poseban, svojevrsni lik je i Volga: ta mistična, impozantna, zadivljujuća, velika rijeka, koja teče kroz ovaj tekst, preplavljuje ga svojim valovima, jer onaj tko je rođen u Povolžju uvijek gdje god ide, zna kojim se putem treba vratiti: samo prati Veliku Rijeku…
"Kod svakog je Gnadenthalca, jednako kao i u svih drugih koji žive uz Volgu, od djetinjstva usađen “osjećaj za veliku Rijeku“: ma gdje se nalazili – u šumi ili u stepi – oni mogu nepogrešivo odrediti smjer i naći put do Volge, čak i zatvorenih očiju. Je li za to zaslužan neki poseban organ ili područje mozga, znanstvenici nisu uspjeli dokučiti (bilo je više takvih pokušaja ekspedicija iz sveučilišta u Kazanju, Saratovu i Peterburgu). Taj unutarnji kompas radi na jednostavnom principu: samo treba osluhnuti unutar sebe i krenuti kao da te poziva voljeni glas…”
Poseban dio romana je alegorijski prikaz političke situacije u Rusiji 20-tih i 30-tih godina prošlog vijeka. Smrt Lenjina i dolazak Vođe na vlast. Prikaz karaktera i naravi Vođe (Staljina), njegovi politički potezi predstavljeni bilijarskim igrama, hranjenjem velikih riba koje on sam na kraju porazi, su posebno vrijedan aspekt romana.
Obrazovanje djece u tih turbulentnim godinama je posebno slikovito opisano. Kao tema koja je vezana za moju profesiju, mogla sam da objektivno sagledam odgoj i obrazovanjd djece i omladine u cilju dubovnog u političkog opredjeljenja tog vremena. Domovi, škole, ustanove za odgoj su utemeljene da odgoje poniznog, poslušnog i vijernog sovjetskog socijalistu - oni koji su iskočili iz tog konteksta, bivali su osuđeni, protjerani, izopčeni iz kolektiva... A tek o nadarenosti male Anuške i njen odnos sa Vaskom...svaka rečenica je imala svoju dubinu i smisao...
Meni najdraži dio je bajkoviti prikaz Gnadenthala kroz pero učitelja Baha i oživljavanje motiva dobra i zla iz bajki, što je za mene jako interesantan detalj.
Roman je jako poučan i daje nam sliku jednog historijskog razdoblja sovjetske vlasti. Npr.impozantan je detalj da je 1938.u Sovjetskom savezu živjelo milion i tristo hiljada etničkih Nijemaca koji su protjerani, raseljeni u Sibir i rubne dijelove SSSR-a!
DNF Едва ли има по-неподходящ стил от магическия реализъм в някои случаи. Този роман е един от тези случаи.
Историята на руските немци заслужава да бъде разказана. Имам познати техни наследници - и е цяло чудо, че се радват на слънцето в наши дни, като се има предвид страшната участ на бабите и дядовците им. Веднъж дори изслушах историята на една от тях...в самолета към София. Жената беше потомка на разселени през сталинизма в Казахстан етнически германци. Оцелели по един от цял род, и все пак успели да създадат и семейства в степта. Децата им знаели, че са немци, но не знаели нито дума на стария немски диалект - само руски. Страхът от немската реч бил толкова голям, че оцелелите не смеели да го говорят и у дома с децата си. И когато дошла 1991 г. тези деца с немски имена и руски език се оказали без гражданство - за да станат казахски граждани трябвало да учат казахски. И храбро решили, че щом ще се учи чужд език, нека поне да е немски. Емигрирали с децата си, взели немско гражданство, а немските немци им се смеели в очите и им давали само най-неквалифицираната работа по строежите и старческите домове. “Но внуците ни са родени в Германия и са истински немци!”, завърши гордо възрастната дама с немско име, родина - Казахстан, роден език - руски, и с немски паспорт.
А Гузел Яхина тръгва да постила магически реализъм?!? Началото е доста добро - малко подволжко немско селце с неговите китни обитатели и шантав учител. Обаче с напредването на действието и изстъпленията на гражданската война разказът става подигравка с героите. Изнасилват жена, а единствената и реакция е да се усмихва, че най-сетне доказано не е безплодна?!? На всичкото отгоре изолацията на Бах и Клара е съвсем неестествена от един момент нататък. Уж минават някакви години, а в този магически реализъм се къдрят някакви приказки, и читателят даже се озовава на смъртното легло на Ленин и е принуден да изчете нелепи разсъждения за световната революция. Не ме разбирайте погрешно, аз не съм яростен противник на революцията от 1917 г. Но начинът на поднасяне е просто неадекватен, нелеп и ми прозвуча като пропаганден предизборен лозунг.
Това не е начинът да се разкаже за тези хора, поне за мен. Дори е някак пренебрежително от един момент нататък - ах, горките малки човечета в мелницата на историята, и толкова...
Нямам никакво желание да я довършвам, имах повече очаквания за известна писателка като Яхина, но просто не е моето.
П. П. “Критиката в Русия отбелязва, че романът кореспондира с фентъзи литературата и в частност с творчеството на Джон Р. Р. Толкин. Самата Яхина казва, че за нея това е история за "митологичната същност на съзнанието".” Из статия от “ Дневник”
3 stele doar pentru ca mai bine de jumatate de carte e o rescriere a Zuleihai. Adica am gasit atat de multe chestii comune, personaje si situatii aidoma, incat am fost cam dezamagita. Isi revine insa cand ma ia prin surprindere ucigand doua personaje si la ce se intampla in ultima treime din carte. Ah, si la explicatia titlului, pe care am banuit-o, dar nu 100% corect. Plus ca am mai aflat chestii istorice despre care habar nu aveam si asta e mereu un avantaj.
Nu m-am putut atasa de nici un personaj si mereu am comparat cartea cu prima (poate tocmai pentru ca seamana ca structura). Au mai fost cateva minusuri care i-au scazut valoarea (gen aparitiile lui Stalin, de care am si uitat pana sa mi se reaminteasca). Mi-a parut rau de tot de Bach, aproape ca mi-au dat lacrimile in cateva randuri, m-am identificat cu toate temerile si fricile lui in ce o priveste pe Anna, i-am inteles reactiile, l-am condamnat un pic, dupa care m-am pus in locul lui si tot rau mi-a parut de el. Nu ma asteptam la sfarsitul lui, mai ales dupa o viata cum a dus el.
Iahina scrie bine, iar traducerea Luanei Schidu e din nou la superlativ. Am mai invatat o bucatica de istorie, ceea ce e mereu important pentru mine, am apreciat chiar si realismul magic, bine plasat si oarecum explicabil.
Vannak szavak, amelyek manapság már csak orosz nagyregényekben férnek el. Ilyen szó mondjuk: a Sors. Talán mert olyan terjedelmesek, kell nekik a végtelen tér, a hömpölygő Volga által kettészelt szédítő perspektíva. Eltűnik itt az ember a maga picinységében, mégis, boldogul – itt szorgoskodnak a volgai németek is, akik még Nagy Katalin cárnő hívására érkeztek ide, hogy két kezükkel magot vessenek és állatokat tereljenek, ahogy azt a vidék engedi. És vaskos gyökeret is eresztettek a folyó mellett. Ha oroszok nem is lettek (tán ha száz orosz szó ragadt rájuk, az is csak a piacozás miatt), de volgaiak mindenképp. Olyan volgaiak, hogy annál volgaibb még a volgai tokhal se lehet. Köztük él Bach tanító, a német kultúra őrzője, akinek más célja nem is nagyon van, mint hogy ezt a kultúrát úgy-ahogy beleverje a falusi nebulók kobakjába. Korlátozott célok egy korláttalan sztyeppén. Aztán egyszer csak jön, ahogy mondtam: a Sors. Olyan, mint a Volga, ha feldühödik: elsodorja, amit ér, de mindig hoz is helyette valamit. Ugyanolyan semmi sem marad.
Jahina könyve a volgai német enklávé története, ami úgy szívódott fel Sztálin cár akarata nyomán, akár a galíciai stetlök jó pár száz kilométerrel nyugatra. Teljesen eltűntek, sajátos kultúrájukkal, nyelvükkel együtt, csak az egyéni emlékezetben és az erre fogékony irodalomban maradt róluk némi tört kép. Ugyanakkor Jahina történelemszemlélete speciális, esze ágában sincs magán a folyamaton általvezetni minket, inkább kitakarja a konkrét eseményeket azzal, hogy a jelentéktelen Bach szemszögéből mutatja be őket. Sőt, többet is tesz ennél: Bachot kihajítja remetének az erdőbe, onnan aztán tényleg csak úgy látszódik a történelem, mintha tejüveg ablakon keresztül néznénk*. Persze Bach nem tétlenkedik az erdőben sem, kialakít valamiféle törékeny harmóniát magának, ami azonban csak addig működik, amíg a külvilág által keltett hullámok alá nem ássák kisvilágának partfalát. És hát Bach elkövette azt a hibát, hogy olyan remetévé vált, akinek szerettei vannak. És bizony, akinek szerettei vannak, annak félnivalója is van.
Szép könyv, klasszikus nagyepikai hagyományokra épül, de közben bátran játszik a mágikussal, a meseszerűvel, a groteszkkel is**. Egyszerre tud beszélni arról, hogy a dolgok elmúlnak, és hogy a dolgok örökké tartanak – a kicsiről és a végtelenről, amelyek így megtalálják a helyüket egymásban. Ezt pedig én valahogy nagyon megnyugtatónak érzem.
* Jellemző, hogy maga a konkrét történelmi idő majd a századik oldalig homályban marad. Addig a regény faluközösségét éppúgy képzelhetnénk a XVIII. századba (sőt, inkább oda), mint a XX. század első felébe. ** Különös betétek a regényben Sztálin vendégszereplései, amelyek abszurd hangvételükkel, álomszerű szövegstruktúrájukkal éles kontrasztot alkotnak a történet többi fejezetével: mintha egy rémálombéli óriás vetne időnként árnyékot a könyv szereplőire.
Un nou roman, un nou superlativ semnat Guzel Iahina. Cartea merită toate premiile, iar de numele autoarei vom mai auzi cu siguranță, foarte posibil pe lista laureaților Nobel sau pe generice de film (în volumele sale se simte că are studii de scenaristică cinematografică). Ca și în “Zuleiha deschide ochii”, povestea din “Copiii de pe Volga” înduioșează și șochează cu un amestec de sensibilitate a omului și cruzime a istoriei care îl îngenunchează și îl răpune. Martorul-depozitar al tuturor acestor destine frânte este Volga cea etern-curgătoare precum istoria însăși. O carte atât de captivantă că se poate citi într-o zi.
Недавно читал о племени, в котором статус людей определяется их способностью рассказывать истории. Думаю, что в этом племени Гузель Яхина была бы если б не вождём, то точно главным шаманом. Она так плетет слова, как паук паутину, и попав в её истории хочешь, что это не заканчив��лось никогда.
Roman je stvarno izvrsno pisan, svaka rečenica je jedan mali biser, takav da zaslužuje i ponovno čitanje kada bi se moglo "otkriti" i nešto što je možda pri prvom čitanju promaklo. Likovi su živopisni, vrlo neobični i zbog te svoje osobine vrlo upečatljivi, u romanu ima i dosta magičnih elemenata koji se kao takvi savršeno uklapaju u cijelu priču. Jahina je napisala jako dobar roman, ali meni ipak na tronu ostaje njen prvijenac, nezaboravna Zulejha, čija me je sudbina dotakla puno više i svrstala je tako u red najboljih knjiga koje sam pročitala.
لجوزيل ياخينا صوت خاص جدًا، ومميز إلى أقصى قدر. صنعت ياخينا في هذه الرواية عالمًا ساحرًا يجد فيه القارئ اتصالا حيويًا جدًا بالطبيعة الروسية، وشخصيات في غاية الغرابة، ومشاهد عملاقة، ولحظات شديدة البراءة والرومانسية والحساسية، وسياقًا تاريخيًا متصلا. تعود ياخينا إلى لحظة تاريخية قديمة؛ اللحظة التي سمحت فيها الإمبراطورة الروسية يكاترينا باستقبال أقوامًا أجنبية من خارج الإمبراطورية الروسية، ليقطنوا بعض بقاع الإمبراطورية ويعمروها. تدور أحداث الرواية الضخمة التي تصل إلى أكثر من 500 صفحة حول منقطة الفولجا الألمانية؛ أي المنطقة التي سكنها ألمان قادمون من ألمانيا استوطنوا روسيا. تدور الأحداث تحديدًا حول شخصية من أغرب الشخصيات الروائية التي قرأت عنها في حياتي: المعلم باخ. البداية ساحرة، حيث يلمس القاريء المواطن النفسية الدقيقة للمعلم باخ ناظر المدرسة بمنطقة الفولجا الألمانية، ومدى اتصاله بالطبيعة، وتركيبته النفسية الغريبة. تتطور أحداث الرواية حول اتصاله بمحبوبة عمره وعلاقة الحب الغرائبية إلى أقصى قدر بكلارا، وانعزالهما في منطقة بعيدة بالغابة، ومراقبة التاريخ السوفيتي المريع على الضفة الأخرى من النهر يمر أمام أعينهما عامًا تلو الآخر. تمر الأحداث بمفاجآت عديدة على مدار أعوام طويلة. الرواية مبهرة في الوصف، وبها بعض المشاهد الساحرة. في الآن ذاته أظن أن الخط السياسي المتمثل في المشاهد المكتوبة عن ستالين لم يكن موفقًا، ويمكن حذفه كاملا دون الإضرار بالرواية، بل أظن أن اختصار 100 صفحة مثلا من الرواية كان سيبعث فيها مزيدًا من الحيوية. من أجمل المشاهد من وجهة نظري هو مشهد باخ يغرق في الفولجا، قبل أن يتم إنقاذه، والرؤيا التي مر بها أثناء لحظات الغرق؛ ففي لحظات الاقتراب من الموت يتكشف كل شيء، ويمكن فهم التاريخ الشخصي والتاريخ العام بحسب ما فعلت ياخينا ببطلها. ياخينا لديها قدرة مبهرة على السرد، يمكنها أن تستمر في مشهد واحد لصفحات طويلة، وفي كثير من الأحيان كان هذا الوصف موفقًا، إلا إنه بصورة عامة كان بالإمكان اختصار الرواية؛ خاصة المشاهد السياسية المباشرة التي أضرت بها من وجهة نظري. صنعت الرواية حالة تأريخ شديدة الحيوية للمنطقة الألمانية في روسيا، بداية من نشأتها وحتى واراها التاريخ. المشاهد التي تناولت علاقة فاسكا بكلارا جميلة وبديعة، وبداية الرواية وخاتمتها أيضًا رائعتان. الرواية عمومًا من النوع المكتظ بأوصاف اللون والطعم والرائحة والمشهد البصري والاحتكاك المتواصل بالطبيعة، وفي الآن ذاته تحتشد بالأوصاف النفسية والتشريح الداخلي لشخوصها، أي أنها رواية تتناول العالمين: الداخلي والخارجي بكثافة شديدة. الترجمة من وجهة نظري بديعة جدًا، حافظت على إيقاع الرواية، واستخدم فيها المترجم د. تحسين رزاق عزيز معجمًا عربيًا قويًا واسعًا يمكن به التناغم مع سعة العالم اللغوي في النص الأصلي. من أجمل قراءات 2021.
شكر خاص لدكتور تحسين رزاق عزيز، وفي انتظار ترجمته لرواية ياخينا التالية والجديدة.
I really did my best to finish this book, but I have decided to give up after 225 pages. I can't say the writer has no talent, the abundance of symbols, hyperboles and metaphors builds a theatrical stage, but to be honest, other than that, the book has no substance. I didn't manage to find the red thread of the story, mainly because it didn't have one. There are no defined main characters in the book and although the action tends to focus around different characters, I had that frustrating feeling when one tries in vain to take a picture, but the camera is unable to focus on a subject. I can' t say either that this book's lack of defined characters was justified by a landscape type of view that captures the life of Volga germans, with all its cultural aspects, as they were described in a manner typical for the magic realism, which, in my opinion, turned the book into a total fiasco. Bottom line, I would associate this kind of writing with some abstract, non-mainstream photography, that surprises random moments of people passing on a street.
Knygoje buvo vietų, kurioms 5 žvaigždučių per mažai, bet buvo ir tokių vietų, kurias mieliau būčiau praleidusi ir nesikankinusi skaitydama :) Overall, netvirtos 4 žvaigždės. Apie Pavolgį menkų žinių teturėjau, tai džiaugiuosi galimybe panaršyti po šių vietų sudėtingą istorijos tarpsnį.
Šiuolaikinis epukas apie vokiečius Rusijos žemėse prie Volgos, 20 a. Turi visokius reikalingus elementus: metraštininką pagrindinį personažą, meilės istoriją, gamtą, kalbos praradimą + rašto "atradimą" ir folk kūrybą, daaaaaug simbolizmo - toks a la "Elzė iš Gilijos". Kaip ir Elzė (žiūrisi), skaitosi lengvai ir greitai. Bacho (čia tas metraštininkas) gyvenimas prasideda nuo gyvenimo kaime 20 a pradžioj - jis dirba vokiečių k. mokytoju, tęsiasi per visokias asmenines ir visuomenines suirutes, baigiasi, kai jį suima už visokius made-up nusikaltimus jau stalinizmo laikais, o jo vaikai, jau sėkmingai integravęsi sovietiniam internate, paskui dirba šen ten, galiausiai sūnus pats tampa vokiečių mokytoju kaime. Ratas užsidaro, laikai keičiasi, istorija kartojasi, etc etc.
Kažkas su šita knyga man buvo off. Pirma, erzino, kad šalia epo ir jo metraštininko paraleliai vietom išlenda fragmentai apie Rusijos vadus - tai kaip Leninas guli lovoj ir vaduojasi mirtim, tai kaip Stalinas važinėjasi traukiniu ir visi jo bijo, o jis testuoja sovietinius traktorius "Nykštukas" ir whatnot. Nu kam to reikia, jei rašai apie Rusijos vokiečius. Ar čia dabar geras tonas - kaip anksčiau pacituoti Leniną, taip dabar kur nors įterpti neteisingų režimų pasmerkimą? Man atrodo biški be ryšio.
Antra, visgi vietomis pritemptas atrodė tas epiškumas ir simboliškumas. Kalbos netekimas, folk pasakų kūrimas; jei kas ateina per karą - tai būtinai prievartauja moterį, ji būtinai pastoja, jei gimdo - tai miršta. Šeima belekiek metų valgo vien obuolius! Simboliška, pasakos elementas, bet vis tiek - šalia Stalino vaizdelių atrodo keistai. Pagrindinis veikėjas sutinka vilkų gaują. (Kas yra žmonėms ir ypač Didingiems Pasakojimams su vilkais?? Vis atsimenu kaip toks pagyvenęs vyras vis aiškina, kaip parašys knygą apie vaiką ir vilkų akis, tarsi kažkokią Esmių Esmę.) Tarsi būtų į vieną daiktą surinkti ir folk, ir šiaip standartiniai elementai ir iš jų į metonimiją sudėta istorija. Gana meistriškai sudėta! Todėl skaitosi gerai, stilius pagauna. Bet užtat ta pati istorija tampa biški bevardžiu anoniminiu pasakojimu, truputį tokio stiliaus kaip kai kurie šiuolaikiniai rusų filmai - su vaizdo klipo stilistika, černuchos elementais, būtinai - su didybės apsireiškimais. (Kažkaip prisiminiau "Daun Haus", bet aišku pas Jachiną tiek moderno nėra.)
Man patiko "Zuleicha", paskui skaičiau mokslininkų diskusijų apie tai, kad tai propagandinė knyga, supratau: negaliu adekvačiai jos įvertinti, per mažai žinau apie dabartinį RU kontekstą, per lengvai pasiduodu pagavioms strategijoms. Bet "Mano vaikai", net ir bandant įvertinti kontekste (apie kurį vis dar pernelyg neapsišviečiau), labiau panėšėtų ne į propagandą, o į gerą euroromaną, kažkas panašaus kaip Ikstena, tik geriau parašyta.
După lecturarea celebrului roman “Zuleiha deschide ochii” mi-am zis că trebuie să descopăr și celelalte cărți ale autoarei. Și iată-mă ajunsă la “Copiii de pe Volga”. Și aici autoarea a scris o ficțiune istorică bine documentată și destul de captivantă.
Protagonistul romanului este Iakob Ivanovici Bach, profesor de germană în satul Gnadental, o colonie germană de pe Volga. Viața sa tihnită este tulburată atunci când devine profesorul Klarei, o tânără de 17 ani, care locuiește împreună cu tatăl său pe celălalt mal al râului. Între cei doi se naște o poveste de dragoste. Și când toate par puse la punct, cursul istoriei ia o altă întorsătură și miezul romanului abia urmează a fi descoperit.
Citind descrierea cărții de pe verso m-am întrebat: unde-s copiii în acest peisaj? Apoi am început să lecturez cartea și după primele pagini am avut aceeași întrebare, însă au apărut și copiii ulterior. Aceștia devin un scop al vieții pentru personajul central, nu vă dau mai multe detalii pentru a evita spoilere.
Cred că unul din mesajele centrale ale romanului este că un copil poate bulversa viața unui adult și o poate schimba la 180 de grade stabilindu-i noi priorități și valori. Sentiment probabil trăit de fiecare părinte: copiii devin punctul sensibil.
Pe lângă istoria interesantă, romanul aduce în discuție un subiect pe care nu l-am cunoscut, soarta coloniilor germane de pe Volga. Figura lui Stalin apare și ea în câteva capitole.
Am apreciat noutatea subiectului. Felul în care Guzel Iahina scrie ficțiune istorică este unul inedit. Personajele sunt din acea epocă, ai impresia că autoarea a trăit atunci. Multiple detalii vin să contureze acest aspect și să ne facă și pe noi cititorii moderni să simțim acel iz al anilor tratați în roman.
Labiau patiko "Zuleicha atmerkia akis". Bet ir ši knyga - gera. Man tik per daug pasakų (sekamų, užrašinėjamų, spausdinamų, socializmo agitacijai naudojamų) buvo, kurių vaikystėje, matyt, smarkiai perdozavau ir dabar vengiu iš paskutiniųjų. Gumulą gerklėje pajutau, kai apie vaikų augimą, atšalimą, nutolimą ir ėjimą savo, tik savo (ne tėvų), keliu (visų tėvų tai laukia...) labai taikliai surašytą skaičiau: "Tegu jie tiesiog auga, šitie vaikai. Tebūnie jų kalba svetima, o minčių tėkmė nesuvokiama. Artumo su jais minutės - pernelyg retos, ir tos pačios - pernelyg trumpos. Tegu. Tegul jie tiesiog auga šalia - kaip obelys sode, kaip ąžuolai miške. Tegul minta jo darbų ir rūpesčių vaisiais, tegul alsuoja, miega, valgo, juokiasi - šalia. O jisai juos augins - taip pareigingai ir rūpestingai, kaip tik įstengs: gaudys jiems žuvis, rinks riešutus, leis sulą iš beržų, kas morkas ir bulves. Jeigu susirgs, girdys žolelėmis. Jeigu ims nuobodžiauti, gros plokšteles. Kūrens troboje krosnį ir lauks, jeigu ilgam išbėgs į mišką."
Am avut tot timpul senzația că Iahina și-a pierdut vocea, la fel ca anti-eroul ei, Jakob Bach. Sunt șocată că oamenii, mai ales cei care au citit "Zuleiha deschide ochii" (cartea mea preferată din 2018) sunt încântați de povestea asta sacadată (pot să zic "scremută" pe Goodreads?), cu descrieri insipide, fără nicio silabă originală și cu personaje monotone, unidimensionale, aproape caricaturizate. Lașul curajos, fragila puternică, tiranul absolut, atât de înfricosător că nu îi putem rosti numele, îi zicem "El" cu italice. De vreo 10 ori pe pagină. Am văzut și un cititor care și-a păstrat detașarea și remarca asemănările supărătoare cu la fel de plictisitoarea și supraevaluata "Laur". Măcar aici nu avem fanatism religios și vibe iliberal. Cred că uneori noi, cititorii, la fel ca juriile care dau premii, suntem orbiți de praful lăsat în urmă de o stea care a murit deja. Sper, totuși, că - la fel ca Bach al ei-, Iahina își va regăsi vocea expresivă și pasionantă din "Zuleiha", într-o viitoare carte.
"داخل كل إنسان يعيش شيء ما، أساسي، يشكل جوهره الحقيقي ويوجه كل شيء آخر. فلو أخرجت هذا الشيء الأساسي سوف ينتهي هذا الإنسان السابق، وسيبقى جسدًا فقط فارغًا فحسب، مثل لبّ الخوخ بدون البزر. بعض الناس يعيش بالكراهية، وبعضهم بالحنين، وبعض آخر بشهوة الحب."
"ياكوب إيفانوفيتش باخ" ناظر المدرسة، رجل خبر الحياة، وتحمل قسوة الوحدة وعذوبة العزلة، ودفء الحب ومرارة الفقد، والخوف في الحرب والموت. كانت حياته هادئة وروتينية تكاد تخلو من الدهشة، غير أنها مفعمة برائحة الطبيعة وبرودة الشتاء، كان يستيقظ كل صباح قبل أن يُبدد الفجر ضوء النجوم، ويصغي إلى صوت العالم وهو مستلقٍ تحت غطائه المحشو بريش البط. فالأصوات الهادئة والمتنافرة لحياة الآخرين من حوله تشعره بالطمأنينة، غير أن أصوات حياته الخاصة كانت شحيحة وضئيلة لدرجة أنه نسي كيف يسمعها! كان وحده صوت جرس المدرسة هو مساهمته القيمة الوحيدة في سيمفونية الحياة التي تصدع من حوله.
بيد أن حياته ستتبدل تبدلًا كبيرًا بين ليلة وضحاها؛ حين يجتاح روحه صوتا "كلارا" الآتي من خلف باب غرفة منزلها القابع بعيدًا في الغابة المطلة على نهر الفولغا. فمنذ ذلك اليوم، ستتخذ حياتهما منعطفًا جديدا عما كانا عليه من قبل، فبسبب علاقتهما العاطفية الغرائبية، سينبذهما أبناء قريته ذوو القلوب القاسية والقرغيزيين الأجلاف، مما يدفعانهما إلى الانعزال في الغابة بعيدًا، يعيشان فيها سنوات من؛ العزلة المحفوفة بالجوع وبرودة الشتاء القارسة؛ يتخللها لحظات شديدة العذوبة والرومانسية، مفعمة بألوان الطبيعة الخلابة، وذات ليلة يحدث أمر ما سيغير حياة باخ كاملةً، وسيعيش بعدها سنوات طويلة من الصمت والجوع والخوف والفقد والمعاناة الجسدية والروحية، ويصبح الحفاظ على حياة من يحب أهم من أي شيءٍ آخر.
أبنائي: رواية تاريخية، تدور أحداثها في النصف الأول من القرن العشرين، حول منقطة الفولجا الألمانية؛ المنطقة الروسية التي استوطنها السكان القادمون من الألمان، تستعرض "ياخينا" تاريخ تلك المنطقة وأحوال ساكنيها وما عايشوه من مجاعات وصراعات وأحداث مريرة وقاسية عامًا تلو الآخر، في ظل الحكم السوفيتي المخيف، حتى تدفق نهر الفولغا بالبشر بدلًا من الماء! "كان الناس يرقدون بعضهم على صدور بعض وعلى بطونهم وعلى ظهورهم متداخلين بالأصابع ومتشابكين باليدين، الخدّ إلى الخدّ، والفم على الفم، كما لو لم يكن لديهم أعز من بعضهم بعضًا. كانوا يرقدون إلى الأعلى باتجاه التدفق وباتجاه المصب مع التدفق، يمينًا ويسارًا إلى كل مكان استطاع بصرهم الوصول إليه. غطت الأجساد قاع الفولغا أو بالأحرى شكلت القاع. العيون الفاتحة، والداكنة، والبنية، والزرقاء، المفتوحة، وذات الأهداب الطويلة الرموش، والضيقة التي بالكاد يمكن رؤيتها من تحت الجفون المنغولية البارزة، كلها نظرت بهدوء إلى باخ من جميع الجهات."
رواية مبهرة، شديدة الجمال والعذوبة في الوصف والسرد، مليئة بالمشاهد الساحرة الطبيعية، بالإضافة لعمق التحليل النفسي للشخصيات ورصد تحولات واضطرابات مشاعرهم، غوزيل ياخينا روائية رائعة، وترجمة الأستاذ: تحسين رزاق في غاية الأناقة. #تمت😍
Ne itin lengvai ateina žodžiai šiam kūriniui apibūdinti. Ir skaityti nebuvo lengva - atrodė, kad artėju, artėju, va, jau turėtų užkabinti ir įtraukti, o staiga vis tiek pro šoną nueina. Gal kad Bacho baimė, nesaugumas ir neryžtingumas erzino. Vietomis atrodė, kad labai nedaug trūksta, kad jo gyvenimas taptų realesnis, o jis vis bando savo idilę kurti.
Iš kitos pusės, verta skaityti vien dėl to, kad tie patys erzinantys jausmai labai gražiai aprašyti. Ir nusivylimo pilnas gyvenimas nebe toks baisus atrodo.
Znate one knjige koje su kompletne od početka do kraja, u kojima ste potpuno uneseni u priču, likove, istorijski kontekst, a istovremeno bogatite svoj fond reči učeći o običajima jednog naroda? E, pa čitajte ovu. Toliko je aspekata koji su ovde divni, zbunjujući i fantastično opisani, pa zato ne bih želela da spojlujem.
Jedino nije bilo potrebe da se o Staljinu piše kao o mističnom biću, jer on je bio sve, samo ne kreatura magijskog realizma. 😅
Un roman interesant in care cuvintele au o mare încărcătură de simțuri vizuale, practice sau olfactive. In cele 438 de pagini, atât are romanul, dincolo de evenimentele istorice și povestea in sine, ți se arată o lume fascinantă dominată de albul zăpezii sau luciul fluviului Volga. Detaliile sunt uneori în exces, alteori necesare pentru a vedea, simți și trăi alături de personaje. 🙂
Ovo je dosad najneobičnija knjiga koju sam pročitala u ovoj godini.A počinje tako obično:malo selo,u njemu škola i učitelj Bach koji podučava djecu. I onda slijedi Bachova životna priča,na momente tako neobična,nerealna,na momente okrutna. Autorica zaista ima smisla za pisanje,njeni opisi emocija su fantastični,opisi prirode fascinantni. Baš sam pod dojmom i ovu knjigu neću zaboraviti.
Guzel Yakhina genç ve çok yetenekli bir yazar. Çocuklarım romanında, on sekizinci yüzyılın ortalarında savaş ve kıtlıktan kaçarak, o zamanki Alman asıllı Rus imparatoriçesi 2.Yakaterina’nın davetiyle Volga kıyısına gelip yerleşen Alman kolonilerinin Birinci Dünya Savaşı’nın sonundan İkinci Dünya Savaşı’nın başlamasına kadar olan dönemdeki hikâyesini anlatıyor.
Birinci Dünya Savaşı’nın son dönemlerinde başlıyor hikâye; Rus Devrimi öncesi ve sonrasının Volga kıyısındaki bir köyde yaşayan Alman kolonisinin yaşantısına yansımalarını anlatıyor ilk önce yazar. Ardından Sovyet dönemde, yaklaşık on beş sene boyunca yaşanan siyasi ve toplumsal olaylarla beraber koloninin tarihini okuyoruz; kıtlık, göç, kolektifleştirme ve en nihayetinde Hitler’in iktidara gelmesiyle daha da trajik biçimde değişiyor Volga Almanlarının kaderi. Yahina zaman zaman da masallar ve efsaneleri de dahil ediyor kurguya ve böylelikle Volga Almanlarının kültürüne, yaşam biçimine ve bir önceki yüzyıla dayanan tarihine de değiniyor.
Tüm bunlar, Volga kıyısındaki Alman kolonilerinin yaşadığı bir köyde öğretmen olan başkarakter Yakob Bach’ın başından geçenler üzerinden aktarılıyor. Kitapları ve yazmayı çok seven Bach’ın hayatı bir gün Volga’nın karşı kıyısından bir not alması ve babasının oradaki çiftliğinden hayatı boyunca hiç dışarı çıkmamış on yedi yaşındaki bir genç kıza ders vermeye başlamasıyla değişiyor.
Yahina, kurguyu o kadar güzel işlemiş ki, bir tarihi dönemi tüm trajedileri ve gerçekliğiyle aktarmasına rağmen, masal tadında, adeta büyülü bir hikâye anlattığı. Büyük toplumsal değişimleri ve siyasi olayları da, âşık olmak, annelik, babalık gibi bireysel durumları, insani duyguları da öyle etkileyici anlatmış ki okurken bir karakterin masalsı dünyasına kapılıp gitmiş buluyorsunuz kendinizi bir aniden dünyanın gerçeklerinin ayırdına varıyorsunuz sanki. Hem tarihi bir dönemi başarıyla işlerken hem bunu güzel bir kurguyla aktaran ve hem de masalsı bir anlatımla okuru alıp götüren çok ama çok güzel bir roman Çocuklarım. Bu sene okuduğum en iyi kitaplardan biri kesinlikle.